Shaslá hvězda.
Spadla hvězda noční dobou,
pod klášterem do Sázavy,
Bože, milostiv buď duši –
tělo nese – tok již hravý!
V klášteře tam nad Sázavou,
modli se jen bledý mniše;
viděls hvězdu nocí padat – –
pomodli se za ni tiše.
Bylať Klára krásná děva,
krásná, jakých je jen málo,
že se nad ní i to slunko
pozastavovati zdálo.
138
Jaká milost neskonalá,
jaký žár se v každém vznitil,
kdo jen v jeji oko nahléd’, –
tys to mniše – také cítil.
Však ta Klára, hvězda dívek,
rozmarně si s srdci hrála,
byť i při srdečné písni
pěvci slza v oku stála.
Mládci bledli jako luna,
Klára ale hvězda byla,
která lunou pohrdajíc
po slunci se roztoužila.
Přijel mládec z dalných končin,
mládec bujarý a smělý,
jako slunce rozehřál ji,
zaslepil ji hoch ten skvělý.
Mnoha kvítkům slunce svítí,
záříc na sta zahrad, sadů:
netěkej jitřenko za ním,
slunce spěje ku západu!
Jitřenka však, krásná Klára,
milostí se rozechvěla,
a Bůh ví po kterých drahách
za sluncem svým dále spěla.
139
Ušel mládec – zašlo slunko,
jiným kvítkům nyní svítí,
víť, že umí lhostejně zřít
často na uvadlé kvítí.
Což je mládci v širém světě
po uvadlé krásné Kláře,
že se vrací ku Sázavě,
že ubledly její tváře?
Shaslá hvězda, krásná Klára
k Sázavě se často kloní, – –
pověz vlnko, pověz ty nám,
proč as do tě slze roní?
Spadla hvězda noční dobou
pod klášterem do Sázavy,
Bože milostiv buď duši –
Tělo nese tok již hravý.
V klášteře tam nad Sázavou
modli se již bledý mniše:
viděls hvězdu nocí padat –:
pomodli se za ni tiše!
140