Pod vrchem Táborem u Cidliny,
na polo sesutou krčmu je zříti;
ač není daleko od dědiny,
předce se lidé jí straní a štítí,
a když jim jíti je kolem ní blíže,
žehnaj’ se znamením svatého kříže.
Jak se ti časové mění s námi!
Krčmy se štítí teď staří a mladí,
a přec jich dědové s dceruškami
chodili druhdy sem často a rádi:
Křepčili, zpívali, veselí byli,
a když jim umlkly dudy, tak pili.
Mladíci z oněch dob již jsou dědy;
a teď když vnoučatům povídat počnou,
jak se tu tančilo na posledy
strašáka, třinožku, válčík a skočnou:
každý si veselí takého přeje;
děd mluví dále – – a mnohý se chvěje.
Bylo to tenkrát prý podívání,
na šťastné dcerušky, otce i matky;
nu vždyť se splnilo jejich přání,
milenci, synové přišli jim zpátky:
Přišli jim z války ve plesu a zpěvu,
a nyní provádí každý svou děvu.
A nyní každý se v kole točí – –
jen hlásných Liduška opodál sedí,
šátečkem utírá slze z očí,
s bolestí na jiné do kola hledí;
nebo ten, jemuž svůj zadala osud,
v cizině prodlévá, nepřišel dosud!
A nyní každý se v kole točí; – – –
s Liduškou rád by si zatančil každý;
jeden teď se slovy blíže kročí:
„Liduško pojď v kolo, zapomeň navždy;
„na vojně láska i s věrností hynou,
„Josef Tvůj není Tvým, vzal si již jinou!“
Domluvil a již se v kole točí – – –
Lidušku projímá bol jakýs znova,
div se jí srdéčko nerozskočí,
pomní-li jaká jí Josef řek’ slova,
když se pryč ubíral ve zboru chasy:
„Liduško, Tvůj budu na věčné časy!“
„Na věčné časy! – a má teď jinou!!“
Tak zvolá Liduška v ukrutném hoři! – –
„Zpátky pojď nevěrný vlastní vinou,
zpátky! – byťs opustit měl i soud Boží!“
Řekla a vrhne se do prostřed kola,
a „zpátky, zpátky pojď!“ zoufale volá.
Boží soud vstává již nedůvěře! – – –
Před krčmou ohromný hlomoz se strhne,
s jekotem rozlétnou se tu dvéře
ach – hrůzo! Josef sám do vnitř se vrhne;
poskočí blíž, po své Lidušce sáhne,
ha, již ji objímá, v kolo ji táhne!
Tu mezi hudební táhlé zvuky
vichr své děsivé písničky hude: – –
„Nepůjdeš děvečko již z té mé ruky,
„až tvoje srdéčko strastí všech zbude;
„aj dítě, rozkoš tě v náručí vítá,
„aj dítě již s Tebou milý Tvůj lítá!“
Lítá již v směsici uděšené,
v těkavém klopotu dále a dále,
v pekelném křepčení chvat jej žene
skok na skok rychleji – rychleji stále!
Sinaví dívka, – on zběsile buší, – –
„Bože na nebesích, spas jeji duši!“
Hodina z půlnoci duníc zvučí – –
hroby již zavíraj’ své mrtvé hosti! – –
Sklesla tu Liduška ze náručí,
skles’ její tanečník v hromadu kostí!
Hrobové nastalo ticho, – vše trne,
od kostí – od mrtvé – s krčmy se hrne!
V krčmě je pusto teď jako v hrobě,
nikdo sem nevkročí z živých lidí;
jen když zní dvanáctá v noční době,
mnohý ozářená okna tu vidí,
výskot a rej divý s úžasem slyší –
až se vše hodinou z půlnoci ztiší.
Zpustla již krčma ta u Cidliny,
do oken měsíc jen udiven svítí; – –
Lidé však, ač blízko u dědiny,
přec se jí od těch dob straní a štítí,
a když jim jíti je kolem ní blíže,
žehnaj’ se znamením svatého kříže!