Nuž tedy dál! Tak na pochybování,
Jež vzbudilo se vzdorem z jistých stran,
Co odpověď zde dáme jen tak maní,
Že nový zpěv juž opět uchystán,
Jejž předvedeme bez okolkování.1)
Kdož pracovať as může v takém spěchu
Vždy bez úlevy, vezdy bez oddechu,
Jak našich žurnálů ty feuilletony,
Jež ve dne, v noci kladou na úkony
Svou neunavnou, povždy svatou píli
A napřed lezou... k zpátečnému cíli!?
Ó život lidský v stálém ruchu chvátí
Jak divý vichr v mrtvých pustinách,
A stálý ruch ten podstať jeho krátí,
Až zajde vlastní síly v ssutinách!
Ach! člověk nemůže nic svojím zváti
Leč věčný žal a smutné, trapné chvíle,
A naděj mylnou, když se mní u cíle!...
Odchvátí štěstí, krásné doby minou,
Z nichž vzpomínky jen týrající kynou,
Ba srdce zchudne věčném ve střídání
A časem seslabne i jeho plání.
Tak jedno století se v divém chvatu
Za druhým řítí v minulosti proud,
A věčnosť, zapomenouc na oplatu,
Svých vlastních časů svrhá přísný soud
A sotva spočine všech od převratů!
A sláva zajde s zašlým pokolením,
A říše zhynou divým rozbrojením,
Ba člověk s množstvím velkolepých plánů
Jak zrnko prachu zmizí zhouby v stanu:
Život ten tam... vše zhyne v divém shonu:
Jen články žijí v „Pražských“ feuilletonu!
A s slzou v oku člověk za vším zírá,
Co dojímalo jeho srdce kdys,
A darmo rámě po tom rozestírá –
To není-li jen prakritický spis,
V němž největší se moudrost holá, čirá
Jak na kutchanu peče k tvému svátku –
Ten čas jak kolo spěchá kolovrátku!
Budoucnosť temná... po té minulosti
Nic nezůstane, jenom trochu zlosti
A někdy bolesť zubů od cukrovin
A sprostá hrubost těch Hansmannských Novin!2)
Leč k básni radš... Jak často mnozí pěli
O pravé lásky svaté podstatě,
A u nadšení důkaz krásný, stkvělý
Svou slavnou písní dali stokráte,
Že srdcem jejich zaháral cit vřelý!...
Však zda-li citův jejich vroucím zdrojům,
Zda sladkým tísním, milotrpkým bojům,
Zdaž horkým slzám bolem pěstovaným
A touhám sladkým v slzách pochovaným
Též ten, kdo slúchá, pravě porozumí,
Jich hloub a výši pojmouti též umí?...
Co básník zpívá z nejhlubší své hloubi,
Když láska život v nebe promění,
Když sněné rozkoše se s srdcem snoubí,
Zdaž jiného to vznítí k nadšení?
Mha lehko svitný obzor lásky vroubí...
Neb řídké štěstí trvání má krátké!
Též ten cit svatý, plný moci sladké,
Jenž srdce lidská v touhách k sobě pojí,
Ať čirý jako nebe, neosvojí
Si víru, leč těch, již podobně cítí
A jimž jen láskou září celé žití.3)
Co nejsvětější na nebesích zdobu;
Co výplyn souhlasného tvoření,
Jehožto moc nám kyne z věků hrobu;
Co první slasti sladké zachvění,
Když tvůrce, probděv mnohou velkou dobu,
V myšlénce nejdražší zdroj citů světí,
V nich věčně žijíc svého od početí;
Co plamen stálý, jenžto duší vládne
A věčně vládna, nikdy neuchladne,
Za oltář zvoliv srdce málo lidí:
Tak básník lásku v čisté lásce vidí.
Ó nevyzpytatelný slastí zdroji;
Ty původe nejsladších bolestí,
Zní tobě nadšený zvuk písně mojí
Tož v nevadnoucí, stálé svěžesti!
Ty’s krásný cit, jenž v milotravném znoji
Se vkrádá ve sny nejcudnější panny
Jen nevinou a touhou pěstovaný;
Ty’s kvítko zlaté prvotního ráje
Živoucí v krásách pravěčného máje;
Ty’s na pni tužeb srdce puk se pnoucí,
Rozkoše vlastní v vlnách utonoucí:
Ty’s mladistvých snů život bujný, čilý,
Ty’s citův sladkých luzné vědomí,
Ty’s krásné duše obraz přespanilý,
Jímž duše stejná se jen oblomí,
Když nad ní vzejde jeho plamen milý!
