Podloudník.

Václav Antonín Crha

Podloudník. Dle J. G. Seidla.
Před soudce pochop vstoupil: „Někdo je, pane, v předsíní, lpí na něm těžká vina, z které se zřejmě sám viní; vlas jeho rozcuchán je, strhaným zrakem sotva hnul, a kdyby nebyl zločinec, řekl bych, že se pominul.“ 366 Soudce ho kázal přivésti; ihned jest před soud přiveden. „Pánové,“ pravil krátce, „vezmu Vám času chvílku jen. Soudit a trestati velí Váš ouřad Vám; nuž, suďte zločince, zde se Vám vydávám. Jmenujte zločin největší!“ Soudcové dí, že vražda to. Cizinec pousmál se: „A který přijde hned na to??“ Soud dí, že velezráda. Cizinec směje se; „A dál?“ „Rušení mince!““ – „A dál?“ – „„Kdo Bohu křivě přísahal.““ „Dost už té Vaší moudrosti. Tak zní snad mrtvý zákon Váš; jinak však zapsal v moje ledví zákon svůj věčný mstitel náš. Tu v srdci mém, tu v krvi černé, pálí ten strašný zákonník, a umíteli čísti s čela, nuž, tak se píše „podloudník.“ Podloudník, ano podloudník, – ó jen se pání nestrachujte, a bez obalu zločince mým pravým jmenem pojmenujte! A slyšte, co dím nyní, uštvaný podloudník, Vám: jediný nejstrašnější, pekelný že zločin znám, jejž splodil satanáš a odkojil pekla černý klín, prašivé podloudnictví, po věky věků – prazločin.“ „„Ustaňte člověče už, připusťte nás přec k řeči: povězte tedy všecko, co a jak na vás svědčí, 367 odkuď jste zboží nosil, kudy jste tam a zpět kdy šel, jmenujte spoludruhy, s nimiž jste čin ten prováděl?““ Cizinec pohrdlivě: „Nač, pánové, se přetvářeti? Chcete-li z foliantů svých sem do mé tváře zřeti, nuž, tu jsem! Poznáte zde někdejších žárů ostatky? po lásce, odvážnosti, půvabu jakés památky? Bývalým půvabem jsem přilákal děvče jako květ, dívčinu, skoro děcko, jež neví, co je svůdný svět. Dala mi všecko, vše nač jsem jen pomyslil, a víte, pánové, čím jsem ji já splatil? Unes’ jsem přísahami její srdce podloudně, vyloudil lichocením její čest jsem nestoudně, vymánil blaženost jí, odnesl spokojenosti vznik, a pak jsem prchl se vším co bídný, bídný podloudník. Já prch’ s jejími statky a ona klesla do hrobu. Podloudník ale v krčmě propil svou vlastní osobu, propil Boha svého a propil svoje spasení a jedem srdcemorným pokálel všecko stvoření. Nuž suďte nyní, páni; se světem jsem já hotov již a déle neponesu a nechci nést tu hříšnou tíž. Za noci hřmí to na mne: Vykup se, vrahu, plať Bohu, vykup se! zaplať! – dluh však přílišný jest, – já – nemohu!“ Ustrnut stojí všecken soud a dí mu potom v náhradu: „„To srovnejte si s nebem, tu mlčí právo úřadu; 368 my soudíme jen skutky, do srdcí soudce nevidí: kdo obchod v duších vedl, nenajde rady u lidí!““ Cizinec pláče, směje se a letí ven se slovy: „Běda mně, běda, – tedy nehoden ni ruky katovy!“

Básně v knize Kusy mého srdce: