Na hoře tam nad údolem,
V stínu skal a sosen šumných,
Sedí pěvec opuštěný,
Znořen v upomínkách dumných.
Z růží krvavých a z myrty
Vetknutý v skráň věnec vlaje –
V tváři bledosť, ve rtech bolesť,
V oku slza rmutná hraje.
Na pni černém zkáceného
Vichrem dubu odpočívá,
A u něho pohozené
Varyto se v keři skrývá.
Na něm věnce potrhané,
Jichžto květy vítr cuchá –
V strunách zlatých vavřínová
Děsně šustí větev suchá.
A v tom noci první mlhy
Z údolu se k skále derou –
Varyto a pěvce halí
Závojů svých clonou šerou.
A tu mlha ustoupila
V posledním to slunce lesku –
Pěvce aj! zrak plane hněvem,
A tvář hoří v děsném stesku.
Rázem udeřil v strun zlato,
Již se zvuků vlny hrnou,
Až se mračen lůno trhá,
Až vše hory kolem trnou.
K tomu z prsou zvučných bouře
Hlasu k nebesům se chvěla:
Každé slovo jedno srdce,
Každý ton je duše celá.
Z nejhlubších zní hlubin ňader
Slasť a trýzeň, klid a hněvy –
Srdcetklivé, srdcelomné
Poslední to lásky zpěvy!...
V čarokrásném, květném kraji,
Na čeřenu modré hory,
Hrad velebný vypíná se,
Kolem něho sady, bory.
V údolí pak stříbrná se
V Luny lesku táhne řeka –
V bujných sadech břehy její
Mizí v dýmu do daleka.
A v těch sadech stůňou růže,
A cypřiší šumí háje,
A jasmínů květou keře,
Jako v krajích milé báje.
A v těch hájích sladkovonných,
Podlé stříbropěnné řeky,
Tam chodívá krásná žena,
Svůdná rajskými to vděky.
Tam chodívá krásná žena –
Kolem ní se nebe klade,
A kam kročí, keře pučí,
V drnu puká kvítí mladé.
A když kráčí těmi sady,
K ní se bledé růže kloní,
Cypřiše si vypravují
A slavíci písně zvoní.
Bože! Co to krásná žena!
A jak krásná duše její! –
Když ty všecky vděky vnímá,
V pohnutí se jí rty chvějí.
Ne panenské květe smání
Na rtech bujných krásné ženy –
Zrak nesměle neklopí se,
K ní když oči poupřeny.
V noci hvězdné, plné tajů
V přemilostném zadumání,
Těmi sady rozkošnými
Kráčí ona v svůdném smání.
Oko nebes odstín modrý,
Řasy z hvězd to baldachýny,
A ta šíje – Luny jas to,
A vlas – noci černé stíny.
Zraky vzhůru, čelo vzhůru
Směle kráčí krásná žena:
A tak budiž s vděky svými
Těmi zpěvy oslavena!
V noci hvězdné, v světle Luny
Na loďce se větroleté
Plaví pěvec stříbrem řeky,
V sadech kde roj růží kvete.
A když vlnolesklá loďka
V dotknutí břeh vonný líbá:
Pěvec vzdychne vzdechem žalu,
Až vše květy rozkolíbá.
Je to půda posvěcená,
Na níž předci jeho dleli,
K níž se nesly jeho tužby,
V níž mu pučí život celý.
Zde ty háje temnošumné
O přeslavných činech snějí,
A v těch snách se krásných dumné
Pěvcovy sny procházejí.
Upřenými pěvec zraky
K velebnému hradu touží;
Ňadro jeho slasť a bolesť
Sladkotrpkým kouzlem ouží.
Oh! Tam jeho dědů sláva
V tiché hrobce v prachu leží –
Zpěvných zvonů písně lkají
Miserere s černých věží.
A on naslouchá těm písním,
Žalu červ se v prsou snuje;
A ze srdce zbodaného
Života krev vytryskuje.
A tam loubím jasmínovým
Bloudí žalem pěvec mroucí –
Aj! tu krok mu vrávoravý
Obraz staví předivoucí.
Chodbou růží vůnědyšných
A cypřiší tajošumných
Prostovlasá žena kráčí,
Zraků vlhkých, zraků dumných.
Vzhůru nese bledé čelo,
Na něm psány rumy žalu,
V rty se krade zmije vzdechů,
Tvář se shlíží v slzí kalu.
Však v tom smutku, však v tom žalu,
Jak je krásna ona žena,
Že to spíše zármutku je
Bohyně tak vyzdobena.
A když pěvec uzřel ženu,
Jak se kolem něho brala:
V kouzlu jejího se žalu
Jeho žhavá láska vzňala.
Též tu svůdnou ženu sladký
Cit jme srdce ve hlubině,
S krásami jež noci hvězdné
Závodí co vítězkyně.
Překvapena k pěvci hledí –
Jeho zraků plamen žhoucí
Nebes modro očí jejích
Jímá v pouta přežádoucí.
A tak pohled dlouhý, dlouhý
Oba snoubí, loučí oba –
Avšak z toho rozloučení
Nejbližší je svede doba.
Neuprosně oba k sobě
Chorých srdcí výheň taví –
Smalty pevnější že pásku
Nezhubí dech času žhavý.
A v té lunojasné řece
Voda vesly v proudu tryskne – –
A hned lehká loďka kluzce
Ňadra vlhká k břehům tiskne.
A dnes, v zenitu kdy Luna –
V háv svůj hvězdný oblečena –
Nad vonnými břehy táhne:
Chodí v sadech krásná žena.
Jasmínu tu z keřů vonných,
Z dumných hájů cypřišových,
Z dálí vanou písně zlaté,
Jakby z úst to slavíkových.
Hvězdné oko ženy vlhne,
Sluch se jí v tu stranu tratí;
A již ňadra mocněj dmou se,
A již horký dech se krátí.
A ty písně blíž a blíže
Z keřů vonných touží k ženě –
Až u nohou jejích pěvec
V kolena kles’ přeblaženě.
Slavík stůně, hvězdy kanou,
Vánek dýchá tužbou vroucí,
A ve vůni růží první
V její rty vtisk’ pocel vroucí.
Polibek ten byl kolébkou
Zlatolesklou nových citů –
Zdroj nového života jim
Vytrysk’ duší obou v skrytu.
Obou prsa dmou se volně,
Jakby tíž s nich odvalena –
Obou srdce mocně tlukou,
Až jim úzka prsou stěna.
