Štědrý večer zesnulých.

Štědrý večer zesnulých.
V údolí klidné tichá noc se sklání, posvátná noc štědrého večera, v červáncích planou horští velikáni a větřík sny své dyše za šera; tajemná mlha rouškou obkličuje uspané svoje děcko, sirou zem, a jako kněz k obřadu Páně, pluje stříbrná luna nočním blankytem; hvězd tisícero jemným ohněm plane jak símě milostí, jenž rozsel Pán, jak růží dav, jenž s trůnu Páně kane, jak zlatá stráže u nebeských bran, jak drahokamy v říze azurové, jak hrdých labutí rod v jezeru, jak na lučinách siví beránkové, jako roj bůžků hravých – k večeru. I na zemi se skví dnes moře světel a nad vším vlaje lásky korouhev, a v každé srdce bůžek lásky vletěl, a ze všech úst zní lásky chvalozpěv, 372 z každého oka svatá radost září, dětičkám nadílí dnes Ježíšek, dnes upomínkou vládne šedé stáří a vyprázdní též slastí kalíšek. V posvátné této noci spásodarné, v níž duch se vine k duchu opojen, seděl muž smutný v celi jednotvárné, se žalem svým a smutkem samoten. Vyhasla v oku jeho živá záře, ret jeho budil vzdechy soucitu, bolesti obraz byla jeho tváře, a zrak se pnul jen vzhůru – k blankytu. Uvadlať včera jeho žití růže, máj jeho pohřben v smrti příkrovu, ustláno růži jeho chladné lůže, a srdce touží jen tam k hřbitovu; pohřbil svou choť i dítě milené, chotí mu růže sklesla mezi hroby, dítětem poupě sotva zrozené. A když se navrátil teď ze hřbitova a zased’ doma smuten v duchu svém, bez ohlasu jsou žalná jeho slova nejlepší mu schází k slastem všem. 373 Prázdné je křeslo, v němž vždy ona dlela, postýlka prázdná, kde své dítě měl, myslí, že snad jen přijít zapomněla, a již i dárky pro ně nasháněl. Ó vždyť se těžko srdci zapomíná na všecko drahé, k čemu přilnulo, ztrátu mu nenahradí věc už jiná, a věčně schází mu, co zhynulo. Vždyť přilne srdce k pomněnečce věrně, kterou mu věnovala důvěra, ke stužce přilne, byť i malicherné, kterou mu dala dívka z večera. Cukrátka něžná, v šatu kvítka světlá, veršíček, první láskou složený, růžička v máji sotva povykvětlá, lísteček na úsvitě zrosený, věneček z vosku, štědře pozlacený; světélka obarvená na stromek: vše to jsou skvosty, dary drahocenny, a lásce navracejí dětský věk. A proto slzí dnes muž opuštěný v příbytku pustém, v smutném oděvu, jen zvolna mění zrak svůj zanicený v tichounké písni, k poloúsměvu. 374 A jako v jiná leta, v lepší doby strojíval vánoční dva stromečky, velký a malý strůmek zase zdobí, věsí naň světélka a dárečky. Pak přistaví dva stolky dohromady, na každý z nich si stromek postaví, rozvěcírozsvěcí starší strom, pak strůmek mladý, a snáší dárky, jaké zná a ví. Již s obou stromků světla jasně září, s světélky mizí srdce tesknota, radostné slzy teď mu kanou s tváří a bledý ret si tiše šepotá: „Zde, máš svůj stromek, milovaná ženo, je krásně jasný, jak Ti vždy byl vděk; máš dárků na něm též dost naděleno, že sotva stačí celý stoleček. Tu jablíčka jsou, tady nový šátek, tu kytky máš, tu zlaté ořechy, tu stužky blankytné pro velký svátek a zde dvě modlibičky útěchy, konečně v kleci zde dvé holoubátek Ti zvěstují mé slasti povzdechy.“ A pak jde ke druhému stolku blíže: „Zde máš ty, drahé děťátko mé, stromek, který ti daruje tvůj tatíček, jablátek plno, vozejk, malý domek, vojáčky a tu s kvítím košíček. 375 Musíš být hodný, musíš poslouchati, cokoliv tatíček ti povelí, a až se matička tvá zpátky vrátí, ta ti, můj broučku, teprv nadělí!“ Tak mluvil ubohý muž v zanicení, na tvářích ruměnec se objevil, a ani slzí tok již v stavu není, aby mu zimniční ty růže smyl. Pak sedl k stolu zas a hlavou kývá, jak by byl s ženou tu a s dítětem; tiše jim písně vánoční zas zpívá a baví se, jak v rájích nad světem. Tak se mu přiblížila půlnoc svatá, světélka poznenáhlu uhasla a jeho duše rajskými sny jatá v jiné se světy tiše unesla. A co teď půlnoc vážná duní s věží, šumot jde od východu k západu, jako když bludný zvuk přes pouště běží – neb mrtví vstávaj’ z hrobů prochladu. A blíž a blíže tichý šumot duní, světničkou kane světlo mlhové, a tiše jako stíny na výsluní nesou se do vnitř němí stínové. 376 Manželky stín se s děckem k muži sklání, a sinný ret teď tajně šepotá; „My slyšely jsme vánoční tvé přání tam v síních neznámého života: neboť co pravá láska mluví, činí, to sahá dál, než smrt a hrobu lem, to proniká tajemnou smrti síní a zní až k nám v zahrobní, věčnou zem.“ Na to se sklánějí a bledá víčka kladou mu na ubledlý obličej, zlíbají zaslzená jeho líčka, a s obejmutým výš se unášej’. – – O blahé, tiché, tajemné to snění, ó krásná, nebeská zaň náhrada, když vítá snílka v jeho probuzení nebeská města, rájská zahrada. Probudil muž se v luzných krajích za světem, kol něho štědrý večer, vonný sad, pod stromem vánočním dlí s chotí, s dítětem, a zpěvy andělské zní odevšad. Do výše pněl strom nad rajskými městy, zpěv vanul sem z dob příštích, minulých, a sbory andělů blahými zvěsty vše zvaly k štědrému dnu zesnulých. 377 A hroby věků všech se otevřely, a ze všech národů sem zástup šel, a véčnévěčné písně nebešťanů zněly, a sám Bůh na vše mile pohlížel. A když kdo miloval na této zemi srdéčko dobré: tu Bůh povelí, a naleznou mu srdéčko to mezi všemi a Bůh mu v štědrý den je nadělí. Pročež vy srdce, láskou zanicená, která kdy štěstí blahost zahřeje, vy srdce všecka, strastmi rozdrcená, jimž klesly slasti, touhy, naděje, vy srdce všecka, jež jste pukla hořem, vy srdce, jež jste tíží umdlena, vy srdce též, co jdete slzí mořem, vy srdce, jež jste na vždy zlomena, vy srdce, jež jste oběť lidské zloby, vy srdce, lest jež prodala, vy srdce, jež smrt volá již již v hroby, vy srdce, jež jste již již zoufalá: vy všecka srdce, která odsoudí čas, aby jen žila v srdcích minulých: vám vrátí srdce ta a podělí Vás, sám Bůh na štědrý večer zesnulých! 378