Písně lesní.

Václav Antonín Crha

Písně lesní.
I.
Naše víska v lůně lesů před světem se skrývá, kdo však prožil své tam mládí o ráji vždy snívá. Jakby nesnil, vždyť ty lesy zval již praděd svými, mělť tam bohy, předků duše s kmeny posvátnými. V lůně jich když blažili se Jonáci a děvy šumívaly lesy kolem zvučnými jich zpěvy. Jinoši když šli ve broji proti nepřáteli, duněl si les hlaholem jich, až se stráně chvěly. 26 A když padl jinoch jarý všecko skleslo v žaly, hučel prales velkým stonem chlumy steskem lkaly. Až já zemřu, dej mi Bože, v rodné vísce spáti: vímť, že tam přec jedno srdce pro mne bude lkáti. II.
Těžká bouře polem dolem, dalný obzor kalí: Dál uhání v divém letu ku lesům se valí: A již mrak svá černá křídla na les rozestírá – – němý les jej v sebe pojme – – bouře – odumírá. Mým když srdcem bouře zmítá, žel mou duši děsí, prchám ze zdí vám do lůna, tmavočerné lesy: 27 sunou na mne vaše chlady, bouře doburácí: – – mír a klidné utišení v duši mou se vrací. III.
Komu srdce hořem puká i kdo žiješ v štěstí pojď do lesů – a zde uč se, obé jak máš nésti. Lkavě duní v útrobách svých tajným bolem lesy a přec ve vrcholích slyšíš ptactva zpěvné plesy: Taktéž i ty boly skrývej tajně ve své hrudi, usmívavé tvé pak líce bratry nezatrudí. Ač že hlasné lesem šumí ptactva švitoření: vážně vždy přec lesy stojí v snivém přemýšlení. 28 I ty slastem neži celý, kdo jsi šťasten posud: pomni – prostřed u veselí na vrtkavý osud. Naslouchej té tajné mluvě co ti lesy věstí: lehce sneseš zlý pak osud i mámivé štěstí. IV.
Naslouchal jsem v stinném háji na měkounkém mechu, co si vršky šepotají při tajeném dechu. Kol mne mrtvá tichost dlela, jak bych ležel v rovu, nade mnou pohřební zněla ve loubovém krovu. Mladá jeseň lkajícími bory dále spěla, lesina se s bory svými bolně pro ni chvěla. 29 Jeseň prchla, – již ji žádný borům nenahradí, ba i mně čas vyrval zrádný tiché moje mládí. Mladí prchlo – mé však boly rozlétly se v lesy, usedly si na vrcholy a potůčky děsí. Proto srdce do stinného háje cestu volí: najdeť tam – vše, což je mého: mojí lásky – boly. V.
Mraky se honí, bouře se blíží ve sivých mračnech blesky se kříží. Spousty se valí blíže a blíže prolomila je vlastní už tíže. Zkáza jim v patách dolů pozírá a osení i kvítí umírá. 30 Ach kdo odvrátí neblahý osud? Avšak tu – strážce: les stráží posud. Nad lesem letí mračno a bouře obláčí les se v temný šat kouře. Bouř doletěla – les tu na stráži vzhůru povztyčí tisíce páží. Tisíce páží na vrchu stojí s bouří a bleskem chystá se k boji. Větry se hnuly – hrom zaburácí, – tu šlehl blesk a kmen se již kácí. Tu a tam opět v ohni kmen stojí, pochodně míru ve války znoji. Vysílil hrom se, vylil svou zlobu, tiše však stojí les po tu dobu. Mrak mír si žádá, – míň a míň hřímá, mírumilovný les jej objímá. Objímá jej a ku prsoum tlačí tiskne jej k prsoum, mraku je k pláči. Pláče, je zničen, – splatil to draho: to že chtěl ničit – slabějších blaho. 31 VI.
Na večer když slunko již ku horám se chylí, jdu do háje tichého potůček kde kvílí. Potok kvílí – šumí les, pěje svoje tísně a mé srdce stísněné tepe dle té písně. Tepe dle té písničky, hned zas v prsou skáče a tu opět s potůčkem pro lásku svou pláče. Sem co den si vycházím s žalem svým procházkou, sednu si a neviděn pláči – samou láskou. VII.
Lesy lesy temné, jaká poesie v němém lůně vašem pěstována žije. 32 Vaše lůno pěje, co ptactvo šveholí, znějí ve vás písně celého okolí. Co o lásce pěly českých dívek hlasy, ve vás uloženo zní po všecky časy. Zpěvanek těch sklady, aby přišly k zjevu, vyučily jste jsisi krále všeho zpěvu. Krále všeho zpěvu, českého slavíka, s dívkami jenž jásá i také naříká. Tebou, ptáčku písně všechněch časů žijí, uč jen pěvce naše pravé poesii!

Básně v knize Kusy mého srdce: