Chrám národa.

Chrám národa. (Proslov ku slavnosti položení základního kamene k důstojnému národnímu divadlu českému v Praze dne 16. května 1868).
Zaleskni se hrdý Vyšehrade, rozepěj se s naší Vltavou, dnes zaznívá po všech českých vlastech mohútný zpěv Čechův oslavou. Slyš, to národ náš svou píseň hučí tu všem, kdož pomohli vás křížovat, hučí jim, že, byť nás zahrabali, dovedli jsme zase z mrtvých vstát. Ano vstali jsme a jako příval jdeme dnes do sídla Libuše, zasednout tam na stolici soudnou, nahlédnout svým vrahům do duše. Kam jste dali někdejší nám slávu, velké jmeno naše z dávných dob? mistry naše v umění i vědě, kdo z vás kopal jim to černý hrob? 244 V pouta s vámi, vzteklí zlořečenci, horem pádem s vámi do pekel: smejčit musí Čech a kácet bůžky, kde si vlastní chrám svůj stavět chtěl. ***
Vidím chrám ten, vidím, na Vltavě, Petřín kyvá jemu s výšin svých, a královský hrad mu s Vyšehradem vypráví o dobách minulých. Základ chrámu na pevné je skále, o níž rozráží se cizota zvraťte skálu, zvraťte lásku k vlasti, odpůrci našeho života! Převelebné báně toho chrámu pnou se vzhůru, vzhůru nad světy, tam až, kam za doby naší slávy čnělo jmeno české osvěty. Úpomínky na dějiny slavné skví se v chrámu tom co okrasy, a z odvěčných písní králodvorských vanou chrámem tiché ohlasy. 245 Vstaňte z hrobů praotcové slavní, objevte se v siních chrámových: ajhle, celý národ dnes tu čeká, vidět stíny velkých předků svých! ***
Aj, již zaleskly se kobky chrámu, celý chrám se plní jasnotou, opony se věkův odhrnují, na jeviště stíny otcův jdou. Praotec Čech na Říp vystupuje, žehná vlastem, žehná národu, za ním Libuše jde v říze jasné, prorocký zrak zírá „k východu“. Za praotcem kráčí Přemyslovci, všecky halí rudá záplava, zde Otokar, jak jej kácí zráda, hle smrt posledního Václava...... Vítej stíne slepého nám krále, aj tu Karel, otec vlasti jde: ó zůstaň tu otče, požehnej nám, hle tvůj český národ čeká zde. 246 Opona teď dál se rozestírá, stín tu nad hranici v plameni: slepý Jan to, mocný palcát v ruce a s ním Jan v kalichu znamení. Poslední kmit září na Jiříka z dáli slyšet tichý jeho zdech: tu kmitl blesk nad Bílou horou a jest vidět, jak tam klesá Čech. Čírá noc se v chrámu rozprostírá, pohřební zpěv zní teď síněmi, ohlas jeho v dáli odumírá, – – a hyne se zjevy se všemi. ***
Vítejte nám bratří z českých vlastí i vy sestry z družné Moravy, oslavme dnes veliký svůj svátek, základ chrámu naší oslavy. Chrám ten bude naším kazatelem, pěvcem písní z doby prašedé a co v lůně písní těch se skrývá, životem nás k předu povede. 247 Budeme se vzhlížet ve svých dějích, srdce po slávě se roztouží, až se v boj o vyrvanou vám palmu v boj se svými vrahy pohrouží. Dobudem si vavřínů svých zase, zlatý věk nám náš boj přivodí a zas Jířikové s Otakary i Žižkové se nám narodí. A až budeme zas v Čechách doma a jen vědám žít a umění, pak si do tohoto chrámu zajdem, odpočinout bojem umdlení. Pak se nám tu bude rozvíjeti před očima život domácí, jaký vede lid náš v tichém kraji, jak vždy doufá, mysli neztrací. Jarý jinoch spatří tady vzory, jak se věnce z laurů snášejí tichá dívka naučí se tady lásky bolu, lásky naději. A tak žíti budem vůkol chrámu, jak u oulu pilné včeličky, za nynější skrovné milodárky sblažíme si život celičký. 248 Vy pak druzí odpůrcové naši úctivě se stavte pozadu: chrámem tímto vztek váš nezatřese, máť on svaté skály v základu. Na základě jeho dříme skála na níž praotec Čech druhdy stál, a jí po bok z pod BalníkaBlaníka skála a třetí, s níž Žižka bojoval.