Srdce ženy.
Pěj anjeli, láskou vzňatý,
pěj mi zpěv o srdci ženy,
jak sní v ňadru co zdroj svatý
blahem, žalem rozechvěný;
pěj, jak vzešlo z ruky Boží,
vznešené jsouc nad vše zboží;
hluboké jak u prameni,
nedostížné v rozvlnění;
malounké jak ve prostoru,
rozsáhlé v myšlenek sboru;
jak je skrovné k pohledění,
mohútné jak v pohrzení;
jak je vřelé v nadšeností
a jak chladné v zavřenosti,
jak je cizí vždy a předce sbližné
věčně nové, věčné nedostížné – –
pěj anjeli láskou rozechvěný,
pěj nám lásky zpěv o srdci ženy!
(((
336
Dostvořena ve své slávě, –
Stvořitel když na ni zřel,
dlela zem v svatebním hávě
u prostřed nebeských těl;
bory věnčily jí skráně
královský jak diadém,
kvítím pyšněly se stráně
a jak rosa v jarním ráně
květ se sunul na vši zem.
Ňádro něžných kvítků snilo
první po zrození sen
a kdy jitrem kynul den,
ze slz prvníkráte pilo,
jež mu nebe uronilo.
A kdy háje v slunci zplanuly,
rozpělo se lůno jejich temné
v písni tklivé a tak srdcejemné,
jakby z nebe zpěvy vanuly.
Z mechovin a cypřiší,
z tamaryšků, z křovin všech
vonný rozléval se dech,
až pak v kobce malebné
přírody převelebné
pnul se v oběť ku výši.
337
A v svém prvním v ráji spánku
na mechovém vonném lůži,
v stínu lílijí a růži
dlela jako zora za červánků
první žena;
hříchem posud nestížena,
v vnadách, v půvabu i lásce velká,
blaha, slastí, rozkoší všech roditelka.
Nad ní strom své větve milé sklání,
šelestící květ jí sny své šepotá,
a tak příroda si ženu chrání
co svou pomněnku z lepšího života.
Křídly svými pestří motýlkové
vějí vnadné spačce prochladu
a slavíci pějí v rajskou zahradu
písně věčně krásné, věčně nové.
A slavíci pějí v rajskou zahradu
písně věčně krásné, věčně nové.
Což slavíčku, co jsi zpíval
krásné ženě v prvním spaní,
když se ještě nepodíval
marný, světský život na ni?
338
Pověz, pěvče, cos měl v hrudi,
pověz, co jsi jí as pěl,
první sen když kol se chvěl,
pověz nám vše, než se zbudí.
Zpíval slavík, zpíval krásně
mocnou píseň milohlasně,
píseň něžnou, píseň vroucí,
jak je krása všemohoucí:
Zázračná je krásy síla,
zázračná je krásy moc,
nechť se v sluncích objevila,
nechť ji hlásá temná noc,
nechť se v hebkém jeví mechu
jako něžné vlášeničko,
nechť se v utajeném dechu
rdí nám vstříc co růže líčko,
ať si šatí křídla pestrá
jižných zpěvných opeřenců,
ať si zří co sluncí sestra
z drahokamů, slavověnců.
Kdekoliv se jeví krása,
kdekoliv ta na nás zírá,
ať ji povrch moře hlásá,
ať se ze dna vod probírá:
339
povždy může krása skvělá
jako prutem kouzedlným
život činit slastiplným,
v ráj proměnit leta celá.
Avšak aby srdce strasti
proměněny byly v slasti,
aby v srdci zachvělém
člověk byl si anjelem,
aby zvuky struny jasné,
aby zpěvy milohlasné,
aby tanec rozvlněný,
hvězdy lesk by zanícený,
aby sladkost bolné touhy,
aby lásky původ pouhý,
aby slovo lichotivé,
aby vtipu proudy živé,
bavily nás, zakoupily,
naše srdce okouzlily,
a nám slasti stlaly světem
a nám s každým jarním květem
skvělou daly naději,
že již u rajských jsme veřejí:
k tomu potřebí nic míň; nic více
než pozemská božských světel svíce,
340
než – významné,
věčně klamné,
věčně ždané,
duchaplné,
bohorodé – – ženy líce!
