Veské kříže.

Veské kříže.
Před věky zřela klášterní jen cela, slavný jak děj, neb pověst rodinnou, stařičký mnich psal v potu svého čela, církevní na pergamen latinou, aby tou mluvou církve posvátnou posvětil snad tu pověst památnou. Taký spis mnichova dle návodu, potomstvu byl vždy pravdou svatě-stálou; byl to buď pomník, ověnčený chválou, neb pranýř hanby věků, – – národů! Pomněním takým, dějepis jak pomní, zřejmým je navždy dávno zašlý věk, o němž si zřídka kdy lid nápotomní, jinačí dovoluje rozsudek. 172 Jináče vesňan, ač neumí psáti, potomstvu hledí zvěst o dějích dáti. V dědině celé čtou jen nemnozí, a předce v duši nucena se vidí, aby syn vlastní, cizí příchozí, dávné znal časy, děje dávných lidí; navždy by žilo v lidské paměti, co se tu stalo v dávném století. Pročež mu listem půda vísky jest, místo pak písma kříž se vytesá, a dějů tichých věčnou tuto zvěsť blankytná odrážejí nebesa. Ve vsi pak vždy děd bývá poshrbělý, o holi se již pod kříž přivleče, a je-li libo, cizí člověče, o kříži pověst i o vísce sdělí. Dějepis zajde, pergámen též zetlí, povrhne mládež snad i latinou: děje však vísky a jich pomník světlý, v paměti lidské hned tak snadně nezhynou. Jeden kříž zajde, postaví se jiný, onen kmet zemře, ten se vydaří: mládež pak, slýchat praotcův svých činy, vždycky se ráda sběhne k bajkáři. Spůsobem tím pak konce dějům není, dědiť je s pověstí vše pokolení. 173 Po časech stane se též vyprávěči, čas že, neb děj, neb jméno přejinačí: slyší to mudřec, krčí rameny, a že věc nesouhlasí s knihou všude, směje se z ticha, mysle zmámený, báchorka že to, bájka jenom bude! Ach není báchorka to přástevnice, svědkemť kříž Páně, ten o pravdě svědčí! Než, je děj vinen, že nezří teď více, písmáři pravdu ve starcově řeči? Kříž v polích rolníkovi bláhu věstí, tři křížky neumělých podpis jsou, kříž Páně třímá strážně na rozcestí, křížem má žebrák mošny na prsou, – snad že ten kříž mu bídu umírňuje; – křížem Bůh žehná, křížkem navštěvuje, na hrobech kříž jest jediná jen páska, která nás k zesnulým všem poutá blíž, v kříži je víra, naděje i láska, povznésti může i zatratit – kříž! Před křížem srdce ztrápené se modlí, a čist se vrací od kříže i – podlý! – 174 Na pouti světem i na dráze žití, vždy’s u nás kříži, Tebou srdce cítí, naším tys heslem, jež nás doprovází, nechť trpí srdce, nechť nám slouží štěstí, jasnou jsi hvězdou, která tam vychází, kde by moh’ poutník zbloudit na bezcestí. Jestli pak poutník v hodině kdys bludné, zapoměv na kříž pro světélko svůdné, k záhubě své se již již schyluje a zří snad propasť strašnou na úbočí: ó nechť jen hříchu rychle lituje, a kříž zas Páně otevře mu oči, ukáže otcovskými rameny, kudy jde chodník pravý, ztracený. – Učený písmák nepomní snad věsti, neb na kříž Páně zří dnes jináče: vesničan ale prostý na rozcestí, památku dějův křížky naznače, památku takto věkům dochovává, že se i vnukům praotcův skví sláva. Divné ty kříže, jakby mohyly, po naší zemi roztroušeny všude, nechť se však lid i časy změnili, památka jich přec na věky žít bude. 175 A když ti stařec povídá u kříže o kříži tom, neb kruté Drahomíře, neskoumáš ryzost udání těch blíže, a přec se řeč zdá podobna být víře: a ve tvém srdci ujme se vždy snáze starcova pověsť, než mudrcké fráze. (Ze Szyrokomly.)