Ó Luno tichá, jež’s mne tolikkráte
Svým tajným světlem slastně tišila,
Když sestry tvoje, milé hvězdy zlaté,
Na pouť si vyšly v místa spanilá:
Ó zaplaň ještě jednou v bledém svitu,
A čaruj dávnozašlé zjevy zpět
Z těch dob, když srdce v hojném ještě citu
Svůj nejkrásnější snilo luzný svět!...
Když po horách jsem bloudil v klidné noci
A s duchův stíny spolně obcoval,
A unášen jich divotvornou mocí
Juž volným letem s nimi harcoval:
Když vymknutý kdys světa z těsné dráhy
Všem cizinec sám sobě jsem se vzdal,
A přes lučiny, přes stráně a sváhy
Miznoucí tváry snův svých stopoval:
Když zadumán v rozmyslech tužeb vroucích
Na skále zvěnné zastavil jsem krok,
A v slzách maní z oka se linoucích
Jsem těchy nalez’ vítaje jich mok:
Tu tichomluvné ke mně přilétaly
S nebeských výší stkvělé podoby,
Tak čiré, krásné, že se zářiť zdály
V povabech svatých hvězdné ozdoby.
Ó rozplaň, Luno, citův žár a puky
A oživ zjevy dávno umdlené;
Rozproudí valněj’ srdce mého tluky,
By zněly písně sladce vzkouzlené!
Pak duch můj vzletne větru libodechem
V ty říše milé zlato-stkvoucích snův:
Zlehčí se srdci hlubým tímto vzdechem,
Když vleješ v ně nadšení plamenův!
Zašuměla voda, lesy zašuměly,
Veselou však písní tehdy nezavzněly,
Ač se jaro houpá na rozkvětlé sněti;
Ač počali ptenci návrat jeho pěti.
A to píseň jest, ač dumna, přec tak mila,
Jakoby ji labuť před svým skonem lila. 3)
Já zanícen zvučným zpěvem lesův temných,
Počil v srdci vání tužeb sladkojemných;
Ven jsem v dálku chvátal letem rozkřídleným,
K horám sněhobílým, k krajům neviděným:
Přes hory jsem mizel, přes vody jsem plavil,
Až se v kraji milém krok můj pozastavil,
V kraji milém, krásném, v němž se nebe smálo,
Nad nímž oko smutné přece zaplakalo.
Slzy zaplakalo nad truchlivou věstí,
Ježto hovořila o minulém štěstí....
A ty kraji milý, květy oluzněný,
Jaké děly činy, jaké se zde změny!?
Dosuď stejně řeky prudké, lesy stinné
A tvých jezer modro k bokům se ti vine;
Jako dávno časův, tvoje krásy žijí,
Avšak mnoho smutku v závoji svém kryjí.
Mnoho milých, tak i truchlých událostí
Tvoje lůno květné co památky hostí:
Avšak jedna ze všech – ta mi nejmilejší,
Že vzpomínka na ni duši mou konejší,
Že mé srdce rádo v ní se kochá vezdy,
Když se chýlí k zemi tiché noci hvězdy!
Byloť to v čas, když Francská zbraň
Přes šírých vlastí dalnou pláň
Až tam kde Visla proudův daň
V led vlívá východnímu moři, 4)
Svůj lavřín vlekla krvavý.
Kde bojův hluk se zastaví,
Tam v divém pádu v prach se boří
Trůn po trůně svěcených hlav;
A mnohý národ litou vojnou
Kleslý těch vrahův klne dav,
Jenž v tichou vlasť vpad’ na výbojnou.
Jak řeky jarem rozvodněné
Přes duté hráze břehův svých
Rozlijí vlny rozbouřené
Pádící v proudech hltavých:
Tak valná moc se bojovníků
Hrnula toky z Francských luhů,
A ve vítězném, vojném křiku
V před v krvavém se valí kruhu.
Nejinak davy těch vojínů
Se rozlívají na planinu,
A víří v divojásném znoji
Vždy po novém a horkém boji,
Jak kdyžby šedochmúrné báje
Své otevřely valné kraje,
A dávných stínův vetché plémě
Vylétlo v lemy mrtvé země,
By v hněvu vedlo hrozné boje.
Tak ony kdys pověstné roje,
Když Hunův divých strašná zbraň
Zlomena padlým Gothův králem,
A vůkol doly, hory, stráň
Jediným sloula mrtvol valem. 5)
Na tisíc bojův bojováno,
A na sta bitev svedeno,
A přece každé vzešlé ráno,
Jest čerstvou krví zbroceno.
