VI. Zakrakoce v hradě vrána,

VI.
Zakrakoce v hradě vrána, Zakrakoce v hradě vrána,
sóvy z křeku následují, povylétla vrána sobě, a sóvy ji obletují. Povylétla vrána sobě přes temeno černých borů, rozlétla se, usadila černá na bílou až horu. Krákorala o svém plenu, družkám sovám – o jelenu. Nebyla však černá vrána a byl vrah to v srdci černý, a sbor sóv – roj zbojců krutých, v temnu, v loupežích mu věrný. A byl jelen národ tichý: písním, míru narozený, a přec pro svou rodnou matku k věčným strastem odsouzený. 98 Že však sám hned neumíral, ba z zpěvného žítí těšil, musel sám si hrob svůj kopat, – musel: – anť, že živ, tím zhřešil! Podťata mu lípa svatá, zbledla nadějí mu zoře, a dub velký zasazen byl na rov mu na Bílé hoře. Sklesl jeden – – zastřela ho i s národem pranoc čírá, dub však zvlažen slzou sterou šíř a šíř se rozprostírá. *** Běháše jelen po horách, po vlasti poskakova, po horách, po dolinách, krásná parohy nosi.
Krásnýma parohama hustý les proráže, po lese skákáše hbitými nohami
99 Ajta junoše po horách chodíva, dolinami chodiva v luté boje, hrdú braň na sobě nosívá, braňú mocnú rozraže vrahóm shluky. – Není juž junoše v horách! Podskoči naň zdě lstivo lutý vrah; zaměši zraky zlobú zapolena, uderi těžným mlatem v prsi, – zevzněchu mutno žalostivi lesi, – vyrazi z junoše dušu, dušicu!
Sě vyletě pěkným táhlym hrdlem, z hrdla krásnýma rtoma.
Aj tu leže, teplá krev za dušicú teče za otletlú; syrá země vřelú krev pije. J by v každéj děvě po žalném srdečce.
Leže junoše v chladnej zemi, na junoši roste dubec, dub, rozkláda se v suky šír i šír.
Cházíva jelen s krásnýma rohama, skáče na nožicích ručích, vzhoru v listí píná táhlé hrdlo.
100 Sletajú se tlupi bystrých krahujcev, ze vša lesa semo na sěn dub; pokrakujú na dubě všicí: „pade junoše zlobú vraha!“ Junoše plakachu vše děvy. 101