Hádání osudu.
Již radost sedla si nám k stolu
a hovorem ubíhal čas, –
již hráli jsme, smáli se spolu,
když jedné dívky vyzval hlas:
„Zda družky mé i s pány hosti,
„zda víte, zač mi ručeno?
„že zkoušet chcem dnes budoucnosti
„co komu bude určeno!“
Tak dí; a půli již jablička
z nás každý – strachy zmíraje,
zda křížek se aneb hvězdička
mu zjeví, – tiše zíraje.
„Já žiju!“ „„a já také!““ volá
z nás každý, zvěstem spokojen;
a půlky jablek jdou do kola – –
však schází jedna! – Jedna jen?
199
Tam podál bledá dívka sedí,
mdle na ni padá světla zář, –
ta upjatě na křížek hledí
a slzou zaskví se jí tvář.
Mne u srdce cos náhle bodlo,
tok slz mi vstoupil do oka: – –
„Což tušení mé s tím se shodlo?
„Tak brzy? Snad že do roka?“ – – –
I vzdálil jsem se tichým krokem!
***
Den druhý zval v zem vzdálenou;
a než se sešel rok zas s rokem –
pohřbili moji – milenou!