Ty’s posel svatý z pranebeských říší,
Nápoje tajemného vonnou číší,
Ráj na ztracený sladké vzpomenutí,
Sybillských věstí tajuplné dchnutí,
Neznámá, živá, cizí pramoc sladká,
Juž staré báje nová vždy pohádka.
A každý básník svoji lásku zpívá
A v slovech líčí její radosti;
Čas věčně stárne... avšak neomdlívá
Zpěv o lásce v své plné mladosti;
Ba láska, jak se v srdci čirém skrývá,
Ta věčná jest, jak její mocné zpěvy...
A její nebe, kdykoli se zjeví,
Je dosud plno nevýslovných slastí;
Ba láska nikdy nepřestane vlásti,
Dokud v svých ňadrách člověk srdce cítí
A dokud srdce mladostí se vznítí.
A kdo to procítí, co pěl o lásce,
V níž věčně žije Laura spanilá,
Panenský pěvec v libozvučné zkázce?4)
Zdaž koho podobná moc vížila
Tak nevýslovně ku neblahé krásce,
Jak Tasso k Lenoře plál v sladké tísni?
Co cítil velký pěvec velkých písní,
Když v knihu věčností všech mocně vpsaly
Se krví srdce jeho lásky žaly:
Když Julije se vzdala Romeovi
Horoucí vášně přesladkými slovy?
Ty’s cítil ji ve vroucně mocném žáru,
Když v Markytku jsi vdechnul život svůj!5)
A jak’s ji líčil ve svém Abelard-u,
Kdo pojme as, Rousseau-e, úpal tvůj?
A jak’s ji ty pěl, plnou nových čárů,
Když’s v Taťanu proud srdce svého vlíval,
Až život svůj v ní’s úplně vyzpíval?6)
Kdo může vniknouť v závratné ty hlubně
A že vás poznal, světu říci chlubně?
Jen ten z těch mrtvých slov žár živý čítá,
V němž lásky původní moc pučí skrytá.
Nám nepěl nikdo lásku?... Nikdo z klínu
Jejího nevsál v srdce svoje žár?...
Nám také slaví písně tichou Mínu
A její lásky blahoplodný čár.
Dle „Růže stolisté“ si v jarním stínu
Nešťastný pěvec „Máje“ ladí lyru,
Však nedočkal se srdce svého smíru!
Čas valí se... s ním nepříznivé doby
Lichotné lásce smrtné strojíc hroby:
Však vypůjčeným zpěvem od Rusálek
Nám krásně lásku počíná pěť Hálek!...
O čem já lkal kdys v nedospělé písni,
To za mnou spočívá jak pustý sen!
Mé polo ztracené a divou tísní
Vždy rozbouřené žití – uschlý kmen –
Se kojilo jen tisícerou trýzní.
A lásky božská jiskra v srdci zrytém
Nevýslovnými žaly, mroucím svitem
Mých citův oltář rudě ozářila,
By ozářivši v dým se proměnila:
Však ňadra prahnoucí, kam jiskra padla,
Tím žárem nevčasným jak květ uvadla!
Ó kéž mi dáno, umříť smrtí onou,
Jíž přešel v říše rájův tušených
Ten, ježto, váben slastí blahosklonnou,
Vypustil duši v zvucích milených,
Poslední světiv touhu neúhonnou
Polibkem jména, jež mu žitím bylo!...
Smrť taková, když srdce vycítilo,
Vší trpkosti tu rázem musí zbýti
A srdce v smrti nesmrtelnosť cítí:
Kdys záviděl jsem tobě tvoje tísně,
Teď tvoji smrť, Petrarko, a tvé písně!...7)
Jak často jsem svůj prchlý život plakal!
Však zdaž mým žalům někdo rozuměl?
Jen koho kdys lesk výhry krásné lákal,
Kdo v naději též jistou výhru měl
A vstříc jí s lehkou myslí volně skákal;
A kdo pak rázem všecko zplna ztratil,
Svým životem tu hrůznou ztrátu zplatil;
A komu štěstí uschlo, radosť zpráhla,
Pak v srdce zpuchřelé zoufalosť sáhla,
A komu s láskou víra odumřela:
Ten cítí, co má duše utrpěla!...
Však pryč juž s těmi pošmúrnými zjevy,
Jež životem ukrutně zmítají!
Odkuď kdo přišel... kam jde... nikdo neví,
Snad budoucnosť to temná odtají!...
Utečme raděj se, kde milé zpěvy
Tou blahou, tichou, sladkou mocí svojí
Skutečnosť trpkou života vždy hojí,
V ty krásné říše luzné poesije,
Jež v krásách svých i svatou pravdu kryje:
A v této říši nezhubného štěstí
I život ztracený zas musí kvěsti!...
