Zastírá-li se svět nám chmurou černou,
a štěstí den se již již nachýlil;
kane-li slza nám na duši věrnou,
kterou sen smrti na vždy zastíníl;
temné-li putujem vstříc budoucnosti
a nesvítí nám hvězda provodní;
sbíráme-li jen slavných předků kosti
při světle dějin, jasných pochodní;
srdce-li naše pro lid rozechvělé
zahrnout chce svou láskou národy,
od osudu jim koupit věky skvělé,
obléknout vši zem v roucho svobody:
tu každý dech se v těsných prsou tají
a krev se proudí k srdce úkrytu
a ruce výš a výš se pozvédají
a oko utkví v nebes blankytu;
tu promění se naše bytnost celá,
duch se pohříží v věčnou hloubi svou,
a již uniká, – prost okovů těla, –
vzhůru, vzhůru s horoucnou modlitbou.
Ubohý kvítek, jenž se k zemi chýlí
a červ mu kývá květnou korunou:
ubohý tvor ten, který hříchem spilý,
za vášní těká v blátě zrozenou,
na rychlo žije, jeho den se sklání,
a v bedra, vedrem vášně vypráhlá,
ohromná bouře, divé hromů řvání
temnou mu peruť zkázy roztáhla:
svědomí bouří a jak zvíře štvané
utíká člověk před sebou už sám,
tu kmitl blesk – stan duše černý vzplane,
uzří se hříšník, – a teď sám si znám!
Již tíže ho tlačí, již ve prach klesá,
v prachu se vine, cití vinu svou
a netroufaje si zřít na nebesa,
dovolává se míru – modlitbou.
A aj, tu bouře pomalu se ztrácí,
nebeský poklid v něm se rozhostí,
a na obzoru duše, ač krvácí,
rozstře se duha boží milosti.
Smutno je stromu na návrší pustém,
pokácenť ten, jenž stínil ho kdy, – les:
přemýšlej stromku, jak v tvém loubi hustém
bývalo krásně a je pusto dnes.
Přemýšlej a pak sny své o osudu
vypravuj tomu, jenž v tvém stínu dlí:
on také štván je od trudu ke trudu,
on také neví, co to pohodlí!
On dobrý byl a v živobytí celém
sloužil, než sobě, jiným raději,
a nevděčný svět zve jej povrhelem – – –
o, stromku, uč ho, uč ho naději!
Pouč ho, ať mu oko shaslé vzplane,
ať ruce jeho vzhůru jen se pnou:
nebť útěchou to, kdy už slza kane, –
a útěchy nabude modlitbou. – – –
Aj viz jen, oko má již zaslzené,
teď zírá vzhůru, ruce pne již výš,
skrz slze své zří nebe otevřené,
skrz perly ty zří rájskou spásy říš.
Rozsáhlá pláně až tam k modré dáli,
kolem pustá, němá temnota,
a pláň ta svět je se svými ideály,
když jinoch pevně jde boj života.
Posud mu září matky naučení
a mocnou vůli skrývá v prsou svých,
on chce být lidstvu zřídlem oblažení,
chce velikán být v plánech šlechetných.
Upiatě kráčí vpřed za slavným cílem,
tu náhle stane; – vpřed-li jít, či v bok?
matka mu mrtva, rozhodnýť to krok.
Velký to krok je, má naň věčnost vsadit
i velký cíl svůj. – On však neklesá,
a neumí-li lidská moudrost radit,
oj, poradí tu mládci nebesa.
Jde na hrob matky, na hrobu tom kleká
a volá vzhůru, volá ze všech sil,
úpěnlivě se modlí, s hůry čeká,
Pán že mu sám ukáže velký cíl.
A co se modlí, důvěra mu vstává,
jasně se zjeví svět mu celičký
a s hůry jasný duch naň pozor dává,
proměněný duch jeho matičky.
Duch ten mu kyne, k němu teď se sklání,
vede ho, kde se cíl mu obrazí
a syna životem až do skonání
od činu k činům věrně provází.