Žalu rouška sňata s očí,
Slzy v blaha mok se mění,
A kde vzdech se toulal na rtech,
Tam slasť blouzní v sladkém snění.
A tak po čem dlouho práhli
Pěvec sladký, žena krásná:
To nalezli, když je svedla
V lokte noc ta lunojasná.
Na tarasu v sadech vonných
Často žena pozdě sedí:
V touhách lásky rozplynutá
Vlhkým okem k řece hledí.
A tam loďka rychle mijí
V dumách ponořené břehy –
V letu slasť v svém nese lůně,
Či odvláčí stkvost vší něhy.
A když kývá bílým šátkem –
Jak se lilje vánkem hýbá –
Z daleka tu z loďky lesklé
Milán v písni ženu líbá.
A když doznívá již píseň,
Tu se žena k předu kloní:
Zdali každý zvuk té písně
V umírání pěje o ní.
A tak mnohý pozdní večer,
Když i hvězdy láskou nyjí:
Jasmínových keřů stíny
Blažené milence kryjí.
Dnes však ústa u líbání
Všecky žáry vystřídala –
A při sobě bez ustání
Znova lůžko lásky stlala.
A dnes vřelým objímáním
V ohni žhoucím náruč chřadla:
A přec ňader sladká tíseň
Každým obejmutím mladla.
A když nevýslovnou láskou
Oba sladce unaveni:
Tu jim vřelá náruč ještě
Blahé strojí rozloučení.
A on k řece lunojasné
Sady růžovými bloudí –
A ze srdce blaženého
Zlaté zpěvy lásky loudí.
Když mladosti se první rozkoš
Sny májovými budila:
Mně jakás podoba se krásná
Před zraky v mlze šeřila.
Po celý život vděky svými
Mou bytost celou kouzlila:
Až nejasná se všecka touha
V horoucí lásku změnila.
Tak v nevědomé slasti srdce
Se býti nebem cítilo:
Aj což, když obrazu teď kouzlo
V ně v sladké pravdě vstoupilo?
Když oko mé tě uzřelo,
Ty mého srdce růže,
Tak divoucí a tajemnou,
Jak jen se uzříť může:
Tu pohádky vše z dětských dob
Zas porozkvětly se mnou:
A nebes blaho vstoupilo
Mi v duši dětskojemnou.
Oh! vroucí lásky blaženosť
Se líbá s dětským věkem:
Těch nejsladších to snů je sen
Ozářen bájí vděkem.
Zjeve noci, hvězdo jasná,
S kých’s to přišla světů?
Říší báječných jsi děckem,
Sestra cizích květů.
Když se tknula života mne
Zora v sladkém dchnutí:
Tu mi bylo volno, volno,
A přec k zahynutí.
Přišla noc – já bloudil v hájích,
Touhu dýchal květů:
Tu se’s, ženo, zjevila mně
Z věčných lásky světů!
Obraze mých snů nejsladších,
Jejž jsem tušil v tužbě:
Celý život sladké tvojí
Zasvěcuji službě.
Když dne umdlen lopocením
V noci vděk se nořím:
Zjeve z říší čarovných, ti
V srdci svém se kořím.
Nevypsaných krás ty kráso,
Taji vděku všeho:
V Tobě jen dnů lesk se topí
Všeho žití mého!
Jednou když mi v sladké noci
Ovil oči spánek:
Z krajů luzných bájí přines’
Milý sen mi vánek.
A v tom snu, ach! z růží květů
Pučel obraz krásný;
Nad ním hvězd se chvělo smání
A svit Luny jasný.
A jak ve snách na ten obraz
Upnu oko svoje:
Tu’s mi náruč rozevřela,
Krásná ženo moje!
Ty lásky snů mých obraze,
Tě noci krásy líbají:
Červánky věnčí tvoji skráň
A hvězdy v očích kmitají.
Na čele Luny květe jas
A v očích temný blankyt sní:
A slavíků ten pozdní zpěv
Z tvých sladkých úst tak sladce zní.
A ňadra tvá, když něhou mrou,
To jakby noci oddech byl:
Jak neklesnouti v ňadra tvá,
Klid nejsladších kde květe chvil?...
Na tváři trůní ruměnec –
To růže dech je touhy;
A na čele zář úbělu,
To Lady odlesk pouhý.
A v oku nocí tajemnou
V dumání ponořeném,
V tom nebe mého blaženosť
Se honosí tvým jmenem.
O sladké noci zázraku,
Nejblažších chvílí děcko:
V tu krásu svou již ponoři
Mé lásky snění všecko.
Při Luně a Lady svitu,
Na květoucím, modrém břehu,
Tam jsme v růží loubí dleli,
Když svou slavík zapěl něhu.
A rty se již odmlčely,
Náruč se jak kouzlem zvedla,
Srdce úchvatem se chvěla
A tvář v rozechvění bledla.
Na to hned zas rozekvětly
V bledé líci rudé růže,
S růží úst se setkaly – a
V jednu růži srostly úže.
A v tom žhoucím políbení
A v tom sladkém obejmutí
Z očí vlhkých svět nám míjel,
Smyslům bylo k zahynutí.
Ňadra ku ňadrům jsme tiskli,
V sobě hledajíce zlevy:
Avšak touhy nezkojeny
Milé žáry jenom jeví.
A to sladké políbení,
To s nás všecko sňalo hoře:
A to žhoucí obejmutí
Ztopilo nás v slastí moře.
Můj život byl jak pustý sen,
Pln trudu a pln zádumy,
Pln tužeb divých, nejasných,
Jimž sotva kdy kdo rozumí.
Mne noc jen zvala ve svůj stín
A v přitmí hájů houština:
Tu’s ke mně slétla s říší hvězd,
V své kráse samojedina.
Ty’s vylíbala z srdce žel
A z růží dny mi utkala:
Ty vsnila jasno v pustý sen,
Slasť nebe v ňadra vdýchala.
Tajemné noci sladké dítě,
Tvých vděků ráj buď otevřen! –
Ať zvím, co dosuď zahaleno,
Co dosuď tají mhavý sen.
Ty’s nočních nebes odstín luzný,
Ty’s z květů rajské zahrady,
Ty’s lilje v lesku Luny jasné,
Ty’s jasmínu květ bez vady.
Ty’s růží červánků večerních.
Violou v šeru vonící;
Ó dovol, z tvých bych sladkých květů
Na ňadra přitknul kytici!
Ty’s dařila mne lásky nebem
A v pramen krásy znořila;
Ty’s ku životu sladkých bájí
Můj mrtvý život vzbudila.