Vyšínský miluje... Však dlouho mladé,
Dřív ztrmácené srdce od žalu
Pak potřebuje, než se nové vnadě
A opětnému podá zápalu
A na květ bujný svadlou naděj klade!...
Leč srdce lidské láskou musí lnouti,
Nemá-li záhy prosto zahynouti!
Když nevkrádá se víc v ně zápal touhy,
Když v srdci vzejde prázdna ústrach pouhý:
Pak život krásný nápis hrobní strojí,
Neb dokonal juž vezdejší pouť svojí!...
A Marina?... Ta teď ho upomíná
Na sebe jen jak milých časů stín;
A ač své rámě dosud k němu vzpíná,
Ač všech svých krás otvírá luzný klín,
Přec ustupovať v srdci teď počíná!
Neb obraz jiný, stkvělý, duhosvitný,
V nejkrašším stkvostu barev sebe krytný,
Teď vedlé Mariny se lepě září,
Ba zdá se, že je odstín jejích tváří,
Že jeho půvab čistě dokonalý
Tím dražší jen, že v Marině se halí!...
Tak dvojí živel srdcem jeho schvíval!
Památka stará v mladé paměti,
Již jako svátosť posud mile skrýval,
V něm tála v první lásky roznětí,
A pak ten nový obraz rozedníval
Se v srdci jeho blahou půvabností,
Co nejsladší dar blízké skutečnosti.
Tak v říších upomínky kouzlodružné,
Co sladký odsvit minulosti růžné,
Tajemnou tkaninou se nyní hostí
Tanoucí doba blahé přítomnosti.
Čím mu ta láska ku Marině byla?...
Čím byl mu její užíravý žár?
Ta její krása trpkosť jenom kryla
A smrtící jen byl ten její čár!
Neb sotva číši ústa uchvátila,
Z níž měla nikdy netušených slastí
Horoucím douškem napiť se jen z části:
Ta divý osud nelitostnou rukou
Zasáhl v srdce, bolné sterou mukou,
A láska, rozkoší zdroj nesčislných,
Se stala matkou citů trýzně plných.
A přec ten obraz tisícerých vděků
Na trůně sídlil srdce mladého
A zbraní milou, neznající vzteků,
Tím krutěj sílu citu každého
Tajemně poderýval a toho věku,
Jenž vlastně blahem jen svůj život tráví,
Nejkrašší doby sladkým bolem dáví,
A ze srdce, kde zhubný žár ten hoří,
Tak nebe krásné divých trýzní tvoří –
A srdce, ač bolesťmi drhající,
V těch bolech hledá život trvající.
Kdo nezná lásku, nezná její hoře...
Kdo nezná bol, nemůž’ znáť radosti;
A tomu blaha odměřeno spoře,
Kdo nemá po změně víc žádosti!
Ba tomu život nepřehledné moře,
V něž pohrobí jej věčná stejnosť děje!
Tak se svým bolem láska bez naděje
Se činí drahocennou slastí spíše,
Že v majitku hned vlastní ztrátou dýše;
Ba ztracena juž je, když míť ji mníme
A v ztrátě teprv celou ji vidíme.
Tu ve vřelé pak srdce temné stíny
Mrazivou mocí náhle padají
A jako na trest za nejhrubší viny
Ve hloubce jeho hrůzně týrají,
Až umrtví i nejtajnější klíny.
Pak srdce skoná... prsa jsou hrob jeho,
A na nich života juž ztraceného
Se odrážejí bouře v strašném rázu,
Však bez úrazu na ně sypou zkázu,
Neb přestal s žitím všecek svazek spojný,
Kde přestaly juž krásné citů vojny.
Však jiný cíl as tomu zářně kyne,
Kdo přestav jeden pádí v druhý boj,
Kdo zhojiv rány hledá ihned jiné,
A kohož v proud snah opět nepokoj
Uvádí, když se s cílem jedním mine.
Jen v boji věčném tuží se vše síly,
Ať stokrát vítězství náš zápas zmýlí!
Ten zápas náš... jsou naše city, přání
Ve věčném hynutí a povznikání;
A citův zdroj – toť lásky vášeň sladká,
Lidského srdce náplň velká, vrátká.
Náš Vladimír plá novým lásky žárem,
Jenž prvních, krásných citův z popele
Jak živý fénix na bojišti starém
Se vzňal, by zahřál srdce zmrtvělé,
V ně opět život vznes’ svým novým darem.
