Krásná Oliva.

Václav Antonín Crha

Krásná Oliva.
I.
Šly obláčky nade hradem, nad podhradím přes květnici, zarděly se v záři slunka, zarděly se růžném líci, krásné Olivy. Pluly přes slunečné straně, a na stráních mládci byli, švární hoši, kteří láskou po dívce se roztoužili, dceři pěvcově. 158 Šly obláčky přes doliny, v dědinách tam děvy dlely, krásné děvy, krásné sice, přec však krásu záviděly, panně Olivě. Za obláčky, za sinnými, sunou pěvcovy se zpěvy, zpěvům starce, zpěvům slávy, druží ctná se píseň děvy, píseň milosti. Kam zpěv starce vnikl, – sláva, kam zpěv děvy – láska pučí, od pěvce se hrad památný, od Olivy slavík učí touhy nápěvům. II.
Vypučelo na sta kvitků, vypučelo ptáčat kolem a podhradí rozléhá se lásky zpěvy, lásky bolem švarných jinochů. 159 Pějí tam po slavíčímu, každý, jak mu velí tíseň, nad všecky však Zdeněk zapěl, nad vše vzlétla jeho píseň sivým sokolem. Sokolíku, mládče z hradu, neušel květ tvému oku: proto’s denně zaletával v podhradí, pět jí po boku písně horoucí. A teď letíš v svělém lesku mohútně ku pěvné výši: – – květ však skromný, Oliva tvá, zří za tebou v onu říši, jasný sokole! III.
Mnoho záře, mnoho bylo, žhavou září zeleň zvadla: mnoho lásky’s, krásná děvo, mnoho lásky v obět kladla svému Zdeňkovi. 160 Mnoho záře nade hradem, v záři té se sokol zhlíží, Zdeňka nová lásky těší, Olivu zmar lásky tíží, – – – škoda dívčiny! Veselo je v starém hradě, hlučno v ozářené tvrzi: na podhradí stíny leží, na podhradí láska slzí, láska sklamaná. Temný stín, jak soumrak lásky leží dívce na útrobě; černá noc však zkázonosná, hřeje se jak hádě v hrobě, v srdci starcově. V srdci hádě, v rukou lyru, v duši zámysly mu trudné, a blesk oka dí, že stařec hotoví se k přeosudné písni hromové. „Neplač dítě, dcero zpěvu, milý lásku tvou jen zradil; srdce své však – na jazyku – proti šípům neohradil, hoch ten zpozdilý. 161 Ty mu v oko šípku vrhneš, můj zpěv půjde přímo k srdci: a jediný přípiteček dovede i zrádce zvrci; Bůh mu pomozi!“ Dívka ale v slzách doufá, láskou hodlá zrádu zvrci, lásky okem Zdeňka získat, lásku vzkřísit v jeho srdci, – – – – Bůh jí pomoz! IV.
Pyšněly se jasné perle v zlatotkaném baldachynu, pyšně vedli sobě hosté na růžích a na jasmínu v síni svatební. S vnadou růží závodily děvy, jako slunko jarní, po vavřínu pohlíželi svatebníci, hoši švarní, děvám po boku. 162 A na trůnu v záři skvostů, slunce s hvězdou, zasnoubenci, a kol slunce červánků kruh, v zaniceném polověnci, – pěvci mistrní. Rozlila se zář po síni, rozlily se jasné zvuky, První pěvec k harfě zapěl lásky slasti, lásky muky, – – – děvy slzely. Pokynula kněžna kvasu, řada děv se rozstoupila, a z dívek ta nejkrásnější, pěvci skráně ovinula věncem růžovým. Rozlila se zář po síni, vavříny se pozachvěly, o kolbách a o sedání zapěl druhý pěvec smělý, – – Juni trnuli. Kynul Zdeněk, kníže kvasu, Jinoši se rozstoupili, a dva z nich, dva nejbodřejší, skráně pěvci ozdobili věncem z vavřinu. 163 Zaleskla se síně bleskem, oněmělo všecko znovu: Zapěl pěvec nejstatnější, o rytířském daném slovu, o cti rytířské. Zaleskly se všechněch zraky, leskl zrak se Zdeňkův v žáru, povstal hbitě na svém trůnu, mocně sáhl po poháru, po dvou pohárech. „Hoj ty schráno mocných zpěvů, živých blesků pěvče starý, připij’ se mnou, nedopij však z tvé by číše duch tvůj jarý i mne roznítil.“ Sáhl stařec po poháru, Upil z něho, zamyslil se, držel ruku nad pohárem, navrátil jej, uklonil se, – – slova nemluvil. A Zdeněk se chopí číše, již ji k žhavým ústům nese, Tu však pěvec nejzadnější, jako šípka z řady hne se, – sáhne po číši. 164 „Zdeňku, tobě lásky přáno, z číše pěvce přihnu já si, jenom srdce oklamané ku zřídlu se zpěvů hlásí, k číši pěvcově!“ Dořek’ a již křečovitě pohár k sinným ústům vznesl: dopil, – zbledl, – načež tiše k stupňům trůnu mrtev klesl, k nohoum Zdeňkovým. V pádu tvář se odhalila, a s ramenou plášť se svlékl, – – plášť s postavy nejkrásnější: Zdeněk vzkřikl, – pěvec klekl nad svou Olivou. 165

Básně v knize Kusy mého srdce: