V tichém lůně domácnosti, V tichém lůně domácnosti,
v skromném dívky působení provází Vás, družky milé, moudré jedno naučení. Jak se k Bohu, ku svým drahým chovat máte slovem, skutky, Honorata vložila Vám z hloubi srdce v Nezabudky. Kolem Vás však také život, z dáli též Vám kyne slast, s domovinou ruku v ruce bdí nad Vámi také vlast. Matka vlast Vám také volá: „Vstaňte, dcery, již tu den!“ – – Na pouti pak po vší vlasti s Vámi buď Májový sen. [81]

I.
Máji, – máji, dobo blahá, Máji, – máji, dobo blahá,
milostných snů věčný zdroji, kolikrát jsem prosnil tebe sám a sám jsa s láskou svojí! Milosti sen krásný je sen, něžný květ je, svět to velký, dříme-li se v lůně lásky, velkých činů roditelky. Nade mnou se nebe klene, utajeně chví se loubí: chvějíť se v něm sny mé dávné vymknuvší se duši z hloubi. Nasta květů v jarním luhu steré jsou mé lásky vnady, a ten potok věčný čilý lásky proud je věčně mladý. Modré nebe, jaré loubí, potůčku i květné sady: aj což ve vás složeny jsou věčných písní věčné sklady. 82 Zvučí ve vás písně lásky, znějí vámi mocné zpěvy, jež kdy pěli statní hoši, jež kdy pěly české děvy. Ba že celá’s jediný zpěv, zpěv vší lásky, slávy, vzdechů, vtělená ty věčná písní, zpěvná krásná vlasti Čechů. Což jsou tvoji slavíkové pouze z velké písně tóny, aj což zrodila’s již písní každým jarem miliony! V lese dlím na tichém mechu, z květných sadů zní sem píseň a mou duší tane vlast má – – její sláva – její tíseň. – – Zpěvná vlasti, děvo zpěvná v širém světě osamělá, proč se hruď tvá vždy jen smutnou, dumnou písní rozechvěla? Proč se nevrací ti sláva, proč ti není jara více, prožproč v svých písních od pravěku plačící jsi zezulice? – – – 83 Tichý zpěv teď z dáli tane, jako stín by z dávných časů: – – naslouchej vždy pěvče český v úctě svaté tomu hlasu: Slyšíš ohlas doby zlaté, doby jarní, zpěvných vděků – – pohleď v šerou tuto dálí, pohleď v lůno lepších věků: „V širém poli dubec stojí na dubci zezhulice, zakukáše, zaplakáše, že není vezdy jaro.
Kakby zrálo žito v poli, by vezdy jaro bylo? kakby zrálo jablko v sadě by vezdy léto bylo?
Kakby mrzli klasi v stoze, by vezdy jeseň byla? kakby děvě těžko bylo, by vezdy sama byla?“
84

II.
Vyletěl sokol, sokolík sivý Vyletěl sokol, sokolík sivý
nade vše háje, nade vše nivy. Vznesl se vzhůru, k slunci vznes’ tváři, pozlatil křídla slunečnou září. Hoj, kdo je synem slunečné říše, povznes se za ním, pokus se výše. – – A nebyl sokol, však sokolice, ptáčina sívá, jak holubice. Což jsi ty ptáčku našeho rodu, což přiletěl jsi přes trojí vodu. Přes trojí vodu v knížecké lesy, na lípu used’, zpěvné vést plesy. Zazpíval ptáček o růži vnadné modravým horám, vodici chladné. Zapěl o vonné kytici z kvítí, což mnohá dívka v srdci as cítí. 85 Rozezpíval se po celém kraji, všecky již dívky zpěv jeho znají. Po ptáčku sivém zpívají děvy, po stráních slunných znějí jich zpěvy. A každý zpěv je líbezný kvítek, a nemá jaro lepších už dítek. Ze zpěvokvítků kytice vonná, samo jí jaro již nepřekoná. Nepřekonají žádné ji věky, věčnéť má krásy, věčné má vděky. Zasedl ptáček mezi své děti, učil je věčné písně své pěti. Pomřely mnohé zpěvné nám děvy, s ptáčaty ale nezašly zpěvy. Dívenky zpěvné kryjí už hroby, a vlasti zašly zpěvné též doby: Písně však dávné, jak povyhasnou, co ptáček, má z nich kytici krásnou! A když se zpěvy po vlasti tiší, polétá s nimi ptáček ku výši, 86 nad lesy, potok, s nimi se vznese, kytici z písní vlasti zas nese. A počne zpívat čarovné zpěvy; usedá slastí srdečko děvy. Pohlíží děva radostným okem, na ptáčka pěvce tam nad potokem. I pustil ptáček do vlnek chladných kytici z růží, květ zpěvu ladných. Jakých jsi děvo, zmilitko vlasti, zkusila pro svou kytici strastí! Věje větříček z knížecích lesův, Běže zmilitka ku potoku; po vodě k děvě kytice plyje, kytice vonná z viol a růží. „Kda bych věděla, kytice krásná, kdo tebe v kyprú zemicu sáze: tomu bych dala prstének zlatý: kda bych věděla, kytice krásná; kdo tebe lýkem hebučkým sváza: tomu by dala jehlicu z vlasóv; kdabych věděla, kytice krásná, kdo tě po hladnéj vodici pusti: tomu bych dala vínek svoj s hlavy. I je se děvá kyticu lovit – – –!
87

III.
Přiletěl, ach, přiletěl sem Přiletěl, ach, přiletěl sem
ptáček z cizých lesů, přiletěl sem, neodolal zpěvnému snad plesu. Usadil se, rozhostil se v zpěvném českém háji, kde se písně věčné lásky věčně rozléhají. Nebyl ptáček, a byl soused, soused od západu, němý byl sám v zpěvích lásky v zvučném českém sadu. Těšil se, že borek náš je pěkně zelenavý, těšil se, že v borku žije zpěv náš dumně hravý. 88 Líbí se mu zdroj těch zpěvů, zpěvná země Čechů, zpěvná v prostřed tichých tužeb, zpěvná v prostřed vzdechů! Hoj, ty země, máti věrná pravé poezie, krásná je tvá dcera, píseň, v lůně tvém-li žíje! Žíje – – žíje? nežíje již! Jenom tenkrát žila, když si kvítí z vlastních luhů v zpěvy věčné vila! Zpěvy jen, jimž za pravěku naslouchaly Víly, zpěvy ty jen, máti má, tvé – – tvé rodné dcery byly! Přišel cizí, nasel trní, kde ta milá dlela, kde ta milá, dcera tvá se – – česká píseň chvěla. Česká píseň trním kráčí, věčně lká a kvílí: to že cizí oblíbil ji, cizák že jí milý – – – 89 Jde má milá na jahody na zelená borka zadřéše si ostré trní v bělitku nožicu. (Nemože moje zmilitka na nožicu vstúpiti.)
Ach ty trní, ostré trní, čemu si bol zdělo? Za to budeš ostré trní z borek vymýtěno.
Pozdi milá v pochládečce, v zeleně borečce; jáz doběhu na palúček po koníček bílý.
Koníček se na palúce v hustej trávě pase; moje milá v pochládečce, na milého ždaježdaje.
Je se milá žalovati po tichúnku v borce: „Ach če řekne moje máti? ja neščastná roba!“
90 „Vezdy mi ríkáše máti: „„Chovej se junoši!““ Čemu se junoši chovati, kdaž sú dobrí ludi?“
I prijedech na koničce, jako sněžek bílém; skočich s koně, věžech na suk za stríbrnú uzdu.
Objech děvče, prižech k srdcu, i celovach usta; i zabude krásná děva v nožici bolný trn.
Laskachom se, milovachom, slunce na záchodě. „Pojeď, milý, ruče domóv, slunéčko nám zajde!“
Vzkočich ruče na koníček, jako sněžek bílý, i vzech zmilitku v náručí, otjedech s ňú domóv.
„Spade, ach, spade!“ Rukp. Králodvorský.
91

IV.
Nachýlil se spanilý den Nachýlil se spanilý den
luna nocí vyplula a s blankytu na zem sirou tichá rosa skanula. Nachýlil se nám den zpěvů soumrak vlast nám zahalil, komu píseň sluncem byla, zdaž ji měsíc nahradil? Za soumraku nezní píseň jako slunce plamenná, za soumraku lká jen chladně, polosvětlem zmámená! Za soumraku zvadne bujný záhy zkvětší zpěvu květ, jasný plamen, píseň jasnou pablesk luny nedá zpět! Cizinec nám na svém koni panenský zpěv dávno vzal, a jen trní v českém háji, trní písní zanechal. 92 Cizímu kdy slouží duchu píseň jatá cizotou, zastírá se obzor zpěvu matce vlasti temnotou. Růže záhy rozkvétavší zná pak jen bol slavíka, píseň, dcera vlasti české, nad sebou pak naříká: Ach ty róže, krásná róže! čemus raně rozkvetla? rozkvetavši pomrzla? pomrzavši usvědla? usvědevši opadla?
Večer seděch, dlúho seděch, do kuropění seděch; nic doždati nemožech, vše dřezhy, lúčky sežech.
Usnuch, sníše mi se ve sně, jako by mně nebožce na pravéj ruce s prsta svlekl se zlatý prstének, smekl se drahý kamének. Kamének nenadjidech, zmilitka se nedoždech.
93

V.
Přes hory a doly vrká holubice, Přes hory a doly vrká holubice,
že jí rodných strání nedopřáno více; nedopřáno strání, uchvátil ji cizí, oj což v zajetí jí bodrost, půvab mizí! A ne holubice, a to píseň stená, píseň, dcera česká, vlasti unešená. Stená, naříká si, do hradu že dána ta, co na luzích jen, v hájích odchována! Stená, naříká si, cizota ji souží, po národu zpěvném, po hájích si touží. Hoj, což je ten národ posud jinoch jarý, s písní, dcerou vlasti, pojí zvyk ho starý. Němý je však soused, němý Zbyhoň krádce, vysvobodí jinoch milou z ruky zrádce, Vysvobodí milou, po níž smuten kvílí, plesej holubičko, jinoch zkusí síly! *** 94 Poletova holub ze dřeva na dřevo, žalostivo vrká hoře všemu lesu:
„Aj ty lese širý! v tobě jáz létávach s holubicú drahú s milú, přemilitkú. Ach, a zlobný Zbyhoň chvati holubicu, i otnese u hrad ach, a u hrad tvrdý!“
Aj obcháze junoše kol tvrda hrada, žalostivo vzdycha po svéj drahéj miléj. Ot hrada na skálu, na skále si sěde, žalostivo sědě s němým lesem mlčí.
I přiletě holub, žalostivo vrka. Podviže junoše hlavu k němu, vece:
„Ty holúbče mutný! tobě mutno samu. Tobě-li krahujec uchvati tvú družu? Ti Zbyhoni tamo na tom tvrdě hradě, ty uchvati moju drahú předrahúčkú, a otnese u hrad, ach, a u hrad tvrdý! Holúbče ty bysi byl válel s krahujem, kdyby tobě bylo srdice udatno; ty bysi byl vydřel krahujcu svú drahú, kdyby tobě byla dravá ostrá drápy; tybysi byl zabyl krahujec zlobivý, kdyby ti byl tvrdý masožravý nosec.“
95 Vzhóru mutný junoše, ženi na Zbyhoň! Tobě srdce přeudatno proti vrahu, tobě protiv jemu braně silna, ostra, tobě jemu v hlavu těžek železný mlat! –
Ruče junoše dolóv v dole temným lesem: I vze na se svoju braň, i na rámě mlat svój, spěje lesem temným ku hradu ku tvrdu. Bě u hrada tvrda, nocú, – vezdě temno, – tluče silnú pěsťú.
„„Kto to?““ – s hrada slova. – „Já sem lovec bludný.“ Otvorié se vrata. Tluket silnú pěsťú; otvorié se vteré.
„Kdě Vládyka Zbyhoň?“ – „„Za velikú síňú.““ Tamo Zbyhoň vilni, tamo plaka děva.
„Aj, otvori lovcu!“ Neotvori Zbyhoň. I rozrazi mlatem dřvi silný junoše, I rozrazi mlatem Zbyhoněvi hlavu. Hradem vezdě běha, i vše v hradě pobi. U svéj krásnéj děvy do usvíta leže.
96 Prijde ranné slunce vrcholy dřev k hradu, prijde nová radost v junošino srdce, že svú krásnú děvu chova v silnú pažú.
„Čié ta holubice?“ „„Zbyhoň ju uchvati, jako mě zdě věza, tak ju v tvrdě hradě.““ –
„V lesy s tvrda hrada!“ I letěše v lesy, i letěše sěmo, i letěše tamo, se dřeva na dřevo se svojim holubcem; s holubcem spáváše na jednéj větvici.
Vzradova se děva se svojim junošú, chodi sěmo, tamo, vezdě kamo zechtě; s zmilitkem spáváše na jednom ložici.
97

VI.
Zakrakoce v hradě vrána, Zakrakoce v hradě vrána,
sóvy z křeku následují, povylétla vrána sobě, a sóvy ji obletují. Povylétla vrána sobě přes temeno černých borů, rozlétla se, usadila černá na bílou až horu. Krákorala o svém plenu, družkám sovám – o jelenu. Nebyla však černá vrána a byl vrah to v srdci černý, a sbor sóv – roj zbojců krutých, v temnu, v loupežích mu věrný. A byl jelen národ tichý: písním, míru narozený, a přec pro svou rodnou matku k věčným strastem odsouzený. 98 Že však sám hned neumíral, ba z zpěvného žítí těšil, musel sám si hrob svůj kopat, – musel: – anť, že živ, tím zhřešil! Podťata mu lípa svatá, zbledla nadějí mu zoře, a dub velký zasazen byl na rov mu na Bílé hoře. Sklesl jeden – – zastřela ho i s národem pranoc čírá, dub však zvlažen slzou sterou šíř a šíř se rozprostírá. *** Běháše jelen po horách, po vlasti poskakova, po horách, po dolinách, krásná parohy nosi.
Krásnýma parohama hustý les proráže, po lese skákáše hbitými nohami
99 Ajta junoše po horách chodíva, dolinami chodiva v luté boje, hrdú braň na sobě nosívá, braňú mocnú rozraže vrahóm shluky. – Není juž junoše v horách! Podskoči naň zdě lstivo lutý vrah; zaměši zraky zlobú zapolena, uderi těžným mlatem v prsi, – zevzněchu mutno žalostivi lesi, – vyrazi z junoše dušu, dušicu!
Sě vyletě pěkným táhlym hrdlem, z hrdla krásnýma rtoma.
Aj tu leže, teplá krev za dušicú teče za otletlú; syrá země vřelú krev pije. J by v každéj děvě po žalném srdečce.
Leže junoše v chladnej zemi, na junoši roste dubec, dub, rozkláda se v suky šír i šír.
Cházíva jelen s krásnýma rohama, skáče na nožicích ručích, vzhoru v listí píná táhlé hrdlo.
100 Sletajú se tlupi bystrých krahujcev, ze vša lesa semo na sěn dub; pokrakujú na dubě všicí: „pade junoše zlobú vraha!“ Junoše plakachu vše děvy. 101

VII.
Pleje děva konopě u panského sada, pytá se jej skrivánek, proč je žalostiva.
Kakbych mohla ráda býti? malitký skrivánče! otvedechu zmilítka u kamený hrádek.
Kdybych perce iměla pisala bych listek; ty malitký skrivánče, tyby s nim tam leťal
Není perce, není blánky, bych pisala listek; pozdravuj drahého pěním že zde hořem nyju! ***
102 Sklesl jelen, národ náš, v dvoustoletý spánek, vyschl zpěvodárný zdroj národních zpěvánek. Píseň česká mohla si tajně jenom toužit, vrahům svého národa musela jen sloužit. Národ, její milený, z řady volných svržen, od hostí svých nezvaných ve vazbě byl držen. Ani písma, ani slov, ani písně vzděchu v šíré vlasti nepřáno ubohému Čechu. A jen ptactvo nebeské pělo Čecha tíseň, pělo od děv zděděnou českou touhy píseň. 103 Jen náš zpěvný skřivánek, ten předchůdce jara, věstil, že se vrátí nám naše sláva stará. Nelkej již můj národe, již i naše děvy počínají milovat český mrav a zpěvy. Již i naše dívenky poznávají tebe, jaro není daleko, již se jasní nebe. Nastane ti národe první krásný jara den, až od dívek vlastenských zpěvem budeš pozdraven! 104

VIII.
Ach vy lesi, tmaví lesi, lesi miletinstí! Čemu vy se zelenáte v zimě letě rovno? Ráda bych jáz neplakala, nemútila srdce: a řeknete dobri ludie, kdoby neplakal zdě? Kdě mój otčik, otčik milý? – Zahřeben v rovečce. Kdě moje máti, dobrá máti? Trávka na ní roste! ni mi bratra, ni mi sestry, – junošu mi vzechu! ***
Třeba přátel neměl nikde, důvěřuj jen v osud, zima krutá přišla na tě, zima trvá posud. 105 Český háj však, české lesy přec se zelenají, zelená se naděje jich, že se dočekají! – Dočekají slavíků svých, dočekají jara, že se vrátí volnost vlasti, sláva její stará! Proto se nám tmavé lesy stále zelenají, proto v zimě v letě rovno naději tu mají: Že ta zima jarem bude, že vyniknem strasti, že zas svobodní žít budem v slavné, mocné vlasti! 106

IX.
Vidím stráni osloněnou, Vidím stráni osloněnou,
posvátný háj na ní, a nad vším se rozprostírá červáneček ranní. Hájem mladý jelen kráčí, v jasnou dálku zírá, a kol sebe potravy si z kvítí jara sbírá. Chodí jelen širou strání dolů ku potoku, kudy starý jelen chodil postrach všemu soku. Starý jelen zahynul tu, ale z jeho kostí sílu čerpá všecko mládí, v nové bujarosti. Mladý jelen – velká síla v háji zelenavém: mladý jelen – národ český v působení novém. 107 Národ český – síla mladá, ale rozum starý, nehodami otužil se, srdcem je však jarý. Sílu čerpat vychází si na praotců hroby, aj – již tanou před duší mu dávné, slavné doby. Hoj jelene, vzchop se nyní, pokroč ku východu, nech se sluncem osloniti na čest svého rodu. Již se zvédá, hájem těká, v slunci jíž se vzhlíží: pějte, čeští skřivánkové, Čech se k cíli blíží. Přidružte se děvy české Libušín rod vstává – – – Tiše – tiše – jak dech jitra Vstříc nám jde již sláva. *** 108 Jitro již zasvitlo, temno již mízí, Májovým hájem prokmitá den – – zaplesej srdce mé, nebe ti splní milosti plný – májový sen! 109

Umíráček Karla IV. (Pověst česká).
Mrtvo, jako příkrov smrti, spočívalo nad Prahou: srdce Praha krvácelo zprávou smutnou, neblahou. Slze v očích, pospíchal lid vzhůru k hradu v hoři svém: tam dlel Karel, otec vlasti, na lůžku, ach, smrtelném. Kolem lůžka výkvět říše, císařská dlí družina, – Karel k nebi zvedá zraky – přišla jeho hodina. Ticho vůkol jako v hrobě, němě doba utíká, pod hradem lid český, věrný přidušeným pláčem štká. 113 Ticho vůkol, jako v hrobě, teď se Karel usmívá – –: však slyš, z věže svatovítské ký to hláhol zaznívá? Všecky zvony náhle samy kývají se v krovu svém: zvoní Karlu umíráčkem v hlaholu přežalobném. S věží Prahy stověžaté zvuk se krajem prostírá, že nám otec nejmilejší, že nám Karel umírá. Dozvučely zvonů zvuky, jeden jen zněl poznovu s vížky svaté Kateřiny tam na Týně Karlovu. „Již jdu, dítky, Pán mne volá!“ Karel tiše šepotá; – již se nese jeho duše do lepšího života. Hořkým pláčem Praha pláče, v němém hoři národ dlí, a zvon s vížky karlotýnské zní, ať se vlast pomodlí. 114

Křižánek. (Pověst z okolí Kopidlenského.)
Viz tam ten černý les se plížit roklemi, ten pustý Křižánek, jak cloumá větvemi, a zří sem nevlídně, jak přemýšlel by znova, o ději rumův těch, jež v lůně temném chová? Ba, strašný děj to byl, jej viděl dávný věk, a pomstu nebe zlou zřel němý Křižánek! teď v chmury zahalen jak na výstrahu stojí, že člověk s nebesy se zkoušet nemá v boji! Kde nyní duby ční, velebný klášter stál, a místo bouří se hlas zvonův rozléhal. Než, zanik’ zvonů zvuk, a hrdý klášter klesl, co Psinický sem pán své lásky kletbu vnesl. „Hoj Kopidlenské zdi, – pán z Psinic promluvil, – jak pevně vámi váš pán hrad svůj ohradil, že není možno blíž se dostat ku pokladu, ku Bertě spanilé, té růži u vnitř hradu! 115 Té outlé dívce jsem byl špatným za chotě, a zetěm sprostým jen tvé po cti lakotě: hoj pane z Kopid’na, na darmo střežíš věru před zetěm nezvaným na hradě krásnou dceru. Byť visel u nebe tvůj skalopevný hrad, byť pekla propasti jej střehly odevšad: přisám Bůh, že láska si vchod do hradu koupí, že zbroj-li nemůže, šat mnicha do vnitř vstoupí.“ Tak pravil v jitřní čas, své hově svévoli, a večer uzřel jej, co mnicha v řeholi. A nebe zřelo, jak věc svatá slouží zlatu, jak vášeň kryje se v božského sluhy šatu. *** Jde ku Kopidlnu tré mnichů z večera, jak vždy o dar prosit ku dobru kláštera; jdou lesem v hovoru, jdou svatého kol kříže, a jeden mluví teď ku kříži, přišed blíže: „Aj Bože na kříži, zda Ti můj osud znám, proč milý tobě šat na sobě nyní mám? Tys osvítil ten svět, jsa světlem všeho lesku, zdaž také posvítíš na zpáteční mi stezku? 116 Věz darem nechci to, ochráním zákon tvůj, jen ty na outěku mou Bertu ochraňuj!“ Tak zněla rouhavá řeč Psinického pána, a však i strašlivá odpověď na ni dána! *** Den již se schyluje, jde slunko k západu a jeho jasná tvář zří ještě do hradu; a jakby nezřela na dívku, jež tu sedí a oknem v krajinu jak jasná luna hledí? To Berta spanilá se loučí s západem; než co to poutá teď zrak její pod hradem? „Aj známí z kláštera, kdož bez dárku vás nechá?“ Tak řkouc’ dle zvyku jim vstříc na podhradí spěchá. Tré mnichův kloní se před dívkou pokorně, a ona blíže jdouc je vítá hovorně, a dárek prvnímu do rukou dát se chystá, – –: než, ten ji uchopí a dál ji vléče z místa. A krátce zaplesá: „Svých dárkův sobě nech, já Tebe vezmu si, Tys lepším dárkem všech!“ To řek’ a nese ji pryč z hradu v divém plesu, u brany na kůň vsed’ – a uhání dál k lesu. 117 A letí s děvou dál, ji drže v objetí, dvé mnichův skok a skok za ním u zápětí: za nimi v chumáčích se prach výš a výš zdvíhá, jak strašná pomsta, jež jich stopu kvapně stíhá. *** Ba pomstě nebes se čin tento protiví, jí k ruce vstávají vichrové strašliví, a lesův temena se v mračen stíny halí a nebe modravé ku bouři již se kalí. To nebe slyšelo u kříže rouhání, a nyní vyhoví zpupnému vyzvání; hle tam již dojeli tří jezdci na kraj lesa – a nebe mračí se – a vichřice již plesá. Les v hloubi zaduněl, ohromný na to třesk, hrom zařval, ze mračen vyšlehl sivý blesk, a bije ráz a ráz, a les je v žhavém lesku – toť mnichu zpupnému blesk osvěcuje stezku. Ujíždí z Psinic pán, jej žene hromu třesk, ujíždí sám a sám, jen provází jej blesk; tu sklesl jeho kůň – a dívky víc tu není: než na to nemůž’ mít pán z Psinic pomyšlení. 118 Nemyslí, nevidí – již u kláštera skles, blesk šlehl zařval hrom – a v záři stojí les: klášter je v plamenu a v záři skví se chlumy, lkaj’ zvony naposled – věž hrdá klesá v rumy. A v rumy shrotil se velebný klášter ten, pod jeho kamením pán z Psinic pohroben! Na něm zdi zřicenin jak na výstrahu stojí, že neměl s nebesy se zkoušet v krutém boji! A jak se žáru lesk rozlévá šíř a šíř, u světle růžovém tam plane svatý kříž, peň kříže v objetí se dívka Kristu sklání, a jak pán z Psinic chtěl, Pán mocně děvu chrání. Noc prchla, vzešel den a přišel večer zas, a tak se vystřídal již dlouhých věkův čas; ty rody vymřely, jichž vyprávěl jsem osud, kříž dlouho ještě stál a rumy vidět posud. O kříži i rumech lid mluví po náš věk, od kříže nazván prý les onen Křižánek; proč ale se ten les vždy mračí tak a chvěje? Snad že mu rumů těch na myslí tanou děje. 119

Volající věk.
Slunce se k horám schylilo po jízbě růže rozlilo; Na matku padá jeho zář a nachem zdobí dívky tvář. A z dáli co zní zvonění, stařena trvá v modlení, A večerní to zvonění dcerušce kyne ku snění. Slunce se skrývá za hory, dívka má s srdcem hovory. S milým svým opět hovoří, jak ondy v plese v Záhoří. A horoucně s ním hovoří, jak ondy v chladném nádvoří; 120 Polibky na ret horoucí, mírnily prochlad vanoucí, a třeba tvář teď ubledla, choroba v ňadro usedla, dívku nic nyní nebolí, vždyť v duchu s milým šveholí! – Za horu zašel krásný den, v dědiny stoupá tichý sen; a tiše kráčí jako stín, tak tajů pln, jak chrámu klín. A bledá dívka ještě sní, a sní, když matčin hlas jí zní: „Dívečko, pojď již, bude čas!“ a prchl sen – – a ticho zas! Uprchlý sen jde nocí dál, – a dívka, – odkud hlas volal. U matky státi zůstala: „Matinko, co si’s žádala?“ Z myšlenek máť se probírá, na dítě žasnouc pozírá, 121 A v její hrudi citlivé, tušení vstává traplivé: „Bůh všecko zlé od tebe vzdal, můj hlas tě dcero nevolal. „Chraň tě mé dítě nebes vděk, „neb, jenž tě volal, tvůj byl věk. „A koho věk již zavolá, „šťasten je, když mu odolá. „Třikrát věk volá člověka, „oběti až se dočeká. „A kdo se ozval po třetí, „stane se jeho obětí! „Bůh tě chraň takém ve bludu, „zlému bys ušla osudu, „Sám Bůh vše zlé od tebe vzdal, „matce by nebyl z toho žal!“ Takto řkouc dceru objímá, bolest jí duši projímá. Dívka sní dlouho do noci, mať prosí s nebe pomoci. 122 A denně dívka sní svůj sen, a Boha prosí máť co den. A tak jim přišel jarní čas, v zahrádce květou růže zas’. Dívce se růže rozvíjí, – na líčku však dvé lilijí. Povadly růže svou dobou Lilje však zkvítaj’ – chorobou. Brzy i léto odletí, a zem již vítá podletí. – Chodila dívka po lese mníc, že jí zdraví přinese; Nemůže zdraví dáti les: i v něm již ztichnul všecken ples. Svadl šat, jímž se odívá, Lkavý jej vítr prochvívá. A tichem lesním zní již hlas: „dívečko pojď již, bude čas!“ Slyšeti hlas ten v podlesí, zvuk jeho dívku poděsí. 123 Utíká z lesův příkrovu, utíká žasnouc k domovu: „Matičko, lůžko připravuj, „po druhé zval již věk mne můj!“ Matička lůžko připraví, a bledá dívka sínaví. Ráno se Bohu poroučí, večer se s matkou rozloučí. Za horu když jde krásný den, poslední dříme dívka sen; Tiše je, nic ji nebolí, vždyť v duchu s milým šveholí. A co tak tiše ještě sní, mírně hlas její jizbou zní: „Milý zve – – jdu již – – již tě čas!“ povzdechne – a již ticho zas’. Matka dlí mrtvé v objetí, řkouc: „Věk ji volal po třetí!“ 124

Pouť do Kevlaru.
I.
U okna matka stála na lůžku dřímal syn: „Nevstaneš milé dítě? jdou kolem s procesím!“ „„Ó matko, vše mne bolí, sotva že svět už znám, myslím na mrtvou Jítku a v srdci bolest nám.““ Jen vstaň a pojď do Kevláru, vezmi si růženec, Matička Boží uzdraví tvé choré srdce přec!“ Korouhve větrem vlají, poutnické zpěvy zní a to jde Rejnem Kolínem marianské procesí. 125 S průvodem matka kráčí, po boku syna má, ve sboru oba pějí: „Zdrávas ó Maria!“ II.
Rodička Boží v Kevláru vzácným se kmentem skví, zda-li pak dnes všem poutníčkům v jich prosbách vyhoví? Kde je kdo chorý, přichází, dnes k Matce Boží pět, voskové ruce, nohy jí nesou sem za obět. A kdo jí z vosku ruku dá, zahojí ruku svou, a z vosku noha uzdraví mu nohu bolavou. Mnohý, kdo šel sem o berlich, teď leze na provaz, a kdo měl ruku ochromlou na harfu hraje zas. – – 126 I svíne matka svíčičku ve způsob srdička: „Tu máš, – – ať srdce vyhojí ti Boží Rodička!“ Syn vzal to srdce voskové a dal je na oltář a z hloubi srdce povzdechl a slzou smáčel tvář: „Ó svatá nebes královno, Matičko milosti, zde viz mé srdce sklíčené a slyš mé těžkosti.“ „Bydlel jsem se svou matičkou v městě Tvých ctitelů, ve městě Rejně Kolíně, je tam sta kostelů.“ „Vedle nás Jitka bydlela, ta však je mrtva již, – – a jen Ty, Panno, ránu mou v mém srdci vyhojíš.“ „O zhoj mi choré srdce mé, Panno milostivá, a já Ti vroucně zapěji: „Zdrávas ó Maria!“ 127 III.
V komůrce skrovné tiše spí synek a matička, tu vstoupí do vnitř zlehounka Nebeská Rodička. A k nemocnému nahne se, dlí nad ním krátký čas, vloží mu ruku na srdce a s úsměvem jde zas. Matka to ve snách viděla, o všem tom ještě sní, a když ji spánek opustil jen vytí psů sem zní. Tu leží syn a mrtev jest, již skončil mladý věk, a na tváři mu ubledlé ranní hrá červánek. Matička sepne ruce své vše se jí snem jen zdá, nábožně pěje píseň svou: „Zdrávas ó Maria!“ (Z Heine-ho.) 128

Osudná píseň.
Noc když se chýlí v Polabí snivé, znívají zpěvy pobřežím tklivé, znějí hned jemně tajemnou nocí a hned zas divě, kouzelnou mocí, a budí v srdcích touhu i tíseň: A to je Máry osudná píseň. Polabí celé znalo tu děvu spanilou Máru, královnu zpěvu; a její srdce ač bylo tvrdé, černého oka vzezření hrdé: Předce se vzmohla milostná tíseň v každém, kdo slyšel kdy její píseň. A přec v to hrdé, plamenné oko ubohý Vilém vzhled’ přehluboko; blouznil pak o ní, o jejím vzhledu, lásky své zář hřil na jejím ledu, a ve dne hájům lkal svoji tíseň, a v noci lůně lásky pěl píseň. 129 A napěl písní srdečných, tklivých, kolik je jisker v plamenech živých, po kusech srdce do písní vkládal, marně však lásku od Máry žádal; a když mu srdce zlomila tíseň, poslední pěl to – osudnou píseň. A přešla v národ osudná píseň, a zněla Máře osudná píseň; poprvé strašně – mstivé to zvuky, podruhé budíc pekelné muky, – – smyslem se mine – v srdci má tíseň, šílená Máro – pěvce mstí píseň! – – Od těch dob znívá v Polabí snivém, z večera píseň v názvuku tklivém, a zní hned jemně tajemnou nocí, a hned zas’ divě kouzelnou mocí, a budí v srdcích soustrastnou tíseň, – a to je Máry osudná píseň! 130

Bradlec.
I.
Za červánků podvečerních, když utichnul ptactva sbor, scházíval se jinoch s dívkou pod Bradlcem, pod javor. Hrdý hrad nad nimi bděl, hochu lásku záviděl. Záviděl hrad hochu lásku, záviděl ji z hradu pán, vzal si k sobě hezkou dívku, chudý hoch byl oklamán; marně volal, marně lkal, hradu pán si dívku vzal. 131 II.
Sedá dívka u okénka, za ranního prochladu, sedá jinoch na skalisku nade srázem u hradu. Z hradu zní pak v chladný les: „Co jsi lásce mé přines?“ Přinesl jsem tvojí lásce, srdce plné věrnosti; chceš má dívko, chceš to srdce až do věčné věčnosti? Na to dí mu z hradu hlas: „Budiž můj na věčný čas!“ „Věčně Tvůj, zde v klínu lesa!“ Jinoch vroucně odvětil: Vrh’ se dolů z kolmé skály, dívce život zasvětil. Lká pro něho s dívkou les, ty větérku, dál to nes! 132 III.
V němém lůně lesů dříme jinoch, příklad věrnosti, nad hrobem mu pěje v sosnách ptáček písně milosti. A okolní dívky pějí s ptáčkem jarní krajinou: – věčné písně věčné lásky, v srdcích Češek nezhynou.

Kamenná matka.
Hučí si Oupa, divoká Oupa, to že jde lůnem divokých skal, a když se v ní tvář měsíčka houpá, vyprávět zdá se dále a dál, celému kraji, bouřně i sladce, památnou věst o kamenné matce. 133 Boušínská kaple naslouchá tiše, a i ta skála, z lesů co ční, zdá se, že blednouc tajeně dyše, o vlastních dějích znova že sní, a béře ve mdlé měsíce záři, kamenné matky podobu v tváři. Omšené skály, pravěké lesy, vzpomínat zdaj’ se na onen čas, z jejich když lůna pohanské děsy, vymýtil víry Kristovy hlas, pohanský háj když kolmé ty stráně, poprvé zněly oslavou Páně. Plynula Oupa plynula tiše, tenkrát kol chýže na břehu svém, a světlo mdlé co zářilo z chýše, lesklo se v proudu křišťálovém. Lesklo se v Oupy hučivém toku, jako ta slza v matčině oku. Slzela žena tam u vniř chýže: Jak slzí matka nad synáčkem; tušíť, že čas jde blíže a blíže, kdy se jí loučit s jedináčkem; a v její bolné mateřské hrudi, víra jen z Krista naději budí. 134 Obnáší křížkem tílko to mladé, ústka ním žehná zsinavělá, na srdce opět dítku jej klade, hruď její citem rozechvělá: usmívá se teď, – dobré vše doufá, a již zas lká a v žalu si zoufá. Vzdechlo si dítě – zkaleným okem, loučiti zdá se s matičkou svou: tu ona, matka, vzchopí se skokem, vztýčí se s tváří zoufalivou; chopí se kříže, ku oknu vstoupí, vrhne jej prudce do prostřed Oupy. „Pohřbi se v hloubi šalebný mame, nebudeš více klamati svět: matčinu lásku víra v tě klame, zničil’s mi dítě – dítě dej zpět! – – Nemůžeš? nechceš? ha, hrůzo děse! Přispěje prsť mi v posvátném lese!“ Řekla tak matka, zlíbala děcko, a spěje kvapně v tajemnou noc, nevěří kříži, skládá jen všecko v posvátné prsti léčivou moc: a proto pílí tam mezi hroby, hroby to v háji z pohanské doby. 135 Trapně jí cestou ubíhá chvíle, k děcku ji volá mateřský cit, a přece spěchá, by došla cíle, cílem jí černý praotcův byt. Došla a hbitě dvakráte hrstí, nabrala s hrobů posvátné prsti. S posvátnou prstí k domovu spěje, dítěti nese uzdravení, těší se v srdci, hned se zas chvěje, žal by jí nevznik’ z opoždění. A proto běží, seč jsou jen síly, proráží les a k domovu pílí. Zatemnil les se, hustším se stává, nebeských světel pohasl sbor, rozechvěl les se, bouře že vstává, mraky že táhnou od kladských hor; a matka spěje, ouzkostí zmírá, po světle z chýže do noci zírá. Rozlítil hrom se, blesky své sýlá, žhavě by psaly v pralesů krov: „Pomsty že hoden, Kristu kdo spílá, důvěru kdo má v pohanský rov!“ Žhavě tak psal blesk, až se vše smuší, a písma obsah matka snad tuší. 136 Utíká, prchá nebes to soudu – náhle však staví chvátavý krok: naslouchá – slyší – hučení proudu, Oupy to slyší opodál tok. Spěchá tam, stane, pátravě zírá po světle z chýže – – než, vše – noc čirá. A nocí černou bouře jen stoupá, lká proud jak v pláči usedavém: Tu šlehl blesk, – ním zakmitla Oupa – chýžku zříť v ohni plápolavém. Utkvěle matka na světlo zírá, poslední síly ku chvatu sbírá. Láska ji sílí, v chýži se vrhne, vrací se – v rukou mateřský plod, na dítě hledí – strašný smích strhne, a těká dál kol Oupiných vod, a děcku zpívá: „Pospi si sladce, schladlo jsi? schladlo? přitul se k matce!“ Nedlouho zpěv ten zníval kol řeky, zanikl v lůně pobřežních skal, prolétly krajem mnohé pak věky, než se lid lesy mýtiti jal. Jak se však divil, k svému když žasu zřel, o čem slýchal od dávných časů. 137 Matku zřel s děckem, hříšné vzor lásky, ku tokům Oupy nakloněnou; k výstraze, s nebem prohrané sázky, na věky v kámen proměněnou! Kamenné dítě posud spí sladce, sní to snad o své kamenné matce!

Shaslá hvězda.
Spadla hvězda noční dobou, pod klášterem do Sázavy, Bože, milostiv buď duši – tělo nese – tok již hravý! V klášteře tam nad Sázavou, modli se jen bledý mniše; viděls hvězdu nocí padat – – pomodli se za ni tiše. Bylať Klára krásná děva, krásná, jakých je jen málo, že se nad ní i to slunko pozastavovati zdálo. 138 Jaká milost neskonalá, jaký žár se v každém vznitil, kdo jen v jeji oko nahléd’, – tys to mniše – také cítil. Však ta Klára, hvězda dívek, rozmarně si s srdci hrála, byť i při srdečné písni pěvci slza v oku stála. Mládci bledli jako luna, Klára ale hvězda byla, která lunou pohrdajíc po slunci se roztoužila. Přijel mládec z dalných končin, mládec bujarý a smělý, jako slunce rozehřál ji, zaslepil ji hoch ten skvělý. Mnoha kvítkům slunce svítí, záříc na sta zahrad, sadů: netěkej jitřenko za ním, slunce spěje ku západu! Jitřenka však, krásná Klára, milostí se rozechvěla, a Bůh ví po kterých drahách za sluncem svým dále spěla. 139 Ušel mládec – zašlo slunko, jiným kvítkům nyní svítí, víť, že umí lhostejně zřít často na uvadlé kvítí. Což je mládci v širém světě po uvadlé krásné Kláře, že se vrací ku Sázavě, že ubledly její tváře? Shaslá hvězda, krásná Klára k Sázavě se často kloní, – – pověz vlnko, pověz ty nám, proč as do tě slze roní? Spadla hvězda noční dobou pod klášterem do Sázavy, Bože milostiv buď duši – Tělo nese tok již hravý. V klášteře tam nad Sázavou modli se již bledý mniše: viděls hvězdu nocí padat –: pomodli se za ni tiše! 140

Strážní anjelé.
O nechte mně mé víry sen! Váš rozum jest – má víra, Vám svět je mrtvou hmotou jen, mně – dechem Všehomíra. Kde nepostačí příroda Vám, muži přeučení, vede svět slepá náhoda a losy lidstva mění. Jak lituji Vás, mudrci, na Vaší světem pouti, že nepronikše ku srdci, nejste sto výš se pnouti. Nuž, pojďte, dívka s vírou svou zve Vás nad světské stráně, vede Vás na pouť světovou poznáváť moudrost Páně. Těžká je chůze životem, těžký je už krok přední: nejtěžší však pouť nad hrobem, krok k nebi praposlední. 141 Podej mi, děcko, ručku svou k prvnímu světem kroku; ty dívko s tváří růmělou a s první láskou v oku. ty mládče, jehož plamenná touha je, lidstvu prospět, i ty stařenko shrbená – – vesele hleďte na svět: Ten Bůh, jenž orla v úskalí i liliji v poli chrání, ten Bůh, jemuž když povelí, dav světů se již sklání: ten rozsel hvězdy v prostorech a anjelů svých kůry rozeslal po všech hvězdách těch, by pohlíželi s hůry. A kolik v noci hvězdiček se s nebe na nás dívá, z každičké anjel strážníček z nás některému kývá. A s prvním slunce úsvitem snesou se dolů k lidem a sypou tiše nad bytem každému štěstí s klidem. 142 A tichým očka dotknutím probouzejí spící děcko a dívce lásky dechnutím daj’ ve snách blaho všecko. I střehou v citů směsici mladíka před zlým chtíčem a bdí nad bábou sedící nad starým nebeklíčem. A tak co hvězdy provodní vedou lid po vši dobu, svítíce lásky pochodní od kolébky až k hrobu. Když shasla která z hvězdiček a padá k zemi s hůry: pro duši jde to strážníček vzít ji v anjelské kůry. A protož nechte můj mi sen, Váš rozum jest – má víra. Vám svět je mrtvou hmotou jen, mně dechem Všehomíra. 143

Křesťanec.
I.
Divilo se jasné slunko, když se nad lesiny bralo, že ho jasné oko dívky jasností svou překonalo. Divilo se, zahledělo na milostnou krásnou děvu, která vesele si vedla, tančíc k líbeznému zpěvu. Po tanečku se svým stínem slunéčku se uklonila, a již zpěvně těká hájem, ozvěnu by uhonila. Ozvěna je šípkonohá, není nikde a je všude, uhoníš-li pak ji děvče? Která vítězkou z Vás bude? 144 Slyš ozvěna odumírá blížícím se koně krokem; pozdě, děvče, pozdě spěcháš, neuprchneš jedním skokem. Nu tak prodli, popřej cizím, aby uzřeli tvé vnady, nebť, kdo kroky tvé teď staví, hoch je krásný, hoch je mladý. Jen se nestyď, že jde blíže, on se též lek’ tvojí záře, a Bůh ví, kterým as citem rumění se mu ta tváře. Podejte si mladé ruce, nebude vám to snad mukou: Nevíte, co dobrého již usneslo se dáním rukou. II.
Podle valů na pahorku tichý hájek, osloněný, ze sta kvítků v záři slunka jeden jen je nakloněný. 145 Kvítek jarý, nejkrásnější, dívka jako bledá růže, ptá se háje, jaké jí to v ňadra vdechl mocné bůže. S bůžkem tím se brzy těší, hned se ho zas chudák leká, aneb šperk svůj objímajíc, na dárce zas šperku čeká. Přišel dárce, dobrý jinoch, políbil ji v jasné čelo, šperk políbil, – malý křížek, rukou objal jeji tělo. Ovinul jí rukou tělo, a srdečně se jí tázal, „zdaž ví, kdo vlast krásnou stvořil, „Kdo hvězdičkám pouť vykázal; „Na nebe kdo slunce vetknul, „nalil v ptáčky písně zvuky, „kdo je zdrojem věčné lásky, „jí kdo lásky vdechl puky?“ A tu dívka v zanícení vinula se k hochu blíže: rukou k nebi ukázala, A na šperk svůj: obraz kříže. 146 Vinula se k hochu blíže, a srdečně zaplakala, „toužíc si, že rodný otec „stojí na svém, jako skála. „Stojí na svém, matku viní, „že své dcery nestřežila, „dřív než křesťaněním zrádně „Víru otcův porušila. „Víru otcův porušila, „rodného pak otce klame, „jenž jí dal již zasnoubence, „vůlí svou i matky samé.“ Jak si touží krásná děva, vznáší zraky k jinochovi, a jinoch ji v čelo líbá, chlácholí ji lásky slovy: „Zůstaň věrna, libičko má, „ctnému srdci našich citů, „zůstaň věrná mému Bohu, „dáť on cestu k blahobytu. „Povolá tě ku svým věrným, „vodou křestu, vodou svatou, „dřív než vzplane přírody chrám, „třikrát zorou růžovatou. 147 „Třetí zora osvítí nám „sem na vršek spásy cestu, „zovouc, aby slunko boží, „zasvítilo k tvému křestu. „A s tichounkou září slunka „milost nebes se pak spojí, „a sdělí ti, novokřtěné, „sluha Páně, že jsme svoji!“ Tu se v jasném oku dívky temenily blahé slze, jak když slunko objeví se, v jemnodeché u hor mlze. A než slunko políbilo dalné lesy v dumném snění, dali sobě na dobrou noc dlouhé, – vřelé políbení. III.
Minul den a minul druhý, a než třetím vzešla zoře, čekal jinoch jitřenku svou u háje již na pahoře. 148 Probouzel se den na horách, zazvučely zpěvem stráně, k Matce Boží zapěl jinoch, s jinochem pěl sluha Páně. A šly zpěvy údolinou v ranní mlze jako víla, z modré páry, z údolí když Rusalka se objevila. Nebyla však Rusalečka, ale dívka milující, na těle šat sněhobílý, a ve vlasech po jehlici. Pokročil jí v ústrety hoch, padli sobě do objetí, a pak tiše ku knězi šli, jako k otci rodné děti. Požehnal jim sluha Páně, a když klekla jejich noha, modlila se dívka s knězem, modlila se „Věřím v Boha!“ Na to padli všickni na zem, u nebeském zanícení; zakryli si zbožné tváře, a trvali na modlení. 149 Jinochovi slast vykvétá, v bílé dívce touha blahá, sluha Páně vyplní ji, anť po křtící vodě sahá. Sahá, – však tu předběhne jej cizí kdosi mocným skokem, řka: „Dnes já chci křtíti vodou, ty můžeš křtít teplým tokem!“ A již protkla cizí ruka, břitkým mečem srdce knězi, sklesl kněz a krvavý meč již i v ledví mládce vězí. Jinoch vzkřikl, vzkřikla děva, Po té ale vrah už sáhl, a zbarvenou, drsnou rukou násilně ji k sobě táhl. „Nevrkej má holubičko, „znáš ženicha souzeného? „znáš mne? aj již překřtil jsem ti „svůdce i křtitele tvého! „Pojď jen, otec tvůj již čeká, „otec, jenž mne snoubil tobě, „máť tvá ví, že zaplatil jsem, „za tvůj křest, mé milé robě!“ 150 Dořek’ a chce dál ji vléci, tu se sluha Páně vzchopí, a svou vlastní vřelou krví v spůsob kříže děvu zkropí. Řka: „Já křtím tě krví srdce, „ve jmenu Trojice svaté: „Budiž vřelou krví touto „Kristu srdce tvé vždy vznaté!“ Na to sklesl mládci k hlavě, vložil na ni sinou ruku, a modlil se za jinocha, by mu Bůh vzal věčnou muku. Domodlil se, dopracoval, duše jeho k nebi letí, a jinochův spanilý duch za ní spěchá u zápětí. Oko siné na dívce dlí, rajský úsměv hrá kol líce, děva pryč je odvlečena a nezřel ji nikdo více. Na dalekém obzoru však slunce mlhy prorazilo, a jak božská milost s nebe, celý pahor ozářilo. 151 IV.
Blíže hrynku Avarského pahorek u Vrsec leží, starci o něm povídali, co však? – mládež ví už ztěží. Tolik ale vědí všickni, že se tam prý krví křtilo, od čehož prý jméno jeho, „Křesťanec“ až podnes zbylo. Hezké dívky, švarní hoši, posud se tam scházívají, a lásky tam uzavřené šťastně prý se dařívají. 152

Zpustlá krčma.
Pod vrchem Táborem u Cidliny, na polo sesutou krčmu je zříti; ač není daleko od dědiny, předce se lidé jí straní a štítí, a když jim jíti je kolem ní blíže, žehnaj’ se znamením svatého kříže. Jak se ti časové mění s námi! Krčmy se štítí teď staří a mladí, a přec jich dědové s dceruškami chodili druhdy sem často a rádi: Křepčili, zpívali, veselí byli, a když jim umlkly dudy, tak pili. Mladíci z oněch dob již jsou dědy; a teď když vnoučatům povídat počnou, jak se tu tančilo na posledy strašáka, třinožku, válčík a skočnou: každý si veselí takého přeje; děd mluví dále – – a mnohý se chvěje. 153 Bylo to tenkrát prý podívání, na šťastné dcerušky, otce i matky; nu vždyť se splnilo jejich přání, milenci, synové přišli jim zpátky: Přišli jim z války ve plesu a zpěvu, a nyní provádí každý svou děvu. A nyní každý se v kole točí – – jen hlásných Liduška opodál sedí, šátečkem utírá slze z očí, s bolestí na jiné do kola hledí; nebo ten, jemuž svůj zadala osud, v cizině prodlévá, nepřišel dosud! A nyní každý se v kole točí; – – – s Liduškou rád by si zatančil každý; jeden teď se slovy blíže kročí: „Liduško pojď v kolo, zapomeň navždy; „na vojně láska i s věrností hynou, „Josef Tvůj není Tvým, vzal si již jinou!“ Domluvil a již se v kole točí – – – Lidušku projímá bol jakýs znova, div se jí srdéčko nerozskočí, pomní-li jaká jí Josef řek’ slova, když se pryč ubíral ve zboru chasy: „Liduško, Tvůj budu na věčné časy!“ 154 „Na věčné časy! – a má teď jinou!!“ Tak zvolá Liduška v ukrutném hoři! – – „Zpátky pojď nevěrný vlastní vinou, zpátky! – byťs opustit měl i soud Boží!“ Řekla a vrhne se do prostřed kola, a „zpátky, zpátky pojď!pojď!“ zoufale volá. Boží soud vstává již nedůvěře! – – – Před krčmou ohromný hlomoz se strhne, s jekotem rozlétnou se tu dvéře ach – hrůzo! Josef sám do vnitř se vrhne; poskočí blíž, po své Lidušce sáhne, ha, již ji objímá, v kolo ji táhne! Tu mezi hudební táhlé zvuky vichr své děsivé písničky hude: – – „Nepůjdeš děvečko již z té mé ruky, „až tvoje srdéčko strastí všech zbude; „aj dítě, rozkoš tě v náručí vítá, „aj dítě již s Tebou milý Tvůj lítá!“ Lítá již v směsici uděšené, v těkavém klopotu dále a dále, v pekelném křepčení chvat jej žene skok na skok rychleji – rychleji stále! Sinaví dívka, – on zběsile buší, – – „Bože na nebesích, spas jeji duši!“ 155 Hodina z půlnoci duníc zvučí – – hroby již zavíraj’ své mrtvé hosti! – – Sklesla tu Liduška ze náručí, skles’ její tanečník v hromadu kostí! Hrobové nastalo ticho, – vše trne, od kostí – od mrtvé – s krčmy se hrne! V krčmě je pusto teď jako v hrobě, nikdo sem nevkročí z živých lidí; jen když zní dvanáctá v noční době, mnohý ozářená okna tu vidí, výskot a rej divý s úžasem slyší – až se vše hodinou z půlnoci ztiší. Zpustla již krčma ta u Cidliny, do oken měsíc jen udiven svítí; – – Lidé však, ač blízko u dědiny, přec se jí od těch dob straní a štítí, a když jim jíti je kolem ní blíže, žehnaj’ se znamením svatého kříže! 156

Hrob pod řekou.
Nad Busentem zní do noci u Kosence zpěvy dumné, a ozvěnou odpovídá pěnivý proud řeky šumné. A kol řeky vzhůru dolů, táhnou chrabrých Gothů stíny lkajíce pro Alaricha, lepšího nad všecky syny. Příliš záhy v cizém kraji museli mu hrob zde stláti, když mu ještě po prstencích mladá kadeř šíji zlatí. A na břehu nad Busentem kopají již u závodu, jiným směrem chtíce řeku do nového odvést brodu. A když prázdno je dno řeky, hrob kopají teprv do ní, pohříží tam Alaricha v plné zbroji, na komoní. Přikryli pak znovu zemí mrtvolu i s hrdou zbrojí: řeka by hrob bohatýra zdobila zas vlnou svojí. 157 Busento pak zase vrácen do úžlabí hlubokého, mohútně se valily zpět proudy do řečiště svého. A sbor mužů zapěl nocí: Spi již se svými zde skvosty, nezneuctí hrobu tvého lakotou svou Říman sprostý. Dozněly již zpěvy dumné v řadách Gothů v ranní zoři: nes je vlno Busentem dál, nes je již od moře k moři. (Z Platena.)

Krásná Oliva.
I.
Šly obláčky nade hradem, nad podhradím přes květnici, zarděly se v záři slunka, zarděly se růžném líci, krásné Olivy. Pluly přes slunečné straně, a na stráních mládci byli, švární hoši, kteří láskou po dívce se roztoužili, dceři pěvcově. 158 Šly obláčky přes doliny, v dědinách tam děvy dlely, krásné děvy, krásné sice, přec však krásu záviděly, panně Olivě. Za obláčky, za sinnými, sunou pěvcovy se zpěvy, zpěvům starce, zpěvům slávy, druží ctná se píseň děvy, píseň milosti. Kam zpěv starce vnikl, – sláva, kam zpěv děvy – láska pučí, od pěvce se hrad památný, od Olivy slavík učí touhy nápěvům. II.
Vypučelo na sta kvitků, vypučelo ptáčat kolem a podhradí rozléhá se lásky zpěvy, lásky bolem švarných jinochů. 159 Pějí tam po slavíčímu, každý, jak mu velí tíseň, nad všecky však Zdeněk zapěl, nad vše vzlétla jeho píseň sivým sokolem. Sokolíku, mládče z hradu, neušel květ tvému oku: proto’s denně zaletával v podhradí, pět jí po boku písně horoucí. A teď letíš v svělém lesku mohútně ku pěvné výši: – – květ však skromný, Oliva tvá, zří za tebou v onu říši, jasný sokole! III.
Mnoho záře, mnoho bylo, žhavou září zeleň zvadla: mnoho lásky’s, krásná děvo, mnoho lásky v obět kladla svému Zdeňkovi. 160 Mnoho záře nade hradem, v záři té se sokol zhlíží, Zdeňka nová lásky těší, Olivu zmar lásky tíží, – – – škoda dívčiny! Veselo je v starém hradě, hlučno v ozářené tvrzi: na podhradí stíny leží, na podhradí láska slzí, láska sklamaná. Temný stín, jak soumrak lásky leží dívce na útrobě; černá noc však zkázonosná, hřeje se jak hádě v hrobě, v srdci starcově. V srdci hádě, v rukou lyru, v duši zámysly mu trudné, a blesk oka dí, že stařec hotoví se k přeosudné písni hromové. „Neplač dítě, dcero zpěvu, milý lásku tvou jen zradil; srdce své však – na jazyku – proti šípům neohradil, hoch ten zpozdilý. 161 Ty mu v oko šípku vrhneš, můj zpěv půjde přímo k srdci: a jediný přípiteček dovede i zrádce zvrci; Bůh mu pomozi!“ Dívka ale v slzách doufá, láskou hodlá zrádu zvrci, lásky okem Zdeňka získat, lásku vzkřísit v jeho srdci, – – – – Bůh jí pomoz! IV.
Pyšněly se jasné perle v zlatotkaném baldachynu, pyšně vedli sobě hosté na růžích a na jasmínu v síni svatební. S vnadou růží závodily děvy, jako slunko jarní, po vavřínu pohlíželi svatebníci, hoši švarní, děvám po boku. 162 A na trůnu v záři skvostů, slunce s hvězdou, zasnoubenci, a kol slunce červánků kruh, v zaniceném polověnci, – pěvci mistrní. Rozlila se zář po síni, rozlily se jasné zvuky, První pěvec k harfě zapěl lásky slasti, lásky muky, – – – děvy slzely. Pokynula kněžna kvasu, řada děv se rozstoupila, a z dívek ta nejkrásnější, pěvci skráně ovinula věncem růžovým. Rozlila se zář po síni, vavříny se pozachvěly, o kolbách a o sedání zapěl druhý pěvec smělý, – – Juni trnuli. Kynul Zdeněk, kníže kvasu, Jinoši se rozstoupili, a dva z nich, dva nejbodřejší, skráně pěvci ozdobili věncem z vavřinu. 163 Zaleskla se síně bleskem, oněmělo všecko znovu: Zapěl pěvec nejstatnější, o rytířském daném slovu, o cti rytířské. Zaleskly se všechněch zraky, leskl zrak se Zdeňkův v žáru, povstal hbitě na svém trůnu, mocně sáhl po poháru, po dvou pohárech. „Hoj ty schráno mocných zpěvů, živých blesků pěvče starý, připij’ se mnou, nedopij však z tvé by číše duch tvůj jarý i mne roznítil.“ Sáhl stařec po poháru, Upil z něho, zamyslil se, držel ruku nad pohárem, navrátil jej, uklonil se, – – slova nemluvil. A Zdeněk se chopí číše, již ji k žhavým ústům nese, Tu však pěvec nejzadnější, jako šípka z řady hne se, – sáhne po číši. 164 „Zdeňku, tobě lásky přáno, z číše pěvce přihnu já si, jenom srdce oklamané ku zřídlu se zpěvů hlásí, k číši pěvcově!“ Dořek’ a již křečovitě pohár k sinným ústům vznesl: dopil, – zbledl, – načež tiše k stupňům trůnu mrtev klesl, k nohoum Zdeňkovým. V pádu tvář se odhalila, a s ramenou plášť se svlékl, – – plášť s postavy nejkrásnější: Zdeněk vzkřikl, – pěvec klekl nad svou Olivou. 165

Rouhačka.
I.
Zvoní zvonek na klekání přes Vožické tiché stráně a nad snivou krajinečkou dlí svatvečer hodu Páně. Na obzoru uzardělém zvolna slunko „s Bohem“ dává, jako pověst z krásných časů zvolna, – zvolna zanikává. Jako pověst z časů slávy slunko nyní odumírá: jen tam podál na úskalí šedý jestřáb za ním zírá. Zamračeně za ním zírá, rudě barví se mu skráně jakby v prsou kletbu tajil, kletbu, zlost –, že je hod Páně. 166 Není jestřáb na úskalí: Šelmberka to sesutiny, jež se rdí v večerním slunci studem, za pradávné viny. Zamračeně proto hledí na okolní tiché stráně, že lpí na nich stará kletba znectěného hodu Páně. II.
Nevstal den ještě z východních strání, v Šelmberku však je plno již ruchu: buší se, tesá, kove a shání, třeskot se mísí ve vanutí vzduchu. Ranní již soumrak do lesů těká, zvoneček cinká na všecky strany; pracovná čeleď k modlení kleká na poctu jména Marie Panny. Tu se však ozve z hradu hlas maně: „Hoj, chaso líná, zas hledíš hraní? zas si hráš s Bohem? dereš se k Panně? což zapomínáš, kdo je zde paní?“ 167 Ustraší všecky řeč tato tvrdá, ku práci čeleď z modliteb vstává, s cimbuří ale Mráčková hrdá, Šelmberská paní, rozkazy dává. Na všecky strany zní její slova, a pak zas v dálku duch její těká: kyne tam rukou marnivá vdova, z dáli dnes hosti, – ženicha čeká. Ženicha čeká a bude sňatek za svatodušní velebné doby: a proto nedbá, jaký dnes svátek, a proto čeleď hrad jí dnes zdobí. Slunko jíž vyšlo, vysoko plane, do chrámu na mši zbožný lid kráčí: marně však hláhol zvonů sem vane, čeledi v hradě pot čelo máčí. „Ušetř’ nás paní, ušetři sebe, „pomni cos dlužna nebi, – své spáse!“ „„Ej ať si nechá ten tam své nebe, „„o lepší nebe postarám já se!““ A jasný blankyt slyšel ta slova, a s jejich zvukem z chrámu zpěv splývá: – – ubohá čeleď pracuje znova, a hrdá paní v dálku se dívá. 168 III.
Velebná dobo, v stánku když Páně dědina celá hláholem zpívá: přizvukují kol řeky a stráně a na všech Božské oko spočívá. Stařečku, tebe také Bůh slyšel, slyšel tvůj hlas a ví co ti schází, a byť sis dříve k domovu vyšel, v obtížné chůzi tě vyprovází. Modlil ses již od časného rána za sebe, vnuky, za krov svůj nízký, a složiv to vše před oltář Pána, utěšen v Bohu do své jdeš vísky. Blažen, ač mnoho křížků jej tíží, vrací se z chrámu, vrací se dolem, o holi, zvolna k hradu se blíží; čeleď ho zná: vždyť denně jde kolem. 169 Než, slyš! – kněz dává teď požehnání, stříbrný zvonek kolem to hlásá: poklekl stařec, – čeleď se sklání: však již se klením hrad zas otřásá. Ubohá čeleď stařečka vidí a předce dále pracovat musí! ó což se před ním hanbí a stydí, ó což se starci pohled ten hnusí: „Bezbožná ženo! naprav tě nebe! naprav v den velký tebe Duch Boží; ať pomsta s hůry nestihne tebe v bezbožně stlaném manželském loži!“ „Ha, ha, Duch Boží! – Jen škoda věčná, „„že příliš vzdálen! Však máš-li času, „„pozvi jej pro dnes, budu mu vděčna, „„hrad-li osvítí k dnešnímu kvasu!““ „Ženo, ach ustaň! ten Duch již jednou v ohnivých sstoupil jazycích na zem; „před jeho mocí ďáblové blednou, „tvůj jazyk ztrestá jediným rázem!“ Řekl, jde dál; – tu smuší se nebe; mráček se zjevil – zakmitl bleskem: – – Mráčková hrdá! aj to tvé nebe hrotí se v rumy pekelným třeskem! 170 IV.
Vzplanul hrad ten ohněm s nebe, až se stráně osvítily: a ty hrdé jeho báně hrdou paní pohrobily. Aj, Šelmberské rozvaliny, sám zub času se vás leká, že pod vámi na ženicha hříšná paní z Dubé čeká. S mnohým stoletím se váš věk, s mnohým pokolením styká, o Mráčkové ale z Dubé pověst dávná nezaniká. Pověst ta je pomsta na vás, kletba bezbožného činu, pro nějž posud uzarděny pohlížíte na krajinu. Šepotaj’ť si v krajině té s temným lesem tiché stráně; že lpí na vás stará kletba znectěného hodu Páně. 171

Veské kříže.
Před věky zřela klášterní jen cela, slavný jak děj, neb pověst rodinnou, stařičký mnich psal v potu svého čela, církevní na pergamen latinou, aby tou mluvou církve posvátnou posvětil snad tu pověst památnou. Taký spis mnichova dle návodu, potomstvu byl vždy pravdou svatě-stálou; byl to buď pomník, ověnčený chválou, neb pranýř hanby věků, – – národů! Pomněním takým, dějepis jak pomní, zřejmým je navždy dávno zašlý věk, o němž si zřídka kdy lid nápotomní, jinačí dovoluje rozsudek. 172 Jináče vesňan, ač neumí psáti, potomstvu hledí zvěst o dějích dáti. V dědině celé čtou jen nemnozí, a předce v duši nucena se vidí, aby syn vlastní, cizí příchozí, dávné znal časy, děje dávných lidí; navždy by žilo v lidské paměti, co se tu stalo v dávném století. Pročež mu listem půda vísky jest, místo pak písma kříž se vytesá, a dějů tichých věčnou tuto zvěsť blankytná odrážejí nebesa. Ve vsi pak vždy děd bývá poshrbělý, o holi se již pod kříž přivleče, a je-li libo, cizí člověče, o kříži pověst i o vísce sdělí. Dějepis zajde, pergámen též zetlí, povrhne mládež snad i latinou: děje však vísky a jich pomník světlý, v paměti lidské hned tak snadně nezhynou. Jeden kříž zajde, postaví se jiný, onen kmet zemře, ten se vydaří: mládež pak, slýchat praotcův svých činy, vždycky se ráda sběhne k bajkáři. Spůsobem tím pak konce dějům není, dědiť je s pověstí vše pokolení. 173 Po časech stane se též vyprávěči, čas že, neb děj, neb jméno přejinačí: slyší to mudřec, krčí rameny, a že věc nesouhlasí s knihou všude, směje se z ticha, mysle zmámený, báchorka že to, bájka jenom bude! Ach není báchorka to přástevnice, svědkemť kříž Páně, ten o pravdě svědčí! Než, je děj vinen, že nezří teď více, písmáři pravdu ve starcově řeči? Kříž v polích rolníkovi bláhu věstí, tři křížky neumělých podpis jsou, kříž Páně třímá strážně na rozcestí, křížem má žebrák mošny na prsou, – snad že ten kříž mu bídu umírňuje; – křížem Bůh žehná, křížkem navštěvuje, na hrobech kříž jest jediná jen páska, která nás k zesnulým všem poutá blíž, v kříži je víra, naděje i láska, povznésti může i zatratit – kříž! Před křížem srdce ztrápené se modlí, a čist se vrací od kříže i – podlý! – 174 Na pouti světem i na dráze žití, vždy’s u nás kříži, Tebou srdce cítí, naším tys heslem, jež nás doprovází, nechť trpí srdce, nechť nám slouží štěstí, jasnou jsi hvězdou, která tam vychází, kde by moh’ poutník zbloudit na bezcestí. Jestli pak poutník v hodině kdys bludné, zapoměv na kříž pro světélko svůdné, k záhubě své se již již schyluje a zří snad propasť strašnou na úbočí: ó nechť jen hříchu rychle lituje, a kříž zas Páně otevře mu oči, ukáže otcovskými rameny, kudy jde chodník pravý, ztracený. – Učený písmák nepomní snad věsti, neb na kříž Páně zří dnes jináče: vesničan ale prostý na rozcestí, památku dějův křížky naznače, památku takto věkům dochovává, že se i vnukům praotcův skví sláva. Divné ty kříže, jakby mohyly, po naší zemi roztroušeny všude, nechť se však lid i časy změnili, památka jich přec na věky žít bude. 175 A když ti stařec povídá u kříže o kříži tom, neb kruté Drahomíře, neskoumáš ryzost udání těch blíže, a přec se řeč zdá podobna být víře: a ve tvém srdci ujme se vždy snáze starcova pověsť, než mudrcké fráze. (Ze Szyrokomly.)