Takto zpíval slavík v ráji,
mocnou píseň všemu kraji,
něžnou píseň, píseň vroucí,
jak je krása všemohoucí.
A ta žena libě snivá
zdaž slyšela tuto píseň?
Zdaž ta slova lichotivá,
zdaž cítila v ňadru tíseň?
Cítila-li puky jemné,
cítila-li tlukot v sobě,
v komůrce jak uvnitř temné
krev se proudí po útrobě,
probouzí se, vystupuje,
těká, sklesá, zas se duje,
v líčko růžné vzhůru vstává,
v rozhovor se s kvítím dává,
k růži pne se, jak by chtělo
srdce rozbourati tělo.
341
Nuž, tedy nám růže poví
o stvoření srdce ženy,
kterak vzešlo co tvor nový
v život lásce zasvěcený.
Kolem ženy, kolem lůže
anjelů sbor sypal růže;
růže sypal, radu bral,
jak by ženě nejněžnější,
schránku citů nejmilejší,
jak by jí as srdce dal
plné slastí, plné lkání,
sídlo všeho požehnání,
věčně totéž, věčně tklivé,
skálopevné, proměnlivé,
samý smích a v slzách stále,
lehkověrné, vážné v mále;
Štěstěny sídlo,
neštěstí zřídlo,
přístav úcty, milování,
horoucnosti, pohrdání,
žhavé touhy, mrazných chladů,
anjelů byt, hnízdo hadů,
obětěmi zakoupeno,
a obětem zasvěceno,
k zemi své lnoucí,
k nebi se pnoucí,
342
povolné, vzdorné,
rozdvojné, svorné,
odvážné, smělé,
povážné celé,
velikán v cnosti,
nestíhlé v zlosti,
slabé v pokušení,
mocné v odpuštění.
I sáhl anjel po rose ranné,
s blankytu nebes jitrem co kane,
a jiný anjel za ranních vánků
růžový pablesk vzal od červánků,
a jiný nezabudku modrou,
a ten zas violinku bodrou
a vše vsypou v snaze něžné
do kalíšku lilji něžné,
ovinul kol z luny pásky,
vloží to na plamen lásky,
a motýlků sbor na stráží
plamen rozdmychat se snaží.
Nestálost dal lístek osykový,
jarní slunko celou něžnost svou,
proměnlivost počas podzimkový,
skalní propast nedostižnost svou.
Na to vlili čisté vzdechy s tichou touhou,
jedno přání, naděje půl s slzou pouhou,
343
přikryli vše víčkem pokory,
trpělivost dala podpory,
a než lítostivost s myrtou tklivou
splanuly nad ohněm v touhu snivou,
vykouzlil osud dílu zasvěcený,
pohádku věkův – srdce ženy!
Tak stvořeno je srdce ženy,
sen pak srdce tlukotem
nalekaný, poděšený
ulétl pryč klopotem.
Aj tu první žena
z prvního sna probuzena
stála, rovna jasné zoři
v světel proudech, v barev moři,
v prostřed stromů, něžných květů,
skvělých sluncí, věčných světů.
Z temných hájů písně zněly,
ohlasem se bory chvěly,
a po boku první ženy
stál – zázračně dostvořený
k srdci pna ji úž a úž
první muž.
Vidí, odkud život vzniká,
vidí svého panovníka,
vidí v svatém zanícení
v něm své vlastní dovršení;
344
tu se v ňadru pozachvěje,
ruměnec se v líčko leje
a již první slza kane
na srdéčko rozhárané,
první sladké povzdechnutí
z útroby se na rty nutí,
a cit první láskou rozechvěný
opanoval tiché srdce ženy. –
A cit první láskou rozechvěný
opanoval tiché srdce ženy:
srdce ženy jest jak moře,
mořem ňadra ženy jest,
ve své hloubi skrývá hoře,
v hloubi své zří slasti kvést!
Kdo se směle v hloubi nepotopí,
nikdy – nikdy nepochopí,
jakých perlí spanilých
chová srdce v skrýších svých!
Kdo však, když mu láska kyne,
na povrch jen moře plyne,
kdo se v líčené jen touze,
v stříbru vlnek brodí pouze
a svých citů sklennou schránku
kdo svěří jen blaha vánku,
když je štěstím ozářený – –
ó, ten nezná srdce ženy!
345
Když se ale v lásky znoji
k hloubi lásky štěstí pojí,
když se k něžné lásky květu
druží nedostižnost světů:
tu moře lásky rozvlní se,
světélky touhy naplní se,
večera dechem rozechvěno,
oddáno, hnáno, posvěceno,
každému tknutí,
každému hnutí
jak povrch jezera
letního večera
v světle hvězd se vzhlíží, třese,
celých nebes obraz nese!
– Sladká je láska, blahodárná,
jde-li jí vstříc zas láska zdárná:
a však bouřná též co moře,
když se zahalí jí štěstí zoře
a když rozrývá povrch jezera
osudná bouře – černá nevěra.
Běda moři, když se rozburácí,
běda srdci, když se láska ztrácí,
běda srdci, když co trpký host
usídlila se v něm – žárlivost.
Žárlivost, ta hydra divá,
sotva usmrcena, znova živá,
346
žárlivost, jež drápy krvavé
tam, kde srdce nejjemnější
a kde rána nejtklivější,
zatíná do duše bolavé!
Žárlivost, vždy nepokojná,
žárlivost všem citům zbojná;
žárlivost, ta zhoubychtivá,
jedu plná, věčně mstivá;
žárlivost vždy v strašném spěchu
vražditelka bez oddechu;
žárlivost na oko v smrti,
ukrutně zas život drtí,
žárlivost, zdroj nesvornosti,
žárlivost, jed blouznivosti,
žárlivost, jež z krve tyje,
žárlivost, všech srdcí zmíje,
žárlivost, cit nejstrašnější,
nejzhoubnější, nejkrutější,
tygr, satan rozkacený
hrůzně řádí v srdci ženy. – –
Je-li v něžném srdci ženy
žárlivost běs rozkacený,
že to srdce v blahé době
v lásce oblíbilo sobě,
zůstane přec v jádru svém,
srdce nebes blankytem,
na němž září – slastné vezdy
tisíceré lásky hvězdy,
347
a jich lesk se mile třepotá
nad osudem toho života. – –
Hvězdy, jejichž lesk se třepotá
nad osudy všeho života,
nebem samým byly přivtěleny
k nejněžnějším schránkám srdce ženy.
Láska jest to nebe blankytné,
které noci světla poskytne,
jeho hvězdy září v dobu temnou
do života nám jasností jemnou.
Láska chotí
neklopotí;
ta už nejslabším svým stínem
vítězným je všady cherubínem,
jenž svůj zápal v srdci vřelém chová
s nebes už od trůnu Beránkova.
Láska chotí – mnohotvarná,
ctná v pokoře, blahodárná,
láska chotí – rozkvět světa
ve svatyni srdce vseta,
posvátná to páska, nebem tkaná
v nejkrásnější život pozemčana;
páska mocná, páska duší,
která svazku srdcí sluší;
hvězda, vedoucí dvě srdce v chrám,
v němž je Pán Bůh spojil sám;
348
břímě rajské, nejjemnější,
jeho to sladké, nejmilejší,
panovnictví dobrovolné
vázané a přece volné,
králování mocnou říší,
jak na trůnu tak i v chýši,
kněžská svatocudná čistota
vštípená do květu života,
hvězdný závoj svaté ctnosti
kolem cudné nevinnosti.
Mocné kouzlo blahých pudů,
růžný přídech ctného studu;
mocné kouzlo, které choti,
když se světem naklopotí,
sejme strasti, sejme tíže
a jej slovem, pousmáním,
holubičím celováním
ku rodinným slastem víže.
A což teprv nebeská ta květina,
věčně pevná, věčně stejná,
obětavá, blahodějná,
bohorodá láska matčina!
Jaký cit kdy srdce mělo,
jakým se kdy rozechvělo,
349
všecka strast, slast všecka nevýslovná,
která zmítala kdy lidským pocitem
pod nebeským modrým blankytem:
všecko to se lásce matky nevyrovná!