Ty’s zázraky mně odclonila
Těch říší, v nichž Tvůj stkví se byt ––
Ty’s milovati naučila,
Co noc mi kryla za blankyt.
Ty’s čárným prutem vykouzlila
Zdroj písní v srdci vymřelých:
Tak při svém z mrtvých vstání kladu
Ti v klín Tvůj zlato písní svých!
Za noci, kdy Luna nyla,
V blankytu kdy květla Lada:
Kdy se vlažný vánek loudil
Ve poupata růží mladá:
Tu zas loďka vlnolesklá
k vonným, modrým břehům touží –
A zas pěvec sladkoústý
Rychlé kroky v háje hrouží.
A tam výše na tarasu
Čeká v tužbách krásná žena,
Přes zábradlí, jako růže
Ze záhonu, nakloněna.
A již sladkým slovem vítá
A již bílou rukou kyne –
A již v teplém obejmutí
Svého pěvce odpočine.
A již ve rty jeho šeptá
Žhoucí slova něhy, touhy –
A již v ústa jeho vetkne
Polibek ach! dlouhý, dlouhý!...
„Drahý muži, dražší, že’s mi
Plamen lásky vepěl v duši,
Jíž jsem dosuď nepoznala,
A jež blaho nebes tuší:
Tobě podať se chci cela,
Se vším, co můj život kreje;
Bez tebe by srdce moje
Mřelo sladké bez naděje.
Tak již pojď, by’s po mém boku
Vstoupil snů svých zlatých v ráje:
Chceme žíti život šťastných,
Jak vykvítá v sadech báje.“
A již pěvce zdiveného
Kynem sladké ruky vede,
Chodbami to jasmínů, v něž
Stříbro tká svit Luny bledé.
Aj tu stane na tarasu,
Plném viol, liljí, růží,
Že se sladkým vůně dechem
Pěvci ňadra mile úží.
U nohou pak v modrou dáli
Řeka lesklé vlny valí –
Háje dýší, vánek šumí,
Hvězdy v listí svit svůj halí.
A když na zad zrak svůj nese,
Aj, jaké to podívání:
Před ním v sloupech stkvělá síň se
Ve sterém pne světel plání.
Za síní pak velebný hrad
Valná křídla rozestírá –
Nad ním věží černý věnec
Ve blankyt se temný vzpírá.
Oj! to hrad, o němžto pěvec
Nejkrásnější sny své sníval,
Kam vše svaté upomínky
Na slavné dny provodíval.
A ty sny jak vyplněny
K životu se náhle berou,
Ňadra dmou se mu a rázem
Plní slastí tisícerou.
A v té síni jak tu živo –
Moře šumu, lesku, záře;
Vše se hemží krásou žen a
Mužů planou zraky, tváře.
Avšak při všem šumu hlučném,
Při všem krásek usmívání,
Jak by tajná moc zde vládla:
Na lesk ten se smutek clání!...
A tu pojme krásná žena
Pěvce za nesmělou ruku –
Valnými jej vede schody
V síň tu v blahém srdce tluku.
A když vstoupí, hrobové tu
Ticho se hned odmlčelo –
K nim se všecky zraky nesly,
Zchmúřilo se mnohé čelo.
„Ký to zjev? Ký rozmar baví
Chorou mysl krásné ženy?“
Ta však k vysokému stolci
Řídí krok svůj urychlený.
„V dnešní večer, milé družstvo,
Ať se radosť v srdce skloní!
Po dlouhých dnes dobách smutku
Ať nám úsměv zraky cloní.
„Slaviť chci dnes velkou chvíli;
Zde mé přízně vyvolenec!
Onť sňal s duše žal svou písní,
Z ruky mé mu budiž věnec!“...
Již mu klade z květů vonných,
Z myrty, růží vínek v čelo,
Ve varyta zlato vavřín,
By dál slavně zazvučelo.
A již přinášeli stoly,
Na ně zlaté číše s vínem
S pěvcem žena usedala
Pode hvězdným baldachýnem.
A on sladce překvapený
Nemůž’ bouři citu zmoci –
Když jej v čelo žena líbá,
Řkouc: „Já královna jsem noci!“...
A on zvedne vína zlato,
Na královny zdraví pije –
Z varyta strun rozechvělých
Loudí zlaté melodije.
A co práh té zlaté síně
Pěvci první kroky zlíbal:
Tu se v síních velebného
Hradu nový život hýbal.
V líci královně se poupě
Radosti v květ rozpučelo –
V rtech si úsměv sladký hoví
A klid zlatý nese čelo.
Jak když slunce nade mraky
Vzplanouc na svět svůj jas roní:
Tak i radosť královnina
Leskem svým líc každou cloní.
Všude v zracích planou svíce,
Šepot rozvázal své vzdechy –
Na rtech květe volné slovo,
Srdce buší od útěchy.
A co jaro sneslo květů,
Jimi síně vyzdobeny –
A co květy snesly vůně,
Vánky jimi zatopeny.
A co v sadech slavíkové
Napěli své lásky písní:
Hradu síněmi teď znělo
Tonouc v tajné všechněch tísni.
A co koruna všech květů –
A co hymna všechněch zpěvů:
To je mocná píseň pěvce,
To královna v sladkém směvu!
Ve svém lesku lunojasném
Královna na hradu trůní –
Žhoucí láska její k pěvci
Květe srdce na výsluní.
A když na ni oko jeho
Odpočine v hledu touhy:
Jak tu krásna byla ona,
Nevyzpívá zpěv i dlouhý.
Tajuplných kouzel náruč
V zář ji růžnou kolíbala;
Půl své krásy jak by od nás
A půl z říše bájí brala.
Zlatohlavem průsvitným jak
Blankyt nebes spjata šíje;
Na hlavě se diadém hvězd
Z diamantů v lesku kryje.
A těch vlasů černá kadeř
V sladké touze v ňadra padá;
K žhoucímu tam políbení
V liljí lůže vábí vnada.
A ta tvář a oko, ústa:
Zrcadlo to nebes vděků;
To vše dnešní krása není,
To květ dávných zlatých věků.
A čím dál se na ni dívá,
Tím víc poután jejím zjevem:
Jako duše naladěna
Sladkým táhne za nápěvem.
A čím dál se na ni dívá.
Jak by smysly blud jal milý:
Nové a vždy větší vděky
Z těch, v nichž květe, vyklíčily.
„Věčně krásna, to tvůj úděl
A taj ten, jímž kouzlíš duši!
O rci, kdy jsi původ vzala,
Jejž jen v šeru duše tuší?“
Královně tu úsměv lítne
Po líci tom duhosvitném –
A lesk něhy nevýslovné
Kmitne v oku ve blankytném.
„Jsemť já děckem doby zlaté,
Kde vše dýše v růží ráji;
Na zemi kde samo nebe
Ustlalo věk sladkých bájí.
„A ty stromy, keře, kvítka
Jako lidé měly sebe;
Slavíkem vše srdce bylo,
Každá duše – blankyt nebe.
„Myšlenky jak hvězdy květly,
Každý tvor se v blahu nořil;
A druh druha hrubou mocí
Nikdy v zkáze nepokořil.
„V nejsladší jsem chvíli dob těch
K životu se probudila –
A co tuší duše tvoje,
To mi sudba usoudila.
„V říši své vše blahem kojím;
Každým jarem věk můj mladne;
A co vděků na mně pučí,
Časem žádný neuvadne.
„Avšak v bájí knize psáno,
Že jsem potuď prosta smrti,
Dokuď srdce mého kalich
Nesmírný žal nerozdrtí.“
„Ne vždy blaha záře moje
Lože sladce vystýlala;
Po dnech krásných, sluncejasných
Noc mne v stíny obepjala.
„Ta má krása, jejíž věnce
Báje na mou hlavu svila:
Se všech světa dálných konců
Záletníků přivábila.
„Aj to bylo šumu, lesku
V těchto síních hvězdozlatých –
A to bylo radovánek,
Směvů sladkých, zraků vzňatých.
„A já ze všech vyvolila
Jednoho jsem bohatýra,
Jehož domov byl v mé říši
A v němž žila moje víra.
A on slávu mojí říše
Po veškerém roznes’ světě:
Jeho jmeno ověnčené
Ve hvězd písmě věčně květe.
„A mým vlastem po dlouhých on
Zmatcích přines’ řádů vínek;
On si ustlal v srdcích stánek
Nejvroucnějších upomínek.
„A když zradou smrti rána
Schvátila jej v lůno hrobu:
S královnou se všecka země
Zahalila v smutku zdobu.
„Avšak ještě jedna hvězda
Zastkvěla se po mém boku:
Byl to statný míru chránce,
Svět spěl k němu, ku proroku.
„Tenkrát slávy stromy v květech
Nejbujnějších byly vzňaty –
Neb on vlastních dětí rozpor
Krvavý v smír svedl zlatý.
„A když drahé jeho tělo
K černé hrobce v slzách nesli,
Tu mých vlastí nejskvělejší
Naděje s ním ve hrob klesly.
„Jakoby se chvílí šťastných
Propadnuly zlaté ráje:
Bouře jen a krve proudy
Ve svaté se draly háje.
„Z luhů květných štěstí úsměv,
Míru sladká palma mizí:
Neb má, nesmrtelná krása
Vábí záletníky cizí.
„Po neblahé náruči mé
Chtivé jejich srdce hoří,
Ve vražedných až i bojích
V rozvaliny nivy boří.
„A bych zlatou ratolestí
Míru zastínila zmatky:
Po silné jsem práhla páži,
V níž by květl úkoj sladký.
„A tak v náruč vyvolence
Z cizích světů žena padla:
Avšak od té chvíle záře
Všeho štěstí náhle vadla.
„Neb tak prolomen kruh báje,
Jejížto jsem dítkem byla –
Tajemných mne mocí ruka
Od té chvíle nechránila.
„Růžný zásvit blažených dnů
Sladký úsměv svůj v noc znořil –
Neblahou mne krásnou ženu
Královnu to noci stvořil.
„A tak bájí dlouhé věky
V žalu slzách trávila jsem,
Až, co ztratila jsem láskou,
Láskou opět nabyla jsem!“...
Ještě konce nedořekla
Té své tajuplné zkázky:
Tu již v lokte krásné ženy
Klesnul pěvec v žáru lásky.
A když rtové od polibků
V obejmutí umdlívali:
Tu si němým zrakem lásky
Opět lásku přísahali.
K tomu Luna ve blankytu
Jako lesklá lilje květla;
K tomu růží keře plály,
Zlatých kmitala hvězd světla.
K tomu vodotrysků pršky
V diamantech Lunou hrály,
V vodojemech rozhoupané
Vlny stříbrné se smály.
Aj! co pěvce ruka vřelá
Rázem sklouzla s šíje ženy?
On jak z lásky krásných dum se
Vzchopil náhle probuzený.
Ňader vroucích opustil on
Ach! ty sladké, sladké žáry –
Od břehů neb modré řeky
Slyšet hlučné sem fanfáry.
A ve věnci černých věží
Táhlé zvuky snivě bloudí,
V ozvěnách pak dvakrát, třikrát
Z sebe nové zvuky loudí.
„Co to?“ – rty se pěvce chvějí.
„Hudbu neznám takých zvuků!“
A již opět dlouhých fanfár
Zvuky podaly si ruku.
„„Což se bolestně snad ostny
Tknula hudba duše tvojí?
Z výpravy aj! z dálných krajů
Synové se vrací moji!““...
Slova tato jako chladná
Ocel v prsa pěvce vjela –
Nevěděl proč – ale ňadra
Jeho mžikem zabolela.
Jako štíhlé cedry v kraji,
Kde se zora v růžích koupá,
Tak dvé synů královniných
S hlaholem trub na hrad vstoupá.
A kdy oko na ně patří,
Jak by sluncí dvé se neslo,
V zracích oheň, v líci plamen,
Na rtech udatenství heslo.
A když oko na ně patří,
Jak by královna to byla,
V muže kdyby v tajuplné
Obdobě se proměnila.
A když oko na ně patří,
Jak by ve rtech úsměv její:
V zjevu postav krásných vděky
Její se tu procházejí.
A když oko na ně patří,
V trojici jak pospol stojí:
Tu se v záři krásy jejich
Oko nikdy neukojí.
A když královna na stolci
Stojí podlé statných synů:
Tu vše hvězdy s Lunou blednou
Na nebeském baldachýnu.
A tu pojme nad jarými
Syny ženu mocná pýcha –
Vždyť se o slavnějších nad ně
V celém světě neproslýchá.
V cizích krajích šedé báje
Pro svou matku boje vedli,
By ji z říše noci v jasný
Den zas na trůn stkvostný zvedli.
A ký div to! Dnešní noc když
Ze sna probouzí se k ránu:
Tajemné těch bájí moci
Zory otevřely bránu.
A noc svítá, den až rosný
Z lože růžového vstane –
Ranní mlhy unášejí
Noci roucho hvězdotkané.
A když královna sen sladký
Opouští v čas probuzení:
Tu ji líbá v bílá víčka
Slunce paprsk v prvním chvění.
A když oči ranní vánek
Královně mne v sladkém tknutí:
Aj! tu v lesku dne to srdce
Její blahé k rozpuknutí.
A jak znova oživena
Plesá v slasti nad tou změnou:
Činy synů svých se stala
Královnou dne přeblaženou!...
A kde dříve černé flory –
Svědci žalu – v noci vlály:
Co v hrad zavítali syni,
Prapory v dne lesku stály.
A ty zlatohvězdné síně
Potopeny v rána rdění;
Leskem svým až jasnost denní
Zastiňují v zaplavení.
A když královna v ty síně
Vkročí v lesku neskonalém:
Radosti zář sladká plane
Z očí opuštěných žalem...
A tu vše své zraky klopí:
Neb to s nebe slunce slétlo –
V jejích vlasech v rosy perlách
Diadému plálo světlo.
Zora v líci stele lůžko,
Úsměv jitra na rtech taje,
A z paprskův slunečních jí
Světloháv kol ramen vlaje.
A když kráčí zrosenými
Háji růží v ranním chladu:
Tu vše květy nového již
Slunce velebily vnadu.
Jak dne záře u záplavě
Královnu zas ověnčila:
Se všech světa konců zraky
K sobě opět přivábila.
A tu nových nápadníků
Skvělá družstva na hrad spějí:
O důkazy sladké přízně
Královny se ucházejí.
A tu bylo šumu, lesku
V síních hradu hvězdozlatých –
A tu bylo radovánek,
Směvů sladkých, zraků vzňatých!
A tu bylo milých zyvů,
Tajných šeptů, drahých slibů!
A vše žilo blahou tísní
Sladkém srdcí ve pohybu.
A v tom lesku, kde se každé
Slovo v sladký úsměv halí:
Jedno se jen oko v dumách
Rmutem teskných slzí kalí.
A co lesk dne zlaté slunce
Uved’ v síně hvězdné hradu:
Oj! tu stíní chladná pýcha
Královny vši sladkou vnadu.
Večerní kdy doba taje,
Nebloudí víc vonném v háji;
Více v touhách nenaslouchá
Sladkých písní sladší báji.
A když hvězdy na blankytu
Líbají se v něze vroucí:
Na rtech nevisí mu více,
Netiskne jej v lokte žhoucí.
A když pěvec v sladké chvíli
Královnu za ženu žádá:
První bolest sklamání tu
Ve hloub duše trpce skládá.
V lásce jeho srdce její
Že se jako v slunci shlíží –
Avšak k jinému že bájí
Svazky ruku její víží.
A tak stín se na stín klade
V jeho srdce tklivou hloubi –
Až se trpkých citů mračno
S celým nitrem jeho snoubí.
Myšlénka tu s myšlénkou se
Ve vír pochyb černých spřádá:
Že mu ona zamlčela,
Jak zas lesku dne si žádá!
A jak vypravila syny,
By se v hávu slunce skvěla,
Slasť, dne přiodiť ji jasem,
Tu že jemu odepřela.
Žár bolesti vzňal se v ňadrech –
Spatřil se již opuštěna:
Avšak s bolem i hněv rostl,
Nevěrna že krásná žena.
A tu pýcha v srdce tluče,
Chorá prsa mocně vzdýmá –
Nevěděl, co v lásky lůžku
V těžkém pouspání dřímá.
On, jenž obemknul ji láskou,
Blaho snes’ jí v noci černé,
V době žalu, v době smrti –
Odstrčen že od nevěrné?...
Ontě pěvec chudý – nemá
Leč lesk varyta a k tomu
Zlato písní rozechvělých:
V písních však též – slovo hromu!
A tak slunce duhojasné
V své se klade zlaté lůže:
V hradě rozkoš z radovánek
Sotva zastavit se může!
V moři blaha královna své
Srdce koupá rozechvěné –
Vždyť se na ni starých lesků
Stkvostná duha v slunci klene.
A svých drahých synů náruč
Dary lásky zasypává –
A co tužeb v jejich srdci,
Splněním je vyhejčkává.
Že jí navrátili báji
Dávný život blahem dchnoucí:
S úmyslem se velkým nosí,
Jak jim díky dáti vroucí.
A tak dni a noci noří
V sladké dumy bílé čelo:
Až z nich smělé rozhodnutí
Jak květ bujný vypučelo.
A dnes, když noc oko snivé
V procitnutí otevírá:
Aj, ký tajný půvab na hrad
Velebný se rozprostírá?
V zenitu se Luna leskne
Nade věncem černých věží:
Hlubý blankyt hvězd se mořem
Světla v síních cloní stěží.
A před hradem na tarasech
Vodotrysky v Luně hrají,
Jako pršky diamantů
V stříbra mze se rozlívají.
A ty síně hvězdozlaté
Se vším v takém lesku stály,
Jak v něm dosud starý hrad se
Neshlíd’, co jej nesou skály.
V síních stoly plné číší
Vínem zlatých, purpurových,
A všech krmí nejvzácnějších
V mísách zlatých, křišťálových.
Noc to slavnostní dnes byla,
Divů nevídaných plná:
Nejkrásnějších, jakých může
Podať báje kouzedlná.
Tu v síň vkročí ve sloupovou
Královna se svými syny –
Úsměv mešká na rtech, milosť
Taje srdce ze hlubiny.
A tu rukou lunosvitnou
Hostům přelaskavě kyne –
A již hlučné u zábavě
Žert a úsměv nespočine.
O rekovných činech hlásá
Výmluvnosť již synů sladce:
Jimiž z krajů šedé báje
Lesk dne navrátili matce.
A tu divná vzešla hádka,
Víc že konal každý z obou;
Tenť i onen matku drahou
Větší zahrnoval zdobou.
Aj tu královna se zvedne,
A již tichne hovor hlučný;
Vzplane oko krásné ženě,
Jak zvon zavzní hlas jí zvučný:
„Ustaňte v té divné hádce,
Vždyť jste moje děti oba.
Za to, co jste pro mne snesli,
Odměnu dá lásky doba.
„Vězte všickni, drazí moji,
Z lásky, z vděku že k těm činům –
Já své statky a svou slávu
Daruji dnes drahým synům!
„Se mnou pak ať oni vládnou,
Lesk můj ať je v háv svůj šatí –
Moje hvězdy, moje slunce
Život jich ať věčně zlatí!“...
