Prvotiny.

Prvotiny.
Neděle jest; slunko svity leje do dědiny kol i do polí; radosť v oku – vše ku chrámu spěje, s něhož zvony slavně hlaholí. Hlahol jich však slavněji dnes splývá; nebtě slaví jeden obce syn den, jenž čekán v blahé tužbě bývá, památný den kněžských prvotin. Již se blíží jinoch v přátel davu, kněží sbor jej k chrámu provází, matka slzí, vidouc dítě v stavu, jejž vždy přála, že se nachází. 181 V rouchu černém, v tváři na smrt bledý, věnec v levé, v pravé ruce kříž, s družicí po boku naposledy kráčí jinoch tiše chrámu blíž. Náhle víří bubny zavzní trouby: neb již vstoupil do vnitř budovy kde vše ověšeno věnci z loubí, kvítí pestrého a majoví. Postoupil již jinoch ku oltáři, obláčen hned v roucho obřadní, již jej snoubí kněžstvo vážných tváří, družka skytá věnec svatební. A když zasedl na pravé straně, – zraky stále k zemi sklopené: zavzní s kazatelny slovo Páně a všech očí tam jen upřené. Tu co kněz ku Boží řeční chvále a vše slzíc v mrtvém tichu dlí, vzúpí kdosi v lidu nenadále hlasem teskným blíže zábradlí. Rozlehl se v klenbě děsným stonem, Hlas ten dumný, – následoval pád; a vše spěje v ono místo honem; než již pozdě – marným každý chvat. 182 Sklesla děva – poukloť její srdce, smrt již v náruč jala ubohou, v ruce kadeř – usměvši se trpce, jinochovi sklesla u nohou. A jak jinoch pozvédnuv své oči kadeř zří svou – děvu unylou, vzkřikne – a však chladně blíž pokročí, slzu roně – dívku pro milou. „To náš osud,“ – šepce – „dívko moje, tobě hrob, však i pokoj dán, já pak nýti musím bez pokoje již za živa na vždy pochován.“ Dořek, a upřeně patře k zemi, strašný strhne, srdcelomný smích: lid pak – zděšen výjevy jsa těmi praví, smích že to je – šílených. 183