Luna a hvězdy.
Viz lunu plynout nocí, viz jasné kol ní hvězdy; proč ona chladnou stále? proč tyto chví se vezdy? Ta luna jasná druhdy též druha lásky měla, jenž bloudě nebem za ní, žil jí a lásce zcela. A v milostném tom druhu, se tolik lásky krylo, že vše, co on byl, – velké jen srdce lásky bylo. 176 A samolibě, luna se nocí v dáli brala, až chladností svou velké to srdce rozedrala. Viz nesmírný teď blankyt a na něm hvězdic mnoho: ty hvězdy nesčíslné jsou kusy srdce toho. A láska srdce toho je v nebi, – nás tam čeká, a část jí padla k zemi, zde blaží buď, neb leká. A proto lůnu nocí provází toužně hvězdy, a proto ona chladnou, a tyto chví se vezdy. 177

Bradlec. (Pověst z předhoří Krkonošského.) (Jiné spracování).
Osaměle, tiše hledí ty Bradlecké sesutiny na východ přes Krkonoše a na západ do planiny. Mnoho ví to zbořeniště, mnoho okolní ty lesy, v kterých místo dávných půtek vede ptactvo nyní plesy. Ptactva zpěv a chládek lesní hezké dívky přivolává, potok všecky občerstvuje a podskalí kvítí dává. Dívky trhaj’ lesní kvítky, víjí z něho pestré věnce, a se skály házejí je dolů na hrob – na mládence. 178 A pak sobě vypravují o mládenci pověst tklivou, jak svou věrnost i se srdcem pohřbil zde pod skálou snivou. Milovalou dívku krásnou, ona též ho milovala, a než čas se sešel s časem za jiného se mu vdala. Bradlecký pán dívku pojal, na Bradlci měli plesy: mládenec vzal pušku svoji a nes’ žal svůj v temné lesy. Chodil lesem vzhůru, dolů, přišel večer ku Bradlci, počkal si tu na svou milou, aby okřál ve svém srdci. Vyšla milá na podhradí, dlouho se s ním milovala, a slzíc mu věrnou lásku, věčnou lásku přísahala. Ó jak okřál dobrý jinoch v náručí své drahé děvy: kdo od milé vzdálen nebyl, o objetí takém neví. 179 „Drahá dívko, ó jen zavři úžejí mne do náručí, ať se na tvém moje srdce, věčné lásce přinaučí. Ty’s mne lásce naučila, velkou lásku srdce cítí, já zas vštípím tvému srdci, jak lze věčně věrným býti. Bdi nad láskou mojí věrnou v tomto temném lůně lesů, já tam věčně chci tě čekat, tam ti věrnost svoji nesu!“ Na to vroucně políbil ji, až mu slzy v očích stály, políbil ji ještě jednou a pak vrh’ se s kolmé skály. Les ho objal chladnou páží, závojem ho přikryl černým, by na blízku lásky svojí věčně mohl zůstat věrným. A ta dívka věrně chrání lásku svou jen pro milence, denně se skály té hází na velký hrob jeho věnce. 180 Dlouho ale neházela, umřelať – jak ohlas v háji, a teď z okolí zas dívky věnce na hrob házívají. Tichý hrob ten a zpěv ptáčků dívky sem teď přivolává, a na věnec pro jinocha, les jim věrně kvítí dává.

Prvotiny.
Neděle jest; slunko svity leje do dědiny kol i do polí; radosť v oku – vše ku chrámu spěje, s něhož zvony slavně hlaholí. Hlahol jich však slavněji dnes splývá; nebtě slaví jeden obce syn den, jenž čekán v blahé tužbě bývá, památný den kněžských prvotin. Již se blíží jinoch v přátel davu, kněží sbor jej k chrámu provází, matka slzí, vidouc dítě v stavu, jejž vždy přála, že se nachází. 181 V rouchu černém, v tváři na smrt bledý, věnec v levé, v pravé ruce kříž, s družicí po boku naposledy kráčí jinoch tiše chrámu blíž. Náhle víří bubny zavzní trouby: neb již vstoupil do vnitř budovy kde vše ověšeno věnci z loubí, kvítí pestrého a majoví. Postoupil již jinoch ku oltáři, obláčen hned v roucho obřadní, již jej snoubí kněžstvo vážných tváří, družka skytá věnec svatební. A když zasedl na pravé straně, – zraky stále k zemi sklopené: zavzní s kazatelny slovo Páně a všech očí tam jen upřené. Tu co kněz ku Boží řeční chvále a vše slzíc v mrtvém tichu dlí, vzúpí kdosi v lidu nenadále hlasem teskným blíže zábradlí. Rozlehl se v klenbě děsným stonem, Hlas ten dumný, – následoval pád; a vše spěje v ono místo honem; než již pozdě – marným každý chvat. 182 Sklesla děva – poukloť její srdce, smrt již v náruč jala ubohou, v ruce kadeř – usměvši se trpce, jinochovi sklesla u nohou. A jak jinoch pozvédnuv své oči kadeř zří svou – děvu unylou, vzkřikne – a však chladně blíž pokročí, slzu roně – dívku pro milou. „To náš osud,“ – šepce – „dívko moje, tobě hrob, však i pokoj dán, já pak nýti musím bez pokoje již za živa na vždy pochován.“ Dořek, a upřeně patře k zemi, strašný strhne, srdcelomný smích: lid pak – zděšen výjevy jsa těmi praví, smích že to je – šílených. 183

Za mořem.
I.
Chví se prales, chví a duní v mrtvém klínu pouště němé, jakoby to v mrtvém těle srdce velké – rozželené. S písní na rtech mnohý zemřel, a již prach je jeho tělo, a přec věčně světem vane, čím se jeho srdce chvělo. Oj pralese, čí to touha, lůnem tvým a pouští vane, čí to srdce v tobě chví se, srdce dávno rozmetané? Rci, když nocí lká tvé lůno, když se chvěješ v pološeru, zdaž si s unylým tím srdcem toužíš poušti na nevěru? 184 Aneb zřídlem touhy věčné, neskonalé tvojí strasti, zklamaná je velká touha – touha po milené vlasti? II.
Nad mořem nad středozemním slunéčko se níže sklání, rudě barví dalný obzor v zlatoskvělém lemování. A ten blankyt věčně jasný, na vodách dlí nad lilijí, liljí mořskou, zardělou teď, nad malebnou Sicilií. A od vrchů těch Sicilských, mořem stoupaj’ řady stínů, až zanikaj’ pod Vezuvem v skvělých pruhach u vod klínu. Po skvělých pak stezkách těchto, mohútná loď tiše pluje, žhavý jih jí od Sahary, do rozpiatých plachet duje. 185 Za ní hude větřík písně, jako rozepělé víly, před ní žhavý Vezuv plane, zbytek žhavé římské síly. Žhavě smědý sloup z Vesuvu, vstoupající ku nebesku, ukazuje teplým větrům, ukazuje lodi stezku. A na lodi třístežňové v bílých plachet šedém stínu, mladík jest, o stežeň opřen, ruce složené má v klínu. Nedbá modrých Apeninů tváře jeho černo-smědá, jiskrné to, černé oko na jihu cos toužně hledá. Hned tam vítá temnou dáli, hned se tesklivě snís ní loučí, a okřívá, když mu větřík provívá vlas – po kotouči. A po dráze papršlků, které jižní obzor zlatí, jde duch toužný až se v kraje, v kraje za Atlasem tratí. 186 Tichá radost rozhostí se, náhle v smědé jeho tváři, před duševním jeho zrakem, slunce jižních pasů září. Velebně teď duši jeho září hory Měsícové, velkým jeho srdcem tíhnou, ohromní z pralesů snové. A již poušť, tu nedohlednou, před svou duší ležet vidí, po mohutné její hudbě, zvučném samum, nyní slídí. A nad hlavou mocně mu zas divým zpěvem lesy hrají, jejich lůno hroby otcův, od věků před světem tají. Zní ten divý zvuk mu srdcem, v oku skví se slza slasti, z těsných prsou povzdech jeden loučí se s milenou vlastí! A co pro vlast slza kane, mohútná loď dál jej nese, a v přístavu pod Vesuvem rány z děl ji vítaj’ v plese. 187 III.
Ve přístavu Neapolském, živo dnes a lid se hemží, neznal Vesuv toto ruchu, pokud Vlach nekupčil s Temží. Co však zná se s Albionem, schudl srdcem, podstať celá jest jen nedopalek síly, jíž se římská ňadra chvěla. Bratry z jižních pasů vleče k Niagaře prostopášně, krví jich mu révy rdí se, vavřín mzdou mu této vášně. Třístežňová loď dnes má se na pouť zaatlantskou bráti, žel však, že sta obětí se s ní víc nazpět nenavrátí! Větry dují od východu, nedočkavě tůň se vlní, zvědavými Neapolci přímoří se stále plní. 188 Krkavců roj hladov krouží nad lodí, nad mouřeníny: tušiť, že loď v bezpečnou smrt od Atlasu nese syny. Na lodi pak třistežňové v bílých ptachetplachet šedém stínu, vzhůru k černým dravcům zírá nejmladší všech mouřenínů. Z hloubi vzdech si po svobodě, kéž by směl jít za krkavcem: svobodným by zase stal se, volným v modrém vzduchu plavcem. S bolnou duší, teskným okem za krkavci dvěma zírá, jak každý svá volná křídla na přístavem rozprostírá. Nad přístavem výš a výše paláce ční na výsluní, jak labuti vzhlížejí se v zrcadelné mořské tůni. Z paláců pak hrdé panstvo v rozkoši se k moři dívá: mnohá dívka něžnou rukou na shledanou k moři kývá. 189 Krkavců dvé, černých ptáčat, nad paláce zaletělo, mouřenína matné oko sotva jich již v dáli zřelo. Jak dva body v jasné dáli, ještě jich posledně shledl, – aj, mladíče, proč se chvěješ? Proč jsi mi tak náhle zbledl? Není to dvé černých ptáčat, dvě to očí jískrnaté, s nimiž potkaly se nyní mouřenína zraky vzňaté. Z jiskrných těch černých očí divoký žár lásky sálá: v mouřenínu, na němž tkví teď, vzplane láska neskonalá. A zas bělostnou svou rukou kyne dívka mladíkovi: on jí zaslal lásky povzdech, ať ho dívce větřík poví. V tom, slyš, výstřel ve přístavu, na lodi se opakuje, – k pozdravu se sklonil prápor, – loď se hnula – dále pluje. 190 Mladík rukou dívce kyne, kyne šátkem dívka žhavá, z ňader, touhou výš se dmoucích, povzdech Vlašky „s Bohem“ dává. Žhavá dcera Neapole za mladíkem s láskou zírá, – – s mladíkem však za moře se otrokářská loď ubírá. IV.
Za mořem za Atlantickým, tam na březích Maraňonu přes planiny žene požár stáda zvěře v divém honu. Rudý požár při zemi se krvavý jak jazyk valí, temným dýmem dalný obzor i prerii divou halí. Z požáru a z dýmu spousty ječivé je slyšet ryky, dupot kopyt, ržání koňstva a divoké lidu křiky. 191 Teď přelétla žhavá výheň na farmu, na negrův byty, uvítán tu rykem slasti ze sta hrdel hosť ten litý. Sto páží se pušek chopí sterý výstřel rozlehne se: z žhavé farmy sto otroků na svobodu vyhrne se. Na svobodu, na svobodu, rozléhá se v divém plesu: otrok spálil farm i pustu a teď pádí v lůno lesů. Pospěš mládče, mladá krvi, z farmy střelba provází tě, pospěš, sice padneš kulí v svobody den na úsvitě. Střelba z farmy rozléhá se zasáhnuta oběť mnohá; – mladík vzkřikl: – prudšíť kule, nežli otrokova noha. Polou sklesl, zas se vzchopil, do rány krev pěstí tlačí: k lesům, k lesům klopýtá se – o kéž by měl křídla ptačí! 192 U pralesa sklesl k zemi, vroucně líbá chladné mechy, a lítostné lůno lesa opětuje jeho vzdechy. O své vlasti, o své lásce, chorý mladík vypravuje a ozvěna v lůně lesů nářky jeho opakuje. Směrem k moři, odkud přišel, při východu slunce kleká, na vlasť myslí, na Neapol a pralesem zase těká. Tak dotěkal chorý divoch. Jednou v tiché ranní době, pod loubím ho našel větřík, v kyprém, listím stlaném hrobě. Prales ustlal mu to lůžko, hučel všemi jeho žaly, a úslužní větérkové s věstí tou se k poušti brali. Poušti, řekám šepotali, proč prales lká věčnou strastí, že to ohlas velké touhy, touhy po milé – a vlasti. 193 Mladík s touhou na rtech zemřel, a již prach je jeho tělo, a teď věčně lesem šumí, čím se jeho srdce chvělo. Je to v mrtvém těle pouště srdce velké rozželené, ohlas prvotní to lásky, – do pralesů zanešené!!

Dcerka hostinské.
Zašli si mládci tři v krajiny porýnské, zašli si tam k známým, ku dobré hostinské. „Hoj paní hostinská, hoj pívo, víno sem, kde máte dcerunku, ať ji pocelujem!“ „Piva mám, vína dám, pod večer, po ráno: dcerka má, žel Bohu, na márách ustláno.“ Ustali v hovoru, ustali mládci v hrách, nalezli dívenku v komůrce na márách. První z nich zesnulé zpět závoj odestřel a zrakem slzavým do její tváře zřel: 194 „Ó, kéž by někdo ti nazpátek život dal, což bych tě, spanilá, v tu chvíli miloval!“ A druhý z mladíků závoj zas zpátky dal, hořem se odvrátil a hořce zaplakal: „Ach škoda, přeškoda, že ležíš na márách, tebe jsem miloval v duše své hlubinách!“ Třetí však mládenec strh’ závoj, jak tu byl, a bledou milenku horoucně políbil: „Tebe jsem miloval, tebe ctím s vroucností a chci tě milovat do věčné věčnosti!“ (Z Uhlanda.)

