Převržená slánka.

Převržená slánka. (Dle Görnera)
U stolu sedí mladí manželé; uplynul jim již den a šest hodin, co je byl na vždy spojil Hospodin; jaký div tedy, že si vesele o štěstí svém a blahu povídají, a že jim andělíčky skočnou hrají. On její cení krásu, ona jeho vděk, a tak jim plyne rajský, přerozkošný věk. „Růženko“ – sladce praví mladý choť, – „andělská svornosť bude u nás domovem: tak mne andílku světem doprovoď, a slza nezaskví se v oku tvém!“ 389 „„Mužíčku, co jen na očích ti zhlídne Růženě má být svatou povinností...““ ženuška dí, a zvednouc oko vlídné manželi letí v náruč s horoucností. Než – aby šlak to... rukou napřaženou převrhne slánku právě naplněnou a rychle dí si: „Toť jsem jako posedlá, pomoz mi Pánbůh, co jsem to teď vyvedla!“ „„Co pak se stalo, křepeličko!““ – „Co to za hloupost, podívej se jen, – vidíš převrženou slánku; tu leží a teď bude z toho svatě mrzutost.“ – „„No, no, no, jenom neměj hned tak na kahánku, jak pak by slánka naši svornost přerušila?““ „Ba věř mi, muži, příkladů je dost a dost, což sama matinka má to snad nezažila? Převrhla-li se slánka, byla mrzutost!“ „„I copak, matinka tvá zasměje se ráda!“ „O, když jde do opravdy, nezná smích!“ „„Ale tys tichá tak a řekl bych, že váda cizá je duši tvé, jak každý hřích.““ „Tichá že jsem, máš pravdu; avšak jiná věc jest, když se slánka převrhne!“... „„Já ale dím, že vzdor té hloupé slánce miluji tě přec a že se nikdy, nikdy s tebou nesvadím!““ 390 A jedí dál; Růženka vzala dvakrát lžíci, však nechá jídla, vzdychne si a šoupne židlicí, řkouc: „Ne, mně nechce ta věc do hlavy, že bychom hned už první den.....“ „„Blahová, to byl žertík jen, vždyť znáš svou matku, vzdej se obavy!““ „Muži, to není žert, to dávná zkušenost: převrhne-li se slánka, je tu mrzutost!“ „„Já ale pravím, že to hloupost jest!“ praví pan manžel, mrzut zajistě. „Aj, hloupost!? aj, aj, muži na mou čest, to slovo je tu málo na místě!“ „„E, místo sem a místo tam, já ale povídám pro hloupou slánku tolik caviků – ty aby snášel, věru ženo, kozel sám!““ durdí se manžel, ovšem bez křiku. „Hle, hle, už jsem obtížná? dnesky již? Toť to jde krokem přerychlým!“ „„Ale když nerozumnou věc mluvíš; já myslel...““ „Co sis myslel, vím, nejdřív jsem hloupá, a pak nerozumná, toť se ví, nu, já jsem hloupá husa, pro tě nejsem dost!“ „„Růženo, už se mi to, Bůh je svědek, oškliví...““ „Zošklivil sis mne?! díky za tu zdvořilost! Ó bídná slánko, bídná....“ – „„Teď už mlč o hloupé slánce!““ „Ne, – ne, nebudu, na koho chceš, si tak po pansku vrč, já nejsem otrokyně svého osudu; 391 má matka říká....“ „„E co, matku nepleť sem, toť obyčejná ženská z venkova.““ dí muž a mrštil lžíci tak o zem, jak palcátem kdys Žižka z Trocnova. Tím dáno znamení je na poplach, i nastal boj až hrůza šla a strach. „Tys tyran, barbar...“ žena zasípá. „Ty’s fena,““ – on zas, – „„druhá Xantippa!““ A tak to dál šlo v strašně tuhém boji..... Zdaž, věru, hloupá slánka za to stojí?! Když bylo konečně už dost těch srdečností a věc se donesla už k sousedům, lehl si pán choť do pohovky samou zlostí a Růženka si sedla ke kamnům. Z očí jí slzy hojně kanuly a srdce se jí chtělo rozkočit; muž vzdychá, vášně v něm usnuly, i přemýšlí teď, mír jak započít; ba zdá se mu, že slyšel svoje jmeno, i vzchopil se a pomněv: „Stůj co stůj!“ k Růžence letí, objímá ji: „Ženo!“ a ona sladce štká: „„Ó muži můj!““ „Ženuško, odprosme se, viď, že budeš jiná? Zapuzen svár buď na vždy, tento hořký host!“ „„Pravdu máš, muži, dnes však nejsem já tím vinna: Slánka se zvrhla, což je vždycky mrzutost!““ ...... 392 Z toho jde naučení: když někde svár vznikne, kdo je muž moudrý, ať hned vyhne se: neboť se žena ze všeho vyvlíkne, a hloupá slánka – ta to odnese!