III. Přiletěl, ach, přiletěl sem

III.
Přiletěl, ach, přiletěl sem Přiletěl, ach, přiletěl sem
ptáček z cizých lesů, přiletěl sem, neodolal zpěvnému snad plesu. Usadil se, rozhostil se v zpěvném českém háji, kde se písně věčné lásky věčně rozléhají. Nebyl ptáček, a byl soused, soused od západu, němý byl sám v zpěvích lásky v zvučném českém sadu. Těšil se, že borek náš je pěkně zelenavý, těšil se, že v borku žije zpěv náš dumně hravý. 88 Líbí se mu zdroj těch zpěvů, zpěvná země Čechů, zpěvná v prostřed tichých tužeb, zpěvná v prostřed vzdechů! Hoj, ty země, máti věrná pravé poezie, krásná je tvá dcera, píseň, v lůně tvém-li žíje! Žíje – – žíje? nežíje již! Jenom tenkrát žila, když si kvítí z vlastních luhů v zpěvy věčné vila! Zpěvy jen, jimž za pravěku naslouchaly Víly, zpěvy ty jen, máti má, tvé – – tvé rodné dcery byly! Přišel cizí, nasel trní, kde ta milá dlela, kde ta milá, dcera tvá se – – česká píseň chvěla. Česká píseň trním kráčí, věčně lká a kvílí: to že cizí oblíbil ji, cizák že jí milý – – – 89 Jde má milá na jahody na zelená borka zadřéše si ostré trní v bělitku nožicu. (Nemože moje zmilitka na nožicu vstúpiti.)
Ach ty trní, ostré trní, čemu si bol zdělo? Za to budeš ostré trní z borek vymýtěno.
Pozdi milá v pochládečce, v zeleně borečce; jáz doběhu na palúček po koníček bílý.
Koníček se na palúce v hustej trávě pase; moje milá v pochládečce, na milého ždaježdaje.
Je se milá žalovati po tichúnku v borce: „Ach če řekne moje máti? ja neščastná roba!“
90 „Vezdy mi ríkáše máti: „„Chovej se junoši!““ Čemu se junoši chovati, kdaž sú dobrí ludi?“
I prijedech na koničce, jako sněžek bílém; skočich s koně, věžech na suk za stríbrnú uzdu.
Objech děvče, prižech k srdcu, i celovach usta; i zabude krásná děva v nožici bolný trn.
Laskachom se, milovachom, slunce na záchodě. „Pojeď, milý, ruče domóv, slunéčko nám zajde!“
Vzkočich ruče na koníček, jako sněžek bílý, i vzech zmilitku v náručí, otjedech s ňú domóv.
„Spade, ach, spade!“ Rukp. Králodvorský.
91