A tu všecko v odmlčení
Trvá těmi nade slovy;
Matka však svých synů ráda
V náruči si milé hoví.
Pak již zvedne zlatou číši
S vína zlatem a již zvolá:
„Ať mým synům slunce štěstí
V celý život zaplápolá“...
A tu vzejde hlahol fanfár,
Vše se k synům s číší hrne –
Přípitek zní za přípitkem,
Až strop zlaté síně trne.
A když dozněl hlahol fanfár,
Přípitků šum, řinkot číší;
Když se královně zrak leskne,
Ňadra výhní mocnou dýší:
Oči tu po síni vodí,
Ježto v světel tone blesku –
A je staví u sloupu tam
Znořeného v Luny lesku.
O něj opřen v dumách hledí,
Jak by v jiných meškal světech,
Pěvec bledý, u nohou pak
Varyto má stláno v květech.
A když královna ho zhlédne,
Tu jí mocněj oko vzplane,
Mocněji tu ňadra dýší,
Jak by v hloubích rozkochané.
A již k pěvci hlas se nese:
„Aj ty pěvče, proč se stavíš
Od našeho trůnu v úkryt?
Proč mou slavnosť mlčky slavíš?
„Zapěj píseň zlatokřídlou
O mém štěstí, o mé pýše!
Ať se v síni zlaté zpěv tvůj
Líbá s řinčením mé číše!“...
Kázala tak královna mu
S královskou to v slovech pýchou –
Každé slovo se jak dýka
Topilo v hruď pěvci tichou.
To hlas nebyl, lahod kouzlem
Jenž zdroj rozpoutával písní –
A tak vydal v prsou jeho
Ozvěnu všech trpkých tísní.
Již mu hněvem zraky vzplanou –
Rázem varyta se chopí –
A již smích a hlučný hovor,
Šum a řev se v úmlk topí.
S upřenými ku královně
Horoucími zážhy očí
Udeřil on ve varyto
A uprostřed síně kročí.
Mrtvý úmlk v ústech dřímá –
A to písně zlato sbírá –
Divoce pak jak zřec svatý
S nadšením v čas příští zírá...
A již na rtech úsměv trpký
S vrháním se snoubí hněvu:
A když rozchvěn pěti počal,
Hřměla hrozba v jeho zpěvu.
„Kdy’s byla jedna královna –
Však velmi dávno tomu –
Ta kralovala v říši své,
Jen všeho dobra milovná,
Ku slávě svému domu.
„A krásná byla jako den,
Když skví se v jarním ránu,
Že kouzlila vše vůkolí –
A kdo ji uzřel, štěstí ten
Měl otevřenou bránu.
„Když v dobách smutku klesala,
Ji pěvec těchou kojil,
Ji písní zlatem zahrnul –
A její duše plesala,
Že žaly její zhojil!
„Tak šťastna byla celá zem
Po dlouhá, dlouhá léta;
Tu neblahá ta královna
Zlým unešena rozmarem –
Po blahu jejím veta!
„Neb po lesku jen toužila
Již vášní neukojnou –
A vypravila do světa,
By skráň svou leskem zdobila,
Své syny na výbojnou!
„Když přinesli jí lesku den:
Tu pěvcem opovrhla!
A pro tu pýchu mysli své,
Jak by ji pomát’ hustý sen,
Jej v propasť žalu strhla!
„Pak s syny slávou zpitými
Se o vše rozdělila:
A za lesk dávno toužený
Nevčasně dary zhoubnými
Se synům odměnila!
„Ti záviděť však počali
Si jeden hned druhému
A nesváry až hnusnými
Již zemi v žalosť ustlali –
A konec lesku všemu!
„A královně to vidoucí
Ach! srdce puklo žaly –
A štěstí na zříceninách
Jim klne kletbou horoucí
Ten pěvec osiřalý!“...
Tak zpěv dozněl – královna tu
V křeslo trůnu bleda klesne –
A v tom pádu stůl a číše
S vína zlatem na zem klesne.
Jedním vzkřikem uděšení
Celá síň se v úchvat noří –
Jak by pěvec hněv svůj nažeh’,
Všechněm zraky hněvem hoří.
Nastal zmatek, řev a šumot,
Že se hrad chvěl ve základech,
Že až háje zašuměly
V ozářených Lunou sadech.
Vše se ku královně hrne –
Její pěvec dlí jen bledý,
A on ku královně choré
Upírá své palné hledy.
Královna tu zotavena
Rychle z křesla vstane zpola,
S pohledem ach! plným slzí,
Plným hněvem k pěvci zvolá:
„Královskou ty’s moji pýchou
Zpěvem svým až k srdci zbodal,
Majestátu upřel’s úctu,
Již’s mi povždy dosud podal.
„Za to vypleju květ z ňader
Královské své vřelé přízně!
Jdi a v žaláři vše moje,
V něž’s mne uvrh’, trpi trýzně!“...
A již posledním se hledem
S pěvcem loučí s tváří bledou:
Když jej s varytem z té síně
Do žaláře klenby vedou!
Od té noci, od té písně
Hradu vzešla děsná změna;
Jak by v budoucnost byl nazřel:
Věštba pěvce vyplněna.
Ze svého když královna se
Oslepného lesku svlékla,
Rozdělíc jej: tu jí zlatá
S hlavy koruna se smekla.
Místo ní se ve mdlých květech
Vínek zármutku skví v čele;
Místo lesku radostného
V oku perla slzy vřelé.
A den jasný leskem slávy
Pojednou se mraky kalí;
A ty skvostné hradu síně
V stíny skličné smutku halí.
Na krátko jen vzkvětl jasný
Královně den plný lesku:
Oslepena jím ach! klesla,
Z lásky v náruč padla stesků!
Jak dav cizích nápadníků
Vidí strastnou tuto změnu:
Oj! tu zrádně hned opouští
Slavenou dřív krásnou ženu.
A v těch zlatých, hlučných síních
Mrtvý klid se rázem hostí,
Že až v smutném tom pohledu
Mráz prorývá v chvění kosti.
Nikde hovor, nikde šumot,
Úsměvy mrou v každém pysku;
A jen pláče lkání slyšet
Ve šplouchání vodotrysků.
A ty zlaté písně jak by
V černé rakvi uzamčeny;
V každých prsou tlukou v srdce,
Od pěvce však nevypěny.
A to slunce plné lesky
Paprsků svých v síně sílá:
Darmo hledá radosť – ach! ta
Zvadlá v pokrov si ustýlá.
Královně to pak vidoucí
Srdce bolí k rozpuknutí –
Oko rmutem slzí kyne,
V růži úst lpí povzdychnutí.
To kdy vidí oba syni
V lesku náhle vyhejčkaní:
Těžkou vinou výčitek tu
Královskou i sníží paní.
To vše mrav že zrodil vilný,
Jak jej pěstí při svém dvoru;
Kde ji sám i bídný pěvec
V mrzkém pokořit smí vzdoru!
A již v smutku ponořený
Hrad opustí s fanfárami;
Každý s královským se družstvem
Vlasti honí dědinami.
A když všecky promrhali
Poklady své v honu šumném:
Nevraží na sebe náhle
V sváru kletém, nerozumném.
A již vzplane o královskou
Moc boj krutý mezi nima,
Že se boj ten ve všech krajích
Jako zhoubný požár vznímá.
A tak rozervána sláva
Celé země v mrtvé kusy,
Že se mrzkosť činu toho
Nebesům až samým hnusí.
A tak v dobu tu se slunce
Černé noci v stíny skrylo,
By se za nezdárné děti
Královny své nehanbilo.
Tak den jasný slávy skonal,
V černé skonal zášti kalu –
A ta krásná žena bájí
Královnou se stala žalu! – –
Času křídla rychle letí,
Den se s modrou nocí líbá;
Na starý se velebný hrad
Slunce růžné neuhýbá.
A zas noc jen s bledou Lunou
A hvězd s usmíváním nyvým
Nad háji svůj blankyt klene,
V kraj pohlíží okem snivým.
A ta řeka modrá v Luně
Zase vonné táhne břehy;
A ty bílé růže květou,
Vůně dýchají své něhy.
A ten šum těch vodotrysků
V Luně diamanty hází –
Zdali šum ten touhomřivý
Sladká píseň doprovází?...
Což ti sladcí slavíkové
Zatím notu zapomněli?
Rtové nočního což pěvce
jak v pohádce zkameněly?
Na tarasu v květech růží
Sama ve hlubokém snění,
Na hedvábném loži leží
Žena, nad niž krasší není.
A tam leží prostovlasá,
Bílé ruce skleslé v klíně;
V očích přimhouřených slzy
A bol srdce ve hlubině.
A tam leží něma, sama,
V stínu noci opuštěna –
A přec jindy chvalořečmi,
Zvuky písní oslavena.
A tam leží bledá, skleslá,
Od svých drahých opuštěna:
Jindy královna to mocná,
Nejnešťastnější teď žena.
Vlastních dětí nevděk černý –
Divoký drak – srdce hryže;
A kdo v prach ji pokořil, ach!
K tomu zášť ji, láska víže.
A tam leží opuštěna
V pláči bezmezného žalu;
A to srdce k smrti choré
Dotlí lásky u zápalu.
Sudby hrozné dotknula se
Ženy zoufalé již ruka:
Nevýslovnou žalu mukou
Velké její srdce puká.
A když takto k smrti chorá,
Zoufalá a opuštěná:
Tu pojednou vzchopila se
Jak by mlunem oživena.
Tichou nocí z černé věže
Sladký vánek písně nese,
Že se její srdce v smrti
U největší slasti třese.
„V smutečním hávu zahalena
Pozemským krajem chodila:
Svým žalem k smrti unavena
A v žalu svém tak spanilá!
„V svém oku nebes blankyt nosí
Zármutkem noci stíněný:
Ten blankyt perlami slz rosí,
To hvězd je snímek vznešený.
„A v této tklivěmocné kráse
V žalosti mé se zjevila:
Tu duše má již ku své spáse
S ní na věčnosť se spojila.“
Dozněla tak sladká píseň,
Proudy slzí rozpoutala;
A přec k smrti zmdlelá žena
Dále s touhou naslouchala.
A již nové srdce vzdechy
Ve zlato se písně šatí;
Na peruti vánků vlažných
V dál se noci snivé tratí.
„Byť na chvíli jen srdce její
Se zapomnělo v lesku:
Já blažen jsem přec u naději,
Že vrátí se mi v stesku.
„Ó kéž jí drahé mohu říci,
Jak stůně srdce moje:
Že slza nevysýchá v líci
Pro lásky kruté boje!
„Jak anděl útěchy by sladké
Se v lásce ke mně snesla
A z bolesti by k slasti vrátké
Mně v žhoucí náruč klesla!“...
Radostný vzkřik odpověď již
Pěvci nešťastnému nese,
A hned na rozkazy její
Černý žalář otevře se.
A již klečí u královny,
Jež se k němu v slasti shýbá,
A jej v dlouhém obejmutí
S plápolavým žárem líbá.
Jak by cizí mocí sladkou
Okřívala krásná žena:
Zrak jí plane, líce rdí se,
Ňadra dmou se rozvlněna.
A drahého pěvce tisknouc,
V měkkých loktech svých jej chová:
Usmířená v moře sladké
Polibků jej topí znova.
„Z nesmírné jsem lásky k tobě
Provinil se“ – tak on vzlyká;
Žena krásná políbením
Dlouhým rty mu uzamyká.
A co dále hovořili,
Přervané to byly vzdechy,
Vzdechy bolu, blaha, trýzně,
Lítosti a sladké těchy.
Jak si dále počínali,
To jen tisk a obejmutí,
To jen pocit, pohled vlhkých
Očí v žárné zaplanutí.
Však tu náhle tichou nocí
Zahles’ ryk až k ustrnutí,
Že kdo slyšel jej, kdo vydal,
Tomu v smrti k zahynutí.
A v tom v růžích na tarasu
Žena leží pěvce v rukou,
Zrak se trhá, líce zbledá,
Rty se chvějí smrti mukou.
Oh! když dleli při shledání
Sladkých lásky na líbánkách:
Tu je sudby rána stihla
V nejšťastnějších radovánkách.
Neb je v knize bájí psáno,
Královna že prosta smrti,
Dokuď srdce její těžká
Žalu rána nerozdrtí.
A žal taký projal duši,
Když svých nevděk vidí synů,
Když pro lásku k pěvci puklé
Srdce míří svoji vinu!
Darmo v žhoucích loktech tiskne
Krásnou ženu mrtvou zpola.
„Nesmíš umříť, nesmíš, nesmíš!“
Ve zoufalství děsném volá.
„Otevř oči! zardi líce!
Kouzli v ústa úsměch sladký!
Mluv ta slova něhy vroucí!
Ztiš polibkem duše zmatky!
„Neumírej, ženo krásná!
S tebou vše bych ve hrob vložil.
Neumírej! Ó žij dále,
By tvé krásy lesk se množil!“...
„„Marné, marné tvé volání!
Sudba má se vyplnila.
Budiž s bohem! S bohem budiž!““...
V slovech těch jej políbila.
„Otevř oči!“... Oh! nadarmo
Pěvec srdcelomně kvílí –
Na rtech jeho žena stydne,
Umřelať jest v tuto chvíli.
A on klesne k smrti loži,
Jako smysly pominutý –
V bolu hlavou v lože ryje,
V slzí proudech rozplynutý.
„Neumírej!“ volá stále;
Ze všech hájů zní to v echu.
„Neumírej!“ v síních zní to
Jako v srdcelomném vzdechu.
Avšak ona mrtva leží,
Sladká náruč pěvce jímá,
Až i chladné lokte sklesnou,
Věčný sen i tělo dřímá.
Tu jak ve snách těžkých pěvec
Pomalu se z lože vzchopí –
Zlíbá srdce svého ženu,
Slzami ji celou skropí.
A pak ještě na shledanou
S ní se loučí bez úlevy –
Odchází – kam krok jej nese,
Ve snách trudných on to neví!
Jako kdyby zázraky se
Děly této chvíle v kraji –
Luna oblekla se v mraky,
Hvězdy v blankyt zapadají.
Vodotrysků lesklé proudy
V kapích černých roztrysknou se,
A těch slavíků všech sbory
Smutkem v zpěvu odmlknou se.
Cypřišové háje v žalu
K zemi kloní vršky šumné;
Rudé růže v bílé blednou,
A ty dokvítají dumné.
Řeka modré vlny rmutí,
Břehů pruh se v řece smáčí,
A jak černá stužka smutku
V daleké se kraje stáčí.
A tak teskná noc nastává,
Že až srdci k rozpuknutí;
Jak by život k poslednímu
Pracoval již dovzdychnutí.
Na hradě pak žal a nářek;
A to všecko s černých věží
Dumných zvonů hrana duní:
„Královna na marách leží!“...
Ve hlubokém žalu znořen
Celé noci pěvec bloudí;
Varyta však ze strun zlatých
Písně sladké nevyloudí.
A tam v záři Luny bledé
Krok jej v horu příkrou nese –
Stíny hledá nejtemnější
V žalošumném černém lese.
A tam sedí opuštěný
V stínu skal a sosen šumných,
Stopen v moři trpkých citů,
V moři upomínek dumných.
A se zraky strhanými,
Se rty drhavými bolem:
Poslední pak písně zlato
Rozesívá truchlým dolem.
Se skály pak matným krokem
K velebnému hradu pílí,
Nad nímž smutku vlají flory,
A v němž nářek teskný kvílí.
A tak růžovými sady
A cypřiší temným borem.
Kam jej dříve láska zvala,
Kráčí zmořen sterým vzporem.
A tu noha jeho stane –
Před ním síň se rozevírá;
Kde dřív lesk a zlata záře,
Ach! co tam teď oko zírá?
Síň, jež hvězd se baldachýnem
V svůdné malbě k výši pnula,
K nebesům již sloupy nesou,
V černých suknech teď se snula.
Valnými se schody k síni
Pěvec s varytem potácí –
Na práhu div zlatém srdce
V pohledu tom nezkrvácí.
Aj! tu leží krásná žena
V loži černém z aksamitu;
Černé koberce jsou kolem,
Černější vše v Luny svitu.
Na hlavě má věnce z růží,
V květech leží pohrobena –
V bledé tváři poslední je
slza v důlku zachycena...
A tak v síni v květech lože
Úmrtní jí uchystali,
Nejsladší kde štěstí všeho
Úsměvy jí vykvétaly.
A to v síni nejskvostnější,
Kde vždy plálo moře světla,
Z nížto v krásné sady vidět,
Kde ach! její láska květla!...
S puklým srdcem potácí se
K ní, již život nepohýbá;
Klesne k loži na kolena
A ji celou, celou zlíbá.
A své slzy s rosou snoubí,
Jež se v bílých růžích třese;
Líbá ústa, opozdilý
Na nichž úsměv zdrav mu nese.
Křečovitě v žhoucí lokte
Objímá to drahé tělo,
Jak by v roztoužení věčném
Jeho s mrtvým srosti mělo.
Pak se v pohledu s ní loučí:
„S bohem! s bohem! krásná ženo!“...
Kdo to spíše písmem žhavým,
Co v tom hledu vysloveno?...
Varyto své uchopí pak,
Strhá s něho věnce zvadlé,
Zlíbá je a struny zlaté
Máčí v slze kalné, schladlé.
Kolebku tu zlatých písní
K srdci tiskne a pak vloží
K puklému ji, vychladlému
Srdci královny své k loži!...
V hrobový klid volné síně
Najednou dchne šepot k sluchu –
Jak by listy povídaly,
Jak by mluva děsná duchů.
Ze rtů bledých umrlé se
Z lůna smrti derou věsti –
Jak by k synům svým to děla:
„V svornosti jen květe štěstí.“...
Mráz tu prochvěl všemi kosťmi
Pěvce zděsem ztrnulého,
Když tu mluvu duchů zaslech’
V síni hradu velebného.
Ještě pohled – ještě pocel,
Ještě jedno obejmutí –
A on pádí z černé síně –
Srdce svoje k rozpuknutí.
A pak vztáhne ruce k hradu
A k těm černým jeho stínům:
„S bohem, královno ty noci!
„Kletba nesvorným tvým synům!“...
A když kráčí sady, háji,
Jak jsou mrtvy, oh! jak pusty!
Vítr táhne suchým listím,
Jež naříká mdlými šusty.
A ty háje cypřišové
V temenech již červenají,
A ty keře jasmínové
V opadání dokvítají.
A ty růže a ty lilje
Svadlé hlavy těžce kloní;
Zastýlají svou kolébku,
Květů listy suché roní.
Pěvec s puklým srdcem tímto
Svatým polem květů bloudí –
Stane – na hřbitov se jeho
Lásky slzí potok proudí.
V stínu černé bez hvězd noci
Pěvec mrtvým krajem kráčí
Dál a dále v zory vlasti –
A zrak shaslý kyne v pláči.
Ve hrob spustil vše, co drahé –
A tak vše mu, každá tráva,
Každý potok, každá skála
Srdcelomné s bohem dává!...
Opustiv tak říši noci
V zory vlasť svou nese tíseň –
V dýmu dálky mizí – za ním
Krajem táhne jeho píseň!...