Krásné je modlení, kdy vzpomíná si
na svou budoucnost kdo a na sebe;
rajské však nabývá modlení krásy,
když modlí se kdo, jda již do nebe, –
když modlí otec se za dítky svoje
zapoměv sebe, ač jde na věčnost,
modlí se za své, jimž nastanou znoje
a svůdná, osudná snad budoucnosť.
K takové modlitbě se nebe sklání
a s hůry anděl níž se ubírá,
by dones’ Bohu v křišťálové báni
modlitbu otce, který umírá;
donesl ji už, zpět se vrací letem,
sirotky vodit tímto svůdným světem.
Mohútná modlitba je vlasti syna,
kdy úpí před zrakem mu rodný kraj,
kdy anděl svobody všech zapomíná
a o vlast cizinci již v kostky hraj’.
Tu modlící se rád sám sebe ztrácí,
on modlí se i když jej vrah už kácí:
„Veliký Bože, oslav drahou vlast!“
Tu se od trůnu Boha dolů snese
se zlatou bání skvělý cherubín,
modlitbu pojme a ran vlasti tkne se
a svobodna je vlast i její syn.
Jedno však skví se slunce na blankytu,
a jedna modlitba z všech modliteb
větší je, než žádání blahobytu,
větší, než prosba za pozemský chleb.
Mocnější je, než vlastenecké žalmy,
které kdy národa syn vzhůru pěl:
velebná modlitba ta, hodna palmy,
modlitba jest, již šepce učitel.
Ó, tiše buďte, ustaňte a vizte
stařečka toho v sněžných šedinách,
pohroužejte se do té duše čisté,
jež se teď ztrácí ve svých hlubinách,
a z hlubin srdce svého perly váží
a na oltář je klade příštích dob,
plameny příštím věkům věrně stráží,
s nimiž ho pojit bude jenom hrob:
„Velký Bože, Otče všeho dání,
ne má se staň tady pohoda,
Ty’s dal mi outlý sad na štěpování,
ty’s dal mi příštího květ národa;
dal jsi mi duše, oněch na šlechtění,
jichž tělo pouze svěřil’s rodičům,
dal jsi mi duše, spící ještě v snění,
nelnoucí láskou snad ni k rodičům,
nevědoucí snad, že jich osud celý,
věčnost že jich blahá, neblahá,
svěřena na bedra je učiteli,
jejž vděk neb kletba věků zasahá!
Ty’s velel však a byť měl vlastních tužeb,
a přání pro sebe měl dost a dost:
láska k svěřencům, služba je všech služeb –
nad lásku k mojim, má je povinnost; –
a protož mne a mé veď, jak chceš k cíli,
utrať nás aneb dále zachovej,
jen za to prosím Tebe, Bože síly,
jen svěřencům mým dojít cíle dej,
aby k svým bratrům vroucí láskou lnuli,
pro domov nebáli se závodů,
aby se v velikány vyvinuli,
v veliké muže svého národu;
aby, až dřímat budu v prostém hrobě,
poklekli na něm na bující mech
a vzpoměli si s láskou, že jsem Tobě
a vlasti ved’ je vstříc co pravý Čech!“
A aj tu vzplane blankyt, ohněm vzňatý,
a nebešťanů zástup zaplesá,
a u andělském: „Svatý, svatý, svatý!“
otvírají se sama nebesa.
Bůh Otec sám teď v sboru serafínů
chýlí se níže, až tam do jízby,
a vkládá ruku v srdce svému synu,
a ze rtů sám mu sjímá modlitby;
a ukládá je v božské srdce svoje,
provází národa květ spásou svou,
otvírá mu věčných svobod zdroje
velebnou učitele modlitbou.
Jen jedno skví se slunce na blankytu,
a jedna modlitba z všech modliteb,
jež národům vymáhá blahobytu
a dává svobody jim božský chleb.