On zas teď hyne sladkým nepokojem
A v touhách skoro zoufá nad úkojem;
On srdce tluk tak divně urychlený
Nadarmo viní z této náhlé změny,
On milý obraz hledí zabudnouti
A Marininým z mysli vytisknouti.
Dvě noci ušly bez sladkého spánku,
A milý bol teď milší ruší sen,
A upomínka dechem lehkých vánků
Vždy sladkou dívku kouzlí v srdce jen
Jak první lásky blahém na poranku.
Kam vrhne hled, tam směvnou dívku vidí;
A když k ní milé myšlénky své řídí,
Tu přeblahostný úpal srdcem vroucím
Hned zachvěje a bolem slasti dchnoucím
Rek v touhách mře a k ní jen, ku ní touží
A celou duši v obraz její hrouží.
Dnes sotva vstane – slunce ještě hory
V svůj šedomodrý závoj skrývají –
Tu nemůž’ vydržeti těmi vzpory,
Jež srdce jeho žravě zrývají,
A opustí dům... V šedé dálce bory _
V lehounkou mlhu vršky svoje vinou
A ve polosnu zadumaně kynou,
A slabé, prchavé, nejisté šero
Tam v dáli uklání se na jezero...
Je ticho dosud... ptáků štěbetání
Dnes krásné jitro ještě nevyzvání.
Vladimír kráčí v hlubém zamyšlení
Teď krokem rychlým přímo na taras
A s výše jeho v sladkém roztoužení,
Jak kdyby tušil první lásky čas,
Jenž lidský život na nebeský mění,
Své rámě vstříce kraji otevírá,
Nad nímž se ještě ranní mír roztírá,
A jenž v svém lůně chová poklad nový:
Ret žádný jeho cenu nevysloví;
A že se dosud nepatrně skrýval,
Tím větší ceny takto jen nabýval!
Teď slunce růžné v obzor vystoupilo,
A novým životem se budil dol...
Tu srdce rekovo se rozrušilo,
Anť tanul jím tak sladký, milý bol,
Jakého dosud ještě nepočilo.
A zdálo se, že krásný kraj se stkvoucí
A sluncem jarým náhle oživnoucí
Je srdcem Vyšínského, jímž též znáhla
Prvotní žíla ušlých slastí táhla,
Že oživen jsa sluncem všeho žití
To, co byl zapomněl, teď opět cítí.
Tak tady stál a oko zaplavené
Tím přerozkošným dolem plovalo,
Nad nímž se slunce jitrem vzplameněné
Jak genius života teď houpalo,
Své plné světlo mlhou odrážené
V tisícím lesku na sochy kol lilo,
Že najednou jich celé množství žilo,
A bujný vítr počal šuměť lesy,
A ptactva sbory hlaholily plesy:
Vše, co dřív mrtvo, život tu zachvátil,
A Vladimír též k životu se vrátil.
A proudy slzí přes líce se valí,
Na jejichž bledosti jen sídlil žal...
Ten citů zdroj, tak dlouho osiřalý,
Se řinul volně z prsou dusných skal...
Zdá býť se slza přírody dar malý,
Však blažen, z kohožto kdy srdce plyne
Co ulehčení svaté, prajediné!
Jen ten ach! komuž zamrz’ v srdce hloubi,
S kohožto okem nikdy se nesnoubí,
Nešťasten jest a vše by hodlal dáti,
By zaplakal, že nemůž’ zaplakati!...
Vyšínský vzbudí z vztrhů konečně se
Oživlým jitrem zory zásvitné,
A mírný úkoj srdcem rozestře se
A celou bytostí se rozlítne.
Neznámá čilosť kroky jeho nese,
Jak změněný on vrací se teď domů
Tím stinným tichem rozložitých stromů,
A slyšte! po dlouhém a dlouhém čase
Dnes snídaní mu chutná jednou zase!...
Mníť stará Bětka, že se divy dály,
Neb pánovi byl dnes též koflík malý.
Ba šťastnou láskou také appetýtu
Se člověk dočká v plné hojnosti,
A appetýt přec nejsladších je citů
A života všech zdrojem radostí
A kouzlí v tváře krásu růžných svitů.
Však běda tomu, kdo snad s láskou asi
Chuť k jídlu ztratí na vše příští časy;
Tenť, mužský-li, se rozervancem stane
A skládá písně láskou rýmované;
A dívka-li to, ta jen s velkou škodou
Svou lásku zléčí... mineralní vodou.
A po snídaní nyní Vladimíra
Též v garderobu jednou sledujme,
Kde jeho šaty sluha uzavírá.
Nuž, je-li libo, chvilku postujme!...
