Prvotiny.
Neděle jest; slunko svity leje
do dědiny kol i do polí;
radosť v oku – vše ku chrámu spěje,
s něhož zvony slavně hlaholí.
Hlahol jich však slavněji dnes splývá;
nebtě slaví jeden obce syn
den, jenž čekán v blahé tužbě bývá,
památný den kněžských prvotin.
Již se blíží jinoch v přátel davu,
kněží sbor jej k chrámu provází,
matka slzí, vidouc dítě v stavu,
jejž vždy přála, že se nachází.
181
V rouchu černém, v tváři na smrt bledý,
věnec v levé, v pravé ruce kříž,
s družicí po boku naposledy
kráčí jinoch tiše chrámu blíž.
Náhle víří bubny zavzní trouby:
neb již vstoupil do vnitř budovy
kde vše ověšeno věnci z loubí,
kvítí pestrého a majoví.
Postoupil již jinoch ku oltáři,
obláčen hned v roucho obřadní,
již jej snoubí kněžstvo vážných tváří,
družka skytá věnec svatební.
A když zasedl na pravé straně, –
zraky stále k zemi sklopené:
zavzní s kazatelny slovo Páně
a všech očí tam jen upřené.
Tu co kněz ku Boží řeční chvále
a vše slzíc v mrtvém tichu dlí,
vzúpí kdosi v lidu nenadále
hlasem teskným blíže zábradlí.
Rozlehl se v klenbě děsným stonem,
Hlas ten dumný, – následoval pád;
a vše spěje v ono místo honem;
než již pozdě – marným každý chvat.
182
Sklesla děva – poukloť její srdce,
smrt již v náruč jala ubohou,
v ruce kadeř – usměvši se trpce,
jinochovi sklesla u nohou.
A jak jinoch pozvédnuv své oči
kadeř zří svou – děvu unylou,
vzkřikne – a však chladně blíž pokročí,
slzu roně – dívku pro milou.
„To náš osud,“ – šepce – „dívko moje,
tobě hrob, však i pokoj dán,
já pak nýti musím bez pokoje
již za živa na vždy pochován.“
Dořek, a upřeně patře k zemi,
strašný strhne, srdcelomný smích:
lid pak – zděšen výjevy jsa těmi
praví, smích že to je – šílených.
183