Shaslá hvězda.

Shaslá hvězda.
Spadla hvězda noční dobou, pod klášterem do Sázavy, Bože, milostiv buď duši – tělo nese – tok již hravý! V klášteře tam nad Sázavou, modli se jen bledý mniše; viděls hvězdu nocí padat – – pomodli se za ni tiše. Bylať Klára krásná děva, krásná, jakých je jen málo, že se nad ní i to slunko pozastavovati zdálo. 138 Jaká milost neskonalá, jaký žár se v každém vznitil, kdo jen v jeji oko nahléd’, – tys to mniše – také cítil. Však ta Klára, hvězda dívek, rozmarně si s srdci hrála, byť i při srdečné písni pěvci slza v oku stála. Mládci bledli jako luna, Klára ale hvězda byla, která lunou pohrdajíc po slunci se roztoužila. Přijel mládec z dalných končin, mládec bujarý a smělý, jako slunce rozehřál ji, zaslepil ji hoch ten skvělý. Mnoha kvítkům slunce svítí, záříc na sta zahrad, sadů: netěkej jitřenko za ním, slunce spěje ku západu! Jitřenka však, krásná Klára, milostí se rozechvěla, a Bůh ví po kterých drahách za sluncem svým dále spěla. 139 Ušel mládec – zašlo slunko, jiným kvítkům nyní svítí, víť, že umí lhostejně zřít často na uvadlé kvítí. Což je mládci v širém světě po uvadlé krásné Kláře, že se vrací ku Sázavě, že ubledly její tváře? Shaslá hvězda, krásná Klára k Sázavě se často kloní, – – pověz vlnko, pověz ty nám, proč as do tě slze roní? Spadla hvězda noční dobou pod klášterem do Sázavy, Bože milostiv buď duši – Tělo nese tok již hravý. V klášteře tam nad Sázavou modli se již bledý mniše: viděls hvězdu nocí padat –: pomodli se za ni tiše! 140