Tiché lásce.

Tiché lásce.
I.
Na blankytu luna plane, kolkolem vše tiše sní, a co krajem nočním vane touha jest – a modlení. 2 A ta touha neustane, neustane modlení, až dech Páně ji ovane zefírův jak vlnění. – – A dech ten je píseň snivá a co v písni té se skrývá jest, co nočním krajem zní touha má – mé modlení. II.
Písně mé jsou skromné kvítí z tiché lásky pučící a když srdce touhu cítí jsou mu jeho květnicí. Sféry Tvůrcově zní moci, vlny pějí břehům svým, slavík láskodyšné noci, bouře spoustám ledovým. Vy pak písně mé, vy víte, komu zcela náležíte, čí to obraz mně se skvěl, toužebně když vás jsem pěl. 3 III.
Nuže sladká dívko moje, pojď teď se mnou do sadu, v srdci mém u lásky zdroje rajskou stvořit zahradu. Celou, celou posázíme modrým kvítkem věrnosti, a tak nejlíp zasvětíme zahrádku tu – milosti. Libě zkvěte lásky kvítí; vždyť naň nebes záře svítí, vždyť je nebe zahřívá, a Bůh nad ním spočívá. IV.
Dvojí však mi struna zvučí – ku dvoum kvítkům láskou lnu, – a když z jedné píseň pučí druhé struny též se tknu; Oba kvítky samo nebe zasadilo ve hruď mou, dadouc dívenko mi Tebe, a vlast moji milenou. 4 Láskou k Tobě, dívko skvělá zkvítá růže zarumělá, láskou k vlasti, bratřím svým květ – s kalíškem krvavým! V.
Český národ odkud přišel? „kde se písně rodívaj’!“ neb, kdo jeho písně slyšel, hned zalétá v onen kraj! I já putuji v ty kraje odkud přišel národ náš, ač vím, pouť že daleká je – – a já – mladý Tobiáš! Láska Tvá však dá mi síly, bych se blížil tomu cíli, za svatým jda účelem – – – jen Ty buď mi anjelem! VI.
O jen nech, bych tvore milý v oko Tvé se pohroužel: vždyť sám svět tak slastných chvílí od počátku málo měl. 5 Pěvec-li kdy o sfér znění o ráji a nebi pěl: jistě v svatém unešení dřív do oka dívky zřel. Taktéž mně se citů chvění na rtech v písně lásky mění a svět mi je lásky říš’, ty-li na mne pohlížíš. VII.
A teď sladká dívko moje povznes v blahém pocitu oči své, ty lásky zdroje, k nebeskému blankytu. Neb když k lásce Svrchované lásky oko pohlíží, rosa ta, co s nebe kane, lásky kvítek ovlaží. Ty hleď tam do nebes říše a já chci se modlit tiše, Bůh by svazku, sám jejž spjal, svazku srdcí požehnal. 6 VIII.
Když tak spolu v blahé době ruku v ruce sedíme a upřímně v oči sobě sladká dívko hledíme: Myslím si, že tam až stanu, věčný den kde zasvítá, že mne též sbor nebešťanů takým okem uvítá. Vždyť co o nebi se jistí, lze i ve Tvém oku čísti: do obého co Bůh skryl, kdož to zcela pochopil? IX.
Srdce mé je bouřné moře, citem stále zmítané, pokud nad ním lásky zoře, jitřenko má, nevzplane. Ty-li vzejdeš, hvězdo vlídná, náhle bouře oněmí, a pak jeho tůně klidná šumí lásky písněmi. 7 Tiché lásky píseň tichá zřídka kde se nyní slýchá, neboť ti, kdož pějí nám, nezří k nebes výšinám!