Přišla kosa na kámen.

Přišla kosa na kámen.
Kráčí sedlák se svým synem, kráčí na trh k Jičínu. Syn s hrabětem v Němcích jezdil, mnohou viděl krajinu. A tak nyní vypravuje, co za vzácnost má kde svět, jaká města, jaké lidi, – a lže při tom, jak by smeť. Po návsi jde hajný se psem. „Já řku, Jirko,“ táta dí, „to je hafan jako čtyři, to hned člověk nevidí.“ „„Hm, to když jsme – Jirka na to, – jeli s pánem z Forbacha, ležel tam pes, na mou věru, nad našeho valacha!““ 482 „Dívná to věc, – tatík praví – já však se jí nedivím: vždyť i v naší krajině zde o podivné věci vím. V půl hodině přijdem k mostu, na kterémž, kdo v ten den lhal, zvrtne se na jednom prkně, by se v řece vykoupal.“ A zas kráčí oba dále; milému však Jirkovi nechce ten most a to prkno srovnati se do hlavy. „Inu, – počne po chvíli zas – stran toho psa, to bych lhal: jako valach nebyl sice, volu však se vyrovnal.“ A zas kráčí oba dále, Jirka je však loudavý: most a prkno nechtějí mu pořád ještě do hlavy. „Jako vůl jsem pravil, otče? – po chvíli se Jirka ptá; – „myslím, že byl jen jak tele, alespoň se mi tak zdá.“ 483 A zas kráčí oba dále, nyní přímo k mostu jdou, tu však Jirka tátu tahá za kazajku šosatou: „A vy, tatíku, jste věřil, co jsem pravil na návsi? Já Vám povím, onen pes byl zrovna jako jiní psi.“