Kněz a hrabě.

Václav Antonín Crha

Kněz a hrabě.
Byl hrabě Zálabský, divoký pán, co den projížděl pole i lán, a dřív než ranní se červánek vzňal, své milené chrty ze brány hnal. I na Boží den, s hlaholem trub se žene kol chrámu a klidných chalup. A zvonek když k ranní zve modlitbě lid, před chrámem kněze tam bývá vždy zřít; on k hraběti, na bujném oři když jel a honce své ku kvapu dál vybízel, vždy s poklidnou tváří, v níž modlitba dlí, otcovským hlasem tato slova dí: „Hospodin ve svůj tě dnes volá dům! Opustiž lesy a honců svých tlum, on tebe vyzývá, bys v svatyni dnes poklek’ a modlitbu k nebesům vznes.“ – Než s posměchem hrabě dí: „Ku předu, dál!“ a v dálce již burácí divý ten cvál. Jej netěší modlitba ni nábožný zvuk, jej kochá jen rohů divoký hluk. – 354 Však nezoufá kněz že marný byl hlas, a když přišel nedělní, posvátný čas, již zase tu ve dveřích chrámových dlí a k hraběti s družinou ta slova dí: „Opětně Pán tebe k milosti zve, promíjí poslední poklesky tvé. Hospodin ve svůj tě volá dnes dům, opustíž lesy i honců svých tlum.“ Tu v posměchu hrabě svůj povznese pych: „Co bláhovče milost tvá, co mi ten hřích, mě netěší zvonů, ni žalmů tvých stesk, mne rozjaří bičů a lesnic jen vřesk.“ – Kněz křížem se znamená a k nebi zrak šle, než nad duší rouhavě nezoufá přec v myslí své. – A opět tu ve dveřích chrámových dlí a čeká, až poletí kol hrabě zlý. A s vížky hlas zvonku zbožný volá lid, by před tvář Páně šel se pokořit. Než v svatyni Páně v nábožný zpěv rouhavě doráží divokých hnanců řev. Toť hrabě zas burácí, a v hříšném zápalu své kopí třímá tam v mohútném návalu. A když pak kol chrámu se žene jak ďas, tu opět jest slyšeti kněze ctný hlas: „Hospodin ve svůj tě volá dnes dům, opustiž lesy dnes i lovců tlum; 355 já ve jmenu Páně zvu v Jeho tě stán, vkroč v svatyni sem, stůl Boží přichystán.“ – Než hrabě s posměchem se na kněze oboří a vzteklou vášní zrak jemu zahoří: „Ten temný les, to můj je stůl, můj stán, na jiném koberci tam kvas můj přichystán, tam Ty pojď se mnou, tam zvu Tebe já, tam všecko – život, smrt i spása má.“ A směje se, posmívá, uhání dál a za ním honcův dav, jak by je ďábel hnal. – I povzdechnuv potichu kněz k sobě dí: „Hospodin hříšníky nikdy nezhrzí a kleknout-li nepřijdou v svatý jeho stán, tu v lese neb poušti sám je najde Pán.“ – A již tu ve chrám vstoup’, poklekl a zas vstal, s oltáře potom Velebnou Svátost sňal a kráčí u modlitbě kobkou chrámovou, a kráčí u modlitbě tichou dědinou, a kráčí u modlitbě přes luh i lán tam přímo v les, kde bouří divý pán. A an tak v modlitbách ku předu kráčí dál, tu z hvozdu o pomoc hlas teskně pozalkal. Muž zbožný leká se, než marně nelení a kráčí mužně dál, na rtech svých modlení. A opět nářek ten, volání o pomoc doráží z houštiny, vždy k uchu víc a víc. Kněz zrychlí krok a směle kráčí vstříc a stoupá v nejhustší teď černých hvozdů noc. 356 Tu leží hrabě, bez zbraně a bled, dvou vrahů dýky mu hrozí teď na posled, on svíjí se a volá ouzkosten: „Můj Bože, Spasiteli, budiž mi pomocen!“ A hle, jak zázrak, kněz stoupí v před: „Ve jmenu Pana, ustaňte, vrazi, hned!“ A vzhůru pozvedá tu svátost velebnou jež stkví se zázračně posvátnou září svou. A když tak před nimi muž zbožný stál a svátost v ruce svěcené ku nebi pozvedal, tu vrahové strnuli, jak mramor jejich tvář, neb poznali jak mocná jest Božstva svatá zář. A rouhavý v modlitbě již se chvěje ret, a zbožně k nebesům divý se nese hled. Pak sami vzdali se, v lítosti svých vin, by po právu a milosti souzen byl jich čin. Než hraběte mocně jal ten divný zjev: on klesá teď na zem, svůj zapomíná hněv, on pláče a líbá kněze řásný šat, než mluvit nemůže, jsa v srdci Božstvem jat. A nábožný kněz žehná jej rukou svou: „Věř pevně, synu můj, jatý dřív nevěrou, Pán poznal tě, tys Pána nepoznal, Pán k tobě přišel sám, by duši vyhledal a hledí na tě zas, jak dobrý otec tvůj a praví k tobě zas: Pojď se mnou synu můj! – 357 Nechodiž více kol, kde dům jest spasení, bys v něm dřív nepoklek’ ve zbožném modlení“! – A tiše kráčí kněz, na tváři zbožný klid, divého hraběte vždy v chrámě bývá zřít. (Ze Saphira.)

Básně v knize Kusy mého srdce: