Modlitba učitele.

Modlitba učitele.
Zastírá-li se svět nám chmurou černou, a štěstí den se již již nachýlil; kane-li slza nám na duši věrnou, kterou sen smrti na vždy zastíníl; temné-li putujem vstříc budoucnosti a nesvítí nám hvězda provodní; sbíráme-li jen slavných předků kosti při světle dějin, jasných pochodní; srdce-li naše pro lid rozechvělé zahrnout chce svou láskou národy, od osudu jim koupit věky skvělé, obléknout vši zem v roucho svobody: tu každý dech se v těsných prsou tají a krev se proudí k srdce úkrytu a ruce výš a výš se pozvédají a oko utkví v nebes blankytu; tu promění se naše bytnost celá, duch se pohříží v věčnou hloubi svou, a již uniká, – prost okovů těla, – vzhůru, vzhůru s horoucnou modlitbou. ((( 399 Ubohý kvítek, jenž se k zemi chýlí a červ mu kývá květnou korunou: ubohý tvor ten, který hříchem spilý, za vášní těká v blátě zrozenou, na rychlo žije, jeho den se sklání, a v bedra, vedrem vášně vypráhlá, ohromná bouře, divé hromů řvání temnou mu peruť zkázy roztáhla: svědomí bouří a jak zvíře štvané utíká člověk před sebou už sám, tu kmitl blesk – stan duše černý vzplane, uzří se hříšník, – a teď sám si znám! Již tíže ho tlačí, již ve prach klesá, v prachu se vine, cití vinu svou a netroufaje si zřít na nebesa, dovolává se míru – modlitbou. A aj, tu bouře pomalu se ztrácí, nebeský poklid v něm se rozhostí, a na obzoru duše, ač krvácí, rozstře se duha boží milosti. ((( Smutno je stromu na návrší pustém, pokácenť ten, jenž stínil ho kdy, – les: přemýšlej stromku, jak v tvém loubi hustém bývalo krásně a je pusto dnes. 400 Přemýšlej a pak sny své o osudu vypravuj tomu, jenž v tvém stínu dlí: on také štván je od trudu ke trudu, on také neví, co to pohodlí! On dobrý byl a v živobytí celém sloužil, než sobě, jiným raději, a nevděčný svět zve jej povrhelem – – – o, stromku, uč ho, uč ho naději! Pouč ho, ať mu oko shaslé vzplane, ať ruce jeho vzhůru jen se pnou: nebť útěchou to, kdy už slza kane, – a útěchy nabude modlitbou. – – – Aj viz jen, oko má již zaslzené, teď zírá vzhůru, ruce pne již výš, skrz slze své zří nebe otevřené, skrz perly ty zří rájskou spásy říš. ((( Rozsáhlá pláně až tam k modré dáli, kolem pustá, němá temnota, a pláň ta svět je se svými ideály, když jinoch pevně jde boj života. Posud mu září matky naučení a mocnou vůli skrývá v prsou svých, on chce být lidstvu zřídlem oblažení, chce velikán být v plánech šlechetných. 401 Upiatě kráčí vpřed za slavným cílem, tu náhle stane; – vpřed-li jít, či v bok? matka mu mrtva, rozhodnýť to krok. Velký to krok je, má naň věčnost vsadit i velký cíl svůj. – On však neklesá, a neumí-li lidská moudrost radit, oj, poradí tu mládci nebesa. Jde na hrob matky, na hrobu tom kleká a volá vzhůru, volá ze všech sil, úpěnlivě se modlí, s hůry čeká, Pán že mu sám ukáže velký cíl. A co se modlí, důvěra mu vstává, jasně se zjeví svět mu celičký a s hůry jasný duch naň pozor dává, proměněný duch jeho matičky. Duch ten mu kyne, k němu teď se sklání, vede ho, kde se cíl mu obrazí a syna životem až do skonání od činu k činům věrně provází. ((( Krásné je modlení, kdy vzpomíná si na svou budoucnost kdo a na sebe; rajské však nabývá modlení krásy, když modlí se kdo, jda již do nebe, – 402 když modlí otec se za dítky svoje zapoměv sebe, ač jde na věčnost, modlí se za své, jimž nastanou znoje a svůdná, osudná snad budoucnosť. K takové modlitbě se nebe sklání a s hůry anděl níž se ubírá, by dones’ Bohu v křišťálové báni modlitbu otce, který umírá; donesl ji už, zpět se vrací letem, sirotky vodit tímto svůdným světem. ((( Mohútná modlitba je vlasti syna, kdy úpí před zrakem mu rodný kraj, kdy anděl svobody všech zapomíná a o vlast cizinci již v kostky hraj’. Tu modlící se rád sám sebe ztrácí, on modlí se i když jej vrah už kácí: „Veliký Bože, oslav drahou vlast!“ Tu se od trůnu Boha dolů snesnesnese se zlatou bání skvělý cherubín, modlitbu pojme a ran vlasti tkne se a svobodna je vlast i její syn. ((( 403 Jedno však skví se slunce na blankytu, a jedna modlitba z všech modliteb větší je, než žádání blahobytu, větší, než prosba za pozemský chleb. Mocnější je, než vlastenecké žalmy, které kdy národa syn vzhůru pěl: velebná modlitba ta, hodna palmy, modlitba jest, již šepce učitel. Ó, tiše buďte, ustaňte a vizte stařečka toho v sněžných šedinách, pohroužejte se do té duše čisté, jež se teď ztrácí ve svých hlubinách, a z hlubin srdce svého perly váží a na oltář je klade příštích dob, plameny příštím věkům věrně stráží, s nimiž ho pojit bude jenom hrob: „Velký Bože, Otče všeho dání, ne má se staň tady pohoda, Ty’s dal mi outlý sad na štěpování, ty’s dal mi příštího květ národa; dal jsi mi duše, oněch na šlechtění, jichž tělo pouze svěřil’s rodičům, dal jsi mi duše, spící ještě v snění, nelnoucí láskou snad ni k rodičům, nevědoucí snad, že jich osud celý, věčnost že jich blahá, neblahá, svěřena na bedra je učiteli, jejž vděk neb kletba věků zasahá! 404 Ty’s velel však a byť měl vlastních tužeb, a přání pro sebe měl dost a dost: láska k svěřencům, služba je všech služeb – nad lásku k mojim, má je povinnost; – a protož mne a mé veď, jak chceš k cíli, utrať nás aneb dále zachovej, jen za to prosím Tebe, Bože síly, jen svěřencům mým dojít cíle dej, aby k svým bratrům vroucí láskou lnuli, pro domov nebáli se závodů, aby se v velikány vyvinuli, v veliké muže svého národu; aby, až dřímat budu v prostém hrobě, poklekli na něm na bující mech a vzpoměli si s láskou, že jsem Tobě a vlasti ved’ je vstříc co pravý Čech!“ A aj tu vzplane blankyt, ohněm vzňatý, a nebešťanů zástup zaplesá, a u andělském: „Svatý, svatý, svatý!“ otvírají se sama nebesa. Bůh Otec sám teď v sboru serafínů chýlí se níže, až tam do jízby, a vkládá ruku v srdce svému synu, a ze rtů sám mu sjímá modlitby; 405 a ukládá je v božské srdce svoje, provází národa květ spásou svou, otvírá mu věčných svobod zdroje velebnou učitele modlitbou. Jen jedno skví se slunce na blankytu, a jedna modlitba z všech modliteb, jež národům vymáhá blahobytu a dává svobody jim božský chleb.