Srdce ženy.

Srdce ženy.
Pěj anjeli, láskou vzňatý, pěj mi zpěv o srdci ženy, jak sní v ňadru co zdroj svatý blahem, žalem rozechvěný; pěj, jak vzešlo z ruky Boží, vznešené jsouc nad vše zboží; hluboké jak u prameni, nedostížné v rozvlnění; malounké jak ve prostoru, rozsáhlé v myšlenek sboru; jak je skrovné k pohledění, mohútné jak v pohrzení; jak je vřelé v nadšeností a jak chladné v zavřenosti, jak je cizí vždy a předce sbližné věčně nové, věčné nedostížné – – pěj anjeli láskou rozechvěný, pěj nám lásky zpěv o srdci ženy! ((( 336 Dostvořena ve své slávě, – Stvořitel když na ni zřel, dlela zem v svatebním hávě u prostřed nebeských těl; bory věnčily jí skráně královský jak diadém, kvítím pyšněly se stráně a jak rosa v jarním ráně květ se sunul na vši zem. Ňádro něžných kvítků snilo první po zrození sen a kdy jitrem kynul den, ze slz prvníkráte pilo, jež mu nebe uronilo. A kdy háje v slunci zplanuly, rozpělo se lůno jejich temné v písni tklivé a tak srdcejemné, jakby z nebe zpěvy vanuly. Z mechovin a cypřiší, z tamaryšků, z křovin všech vonný rozléval se dech, až pak v kobce malebné přírody převelebné pnul se v oběť ku výši. 337 A v svém prvním v ráji spánku na mechovém vonném lůži, v stínu lílijí a růži dlela jako zora za červánků první žena; hříchem posud nestížena, v vnadách, v půvabu i lásce velká, blaha, slastí, rozkoší všech roditelka. Nad ní strom své větve milé sklání, šelestící květ jí sny své šepotá, a tak příroda si ženu chrání co svou pomněnku z lepšího života. Křídly svými pestří motýlkové vějí vnadné spačce prochladu a slavíci pějí v rajskou zahradu písně věčně krásné, věčně nové. A slavíci pějí v rajskou zahradu písně věčně krásné, věčně nové. Což slavíčku, co jsi zpíval krásné ženě v prvním spaní, když se ještě nepodíval marný, světský život na ni? 338 Pověz, pěvče, cos měl v hrudi, pověz, co jsi jí as pěl, první sen když kol se chvěl, pověz nám vše, než se zbudí. Zpíval slavík, zpíval krásně mocnou píseň milohlasně, píseň něžnou, píseň vroucí, jak je krása všemohoucí: Zázračná je krásy síla, zázračná je krásy moc, nechť se v sluncích objevila, nechť ji hlásá temná noc, nechť se v hebkém jeví mechu jako něžné vlášeničko, nechť se v utajeném dechu rdí nám vstříc co růže líčko, ať si šatí křídla pestrá jižných zpěvných opeřenců, ať si zří co sluncí sestra z drahokamů, slavověnců. Kdekoliv se jeví krása, kdekoliv ta na nás zírá, ať ji povrch moře hlásá, ať se ze dna vod probírá: 339 povždy může krása skvělá jako prutem kouzedlným život činit slastiplným, v ráj proměnit leta celá. Avšak aby srdce strasti proměněny byly v slasti, aby v srdci zachvělém člověk byl si anjelem, aby zvuky struny jasné, aby zpěvy milohlasné, aby tanec rozvlněný, hvězdy lesk by zanícený, aby sladkost bolné touhy, aby lásky původ pouhý, aby slovo lichotivé, aby vtipu proudy živé, bavily nás, zakoupily, naše srdce okouzlily, a nám slasti stlaly světem a nám s každým jarním květem skvělou daly naději, že již u rajských jsme veřejí: k tomu potřebí nic míň; nic více než pozemská božských světel