A nezastavným tokem vpřed
Těch vojsk se valí hrozný střed,
Až v zemi cizí, opuštěné
Své nové sídlo upevnil,
A prápor slávy zkrvácené
Na týmě padlých v pychu vryl.
A nad krajem, nad nímž jsem v lkání
Svým truchlým okem zaplakal,
Teď hrabě Alfons ostrou zbraní
Zde přehrdým se vládcem stal.
On rodem mocný, velký jest,
A mnoho váží svoji česť,
Jsa hrdý tím i vědomím,
Že vyšší přátelí se s ním.
Však příkře valnou mocí svojí
Zde proti podmaněným brojí;
A každý, kdo syn té je země,
Nenávisť v jeho srdci budí,
Jejížto původ v tajné hrudi
Sám skrytě pěstí, přetajemně.
A jeho dcera spanilá,
Svou formou slíčnou angel smavý,
Však jeho pychu odstín pravý,
Ty hněvy ještě dráždila.
Zde v cizině prý musí žíti
Svým milým družkám vzdálená,
Jsouc doma čestně vážená,
Anť zde k ní zášť jen každý cítí
A v strachu k ní zří a povržením,
Že dcerou toho nepřítele,
K němuž se každý blíží s chvěním,
Ač hněvem vře přec srdce smělé.
A hrabě Edvard kraj ten milý
Opustiť musil v této chvíli,
By prodlev, slávu svého jmena,
Jež nikdy dosuď nezkalená,
Pro niž svůj život nasadil,
Snad podlým činem nezradil;
By raděj slavnou smrtí v boji
Pad’, kde voj válčí ještě v znoji.
I jeho otec v bitvě kles’
Za svého krále bojovav.
Ó šťasten, že nepřátel ples
A hrdý přepych jejich hlav
Ku svému bolu nepřežil
A spánky své v hrob slavný skryl.
Neb prápor jemu důvěřený,
(Ač často kleslý, předce ctěný)
Od královské to samé ruky:
Zas králi v ruku navrátil,
Když smrti hrot jej uchvátil.
A nedbav v boku palné muky
Na krvavý drn položený,
Poslední česť vzdal panovníku,
Jak dlužno vlati bojovníku,
Když jeho úkol dovršený.
Pak seslablý juž k synu svému
To před královskou praví tváří,
Z níž vznešený bol v smutku září:
„Můj synu, milý srdci mému,
Že znáš zacházeť s břitkou zbraní,
Zde volám s nebe požehnání,
By vzkvětlo na zdar na tvé skráni!
Buď věren vlasti neúnavně,
By’s v bojích slavil krále svého;
Vytrvej čestně v službě jeho,
Až padneš rek zaň v boji slavně.
Tak oslavíš i ten můj rod
A svatý popel vetchých dědů,
K nimž matný krok svůj nyní vedu
V hrdinské smrti jim všem vhod."...
A Edvard svatě slov těch dbal,
Pro vlasť a krále bojoval...
Však déle v boji odolati
Přemoci Francské nelze jest:
Neb svým vítězstvím všecko schvátí,
Co v odpor staví síla, lesť.
A dědové kde Edvardovi
Obývali dům mramorový:
Tam hrabě Alfons hoduje
v divém se plesu raduje,
A hýří s hostmi vítěznými.
A Edvard kdysi vážený
Bohatstvím, statky žehnanými
Opustiť musil dražený
Svůj domov; od krbu a střechy
Sám bídný prchnouť v cizí dál.
Les je mu krovem, lůžkem mechy,
Pokrm je hlad a nápoj pal;
On nemá místa, kde by svou
Osudem hlavu stísněnou
V pokoj a spánek položil
A hněvu nepřátel se skryl.
Sám někdy milý život jeho
V tom skrývání vši cenu tratil,
Že bez slávy a jmena ctného
Jen v žalu divokém se krátil,
By shasl hrobu neznámého
Bez ozdob v prázdném, temném klínu,
Jak zmizí kdys blesk v nočním stínu.
Den vzešel v jitru nachovém.
Tu Edvard s drahým domovem,
S tím krajem, s těmi lesy, luhy
Se loučil dnes ach! naposled!
On vzpomínal si na své druhy,
Na jejich zpěv a přímý hled,
Na honby divé, převeselé,
A na rozkoše milých dob,
Jež uprchly beze všech stop,
Jak zlaté sny juž zapomnělé.
A když tam slzným zrakem pílí
Vod tichých přes stříbrné pěny,
A palác ten mramorobílý
Pak shledne v vlnách odrážený:
Tu z ňader bolných litý kvil
V zoufalém zvuku vyronil.
Tu zrak mu divým ohněm plál;
Sám shroužen v dumách mlček stál,
Tak mlček, jak hrob zapomněný,
Když na něm hoří ohně pal
Soucitnou rukou rozsvícený. 6)
Pak zíral zas v dál sivomživou
A v květné doly s hory vrátké:
Viděl svou mladosť přeprchlivou
A její slasti a sny sladké;
Viděl se hocha v prvním mládí,
Jak na zdar rodu růste čilý,
Jak jinoch vojné hry provádí,
Až v opravdu se proměnily.
Pak viděl otce klesnouť v boji,
Jak drahou matku nesou k hrobu;
Pak vlasť v planoucím nepokoji
A zbraní stísněnou v tu dobu;
A vítěze pak zhrdlé týmě,
Jenž tíží plesem těžké břímě:
Tu puknouť jeho srdce chtělo,
By puklé ještě bolem vřelo.
Tam zíral dolů ku břehům,
Jež keře vzkvětlé vroubily,
Na palác bílý, otcův dům,
V němž cizí plesy hlušily.
Tu „s Bohem!" zvolal divým hlasem,
Jejž v hrdle zdávil palný žal,
Tak tklivě, že i spády skal
Trnouce v zvěně shlukly žasem...
Pak šel – a stavil zas spěch kroků,
Hrnoucích slzí proudy v oku:
A na tom samém místě stál,
Kde nad krajem já zaplakal.
Tam slzným okem v modrou dáli
Mé roznícené zraky plály,
A divou slastí těkaly
Od modrých vln tam na skály,
A se skal mešných v divou pláň,
S níž snoubila se nebes báň.
Tu slunce růžné na obzor
Juž vystoupilo z šedých hor
A vše svou září ozlatilo.
Ty vody červcem zabarvilo,
Že zdálo se, jakoby zem
Svůj proměnila dřevní lem
V proudící nachem oceán
A vzplála v nebes rudou pláň.
Z blízkého města hustý kouř
Vystoupal nad m’hu sivoranní,
Jak temný mrak se dutě hraní,
Když v černém nitru chová bouř.
Však jak nočního s jara stínu
Se tmy v dál modrou rozplynou,
A čaropůvab rozvinou,
Jejž chovaly dřív v chmúrném klínu:
Tak prchl kouře hustý mrak.
A volně zíral vlhký zrak
Těch zahrad květy porosené
A vodotrysky rozpěněné,
Jež v mramorových kašnách svůj
Tok přijímaly v sněžnou sluj;
Ty bílé villy nad vlnami,
Jež mile kryty křovinami
Svůj krov ve vodách smáčely
A odlesk v hloubce srážely;
A k tomu všemu ptactva zpěvy –
Nad lesy zlatomodré pruhy,
Jak tisíceré kdyby duhy
Barevné rozčářily zjevy:
A nad hlavou ten modrý vzduch,
Tak hluboký, tak daleký,
Tak tichý, vlažný, přeměkký,
Že v těsném víru volný duch
V té divosladké závrati
V nebesa bleskem odchvátí:
Tak jsem tu stál... A v modlitbách
Jsem trval slovem nevýslovných,
A tonul ve zázračných snách,
Nad něž jsem nesnil dosuď rovných.
K tomu ta pověsť o jezeru,
Jež lila krásu tisíceru
Na každý stín, na každý břeh,
Na vlnu sivou, tichošumnou;
Jež v píseň lesův truchlodumnou
Svůj rozkouzlila sladký dech;
A pak ten v srdci hlubý žal,
Že nad sebou jsem zaplakal,
A nad osudem milých dvou,
Již věrni sobě spočívají –
Ta v hrobě vlhkém, nad nímž hrají
Klouzavé vlnky píseň svou:
On vzdálený však mnohé míle
V pažiťné, slavné u mohyle:
Ó za takou bych opět dobu
Půl žití svého daroval,
A všecku lesku, slávy zdobu,
Již v marnosti jsem často ždal!
Za jeden taký okamžik,
Kde rozkoš – láska – bolův vznik
Celou to duši opanuje,
Zanáší k nebi, k zemi snuje,
A pojí všecko v celek stkvělý,
V němž zas vše splývá, vše se dělí:
Za taký krátký slasti sen
Celý svůj život chtěl bych dáti,
Když, v skutečnosti uvězněn,
Duch jednou za čas v nebe chvátí...