Však outlocitnosť se as tomu vzpírá!?
Kdož na staré, či na kabáty nové
Se dívá rád, jež nosí básníkové!
A Vladimír byl in optima forma
Přec básníkem! Leč tehdy arci norma
Ta jeho Músa slavila juž chvíli,
Neb mělť on jiné před očima cíly!...
A básník je přec člověkem! Nuž tedy,
Když jakás dívka se mu zalíbí,
Tu učněm stane prajiné se vědy,
O níž měl arci dřív jen pochyby!
V té vědě však jen sledujem’ své dědy
A činíme, jak činili kdys oni!
Vodičky koupí se, jež dobře voní,
Pak rukavice, také těsné botky
A podlé nové mody – vulgo – spodky,
Pak kravatka a také nová vesta
Dle vzoru všech vest Sekvanského města!
Toť rozumí se, že jak ze žurnálu
Se objedná též vážnosť kabátu,
Že člověk vypadá pak jako k bálu,
Překrásný od hlavy až po patu,
Jak slavná socha, hodná piedestálu.
Však nejpoetičnější ze všech šatů,
Jenž teprv tvoří lidskou prapodstatu,
Je kabát černý, vkusný, krásný, cizí,
Bez něhož všechna vzdělanosť hned zmizí,
Bez něhož člověk luzou v drzím znaku,
Toť kabát černý ve podobě... fraku!
Za tento výtvor lidské umělosti
Rád podá Sofokles svých věnců dar,
A Hannibal a Alexander sprostí
Se slávy své, ba samý Trafalgar
Rád obětuje Nelson s lhostejností
Za slávu onu, vynálezcem býti –
A v každém exempláru vždy se stkvíti –
Krásného fraku, jenžto od století
Zas ke století vítězství své světí!
Ba jeho lavřínové neublednou,
Vždyť figuru z nás tvoří... prašerednou!
Snad Vyšínský to věděl; proto taky
Dnes k úmyslu, jejž sobě tajil sám,
Vyhostil z toiletty všecky fraky,
A obrátil se k druhým armarám,
Kde pestrých šatů visívaly braky.
Vzal jiný kabát – neměl sic kroj řecký,
Však lepší přec než frak – tož myslivecký.
Pak boty vysoké a přeložené,
Z hebounké, lesklé kůže urobené;
Klobouček myslivecký a jakýms pérem,
V němž bloudil často temným noci šerem.
Tak vypadal snad líp, než Werther slavný
S svým frakem a s žlutými knoflíky,
Jehožto kroj – teď arci starodávný –
Kdys povyk způsobil tak veliký,
Že stal se modou jsa dočista správný.
Náš Vyšínský vzal ještě pušku k tomu
A vystrojen tak posléz vyšel z domu.
Juž prapozdě sic bylo na čekání –
Však Vladimír se pustiv podlé strání,
Zamířil přímo v luka Orlovského,
Kudy se brával starý soused jeho.
A dobře mířil...Sotva vyšel z háje
A v luka vkročil nohou nesmělou,
Odkuď se stkvěla z dáli krása kraje,
A v pozadí krov nízký zbujnělou
Se větví polo jevě, polo taje
Odkrýval příbyt domu Orlovského:
Tu zahlídl ho s tlustým správcem jeho.
A jako kdyby náhodou šel dolem,
Naproti němu kráčel dlouhým kolem,
Svou cestou v myšlénkách se zdaje bráti
A o bůh ví čem hlubě přemítati.
„Hlehle! Tam smutný soused náš se plazí!“
Jal se pan správce vážně mluviti.
„Ten člověk blázní, život svůj si kazí
A neví, jak věk mladý mařiti.“
„„Leč dobrák jest, nikoho neurazí,““
Odmlouvá Orlovský; „„též k svému lidu
Je přívětiv a všady mírní bídu.
Též správně platí daně!... Vždyť přec dříve
Zde držel několikrát honby divé,
A jak se praví, v městě vesel býval
A kolem sebe dosti přátel míval!““
„Hm! tak se praví!“ „„No a copak jesti?““
„Říká se, že co s jakýms malířem
Společně družný život počal vésti,
Se stal pak neznabohem, kacířem!“
„„I lidé do všeho se musí plésti.““
„Nuž a když přec mám toho důkaz jistý?
Tam na Vyšínce není vám mrav čistý.
Praví se, že jen malířovou vinou
Se strašně pomstil krásnou nad dívčinou.
