Naše víska v lůně lesů
před světem se skrývá,
kdo však prožil své tam mládí
o ráji vždy snívá.
Jakby nesnil, vždyť ty lesy
zval již praděd svými,
mělť tam bohy, předků duše
s kmeny posvátnými.
V lůně jich když blažili se
Jonáci a děvy
šumívaly lesy kolem
zvučnými jich zpěvy.
Jinoši když šli ve broji
proti nepřáteli,
duněl si les hlaholem jich,
až se stráně chvěly.
A když padl jinoch jarý
všecko skleslo v žaly,
hučel prales velkým stonem
chlumy steskem lkaly.
Až já zemřu, dej mi Bože,
v rodné vísce spáti:
vímť, že tam přec jedno srdce
pro mne bude lkáti.
Těžká bouře polem dolem,
dalný obzor kalí:
Dál uhání v divém letu
ku lesům se valí:
A již mrak svá černá křídla
na les rozestírá – –
němý les jej v sebe pojme – –
bouře – odumírá.
Mým když srdcem bouře zmítá,
žel mou duši děsí,
prchám ze zdí vám do lůna,
tmavočerné lesy:
sunou na mne vaše chlady,
bouře doburácí: – –
mír a klidné utišení
v duši mou se vrací.
Komu srdce hořem puká
i kdo žiješ v štěstí
pojď do lesů – a zde uč se,
obé jak máš nésti.
Lkavě duní v útrobách svých
tajným bolem lesy
a přec ve vrcholích slyšíš
ptactva zpěvné plesy:
Taktéž i ty boly skrývej
tajně ve své hrudi,
usmívavé tvé pak líce
bratry nezatrudí.
Ač že hlasné lesem šumí
ptactva švitoření:
vážně vždy přec lesy stojí
v snivém přemýšlení.
I ty slastem neži celý,
kdo jsi šťasten posud:
pomni – prostřed u veselí
na vrtkavý osud.
Naslouchej té tajné mluvě
co ti lesy věstí:
lehce sneseš zlý pak osud
i mámivé štěstí.
Naslouchal jsem v stinném háji
na měkounkém mechu,
co si vršky šepotají
při tajeném dechu.
Kol mne mrtvá tichost dlela,
jak bych ležel v rovu,
nade mnou pohřební zněla
ve loubovém krovu.
Mladá jeseň lkajícími
bory dále spěla,
lesina se s bory svými
bolně pro ni chvěla.
Jeseň prchla, – již ji žádný
borům nenahradí,
ba i mně čas vyrval zrádný
tiché moje mládí.
Mladí prchlo – mé však boly
rozlétly se v lesy,
usedly si na vrcholy
a potůčky děsí.
Proto srdce do stinného
háje cestu volí:
najdeť tam – vše, což je mého:
mojí lásky – boly.
Mraky se honí, bouře se blíží
ve sivých mračnech blesky se kříží.
Spousty se valí blíže a blíže
prolomila je vlastní už tíže.
Zkáza jim v patách dolů pozírá
a osení i kvítí umírá.
Ach kdo odvrátí neblahý osud?
Avšak tu – strážce: les stráží posud.
Nad lesem letí mračno a bouře
obláčí les se v temný šat kouře.
Bouř doletěla – les tu na stráži
vzhůru povztyčí tisíce páží.
Tisíce páží na vrchu stojí
s bouří a bleskem chystá se k boji.
Větry se hnuly – hrom zaburácí, –
tu šlehl blesk a kmen se již kácí.
Tu a tam opět v ohni kmen stojí,
pochodně míru ve války znoji.
Vysílil hrom se, vylil svou zlobu,
tiše však stojí les po tu dobu.
Mrak mír si žádá, – míň a míň hřímá,
mírumilovný les jej objímá.
Objímá jej a ku prsoum tlačí
tiskne jej k prsoum, mraku je k pláči.
Pláče, je zničen, – splatil to draho:
to že chtěl ničit – slabějších blaho.
Na večer když slunko již
ku horám se chylí,
jdu do háje tichého
potůček kde kvílí.
Potok kvílí – šumí les,
pěje svoje tísně
a mé srdce stísněné
tepe dle té písně.
Tepe dle té písničky,
hned zas v prsou skáče
a tu opět s potůčkem
pro lásku svou pláče.
Sem co den si vycházím
s žalem svým procházkou,
sednu si a neviděn
pláči – samou láskou.
Lesy lesy temné, jaká poesie
v němém lůně vašem pěstována žije.
Vaše lůno pěje, co ptactvo šveholí,
znějí ve vás písně celého okolí.
Co o lásce pěly českých dívek hlasy,
ve vás uloženo zní po všecky časy.
Zpěvanek těch sklady, aby přišly k zjevu,
vyučily jste si krále všeho zpěvu.
Krále všeho zpěvu, českého slavíka,
s dívkami jenž jásá i také naříká.
Tebou, ptáčku písně všechněch časů žijí,
uč jen pěvce naše pravé poesii!