svíce, 340 než – významné, věčně klamné, věčně ždané, duchaplné, bohorodé – – ženy líce! Takto zpíval slavík v ráji, mocnou píseň všemu kraji, něžnou píseň, píseň vroucí, jak je krása všemohoucí. A ta žena libě snivá zdaž slyšela tuto píseň? Zdaž ta slova lichotivá, zdaž cítila v ňadru tíseň? Cítila-li puky jemné, cítila-li tlukot v sobě, v komůrce jak uvnitř temné krev se proudí po útrobě, probouzí se, vystupuje, těká, sklesá, zas se duje, v líčko růžné vzhůru vstává, v rozhovor se s kvítím dává, k růži pne se, jak by chtělo srdce rozbourati tělo. 341 Nuž, tedy nám růže poví o stvoření srdce ženy, kterak vzešlo co tvor nový v život lásce zasvěcený. Kolem ženy, kolem lůže anjelů sbor sypal růže; růže sypal, radu bral, jak by ženě nejněžnější, schránku citů nejmilejší, jak by jí as srdce dal plné slastí, plné lkání, sídlo všeho požehnání, věčně totéž, věčně tklivé, skálopevné, proměnlivé, samý smích a v slzách stále, lehkověrné, vážné v mále; Štěstěny sídlo, neštěstí zřídlo, přístav úcty, milování, horoucnosti, pohrdání, žhavé touhy, mrazných chladů, anjelů byt, hnízdo hadů, obětěmi zakoupeno, a obětem zasvěceno, k zemi své lnoucí, k nebi se pnoucí, 342 povolné, vzdorné, rozdvojné, svorné, odvážné, smělé, povážné celé, velikán v cnosti, nestíhlé v zlosti, slabé v pokušení, mocné v odpuštění. I sáhl anjel po rose ranné, s blankytu nebes jitrem co kane, a jiný anjel za ranních vánků růžový pablesk vzal od červánků, a jiný nezabudku modrou, a ten zas violinku bodrou a vše vsypou v snaze něžné do kalíšku lilji něžné, ovinul kol z luny pásky, vloží to na plamen lásky, a motýlků sbor na stráží plamen rozdmychat se snaží. Nestálost dal lístek osykový, jarní slunko celou něžnost svou, proměnlivost počas podzimkový, skalní propast nedostižnost svou. Na to vlili čisté vzdechy s tichou touhou, jedno přání, naděje půl s slzou pouhou, 343 přikryli vše víčkem pokory, trpělivost dala podpory, a než lítostivost s myrtou tklivou splanuly nad ohněm v touhu snivou, vykouzlil osud dílu zasvěcený, pohádku věkův – srdce ženy! Tak stvořeno je srdce ženy, sen pak srdce tlukotem nalekaný, poděšený ulétl pryč klopotem. Aj tu první žena z prvního sna probuzena stála, rovna jasné zoři v světel proudech, v barev moři, v prostřed stromů, něžných květů, skvělých sluncí, věčných světů. Z temných hájů písně zněly, ohlasem se bory chvěly, a po boku první ženy stál – zázračně dostvořený k srdci pna ji úž a úž první muž. Vidí, odkud život vzniká, vidí svého panovníka, vidí v svatém zanícení v něm své vlastní dovršení; 344 tu se v ňadru pozachvěje, ruměnec se v líčko leje a již první slza kane na srdéčko rozhárané, první sladké povzdechnutí z útroby se na rty nutí, a cit první láskou rozechvěný opanoval tiché srdce ženy. – A cit první láskou rozechvěný opanoval tiché srdce ženy: srdce ženy jest jak moře, mořem ňadra ženy jest, ve své hloubi skrývá hoře, v hloubi své zří slasti kvést! Kdo se směle v hloubi nepotopí, nikdy – nikdy nepochopí, jakých perlí spanilých chová srdce v skrýších svých! Kdo však, když mu láska kyne, na povrch jen moře plyne, kdo se v líčené jen touze, v stříbru vlnek brodí pouze a svých citů sklennou schránku kdo svěří jen blaha vánku, když je štěstím ozářený – – ó, ten nezná srdce ženy! 345 Když se ale v lásky znoji k hloubi lásky štěstí pojí, když se k něžné lásky květu druží nedostižnost světů: tu moře lásky rozvlní se, světélky touhy naplní se, večera dechem rozechvěno, oddáno, hnáno, posvěceno, každému tknutí, každému hnutí jak povrch jezera letního večera v světle hvězd se vzhlíží, třese, celých nebes obraz nese! – Sladká je láska, blahodárná, jde-li jí vstříc zas láska zdárná: a však bouřná též co moře, když se zahalí jí štěstí zoře a když rozrývá povrch jezera osudná bouře – černá nevěra. Běda moři, když se rozburácí, běda srdci, když se láska ztrácí, běda srdci, když co trpký host usídlila se v něm – žárlivost. Žárlivost, ta hydra divá, sotva usmrcena, znova živá, 346 žárlivost, jež drápy krvavé tam, kde srdce nejjemnější a kde rána nejtklivější, zatíná do duše bolavé! Žárlivost, vždy nepokojná, žárlivost všem citům zbojná; žárlivost, ta zhoubychtivá, jedu plná, věčně mstivá; žárlivost vždy v strašném spěchu vražditelka bez oddechu; žárlivost na oko v smrti, ukrutně zas život drtí, žárlivost, zdroj nesvornosti, žárlivost, jed blouznivosti, žárlivost, jež z krve tyje, žárlivost, všech srdcí zmíje, žárlivost, cit nejstrašnější, nejzhoubnější, nejkrutější, tygr, satan rozkacený hrůzně řádí v srdci ženy. – – Je-li v něžném srdci ženy žárlivost běs rozkacený, že to srdce v blahé době v lásce oblíbilo sobě, zůstane přec v jádru svém, srdce nebes blankytem, na němž září – slastné vezdy tisíceré lásky hvězdy, 347 a jich lesk se mile třepotá nad osudem toho života. – – Hvězdy, jejichž lesk se třepotá nad osudy všeho života, nebem samým byly přivtěleny k nejněžnějším schránkám srdce ženy. Láska jest to nebe blankytné, které noci světla poskytne, jeho hvězdy září v dobu temnou do života nám jasností jemnou. Láska chotí neklopotí; ta už nejslabším svým stínem vítězným je všady cherubínem, jenž svůj zápal v srdci vřelém chová s nebes už od trůnu Beránkova. Láska chotí – mnohotvarná, ctná v pokoře, blahodárná, láska chotí – rozkvět světa ve svatyni srdce vseta, posvátná to páska, nebem tkaná v nejkrásnější život pozemčana; páska mocná, páska duší, která svazku srdcí sluší; hvězda, vedoucí dvě srdce v chrám, v němž je Pán Bůh spojil sám; 348 břímě rajské, nejjemnější, jeho to sladké, nejmilejší, panovnictví dobrovolné vázané a přece volné, králování mocnou říší, jak na trůnu tak i v chýši, kněžská svatocudná čistota vštípená do květu života, hvězdný závoj svaté ctnosti kolem cudné nevinnosti. Mocné kouzlo blahých pudů, růžný přídech ctného studu; mocné kouzlo, které choti, když se světem naklopotí, sejme strasti, sejme tíže a jej slovem, pousmáním, holubičím celováním ku rodinným slastem víže. A což teprv nebeská ta květina, věčně pevná, věčně stejná, obětavá, blahodějná, bohorodá láska matčina! Jaký cit kdy srdce mělo, jakým se kdy rozechvělo, 349 všecka strast, slast všecka