A proto se vždy všady sám jen plazí
A štítí se a s nikým nezachází.“
„„Toť arci divno; já jej podvakráte
Juž navštívil a také k sobě zval;
Však tehdy smuten byl, jak povídáte,
A za pozvání nepoděkoval
A nepřišel též.““ – „On jen o desáté
Se v noci pouští k lesům na návštěvy.
Tam v skalách prý se potlouká a neví,
Že hajný náš jej jako liška stíhá,
Když vzhůru dolů, s vrchu v rokli sbíhá.
Je divný člověk to, a tuším v hlavě
Že vypadá to velmi, velmi tmavě.“
„„Vždyť zdá se všem teď něco změněn přece,
Co z cest svých nedávno se nevrátil?
A také,““ dále Orlovský pak vece,
„„Bych svatou pravdu křivdou nezkrátil,
Tu musím říc’, že nedávno, když k řece
Na bujném koni jako vítr tihnul
A před domem se kolem dcery mihnul,
Že dvorně pozdravil!““ „Toť ku podivu!
A věru nevím, z jakého as vplyvu
To stalo se; však...“ V tom jak pozahnuli,
Naproti Vyšínskému postanuli.
Tu překvapení úděs ústa vázal
Starému pánu milo na pohled,
Ač snažil se, by to přec neukázal;
Po zdraví Orlovského tu se hned
Juž s úklonami Vladimír dnes tázal.
„Děkuji, pane! Jak vy? Tuším, že jste
Byl nějaký čas na daleké cestě?“
„„Nedávno přijel sem.““ „Nuž jaké v kraji
As pšenice a žita lidé mají?“
„„To skoro nevím,““ s úsměvem rek pravil,
Ač osm neděl na své cestě bavil.
A jak má srdce nejvýš zoufající
V svém žalu na žito snad mysliti?
A pšenicí se básník milující
Ni k jedné ódě nikdy nevznítí!
Snad prajedině ječmen vzcházející
By nadchnouti moh’ pěvce nadaného,
By opěl sílu piva Plzeňského!
Však žito, pšenice?... Zde všecka mizí
Každému půda poeticky ryzí,
A srdce, ježto myslí na milenku,
Se nemůž’ nikdy starať... o pálenku!
„Nuž, kde jste byl?“ jal starý pán se zase.
„„O tom bych musil dlouho povídať!““
Vyšínský odvece a čas po čase
S Orlovským hledí řeč svou vystřídať.
„Jest-liže libo Vám a milo zdá se,
Dům poctěte můj návštěvou; při víně
Líp o tom promluvíme někde v stíně,
Neb slunce na záda zde strašně praží...“
Tak Orlovský se k Vladimíru snaží.
Vyšínský svolí, v živé konversací
Se starý pán teď s vzáctným hostem vrací.
A právě když se k velké bráně brali,
Mladistvá dívka v sladkém úžasu
Na schůdkách, jež se kruhem vzhůru pjaly
Na plochu květistého tarasu,
Teď postanula... Dvorného tu z dáli
Hned jezdce pozná, když své zraky zvedne,
A růžné líce lehýnko jí zbledne,
Pak tisknou něžné bílé ručky její
To srdce, jímž se tluky silné chvějí,
A ona neví, má-li kročiť dále,
Či v sladkém zděsu tom dlíť neustále.
Tu zahlíd’ otec ji... „Liduško milá,
Pojď, hostu vzáctnému svůj pozdrav vzdej;
Pak zajdi k matce, by se připravila!...
V besídce u rybníka uchystej,
Co’s pro mne dobrého dnes urobila!“
Tu dívka přejde zahrádkou; hlavinku
Má vzpřímenou, a úsměv na hubinku
Se vkrádá jako milý, sladký žertík,
Jenž tají se a růžný celuje rtík;
Přistoupíc k otci ukloní se k hosti
S tou nejmilejší cudnou půvabností.
Vyšínský pozdraví a ručku bílou
Třesoucí rukou vede ke svým rtům;
Tvář ve tváři tu dívku přespanilou,
Jak zavítala jeho sladkým snům,
Před sebou vidí teď co laňku čilou.
Když nazří v její očko milozvoucí,
Tu dívka sklopí víčko bělostkvoucí,
A nevýslovný výraz blaženosti
Se v tváři krásné – odsvit nebe – hostí;
A v sladkém trnutí tom zapomene,
Že ručka leží v jeho přeblaženě.
Pan Orlovský se právě ohlíd’ maní
A shodil s keře tučnou housenku;
A za milého s hostem rozmlouvání,
Odeslav napřed milou dívenku,
Ved’ v zahradě jej v blahém usmívání.
Liduška přejdouc průchod rozložitý
Teď uhnula se v pravo... Divné city
Jí zakroužily ňadrem vzkvítajícím.