Slze matky, péče všecka
bdí nad ranním žitím děcka
slze matky, slasti její
outlé děcko napájejí;
slzy matky, ruka matky
vedou dítě ve svět vrátký;
slze matky, matčin klín,
záštitný jsou baldachýn;
slze matky, lásky chvat
nedaj’ za zlých nocí spat,
slze matky, snové bledí
nad nemocným děckem sedí;
na ruku se podpírajíc,
na Boha jen spoléhajíc,
pohřížena v hoři svém
sedí máť nad dítětem;
bolestně mu v líčka zírá,
starostně pot chladný stírá,
kde hlavu na tvář jeho,
zbavit chtíc je horka zlého,
zas naslouchá jeho dechu, – –
a již duši na útěchu
uvrhne se, uslzena,
u postýlky na kolena,
350
důvěru svou zcela složí
do náručí Matky Boží:
„Matko všeho milování!
„měj nad matkou smilování
„Matko Krista, lásky věčné,
„slyš mne v lásce nekonečné,
„slzíc před Tvou tváří padám,
„těžkosti své na Tě skládám,
„pohleď na nás, milostivá,
„buď dítěti lítostivá,
„na mne slož vše utrpení,
„jen dej děcku uzdravení;
„ó jen uzdrav moje děcko,
„vždyť je choré, slabé všecko,
„nezná k Tobě ruček pnouti,
„nemůž’ se mnou pokleknouti,
„v modlitbě pokořit skráně
„před Tebou, Rodičko Páně;
„ó už pohleď naň se své výše,
„mocí Svou ho zastiň tiše,
„a co smrt mi béře, béře svět,
„moje dítě – vrať ho matce zpět.
„Moje dítě outlorosté,
„nevinné, vší vady prosté,
„jež netíží hřích či hana,
„vrať ho, Panno požehnaná!“
351
Nemá však ni nebes říše
v svatotajných kobkách svých
ze všech pravd přetajemných
pravdy, jež by stála výše,
pravdy, jež – jsouc božským zjevem
opěvána chvalozpěvem, –
mocněji by v žití vrátkém
hřích a vinu sňala zpátkem,
jak Maria s Jezulátkem!
Však i zbožnost, upuštění,
tiché v Bohu utěšení
jsou co hvězdy upevněny
v chrámu citův, v srdci ženy.
Rozhodl-li Bůh se ale
ve své moci neskonalé,
že se nemá vyplniti,
po čem duch náš touhu cítí:
víra dává utěšení,
sílí ženu v pokušení,
jak po noci zora blahá,
jak po vedru rosa vlahá,
jak ten deštík vyprošený
sílí víra srdce ženy!
Srdce to, prv rozbouřené,
třese se teď pokořené:
352
vždyť – ať slasť, ať žal jím zmítá –
vždycky v sobě nebe nosí;
vždyť v životě ctnost jen vítá,
jak zář slunka v kapce rosy;
vždyť jest v lásce jak ta záře,
jak modlitba u oltáře:
vždyť jest věrno v slasti hoři,
jak ta skála v širém moři;
vždyť má jasných puků soucitu,
kolik hvězd na nočním blankytu;
vždyť je v štěstí něžně jaté,
jak v červáncích obraz svaté;
vjel-li šíp mu do hluboka,
tiché jak mech u potoka;
vždyť důvěří s nezvratností,
jak kněz u vrat do věčnosti;
vždyť věří s tak jasnou tváří,
v sluneční jak orel záři – – –
proto bude pěvec unešený
slavit vždy hvozd věčně utěšený,
věčně jasný, nikdy rozřešený,
kouzelný hvozd: divné srdce ženy.*)
(Dle Saphira.)
———
*)Nemůžeme jinak, abychom nepřipomenuli, že Saphirovy deklamace, na něžnosti citu a jen ku něžné přednášce sepsané, víc než jiné básně vyžadují nejhlubší proniknutí a uchvacujícího, hluboce cítěného, takřka dramatického přednešení. Naproti tomu lehce snesou, jsou-li při přednášení pouze z knihy čteny.
353