nevýslovná, která zmítala kdy lidským pocitem pod nebeským modrým blankytem: všecko to se lásce matky nevyrovná! Slze matky, péče všecka bdí nad ranním žitím děcka slze matky, slasti její outlé děcko napájejí; slzy matky, ruka matky vedou dítě ve svět vrátký; slze matky, matčin klín, záštitný jsou baldachýn; slze matky, lásky chvat nedaj’ za zlých nocí spat, slze matky, snové bledí nad nemocným děckem sedí; na ruku se podpírajíc, na Boha jen spoléhajíc, pohřížena v hoři svém sedí máť nad dítětem; bolestně mu v líčka zírá, starostně pot chladný stírá, kde hlavu na tvář jeho, zbavit chtíc je horka zlého, zas naslouchá jeho dechu, – – a již duši na útěchu uvrhne se, uslzena, u postýlky na kolena, 350 důvěru svou zcela složí do náručí Matky Boží: „Matko všeho milování! „měj nad matkou smilování „Matko Krista, lásky věčné, „slyš mne v lásce nekonečné, „slzíc před Tvou tváří padám, „těžkosti své na Tě skládám, „pohleď na nás, milostivá, „buď dítěti lítostivá, „na mne slož vše utrpení, „jen dej děcku uzdravení; „ó jen uzdrav moje děcko, „vždyť je choré, slabé všecko, „nezná k Tobě ruček pnouti, „nemůž’ se mnou pokleknouti, „v modlitbě pokořit skráně „před Tebou, Rodičko Páně; „ó už pohleď naň se své výše, „mocí Svou ho zastiň tiše, „a co smrt mi béře, béře svět, „moje dítě – vrať ho matce zpět. „Moje dítě outlorosté, „nevinné, vší vady prosté, „jež netíží hřích či hana, „vrať ho, Panno požehnaná!“ 351 Nemá však ni nebes říše v svatotajných kobkách svých ze všech pravd přetajemných pravdy, jež by stála výše, pravdy, jež – jsouc božským zjevem opěvána chvalozpěvem, – mocněji by v žití vrátkém hřích a vinu sňala zpátkem, jak Maria s Jezulátkem! Však i zbožnost, upuštění, tiché v Bohu utěšení jsou co hvězdy upevněny v chrámu citův, v srdci ženy. Rozhodl-li Bůh se ale ve své moci neskonalé, že se nemá vyplniti, po čem duch náš touhu cítí: víra dává utěšení, sílí ženu v pokušení, jak po noci zora blahá, jak po vedru rosa vlahá, jak ten deštík vyprošený sílí víra srdce ženy! Srdce to, prv rozbouřené, třese se teď pokořené: 352 vždyť – ať slasť, ať žal jím zmítá – vždycky v sobě nebe nosí; vždyť v životě ctnost jen vítá, jak zář slunka v kapce rosy; vždyť jest v lásce jak ta záře, jak modlitba u oltáře: vždyť jest věrno v slasti hoři, jak ta skála v širém moři; vždyť má jasných puků soucitu, kolik hvězd na nočním blankytu; vždyť je v štěstí něžně jaté, jak v červáncích obraz svaté; vjel-li šíp mu do hluboka, tiché jak mech u potoka; vždyť důvěří s nezvratností, jak kněz u vrat do věčnosti; vždyť věří s tak jasnou tváří, v sluneční jak orel záři – – – proto bude pěvec unešený slavit vždy hvozd věčně utěšený, věčně jasný, nikdy rozřešený, kouzelný hvozd: divné srdce ženy.*) (Dle Saphira.) ——— *)Nemůžeme jinak, abychom nepřipomenuli, že Saphirovy deklamace, na něžnosti citu a jen ku něžné přednášce sepsané, víc než jiné básně vyžadují nejhlubší proniknutí a uchvacujícího, hluboce cítěného, takřka dramatického přednešení. Naproti tomu lehce snesou, jsou-li při přednášení pouze z knihy čteny. 353