Když přišla k schodům hosti vítajícím,
Tu jako náhodou se obrátila;
Však sladkým rozpakem se zapýřila.
Zrak Vyšínského sledoval krok její,
A obou oči v sobě utkvěly...
A v chvíli té se slova jeho chvějí,
Až v řeči své ret zmlkne nesmělý...
Děvuška zmizí... Nyní půvabněji
Se zahrada před zraky rozestírá,
A brzy v stínu loubí uzavírá
Svým chládkem hosti volně hovořící,
Kde zývá rybník mile šumající.
Čas mizí... všady sladký mír tu vane,
Že srdce cítí slasti odchované.
„Oh! quel honneur!“ Tu rázem u extásí,
Však přece s důstojností přivítá
Domácí paní. Právě tu přichází
V hedbávném šatu jako ulitá,
A milý pejsek kýs ji doprovází.
„Et quel plaisir! toť vzáctní hosté, pane!
Jaké pak náhodě as nebem dané
Mám připočísti toto potěšení?“
„„Ba zásluha to pánova sic není!““
Odpoví Orlovský; náš rek se dvorně
Paničce ukloní, ba přepokorně.
Tu nastal rozhovor. Domácí paní
Se zvědně hned ptá reka po zdraví
A lituje, že podlé doslýchání
Pan drahý soused trochu churaví.
„Co vaše nemoc?“ pokračuje v ptaní;
Jen ať se vysloví, co as ho rmoutí.
„Snad bych Vám mohla něčím poskytnouti.
Snad netrpíte...? To však nemůž’ býti,
Jste příliš mlad; vy byste oženiti
Se měl, jste hypochondr, jděte!
Kdo podobnou věc viděl na tom světě!“
Tak mocně proudil se jí řeči nával,
Že zdálo se, jakoby Demosthen
V osobě ženské mocné rady dával.
A že jsou ženské pokažení jen
Řečníci, mnohý mudrc juž uznával.
Vyšínský odvětil jak mohl právě
A děkoval té paní usmívavě
Za její dobré, veledobré rady...
Pak pošli všickni pěkné do zahrady,
A zde vše s netajenou úslužností
Orlovský ukazoval svému hosti.
A převýznamnou u domácích lidí
Se Vyšínského stala návštěva.
Juž každý velké změny v domě vidí;
Ten těší se, druhý se rozhněvá,
A třetí po nové juž službě slídí.
A všickni moudré hlavy sestrkují
A o budoucích časech vypravují;
Že nehodí se k sobě, že se hodí,
Tak různě pro a contra v řeč se vodí,
Že škoda o ni, že s ním štěstí zbude,
Až kojná dí, že z toho něco bude.
Co zatím Orlovský na všecky strany
Své milé choti ve společnosti
Provázel hosta přes svahy a lany:
Liduška v nepokoji, v žalosti
Na přísný rozkaz neočekávaný
V své komnatce čas musí mařit dlouhý.
Myšlénky její, na perutech touhy
V květoucích ňadrách poloprobuzené,
Jen stále bloudí v místo náviděné,
Kde dlí host milý, jenž as nevzpomíná,
Že její touha k němu se vypíná.
A byl to roztomilý koutek domu,
Ta tichá Ludmilina komnata;
Tož nárožní, dost osvětlena k tomu,
Ač před oknem se lípa košatá
Tam pnula v sadu a několik stromů.
To druhé okno přímo do zahrady
Šlo, ukazujíc její hojné vnady;
Též z komnaty té vedly jedny dvéře
Tam na taras, jejž opínají keře;
Zde sedávala v tichém letním stánku
V dol s vyhlídkou večerních za červánků.
A ve komnatce přeútulně bylo:
Zde sedadla jsou, tam zas divan stál,
A před ním stoleček; na němž se krylo
Pod rámcem k vyšívání opodál
Několik kreseb vyvedených milo.
U okna v koutku tam se schránka malá
Na knihy v krásné vazbě rozstírala;
K druhému oknu pěkný, ořechový
Nedávno postaven je klavír nový;
A nazad lůžko v bělostkvoucím svitě
Se tají ve výklenku cudně, skrytě.
Toť stánek Ludmilin. Ta dívka milá,
Jež vládla jím jak Víla spanilá,
As dva dni na to, když se narodila,
To divné jméno české „Ludmila“
V křtu svatém nevědouci ulovila:
A věru jiných jmen je skoro dosti,
Jež vynikají zvláštní původností;
Je Agrippina, Angelina, Tína,
Pak Levkadije, Blanche a Evelina,
Jež by se hodily vždy veršům spíše,
Než Ludmila, jež podivně se píše.
