Pravá modlitba.

Pravá modlitba.
Slunko do moře se stápí, a do údolí kráčí sen, na Libanu v stínu cedrů, šedý mnich dlí zamyšlen. Mnich žije tu mnohá leta, o tajemstvích rozjímá a jak lid si vypravuje, anjely zde často má. Tak i dnes tu tiše sedí, o svět vůkol málo dbá, a přemítá, která asi nejlepší je modlitba. V tom se dotkl mu kdos ruky; světlý anjel tady stál a než stařec domyslil, již v duchu nes’ jej dál a dál. 414 Nesl jej nad Jerusalem, nad městem zůstali stát, s návrší, kde do kláštera přímo se lze podívat. „Hle, tam dívku v černém hávu a v oděvu řeholním, jak před Kristem Pánem klečíc, na modlitbách mluví s ním. A zde stranou pod hradbami, viz tu chýžku chudičkou, mdlé jen světlo s malé lampy rozlévá se světničkou. U lampičky dívka sedí, plná jaré mladosti a bedlivě oděv šijíc, zpívá sobě radostí. Teď zní zvonek na klekání, děvče v šití ustalo a skončivši modlitbičku, hned zas práci počalo. Nuže otče převelebný, ptal se anjel konečně, – která z těch dvou dívek asi, modlila se srdečně?“ 415 „Myslím, – otvětil mnich na to, – že ta dívka v řeholi!“ Anjel pousmál se tiše a pravil mu: „Nikoli! Ta v klášteře odříkává ze zvyku jen žalmy své, dívka v chýži ale šije šat pro dítě chudobné. Klášternice chvátá s žalmy, by je brzy skončila, tato zde však Boha chválí, že zas děcko odila.“