Zámek u moře.
Viděl jsi zámek ten, co stojí na moři? ve zlato, červánky z jitra se ponoří? A zdá se, jakoby k vlnám se nahýbal, a zase jakoby s mraky se dále bral. 195 „Ovšem že viděl jsem u moře zámek stát, měsíček nad ním plout a mlhy výš se brát.“ Hučelo moře si, když tichý větřík vál? Pověz, zda ze zámku zpěv a ples zazníval? „Moře se nehnulo, větřík ve spánku dlel, v síních zněl smutný zpěv, že jsem až oslzel.“ Viděl jsi na zámku krále i s královou, ve zlatých korunách a s řízou důstojnou? Nevedli blaženi dcerušku, plnu krás, – jasnou jak slunce zář, v prsténce vitý vlas? „Rodiče spatřil sem, každý z nich v smutku byl, bez korun, bez řízy, – dívku jsem nespatřil.“ (Z Uhlanda.) 196

Klášternice.
V zahrádce u kláštera bledá panna chodí; luna září v tvář jí sněžnou a zapadlé oko rodí slzu první lásky něžnou. „Ó, jak jsem sťastna, že mi zesnul ženich drahý! Mohu jej zas milovati: jestiť z něho anjel blahý a anjele smím milovati.“ Chvějíc se vstoupí k soše nebeské Královny; Matka Boží v luny šeru, – a její zrak bohorovný zří na čistou nebes dceru. I sklesla panna k zemi, blaženě zří vzhůru: až jí oko v smrti strne, závoj po tváři se shrne; – slyš, řeholnic žalmy v kůru. (Z Uhlanda.) 197

V hrobce předkův.
Na návrší kaple stojí, hlídač pusté samoty, k ní jde stařec v plné zbroji, jde do kůru temnoty. Rakve předkův v dlouhé řadě podél chodby přítemné, a v hrobových síní chladě zní zvuk písně tajemné. „Slyším hlas váš, vaši radu, stateční mí předkové, vím, že ukončit mám řadu, v této hrobce rodové.“ V chladné hrobce v zadu stojí prázdná rakev, smrti byt; do té složil hlavu svoji, – pod hlavu kovový štít. Zavřel oči a do ruky vtiskl jílec mečový: ztichly duchův písně zvuky – nastal poklid hrobový. (Z Uhlanda.) 198

Hádání osudu.
Již radost sedla si nám k stolu a hovorem ubíhal čas, – již hráli jsme, smáli se spolu, když jedné dívky vyzval hlas: „Zda družky mé i s pány hosti, „zda víte, zač mi ručeno? „že zkoušet chcem dnes budoucnosti „co komu bude určeno!“ Tak dí; a půli již jablička z nás každý – strachy zmíraje, zda křížek se aneb hvězdička mu zjeví, – tiše zíraje. „Já žiju!“ „„a já také!““ volá z nás každý, zvěstem spokojen; a půlky jablek jdou do kola – – však schází jedna! – Jedna jen? 199 Tam podál bledá dívka sedí, mdle na ni padá světla zář, – ta upjatě na křížek hledí a slzou zaskví se jí tvář. Mne u srdce cos náhle bodlo, tok slz mi vstoupil do oka: – – „Což tušení mé s tím se shodlo? „Tak brzy? Snad že do roka?“ – – – I vzdálil jsem se tichým krokem! *** Den druhý zval v zem vzdálenou; a než se sešel rok zas s rokem – pohřbili moji – milenou!

Sv. Mikuláš.
Poběžte„Poběžte, poběžte, děti naše, chcete-li uvidět Mikuláše! Dnes svatý Mikuláš děti zkouší, pojede kolem nás na bělouši!“ „„Babičko, babičko, už jsme tady, co máme dělati, dej nám rady; 200 co máme dělati, co si počít, kde pak ho nejlépe můžem zočít?““ „U okna, dětičky, hezky seďte, kdy počne sníh padat, pilně hleďte. Jak první chumáček sněhu letí, navštíví Mikuláš hodné dětí.“ „„Babičko, babičko, sníh už padá, kudy jel, když jsi ty byla mladá?““ „Tenkrát jel od lesa k naší vísce, zlatá měl jablíčka v zlaté misce. Však třeba zástupem bral se lidí, každý ho, dětičky, neuvidí. Jen kdo se nábožně k němu modlí, jen tomu před zrakem chvílku prodlí. Modlitba musí být zanícená, a mysl na nic víc obrácená. Komu však napadnou věci jiné, na vždy mu Mikuláš s očí mine. Mikuláš zmizí i bělouš v běhu, z bělouše zbude jen chumáč sněhu. 201 A sníh ten lítá pak sadem, polem, Mikuláš nejde však víckrát kolem. Teď však už pozor sem, na babičku, říkejte dětičky modlitbičku. Říkejte: O„O svatý Mikuláši, přijeď dnes k nám dětem do vsí naší. Přijeď k nám, ó svatý, když tě ctíme, v modlitbě na nic víc nemyslíme.“ Babička dětičkám předříkává, a Jiřík oknem ven pozor dává. Vyhlídá oknem a myslí sobě: „Dáli pak Mikuláš nejvíc tobě?“ A myslí dále a myslí více a venku počíná chumelice; sníh se tam chumelí, až se práší, veta je po svatém Mikuláši. Jiřík se ulekl, rděl se a styděl, bělouše ale víc neuviděl. Z bělouše sníh lítá polem dolem neviděn Mikuláš jel to kolem. 202

Jak byl sv. Peter na dovolené.
Svatý Petr, jejž u nebe svého, ustanovil Pán Bůh za vrátného, muž to svatý, dobrák hotový, kterýž, jak to z písma každý ví, při všem vždycky rád po boku Krista byl, by co rybář „také něco ulovil,“ – tento svatý Petr jednou z rána předstoupil před nebeského Pána, a s obvyklou v Boha důvěrou, počal přednášeti žádost svou: „Od té doby, co jsem opustil již svět, uplynulo osmnáct set dlouhých let, a co po všecky ty věky zkusím, když co vrátník nebe hlídat musím, – – to Ty, Pane, předce nejlíp víš, an se svého trůnu přímo na mne zříš. Ve dne, v noci nemám chvíle ani, bych moh, poodložit klíče z dlaní, sotva zavru, musím otvírat, jedny pouštět, druhé odbývat, 203 ženám, dětěm místa vykazovat, vlezlé hříšníky ven vyhazovat, tak, že věru mnohdy nevím sám, samou starostí, kde hlavu mám. A tak bych si po tak dlouhém čase, jednou rád též odpočinul zase, a proto bych, může-li to být, chtěl Tě Pane Bože poprosit, aby’s, pak-li se Tvé lásce vidí, pustil mne zas trochu mezi lidi a mne popřál, přijav za vděk změnou, ňákou sebe kratší dovolenou.“ Usměvavě řekl na to nebes Pán: „Nuž, kratičký odskok budiž Tobě přán a když nežádáš mne o nic víc, můžeš si jít na zem na měsíc.“ „Aj nač na měsíc, – dí svatý Petr Pánu, – za týden se vrátím před nebeskou bránu!“ „Jdi si na měsíc, – dí Tvůrce zase, – hleď však, by ses vrátil v tomto čase!“ Pohlédnuv na Petra, Pán se pousmál, a nebeský vrátník pryč se ubíral. Minul týden, minul druhý také, po Petru však stopy pranijaké; ba již uplynulo celých týdnů pět, svatý Petr ale nevrací se zpět; 204 teprv když se druhý měsíc končit měl svatý Petr udychán zpět přicházel. Z očí jakýs žhavý lesk mu hleděl, klobouk ten mu skoro v týle seděl, šat byl podkasán a zaprášen, po boku kus kordu zavěšen, a rozcuchán tak, plný prachu, s těžkým srdcem, v těžkém strachu, a s těžším ještě jazykem, jako o překot se hrnul sem; a tak před Pána hned předstoupil. Pán mlčel chvíli, načež prohodil: „Petře, kde’s tak dlouho byl?“ „Ach můj Pane, – počal Petr rozjařeně, – ach tam dole se to žije přeblaženě! To je slastí, to je vděků, že bys Pane, – Ty tam jednou být, – nechtěl z rozkoší těch odejít, věru ani po vše věky věků! Země zelená je, blankyt modřičký, jako šaty tamhle Boží Matičky; rosa pokrývá lesy, stepy, plné jsou půdy a plné jsou sklepy; zvěřinu tam denně k jídlu mají, a tu vínem, pivem zalívají. Tam je pořád hudba, posvícení, svateb, tanců dost, až k unavení, 205 karty, kostky, maškary, kudrlinky, kašpary, rvačky, boule, statní rváči, vůbec vše, co jenom hrdlo ráčí. Ba že není divu, že co tam jsem dlel, na nebe jsem z čista jasna zapoměl!“ S klidem nebeským Pán věčné slávy, vyslechl si ty Petrovy zprávy a pokývav hlavou ptal se s úsměvem: „Nu když je tak krásná, rozkošná ta zem a lidé tam hojnost všeho mají, zdali pak si také zpomínají, komu mají za to vzdávat čest, a kdo vlastně dárcem všeho jest? Zda-li pak kdo na mne zpomíná?“ „Jak pak by ne, – Petr počíná, – na kázaní sice málo jdou, o mší také chrámy prázdny jsou a však při hře dostal-li kdo sedmičku, hnedle volá: jen mi pomož Božíčku! a kdo v krámě okrádá lid jak jen může, má tam viset nápis: „Pomoc Boží všecko zmůže.“ Ba jsou mnohá tovaryšstva také, která za modlení všelijaké, za růžence, otčenášky a podobné zboží, dají platit si „ku větší slávě Boží.“ 206 A kdo Tebe Bože, přímo nejmenuje, ten zas kleje, nadává a zatracuje!“ Na to se Pán klidně pousmál a Petrovi rukou ještě kyne, aby, až si trochu odpočine, k nebes bráně se zas odebral a tam jako dřív na stráži stál. Svatý Petr je zas ve své službě; byť se ale jak chtěl přičinil, aby celým vrátníkem zas byl, nemůž’ odolati jakés tužbě; zpomínka na lidstvo vždy jej mučí, v uších mu jen pořád zpěvy hučí, kostky slyší vrhat, hudbu znět, marně hledí ty sny rozhánět. Vše ho mrzí, na vše brouká, na příchozí nevrle se kouká a když v noci musí duši otvírat, jenom s hubováním hne se od svých vrat. „To je klepání zas, – k sobě hovoří, a pak na duši se zhurta oboří, – slyšela mne, ona zakuklená, ať si bába a nebo žena, až bude mít zas se světa jít, hleděla si hezky pospíšit, já si v noci nedám tlouci na bránu, a pustím ji teprv někdy po ránu.“ 207 To vše viděl Pán Bůh, kde a co jak bylo, a hned věděl také, kolik uhodilo. Když pak Petr zase bručel před svou branou, zákýval naň prstem a vzav si jej stranou, pravil k němu: „ty si nejsi podoben, tobě nechce ta zem jaksi z hlavy ven; mezi lidi tě to stále táhne, a snad po víně ti hrdlo práhne; nuže buď si, jdi si k lidem svým, já tě na celý rok dolů dovolím, a až vybouříš se a ti přejde chuť navrať se zas a mým vrátným buď. Místo tvé pak až k budoucí zimě, obsadí se na rok prozatímně.“ Na to usmál se Pán a šel dál. Petr celý udiven tu stál. Jako hudba mu ta slova Boží zněla, poskočil si a pak spěchal jako střela hajdy na zem mezi lidi, mysle si v té chvíli: „Však mne Pán můj milý ani za pět roků neuvidí!“ – – Třetí den se chýlil k večeru. Slunko zapadalo v jezeru a zástupce Petrův, muž to stařičký právě rozsvěcoval hvězdičky. 208 Při tom poohlíd’ se na ten svět, co tam jeho vnuci dělají a jak hvězdy světlo dolů metají, když tu vidí koho’s vzhůru přicházet. „Aj, aj, kýho kováříka, – starec k sobě v duchu říká, – toť je Petr – ba že ano! – Petr však? – – což by mne už klamal i můj zrak? I ba na mou věru; byl to shon, před třemi dny ráno, když šel dolů, sotva že jsme loučili se spolu a už je zas tady, věru je to on!“ Zarmoucen a smuten zůstal Petr před nebem, pohlížel na bránu nebes smutným pohledem. Tvář měl bledou, smutnou, jako by se říci zdál: „Tak brzkého jsem se návratu přec nenadál.“: Načež zvolna kráčel k nebes bráně a pak přímo odtud před trůn Páně. Pán Bůh pravil pouze: „Aj, hle vrátného!“ Petr však se do pláče dal hořkého, na kolena padl, hořce lkal a takto si Pánu stěžoval: „O Pane můj a milý Bože, tam dole jest jen pláč a hoře, hlad i bída stíhá lidský svět, až mi ouzko jest vše vyprávět. 209 Vyschly potoky a bez vody jsou studně, ba i z moří vody prchly do prohlubně, po celý rok ni nekáplo s oblohy zhynul klas i strom i kvítek ubohý, po polích a sadech poušť jenom se prostírá a lid všechen v slzách tone, hlady umírá. Po pustých pak krajích, obcích vymřených, jako havran po mrtvolách zdávených, stoupá příšerný host, pekla tvor, děsný mor! Jemu v patách vražda, loupež, válka stoupá, bratr v bratrově se krvi koupá a co smrt a mor byl zachoval, požár války v jícnu svém zas pochoval. A když se tak v světě všecko kácí, převrací a padá v trosky, ve zmatku se všeobecném všecko ztrácí: ó jakž bych můj Pane Božský, v boření tom, kácení a moru neutíkal k tobě pánu všeho sboru, k tobě ku věčnému sloupu všehomíra, který pevně stojí, když vše smrtí zmírá.“ S úsměvem dí Pán: „Nuž, Petře můj, teď mi o lidstvu zas vypravuj, zdali v bídě své a ve svém hoři, pomní, kdo vše dává a kdo boří? 210 Mluv teď, zdali Boha svého znají a slov jeho trochu lépe dbají?“ Ó můj Pane, – Petr odpovídá, kde jaký chrám tichou vísku hlídá, kaplička kde stojí na rozcestí, na kopcích kde kříž tvou slávu věstí, všude plno lidu na modlitbách dlelo, v slzách tonouc ruce vzhůru povznášelo. Není v kostelíku oltáříka, v němž lid ve dne v noci nenaříká, a ty rozložité síně převelebných dómů, nejsou s to pojmouti nával milionů, kterým s očí slza strasti kane, kteří vzavše prosby korouhev, putují sem „zpívajíce zpěv: „Zachovej nás, vysvoboď nás Pane! Ach již vysvoboď je Pane pánů, shlédni milostivě s nebes stánu, nač má svírat hlad a bída lidi, když to dobrý Otec s nebe vidí, nač má trpět cnostný s hříšníkem, když jsi milující Otec všem! Ó pohleď jim v rozervanou hruď, milosrdným, milosrdným Bože buď!“ Nebeský Pán na to vážně odpoví: „Nepostihl’s ještě cest mých, bláhový; 211 tebe také přepych zemský oslepil, tak žes s touhou dolů na svět odkvapil, a teprv ses v hříšném poblouznění svém, spamatoval lidské bídy pohledem. Bohatství když, štěstí lid můj ohluší, musím starati se já jim o duši; a když vzdorovitě neznají mých cest, musím za vlasy je k sobě zpátky vést. Důvěru když v moji moudrost ztrácejí, ve svá lidská díla kladou naději: jakž ukážu, že jsou křehcí s dílem svým, než když díla ta svým prstem rozdrtím? Když pak je med chlípné neřesti nakazí a svede v bezcestí, jakž tu nemoc lépe vyhojím, než když hořké léky pošlu jim? Nuž a teď jdi milý Petře domů zas, střež mi nebes bránu jako po ten čas a neptej se, čím se Pán tvůj řídí, hlad a bída když svírá kdy lidí. Neštěstí a bída těžkým křídlem svým, povznáší zas ducha k věcem nebeským a když opanoval ducha hříšný svět, neštěstí jej táhne zase k Bohu zpět. 212

