Slepý kůň.

Slepý kůň.
Stojí zetlelá zvonice u prostřed náměstí, k ní se utíká, kdo zažil nevděk a neštěstí. Když zazvonil kdo na zvonec, byť bylo v půlnoci, přišli hned z rady soudcové poskytnout pomoci. A přísně po všem pátrali, co měl kdo za nevděk, a před trestem tu nechránil ni úřad, stav neb věk. 503 Je tomu asi dvě stě let, co v městě kupec žil, jenž z rozsáhlého obchodu statkův si nakoupil. Ten měl též koně krásného, jenž velmi rychlý byl a rychlostí svou jedenkrát pána vysvobodil. Kupec jel lesem v soumraku, tu však byl přepaden, od šesti divých lupičů i s koněm povalen. Kůň se tu vzepjal, pokopal, kdo se mu blížit chtěl, a než se vrazi nadáli s pánem pryč uháněl. Však během tím si přetrhl kůň něco v útrobě a chřadl chudák, oslepl, podléhal chorobě. Kupec se sice vyslovil, že zvíře hlídat dá, a třeba bylo nemocné, z domu je neprodá. 504 Brzy však na slib zapoměl, chtěl koně prodati a když naň nikdo nepodal, kázal jej vyhnati. Sedm hodin se chudák kůň před vraty načekal a slyšel-li vnitř kročeje, radostně naslouchal. Marně však čekal do noci na svoje vpuštění, zimní noc musel stráviti na chladném kamení. A ještě celý druhý den marně se načekal, až jej chudáka velký hlad donutil jíti dál. Jsa slepý v stálé temnosti klopýtal ku předu, až lidi srdce bolelo z tohoto pohledu. A hlavu k dlažbě sníženou smutně se dále bral a našel-li kde slámy kus, o jak se radoval! 505 A takto hladem zmořený, již kost a kůže jen, přišel jedenkrát v půlnoci, kde zvon byl zavěšen. A sháněje si potravy trám hryzal v zvonici a řemen, co byl u zvonu, chutnal mu za píci. Tím ale zvonec rozhoupal, že počal vyzvánět, a lidí ze sna probudil a soudce sem přived’. Tu stál před soudci žalobník co oběť nevděku: slepý kůň zvonil o pomoc naproti člověku! „To je soud Boží,“ soudci dí, koně se ujali, v půl noci k soudu zasedli, pro kupce poslali. „Co já bych dělal u soudu?“ na lůžku kupec dí, však stráž jej vede k zvonici, k výmluvám nehledí. 506 Jak se tu kupec podivil, co tu měl za pohled: kol kolem sedí soudní dvůr, slepý kůň u prostřed. „Znáte to zvíře ubohé?“ soudce se kupce ptá – „bez koně toho byl byste pozbyl už života!“ „A na místě vší vděčnosti, člověče ukrutný, o hladu od vás vyhnán je tvor tento přesmutný!“ „Žalobný zvon nás zavolal, zde stojí žalobník, soudu jste nyní propadl, právu jste neunik’.“ „Zvíře to si teď vezmete ve vlastní ochranu, jak sluší s citem člověku, jak sluší křesťanu!“ A vážně pozvedl se soud když takto pověděl; kupec pak v hanbě zůstaven s koněm svým domů šel. (Z něm.) 507