Hádání osudu.

Hádání osudu.
Již radost sedla si nám k stolu a hovorem ubíhal čas, – již hráli jsme, smáli se spolu, když jedné dívky vyzval hlas: „Zda družky mé i s pány hosti, „zda víte, zač mi ručeno? „že zkoušet chcem dnes budoucnosti „co komu bude určeno!“ Tak dí; a půli již jablička z nás každý – strachy zmíraje, zda křížek se aneb hvězdička mu zjeví, – tiše zíraje. „Já žiju!“ „„a já také!““ volá z nás každý, zvěstem spokojen; a půlky jablek jdou do kola – – však schází jedna! – Jedna jen? 199 Tam podál bledá dívka sedí, mdle na ni padá světla zář, – ta upjatě na křížek hledí a slzou zaskví se jí tvář. Mne u srdce cos náhle bodlo, tok slz mi vstoupil do oka: – – „Což tušení mé s tím se shodlo? „Tak brzy? Snad že do roka?“ – – – I vzdálil jsem se tichým krokem! *** Den druhý zval v zem vzdálenou; a než se sešel rok zas s rokem – pohřbili moji – milenou!