Na posvátném Hostýně. (Ku památnému dni čtvrtstoletého panování Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa I., slavenému dne 2. prosince 1873.)
I.
Ticho vůkol. – Nad Hostýnem svatým těžkých mraků stínové; do sychravé prosincovy noci vzhůru pnou se věže chrámové: a o chrám, v němž Matka Boží divy tvoří, stojí opřen poutník, oddán svému hoři. Hoj ty Moravěnko, řeko naše, co své vlny vedeš do Hané, vypravuj, jak Tatar divé hordy, jak se vztekali zde pohané: a jak Bůh praotcův podporoval snahu, a stala se Hana prosta Tatar’ vrahů! 215 Nad Moravou zase bouře vstává, vstává nad Dunajem zároveň, říše Habsburská se v kusy láme, v útrobách ji plane pochodeň: vzpoury pochodeň, co brány věků páčí a přes chýže a přes trůny hrůzně kráčí. Hoj ty Moravěnko, řeko naše, co své vlny vedeš k Dunaji, pospěš k Dunajskému veleměstu, kde se vášně divě vztékají a zahuč tam, přehluč ryk ten vzpoury divý: „Kde je král můj, Ferdinand kde Dobrotivý!“ A rci králi: „Posvátná nám hlavo, ó pojď k nám, náš dobrý císaři, a věz, že kde svatý Hostýn stojí, kde zdrceni byli Tataři: tam na srdci Moravanů – Tvá že schrána, Moravan že dovede si chránit pána!“ A aj, což zas Hostýn divy tvoří? což se Moravy proud vlní zpět? komu jásají to Moravané? Přoč se obrací sem celý svět? Dobrotivý král to, v srdce svého hoři k nám jde, k nám, kde Matka Boží divy tvoří! *** 216 Ticho vůkol. Nad Hostýnem svítá. Vstaň poutníče, než se rozední, a byť tu a tam plul ještě mráček, hle, tam hvězda provodní: pomodli se za ni, poutníče můj tiše, ta nám nese mír, mír vlasti, spásu říše. II.
Plyne hvězda, plyne po nebesku, bez umdlení, věčně ku předu, nezná klidu nezná odpočinku, a svět žasne při tom pohledu: Poutník z Hostýna však sleduje jí stále, Moravan to zří na dráhu svého krále. Nevzplála to hvězda nad Hostýnem, aniž řeka proud zpět provodí: mladistvý to kníže vstoupil na trůn, Olomouc kde vlastem vévodí; a jak orel mladý, leskem uchvácený výš se vznáší, – slávou chce být pozlacený! Nad hory se vznáší, na nich dlívá, odtud vidí vlasti, národy, nad horami nejkrásněji snívá nebeský sen rájské svobody; a že jen na horách svoboda má sídla, rozepjal náš orel nad ni svoje křídla, 217 uchvátil ji a s odvahou mládce, svou jenž unáší si nevěstu, přeťal řetěz předsudkův a vzdorů, – pokrok byl mu svící na cestu – a již národům svým svobodu v dar dává, a s volností lidu – sláva Darce vstává. Neníť mladistvému panovníku svoboda snad děvou těkavou: ne po horách, s lidem musí žíti, napájet lid věčnou oslavou, králi zlatit trůn, v lid vlévat k trůnu vděky, říši dát zpět moc – a vlastem zlaté věky. Se svobodou takto ruku v ruce stoupá Císař pan již čtvrt sta let, trnitá dost byla jejich cesta, dost hořkostí dotkl se jich ret: avšak svoboda přec třímá, ouřad matky a císař co otec – střeží její statky! III.
Na Hostýně, na posvátném vrchu má matička Boží krásný stán, k tomu utíká se, odtud hledí na proud času věrný Moravan; a ty stráně, co krev tatarskou kdys pily, jsou mu lásky k vlasti zdrojem, zdrojem síly. 218 Odtud zřeli dny jme Josefovy, zápas jeho s Římem zoufalý, odtud zřel lid boje Františkovy, loď jak říše vyved’ z úskalí: vavřín však, jejž s Františkem si Josef dělí, dobyl František Josef si na skráň celý. Nepřátelské hordy obracely naše vlasti ve velký jeden rov, mají Češi svůj Králové Hradec, má Morava svůj ach Tovačov: v den dušiček slzel nad těmito rovy němým bolem císař, a lid nářku slovy. Krev však padlých a ty hroby kypré podvrátily ono úskalí, o něž svornost zemí drtila se a pokroku vlny třískaly: a když dvojproudu se navrátila cesta zlomen protiproud též Tiberského města. Prostu pout všech, sobě navrácenu, s Hostýna zřel říši Moravan, zřel, jak k velkému se chystá svátku, jejž chce slavit její kníže pán: k velkému to říše s králem zasnoubení, k památnému říše svobod navrácení. 219 Jako nevěsta se ženichovi v nejlepší kment ráda obláčí: tak nanesla říše ze všech světů k velkému co svátku postačí a jak výmluvné svých krásot hrdozvěstě v naddunajském rozkladla vše veleměstě. Světavládci, hlavy pomazané, a kde krále má kýs světa kraj, bez počtu víc, než kdys ku Betlému, putovalo sem vše na Dunaj: a sám Dunaj moři o všem zvěsty dává a od moře k moři hlásá Tvá se sláva. A takž v císařském Svém diadému o Své čtvrtstoleté slavnosti, až Ti nejvěrnější pozdrav zavzní a v Tvé duši poklid svůj rozhostí: pomni, že to hlas byl moravských Tvých synů, co se za Tě modlí svatém na Hostýnu. 220

V den všech věrných Dušiček. (Motiv z vojny r. 1866 u Hradce Králové)
Tam na Chlumu kostelíček, stojí samojediný, hledí dolů na sta křížů do polabské krajiny. Sta křížů tu na sta hrobech, bez nápisu, bez jmena, nikdo tady dnes nepláče, jenom z hájů ozvěna. Nikdo nepřichází s věnci, nikdo nenese jim vděk, opuštěni spí tu mrtví v den všech věrných Dušiček. Aj, ký zjev to od východu? Jasný hosť jde na hřbitov, smuten zří po celé pláni, ponavštíví každý rov. 221 Povzdechne tu nad padlými z duše Svojí hluboka; proč Mu vstoupá mezi hroby vřelá slza do oka? Mocný orel nad ním pne se, mrtvým snáší lásky děk: Císař sám to na bojišti, V den všech věrných Dušiček.

Praha v den sv. Petra a Pavla 1875. (Úmrtní den císaře Ferdinanda Dobrotivého.)
Nastal svátek knížat církve, Petrův, Pavlův nastal den: co se děje s hlučnou Prahou, že tu ruch dnes utlumen? Mrtvo jako příkrov smrti, spočívá dnes nad Prahou: o nemocném císaři lid vypráví zvěst neblahou. 222 Slze v očích pospíchá vše ku Hradčanům v hoři svém: tam Ferdinand Dobrotivý dlí na lůžku smrtelném. Dlouho čekal na tom lůžku, od jeseně do léta, marně viděl konvalin kvést, již i růže odkvétá: Tu v svatvečer svátku knížat jasný kníže přijel sem: s Ním se ještě viděti chtěl, než se loučil se světem. Františkovi Josefovi ještě pohled’ do tváře a Rudolfa pozdravit dal, příštích věků císaře. Tak se smířil s celým světem žehná svojí družině: teď pozvédl k nebi zraky – vstříc jde smrti hodině. Ticho vůkol jako v hrobě, němě doba utíká: pod hradem lid český, dobrý, přidušeným pláčem lká. 223 Ticho vůkol jako v hrobě, teď se císař usmívá – –: slyš, jak s věže Svato-Vítské hlahol zvonů zaznívá! Všecky zvony náhle samy kývají se v krovu svém, zvoní Otci umíráčkem v hlaholu přežalobném. S věží Prahy stověžaté zvuk se krajem prostírá: že tam císař Dobrotivý Ferdinand nám umírá. Dozvučely pražské zvony, jeden zvonit počíná: zvon to s družné Moravěnky, s posvátného Hostýna. A se zvonem tímto vůkol jako morská záplava, hořkým pláčem milionův pláče věrná Morava. Hořkým pláčem národ pláče, v němém říše hoři dlí: jen s našeho Hostýna zvon zní, ať se lid pomodlí. 224

Císařskému zrozenci do vínku. (Císařské dceři princezně Marii Valerii dne 22. dubna 1868 v Budíně narozené.)
Ku blankytu s písní jara skřivánek se nesl v letu: s modrých výšin v naše luhy zavítal k nám z jiných světů outlý, jasný hosť. Vítej nám, jenž nad Dunajem, v lůně hradu královského usmíváš se matičce vstříc i na otce přejasného, jasný zrozenče! Zaplašeny již jsou chmury s nebe vlastí naddunajských, a co duha míruzvěstná záříš, posel s výšin rajských, lidstvu smířením. 225 Národ statných bohatýrů, v oku jasnou slzu slasti, zírá Ti vstříc, nejvonnější výkvěte uherských vlastí, dítě královské. Puč již zdárně vonný kvítku, milostná Ty písni jara, nadějná Ty duho míru, z níž pučí tu láska stará krále s národem. A jako jsi matce jasně roznítilo rozkoš v duši, vyjasňuj též čelo otce, když se strastmi pozasmuší, libým úsměvem. Víz, jak šťastní národové, dřív než křtí Tě ruka kněze, obkličují kolébku Tvou a křtí si Tě v svaté něze slasti slzemi. 226

Poslední vyprovození. (Ze Safira dle skutečné události.)
Kdokoliv narodil se na ten bídný svět, pocítil aspoň jednou matčin lásky ret, a aspoň jedna slza slasti si jej vítala, když šťastná matka zrozeňátko slzíc líbala! Tak citu prázno není žádné srdce matky v dítěti aby nemělo největší statky, tak tupým není ňadro otcovo aby po matce nezlíbal dítě na novo, a tak opuštěn není nikdo v žití svém, aby při zrození jej nepřijal kdos s úsměvem. Avšak, jak mnozí lidé odcházejí se světa, aniž by pro ně jedna slza byla prolita! Jak mnozí zemrou v temné, pusté komoře, aniž kdo pro ně zalká aneb má hoře, jak mnohý umíraje přitulí se k stěně chladné, poněvadž nemá v dobu smrti dobré duše žádné ni matky, ani ženy, aní přítele, kteří by usnadnili smrti svízele; – 227 nikoho, jenž by křížkem čelo jeho poznačil, nikoho, jenž by zesnulému oči zatlačil! Opuštěn, neznán jde tak mnohý člověk životem, a neznaného chladně zahrabají v zem, po celý život snášel světa sirobu a bez průvodu nesou jej i ku hrobu! Kdo potkáš někdy rakev, prostou, opuštěnou, již nikdo neprovází s tváří uslzenou, nikdo, jenž v roucho smutku by se oblekl, nikdo, jenž u hrobu by aspoň poklekl, nikdo, jenž do hrobu by hodil přehrsť hlíny, a „otčenášem“ si na jeho vzpoměl viny: kdo takou rakev potkáš, vzpomeň sobě, co budu vyprávět ti v této době. Když ještě žil a vládl císař František a po zlých válkách lepší zase nastal věk, věnoval dobrý císař mnohou ze svých chvíl procházkám městem Vídní, jež si oblíbil: ve prostém šatu, beze hvězd a řádů, jednoho sluhu pouze maje v zadu, kráčíval sám a sám tak ulicemi všiml si všeho, mluvil s lidmi všemi a nikdo nepomýšlel při něm na císaře, leč, kdo byl někdy blíže pohleděl do významné, duchaplné jeho tváře. 228 Ta tvář je bleda, šedy jeho vlasy, to že měl mnohé zlé i dobré časy. Neštěstí, štěstí, obého dost zkusil jak zlato v ohni srdce čistit musil. Neštěstí, štěstí známo jeho srdci, však víru v nebe nemohly v něm zvrci; neštěstí, štěstí střídalo se v lidu, však věrným zůstal lid ten v bouři, klidu; neštěstí, štěstí císařský rod stíhalo nad zlato čistším jej však lidstvo vídalo. Proto i císaři vše čisto jest a svato: stříbrný jest jeho vlas a srdce – ryzé zlato: proto žil pro lid jen a v lidu stále a lid ten modlil se zaň dnem i nocí v pokoje dobách i ve války mocí zpívaje: „Bože zachovej nám krále!“ Když tedy šel tak císař jednou v ulic chladu, a slunko chýlilo se již již ku západu, tu potká smutný průvod pohřební, ni zpěváci tu, kněži velební, ni kříže napřed ani přátel v zadu šest prken sbito bez ladu a skladu natřeno černě, na nich žlutý kříž, tak nese dvé nosičů rakev blíž. 229 I bylo srdce císařovo strastně uchváceno, že může jedno z dítek jeho tak být opuštěno, že může smrt bližního být tak pravšední, že neprovází nikdo jej při chůzi poslední! I smekl císař, utřel slzu v oku, sluhovi kynul, by šel s ním po boku, řka: Vykonejme„Vykonejme aspoň my dva milou cnost, vždyť to jest křesťanská všech lidí povinnost, abychom tomu, kdo tak osiřelý jest, posledním provoděním prokázali čest; a poněvadž jest tento chuďas sám a sám, tedy mu já co jeho císař průvod dám.“ A jak tu císař s hlavou nakloněnou za rakví ubírá se opuštěnou, a jak lid spatřil pohřeb prostičký, jak za rakví jde císař stařičký: tu smekne každý, vzhlédne k nebes stánu a žehná v duchu svému zeměpánu, a pohnut císařovým příkladem s pohřebním ubírá se průvodem. A muži, ženy, starci, dítky malé, vše hnuto příkladem je svého krále, vše tiše, němě bez zpěvu a bez zvonění ku hřbitovu jde zbožně, v duchu u modlení. I rozšířil se průvod za kratičkou dobu nejinak, než jak knížete by nesli k hrobu. 230 U hrobu prodlel císař ještě chvíli, pokud by rakev dolů nespustili, pomodlil „otčenáš“ se za mrtvého, aby ho Panbůh do nebe vzal svého, do hrobu hlíny hodil, tichá šepce slova a udělav tří kříže, odšel ze hřbitova. V tom slunko se již k horám nachýlilo a po obzoru červánky své lilo a růžovatě vzplanulo vše v vzdušné moře, a jak tu dobrý císař kráčí u pokoře, rozhostí se mu červánkové nad hlavou a obklíčí stříbrný vlas rudou záplavou, a co se v oku opozdila slza jasná, třpytí se nyní jako hvězda vzěstospásná. A jako sféry by se hnuly divnou mocí, šepotá větrů vání utajené noci: Šlechetný skutek tento, křesťanské lásky čin, s nebeských výšin viděl s zálibou Hospodin; a slze císařské, modlitby slovo svaté, uschoval na nebi do zvláštní báně zlaté; a z báně této bude sypat jich jak požehnání, kudy se bráti budeš v pozemském Svém putování, a jako pozdrav anjelský Ti sešle je, až překročí smrt domu Tvého veřeje; a jako duhu rozestře je po nebesku, aby Ti k nebes slávě ukázaly stezku; 231 a před trůn Boží s Tebou přistoupí a spásu domu Tvému na vždy zakoupí, a zdobit budou co obzvláštní milost Páně, vnukův a pravnukův bohatyrské skráně.

Památce
Jana Amosa Komenského. (Nar. dne 28. března 1592 v Nivnicích na Moravě; zemřel v Amsterodamě dne 15. listop. 1671).
I.
Vzešla hvězda na blankytu, skvělá jako slunce byla; na blankytu českých vlastí v slávě své se objevila: celý národ vzhůru zřel, Komenský kde se zaskvěl. Vzešla hvězda na blankytu, tiše plula po nebesku, novou dráhou k vyšším směrům ukázala lidstvu stezku: kde se pokrok školství skvěl. Amoš stál co učitel. 232 II.
„Spas můj národ, Králi králův!“ Komenský náš úpěl k nebi, „„Poveď blíž jej,““ pravil Tvůrce, „„ať mne lid můj ovelebí; „„ty pak víc že u mne dlíš, „„pozemskou vlast pohřešíš!““ „Za lidstvo dám slasti světa, nechť jsou za mne jiní šťastní; za víru dám vlasť svou krásnou, za bratry dám život vlastní: zde jsem, Pane, víc nemám nalož se sluhou svým sám!“ III.
V cizí dáli vedlé moře mohyla sní opuštěná, moře nad ní zpěvy pláče, pláče vlast též rozželená; a ten pláč jde ozvěnou, tichou noční krajinou. 233 Na mohyle věnce leží, věnec zásluhy a vděku: vavřínový věnec zásluh potrvá na věky věků, a o věnci z pomněnek hlásat bude věkům věk.

