Strážní andělé.

Strážní andělé. (U příležitosti zakládání dobročinného ústavu.)
Stál Tvůrce Bůh u prostřed všehomíra. Jak čaloun blankyt nebes rozložen, hvězd záplava se v širo rozprostírá a všude zář a jasná sláva jen a mladá zem z ničeho narozená, jak nevěsta se stkvěje uzarděná. A k svému trůnu v jejich slávě jasné, povolal slovem mocným nebes král, lidského života anděly spásné, by s nimi dobrou o lásce radu vzal, kterýby z duchů v svaté Božstva snaze měl lidstvo chránit na té světské dráze. I praví jeden: „Anděla dej – – lásku za průvodkyni na pouť člověku, tu nejkrásnější něžných citu krásku, tu čarovnici, rájském ve vděku, jež jak pastýřka po luzích se vznáší a květů věncem své si skráně kráší.“ 326 Dí na to Pán: „Ne sama láska kráčí, než klopýtá s ní nepřehledný roj, tu loučení a tajné boly pláčí, tu srdce svírá sladké tužby boj, tu marné na nevěru naříkání a žárlivostí sžírající trání.“ A opět jiný anděl dí: „Tož Pane nechť lidstvu září spravedlnosti blesk, máť ona v klíně dary nevídané, z ní všecka lidská ctnost svůj beřé lesk, věz, spravedlnost mečem svým a váhou dovede k cíli lidstvo pravou dráhou.“ Odvětí Pán tu: „Spravedlnosti k boku též mnoho zla jde krokem zlověstným, jeť ona skryta lidskému vždy oku a lesk ji slepí, pomluv halí dým a meč svůj často jako knutu vznáší a krutost, pomstu v jejím žoldu páší.“ „Takž pravdu dej,“ zas jiný anděl hlásí, „by člověka vodila životem, vždyť pravdou na zem nebes prší krásy a ona k nebesům povzvedá bídnou zem, jest pravda ve tmách průvodkyně jistá, s ní vejde člověk v jasná nebes místa.“ 327 „Jest pravda,“ odvětí Bůh slovem vlídným, „jen pro čisté andělů postavy, kde však se jeví země dětem bídným, co tmy jsou jen a prachu úpravy, tu nenávist a zloba, vády žasné jen lůno její rodí světlojasné. „Takž um dej, genia,“ dí jiný zase, „by vedly člověka přes pustou zem, tož um v té věčné květných věnců kráse, a genia s tím svatým zápalem, by těžké lidských snah a prací břímě vynesly lehkým křídlem v nebes týmě.“ „Um, genius,“ zas na to Tvůrce praví, „toť krásný ráj klikatých závodů, trn, kámen, hloží v cestu jim se staví a závisť, nevděk v jejich průvodu: je málo kdo zná, mnohý zneuznává – toť jejich cesta – ta jich světská sláva. Však jiného chci anděla ku stráží člověku seslat v temné údolí, tož milosrdnost s ochrannou vždy páží, v jejimžto oku nebes zář se stkví – tu nejjasnější ze všech nebes svící, tu perlu Boží v lidském srdci spící. 328 Jeť ona svazek duší nejsvětější, jež v srdci lidském vděčnost zbudila, jež kruté boje zoufalce konejší a k nebi zraky jeho posílá, jež leskem svojím napřed v nebe letí a lidské srdce ve chrám Boží světí. Neb když už poslední hodina bila, již odměří všemoudrá ruka má, a zmírá poslední juž v oku síla a rakev, hrob se černý otvírá, když zrnko poslední ze sutek žití co první hrouda na rakev se řítí: Tuť daleká těch strážných duchů rada, a žádný nejde s duší v onen svět, jen k hrobu doprovodí láska ráda, však za hrob dále nechce láska spět; i spravedlnost, um a pravda stane, nevchází tam, kde věčné světlo plane. Jen milosrdnost sama světlojasná předstoupí s člověkem před stolec můj, a stojíc za ním jak bohyně spásná, s úsměchem žádá nebeský plat svůj a vede jej, jenž syt lidského žití, do ráje světic, věčná zář kde svítí.“ – ((( 329 A anděl tento s jasnou nebes záři, jejž seslal Tvůrce na ten lidský svět, on nyní hledí ze sterých tu tváří a v sterých srdcích jeho pučí květ. Hle, milosrdnost na to hledí ráda, jak na dům chudobě se kámen skládá. Kamínek tento, jež tu kladen nyní, by z něho požehnání vzrostl stán, přijměte vlídně, jak to láska činí, vždyť dobrou vůlí v vhodný čas je dán, neb když jen základ k dobré věci stojí, Bůh sám dokoná dílo rukou svojí. Když pak již květy, věnce budou váti s ústavu vysokého čeřene, tu mnohý zbožně jat zde bude státi, a mnohý tiše zpomene: „milosrdenství dům ten postavilo, Bůh hospodář pochválí dobré dílo.“ (Ze Saphira). 330