Že Orlovský však tehdy neměl zdání,
Že dívka bude veršův rekyní:
Tu ve svém vlasteneckém horování
Chtěl vychovať ji jenom k kuchyni;
A po domluvě s churavou svou paní
Tu novou dcerku takto nazval tedy.
On právě tehdy v hospodářské vědy
Svůj bystrý rozum velevtipně nořil –
A hrabě pán se těmto vědám kořil –
A dekret za sekretáře v ten věru
Den obdržel, když dostal první dceru.
Liduška rostla jako v jarním puku
Ten nejmilejší májem kvíteček;
A když pak došla sladké mluvy zvuků –
Nejkrašší děcka nevinného věk –
Tu často manželé se v malém hluku
Trošinku vadili, neb matka svědčí,
Že dívka dí „mamá“, když brečí;
A otec zas, že „máma“ vyslovuje.
Toť krásná hádka! Proto zasluhuje,
By oslavena byla také básní,
Vždyť dává Orlovských nám obraz krásný!
Tak dorostala Liduška jak z vody;
A když jí bylo asi dvanáct let,
Tu dospěla též velké na nehody,
Jimižto hrozí děvuškám zlý svět
Vždy s neštěstím vším panující mody.
Jen doma byla cvičena až dosud,
Však teď jí nastal strašný, hrozný osud!
Neb její matka velmi svědomitá –
A svědomitosť verš jí nevyčítá –
Nelitovala ohromného platu
A strčila ji... do pensionatu.
Bylť tehdy Orlovský juž „dvorským“ radou –
Jak zváni jsou ti panští radové,
Již na titul ten dosuď mnoho kladou –
A musil jako jiní pánové
Tož každou chvíli v službě s chotí mladou
Na venek z města. Orlovská se tedy
S svou dcerkou rozloučila naposledy;
A její pán... ten plakal jako dítě,
Vždyť Liduška, jak shora snad juž víte,
Jest jeho jedináčkem, jeho dcerou,
Již miloval on láskou tisícerou.
Jak známo, v pensionatech se jistě
Nemluví dosuď naší češtinou,
Tam koří se vždy frančtině jen čisté;
A tak se vzdělání též neminou
Ti všickni ženští encyklopedisté.
A přece u nás převysokých rodů
Se milé děti – ne snad na zlou škodu –
Teď učí česky, aby předkův dávných
Se dopídily zvukův staroslavných!...
Možná! Však jisto jest – a stav to milý –
By jazyk svůj tou řečí... oblomily.
To sice špatný kompliment je řeči,
Jíž vychloubáme se my Čechové;
Však budiž! Ani takto velkou péči
Pro dívky ústavy ty vzorové
Jí nevěnují, jak zkušenosť svědčí.
Jak drahých věcí drahé zříceniny
Zde Ludmila svou trošku mateřtiny
Jen v paměti své proto uchovala,
Že s tatínkem svým korrespondovala;
Neb s paní matkou psala v řeči cizí,
Vždy německy neb ve frančtině ryzí.
A pensionat, kde as čtyry léta
Nejkrásnějšího věku ztrávila,
Ji připravoval do hlučného světa,
Po němž tak mnohá dívka toužila,
Ač v něm to pravé štěstí nevykvětá.
Zde učila se všemu: tanci, zpěvu,
A vůbec vědám, ježto krášlí děvu;
Tož pianu a také, aesthetice,
Literním článkům, věcem jiným více,
Všem pracím ženským, logice a psaní
A „savoir faire a vivre“ krásných paní.
Též nachýlila někdy svého sluchu
Ku sladkým tajnostem těch mladých dam,
Jež jenom šeptem od ucha šly k uchu;
A jejichž základem je luzný klam.
Jsou také zvěsty obrazy jen vzduchu,
Červánky dob jen, v nichž se láska kryje,
Však láska taková, jíž Virginije
Kdys plála vroucně k svému Pavlovi.9)
A i ta láska tajně vysloví
Se mezi nimi, jakoby se bály
Snad o tom mluviti, co nepoznaly.
Po čtyrech létech ve všem vycvičená
Se sličná dívka domů vrátila;
A za ta léta arci velká změna
Se stala s ní. Teď jako spanilá
As Víla přišla v kraj ten zakouzlená.
Teď radosti tak dlouho odchované
Své srdce vzdávala víc nespoutané;
A pěla jako ptáček, jenžto právě
Ponejprv vylít’ zkouše let svůj hravě,
Podobna máji; který s bujným jarem
Po tuhé zimě vlastním stkví se čárem!...