Památce
Pavla Josefa Šafaříka. (+26. června 1861.)
„Otčík zaide k otcem „Ostaví v dědině dietky svoje ,....i . nerieče nikomu: „Báťo ty mluví k nim oteckými slovy.“ Rukopis Králodvorský.
Plač dnes, o plač, ty v slzách odchovaný národe, mučedníku národů, plač, jak jsi plakal když ti ve hrob kladli dědičný klenot, matku svobodu, lkej, jak nad otcem sírý syn naříká, lkej, ubohý, již nemáš Šafaříka! 234 Po oudu oud ti z těla často rvali, s nebe tě slávy vrhli do brobuhrobu, což divu, že kde’s naděje své pohřbil zakopat musíš též svou ozdobu; vždyť Čech, kdy snít chce o svých sílách, usednout musí chudák na mohylách! Otec náš zašel k otcům, velikánům, nuž, bratří, provoďmě jej naposled; onť také temnem ku světlu nás vodil, ku hrobům Praslovanstva on nás ved,’ on v zřídlo bájí mocným krokem vstoupil, on u osudu pravěk náš nám koupil. Věky prolétl věhlasem svým bystrým, na bránu jazyků všech zaklepal, probudil bohy z praslovanských věstí, rozřadil kmeny a rod s rodem spial, pověděl co se v srdcích Slávů chvělo: pověděl světu, proč jsme jedno tělo. Když pak se vracel z posvátných těch kobek, veda svůj národ, jakž mu velel Pán vstříc časům lepším, v zemi zaslíbenou, tu stanul již: – bylť úkol vykonán; rozhledl se jak Mojžíš na vlast s výše, – – volné však vlasti neuživ – snil tiše. 235 Snil o tom, po čem se mu zatoužilo, ce pěla muza ústy přítele*) snil o slovanském nebi, kde svým květem posvatná lípa včelkám ustele, včeličkám pilným, duším Slávy synů vracejicím se k lípě po dnech činů. Tiše snil, – tiše poutnickou hůl složil jak Mojžíš spatřiv blízký pouti cíl, vymkl se hmotě a co proslavenec k výkvětům lípy, též se přidružil, k výkvětům lípy, synům Slávy zdárným, k včeličkám slávy, duchům slávodarným. Nuž vítej nám tam, otče proslavený, ukazuj s nebes nám náš velký cíl a zachovej nám věrné bojovníky, by národ tvůj v svém boji zvítězil: ať v patách vůdců našich sláva vzniká, ať vítězný Čech slaví Šafaříka. ——— *) Jana Kollara, pěvce Slávy Dcery.
236

Památce
Karla Havlíčka Borovského.
Vzešla hvězda na východě, ploula tiše po nebesku, ploula, – však tu v polou pouti, bouř a blesk jí stavil stezku. Vzešla hvězda na východě, jasná, tajemná to zoře, nad hlavami lidu ploula, zřela strast i jeho hoře. Nebyla to hvězda chladná, a byl syn to chudé vlasti, lásky plný pro své bratry, citu pln pro lidu strasti. – Stojí jinoch v pražském chrámu, chrám svatého Salvatora, v kůru pějí zbožné žalmy a sbor přizvukuje s hora. 237 Bledý jinoch o sloup opřen, ponořen je ve svět jiný, v duchu dlí u drahé matky, slaví jeji zrozeniny. Na duši mu matka tane, dobrá, tichá, věk ji tíží, starostmi jíž poshrbena...... tak se mu stín její blíží. Vítej, drahá dobrá matko, Bůh Ti slastmi pokryj skráně, bude Syn Tvůj, kde tvé srdce, bude syn Tvůj knězem Páně. Tobě matko vším povinen, tvůj jsem duší, tvůj jsem tělem, povedu lid nebesům vstříc, budu lidu kazatelem. A co takto šepotá si, v prach se kloní snivým čelem: velebný tu, mohútný stín stane před ním v hávu skvělém. Čelem ční ku klenbám chrámu, skráně myrtou ověnčené, sněhobílé ale roucho krví srdce zkrvácené. 238 „Nelekej se, snivý hochu, ztiš se v srdci rozechvělém; za kněze chci já tě, synu, mým ty budeš kazatelem. Já jsem vlast tvá, já jsem matka, v slávě, v slastech, v strasti velká, já jsem uštvaná vlast tvoje, velká, velká trpitelka. Dej sem srdce, dobrý hochu!“ A náš jinoch v ňadra sahá, vyrve srdce z útrob těla: „Zde mé srdce, vlasti drahá!“ „Ty máš matku, stařičkou sic, musíš ji však v obět sklásti!“ A náš jinoch hořce splakal, však i matku dal své vlasti. Slast„Slast rodinná až tě najde, – zaruč se mi vlastní rukou, – že mi ženu, že mi dítě, v oběť dáš, byť s vlastní mukou.“ Pozachvěl se tichý mladík strašlivou tu cítil muku: slza v očich leskne se mu, však již podává svou ruku. 239 „Sebe sám mi, krev svou mladou, jaré dáš své živobýti!“ Mladík nad sebou sám spakalsplakal, a dal v obět – mladé žití. „A teď jdi již mezi lid můj, na ty slávy rozvaliny, budiž lidu kazatelem, ku slávě veď moje syny.“ ***
Vše hlucho, mrtvo bylo v české vlasti, na lidu ležel utrpení věk, tu zaleskla se hvězda na východě, před zraky lidu stál tu Havlíček. „Povstaňte bratří, poznávejte sebe, v otrocké není už Čech obuvi, již vstaňte bratří, a kdo v oběť padne, hrob jeho buď nám archou úmluvy. Hrob jeho buď nám zřídlem velikosti, a k činům slavným – podnětem, aby se Čech zas z bláta sluhy povznes’ a zaleskl se opět před světem. 240 Vždyť hrob nám usoudili v našem mládí, dokazujíce, že jsme přestaří: nuž dobře, rozumem jsme praví starci, rázností však mladíci bujaří. Praotcové již znali krváceti, za drahý domov žití v obět klást, dovedli vrahův pikle podvraceti půl světem jako hračkou třást. Dovedli vymítati smetí z vlasti, smejčit od Krkonoš až k šumavěŠumavě: hoj byli bychom špatní jejich vnuci, kdybychom nešli též tak po slávě. My nejsme bohudík již žádná sekta, my národ jsme tři – milionový nuž, kdo má chuť, ať počítá si nás, a ať nám válku vypoví. My chceme a že nepopustíme, Bůh to ví; přislibujte si, poroučejte si nám, vyhrožujte, – Čech vlast svou nezradí. Takto hřměl k lidu vyvolenec Páně, a národ probudil se a – vstal, vstal, stojí posud, byť i vůdce první, první bojovník Karel – v hrobě spal. 241 Tak stojí posud statný národ český, nad hroby vůdců, u arch úmluvy, a syn za synem, Čech za Čechem v boj jde, byť ho i čekal žalář – okovy. Ó nedivte se, pánové, už Čechu, proč slavnost za slavností odbývá, když boj mu odchoval sbor mučedníků, snadno se památka jich slavívá. Jinak Čech nemůž’ říci, že už dospěl, než když to tisícové vysloví, a proto jdi již po vší vlasti hlase: „sláva buď Havlíčkovi Karlovi!“

Na hrob Karlu Vinařičkému. († 3. února 1869).
V svatém lůně Vyšehradu tichý hrob Ti vykopali a k všem zašlým perlám naším také Tebe, Karle, dali. Zde’s odložil hůl poutnickou, odpočíváš po všem boji, a na hrob Ti národ klade „Varyto a lyru“ Tvoji. 242 Varytem tím věčně zvučí, co kdy Římu chloubou bylo, co kdy z písně Virgilovy římanskou hruď rozohnilo. Lyra tvá pak budí ohlas blahých idyllických zpěvů, jež při bravech při sicilských touhou prochvívaly děvu. Co po luzích italských se za pravěku rozléhalo, to hlaholem českým se nám z Tvých úst, Karle, zas ozvalo. Hlahol ten zní po všech vlastech věk ho věkům odpovídá, a velebný Vyšehrad si hrob samého pěvce hlídá. Vyšehrade, rume slávy, když tě vidím, slzím vždycky: kde pohřbena všecka sláva, tam spí též náš Vinařický! 243

Chrám národa. (Proslov ku slavnosti položení základního kamene k důstojnému národnímu divadlu českému v Praze dne 16. května 1868).
Zaleskni se hrdý Vyšehrade, rozepěj se s naší Vltavou, dnes zaznívá po všech českých vlastech mohútný zpěv Čechův oslavou. Slyš, to národ náš svou píseň hučí tu všem, kdož pomohli vás křížovat, hučí jim, že, byť nás zahrabali, dovedli jsme zase z mrtvých vstát. Ano vstali jsme a jako příval jdeme dnes do sídla Libuše, zasednout tam na stolici soudnou, nahlédnout svým vrahům do duše. Kam jste dali někdejší nám slávu, velké jmeno naše z dávných dob? mistry naše v umění i vědě, kdo z vás kopal jim to černý hrob? 244 V pouta s vámi, vzteklí zlořečenci, horem pádem s vámi do pekel: smejčit musí Čech a kácet bůžky, kde si vlastní chrám svůj stavět chtěl. ***
Vidím chrám ten, vidím, na Vltavě, Petřín kyvá jemu s výšin svých, a královský hrad mu s Vyšehradem vypráví o dobách minulých. Základ chrámu na pevné je skále, o níž rozráží se cizota zvraťte skálu, zvraťte lásku k vlasti, odpůrci našeho života! Převelebné báně toho chrámu pnou se vzhůru, vzhůru nad světy, tam až, kam za doby naší slávy čnělo jmeno české osvěty. Úpomínky na dějiny slavné skví se v chrámu tom co okrasy, a z odvěčných písní králodvorských vanou chrámem tiché ohlasy. 245 Vstaňte z hrobů praotcové slavní, objevte se v siních chrámových: ajhle, celý národ dnes tu čeká, vidět stíny velkých předků svých! ***
Aj, již zaleskly se kobky chrámu, celý chrám se plní jasnotou, opony se věkův odhrnují, na jeviště stíny otcův jdou. Praotec Čech na Říp vystupuje, žehná vlastem, žehná národu, za ním Libuše jde v říze jasné, prorocký zrak zírá „k východu“. Za praotcem kráčí Přemyslovci, všecky halí rudá záplava, zde Otokar, jak jej kácí zráda, hle smrt posledního Václava...... Vítej stíne slepého nám krále, aj tu Karel, otec vlasti jde: ó zůstaň tu otče, požehnej nám, hle tvůj český národ čeká zde. 246 Opona teď dál se rozestírá, stín tu nad hranici v plameni: slepý Jan to, mocný palcát v ruce a s ním Jan v kalichu znamení. Poslední kmit září na Jiříka z dáli slyšet tichý jeho zdech: tu kmitl blesk nad Bílou horou a jest vidět, jak tam klesá Čech. Čírá noc se v chrámu rozprostírá, pohřební zpěv zní teď síněmi, ohlas jeho v dáli odumírá, – – a hyne se zjevy se všemi. ***
Vítejte nám bratří z českých vlastí i vy sestry z družné Moravy, oslavme dnes veliký svůj svátek, základ chrámu naší oslavy. Chrám ten bude naším kazatelem, pěvcem písní z doby prašedé a co v lůně písní těch se skrývá, životem nás k předu povede. 247 Budeme se vzhlížet ve svých dějích, srdce po slávě se roztouží, až se v boj o vyrvanou vám palmu v boj se svými vrahy pohrouží. Dobudem si vavřínů svých zase, zlatý věk nám náš boj přivodí a zas Jířikové s Otakary i Žižkové se nám narodí. A až budeme zas v Čechách doma a jen vědám žít a umění, pak si do tohoto chrámu zajdem, odpočinout bojem umdlení. Pak se nám tu bude rozvíjeti před očima život domácí, jaký vede lid náš v tichém kraji, jak vždy doufá, mysli neztrací. Jarý jinoch spatří tady vzory, jak se věnce z laurů snášejí tichá dívka naučí se tady lásky bolu, lásky naději. A tak žíti budem vůkol chrámu, jak u oulu pilné včeličky, za nynější skrovné milodárky sblažíme si život celičký. 248 Vy pak druzí odpůrcové naši úctivě se stavte pozadu: chrámem tímto vztek váš nezatřese, máť on svaté skály v základu. Na základě jeho dříme skála na níž praotec Čech druhdy stál, a jí po bok z pod BalníkaBlaníka skála a třetí, s níž Žižka bojoval.

Proslov
k otevření divadla v Kopidlně, 18 listop. 1860.
Ve jménu svorné, šlechetné té snahy, která nás dnes sem svedla pospolu, ve jménu vznešené a krásné dráhy, kterou jsme vytkli svému úkolu, ve jménu zdarných, pevných základů, jež tímto kladem, chtíce ku předu: příjměte pozdrav, nadšeně jejž provolám: vítejte Češi, vítejte vy, Češky, nám! 249 Jaký je cíl náš? Co z nás bratři bude? Jaké as dílo nám za úkol dal ten věčný Tvůrce národů všech všude, jenž slovem svým nás v jsoucnost povolal? Sdělme si, co nám za úkol je dáno, ve věčné kníze národův co psáno, jaký to od pravěků Bůh dal Čechu cíl, když jej v tu krásnou, slavnou vlast byl postavil. Když člověk první – první vinou klesl, v rozkošném ráji, kde svůj odbyt měl, vyschl ten pramen, který slasti nesl, povadlo kvítí a ráj oněměl, a blankyt zastřela pak chmůra sinná, sinavě temná, jak byla ta vina; a ptactva sbor a němý ráj se chvěl, až se Bůh nad stvořením rozželel. I kázal vodám, by se rozdělily, a nová země vzešla na povrch, hory jak vínek zem tu obklíčily, Bůh v její lůno poklady své vrh’, a že zvlášť jí své srdce věnoval, podobu velkého jí srdce dal. A zem ta rájská, rozkošná a hezká ta náhrada za ráj jest – země Česká! 250 I poslal národ čilý v zem tu krasnou a dal mu zpěv a hudbu za podíl, by pěl jak ptactvo a svou myslí jasnou ztracený ráj zas světu nahradil. Národ ten: český národ byl a Bůh mu pravil: Hleď, abys svět ten pro Mne zas připravil, vyber si k tomu jednu ze třech cest: Z nichž první víra, druhá pravda, třetí krása jest. Čech cestou víry příkladně vždy chodil, dal Bohu sbor svých svatých oděnců, ze svého kmene nebi připrovodil zástup svých světic, českých vlastencův, pro víru svou Čech rád vše jiné ztrácel, pro víru zahynul a dokrvácel, pro víru v oné bitvě národů na Hoře dal svou vlast a svobodu! A cestou pravdy svaté, cestou práva, za králem svým vždy prápor český nes’, na pravdě zakládá se jeho sláva, za pravdu Čech i na hranici kles! A teď nám zbývá třetí cesta spásy, nebeská, šlechetná to cesta – krásy. Ku kráse náš duch ponejprv se vznes’, když jsme se tady, bratří, sešli dnes. 251 Skvěle se lesknou Čechů věky dávné, krásná je, bratři, Čechů minulost, my měli jsme již muže velké, slavné dějiny české chovají krás dost! A život venkovský náš, život tichý, ten také není na své krásy lichý a mnohá nynější snad naděje se krásně nám, a krásně zaskvěje. Dnes poprvé a snad i v doby příští, odhalí mnohou krásu tento klín, a tu, kde nyní stojím, na jevišti, mnohý se zjeví z času slávy stín, mnohý děj dávný znovu se zde stane, ze slz, jež tekly, mnohá zas pokane, a v slavných dějích, skrytých po staletí, budem se zas, jak v krásách, potápěti. V krásy pak slavných dějů ponořeni, poznáme, praotec co druhdy byl, a jdouce v před u svatém zanícení, zvíme, co úkol náš, co svatý cíl. A odloživše, co nám posud vadí, svorně se vztýčíme a půjdem rádi k osvětě blíž, bratrsky volajíc: „Zdař Bůh Kopid’nu, my jdem slávě vstříc. 252 Nuž probuďme se z netečnosti svojí, podnětem buď nám příklad českých měst, dokažme, že když občané se spojí, v nich jen spočívá síla Čech a čest. Ku předu tedy, modlíce se k Bohu, aby nám Čechům otcovsky ved’ nohu, kde nebe jest a skvělá budoucnost, vždyť měli jsme již tady pekla dost!