Oj vodo tichá, modrosivá,
Své bílé vlnky kolíbej,
A břehův místa žalostivá
Svým čerem v perlách zulíbej!
Šumáním sladkým, pohnutlivým
Mé duše rozchvěj toužení;
A pláčem svým tak hlubětklivým
K tichému vzbuď ji k nadšení!
A o rozkoši, strasti, bolu,
Ty, sivá vlnko, vypravuj,
Tož v nejmilejším šveholu
Jak pěje slavík jím žal svůj!
A když se luzná k zemi sklání
Po Lunou mřivou sladká noc:
Tu milostného vzpomínání
Svou písní vzkouzli tajnou moc!
Vypravuj milou, dumnou věstí,
Co chováš v dutých hlubinách;
Ať zpěvy tvoje zašelestí
Jak zefýrů van v květinách!
A na jezero Luna snivá
Své dřímající světlo zlívá...
A vlna modrá, v níž se koupá
Roj vodních liljí v věncech bílých,
Svit Luny lichotivě houpá
S ním laškujíc v hrách rozpustilých.
A modrobílým nad jezerem 7)
Tím leskem Luny ozářen,
Jak z mořské pěny vyčářen
Palác se stkvěje nočním šerem;
Tož palác stkvostný, mramorový,
Jenž stříbrem, zlatem oplývá,
Kam oko jen se podívá.
Malbami hrají jeho rovy,
A podlé čalounových stěn
Je pokladův dav nakupěn,
Jimž též v milostném zjevení
Svou dává daň i umění.
A sály v sloupech spočívají,
Jak těch palácův křišťálové
Veřeje, síně, obloukové,
O nichž pověsti povídají, 8)
Že pod vodami hlubokými
Stkví komnatami se zlatými,
A čerem mořských stříbropěn,
Jež planou kol průzračných stěn
Jak vzácných perel leskné kruhy,
V nichž světlo hrá jak jarní duhy.
A nejisto, že tajné moci
Snad palác ten za modré noci
Sem vykouzlily v svěží břeh,
Jejž vlnek sivých líbá spěch.
Jak vzduchu milé objevení,
Jež Arab vídá v udivení,
To v horké, pusté stepi v letě
Na koni bujném s větrem letě:
Tak palác bílý oku vítá. 9)
Půl houští rozkvětlou je kryta,
A půl se koupá vlnek v klíně,
Tak plujíc jejich na hladině.
A bílomramorové schody
Vedou k těm modrým proudům vody,
Kde mnohá loďka v kolíbání
Pěnou se houpá sem a tam,
A v tom lichotném pohýbání
Vln hlubých nezná zradný klam.
A střecha nízká, Lunou bílá,
Jež v jezeru se zrcadlila
A vybíhala v plochu rovnou,
Ta umem ve zahrádku skrovnou
Je proměněna květem bujným,
Jejž líbá zefýr vanem dujným.
V ten vzkouzlený sad, mile zvoucí,
Vedoutě stupně v bělu stkvoucí
Nahoru v výši belvederu,
Jenž v klenutou se končí báň. 10)
Tam odkuď výhled v modrou pláň,
Na letné loďky na jezeru,
Na svěží v květech ostrovy,
Jež vzrůstajíce ze křoví
Tu napolo v tok vybíhají,
Tam na půl v houšť se ukrývají;
Pak na hřebeny sivých hor,
Jež věnčí svěže hustý bor:
Toť oku v ráz se objeví,
Že kam dřív vzhlednouť, juž neví,
Až zastavíc se v sivé dáli
Své spěšné hledy náhle stálí,
A drvíc v blankyt obzoru
Zpět musí v sladkém odporu.
A dnes, když Luna v zenitu
Se dumně nad jezerem houpá,
A ve dřímotném zásvitu
Ty sivé vlnky volně koupá:
Tam na výhledu dívka snivá
V dumání sladkém rozejímá.
Hned v před se chýlí, zpět se skrývá,
Jak lilije, když v noci dřímá,
Anť zefýr sladce ji ovívá.
Pak přes mříž dolů nachýlena
Zdá slúchati se vlnek šumu,
A kroutíc hlávkou neztišena
Zabloudí opět v hlubou dumu.
A přec zas v modrou dálku hledí
A každou vlnku živě sledí,
Již vlažný vánek nese z dáli.
Nadármo zraky touhou plály,
Co srdce žádá, nejde vstříc!...
Najednou vlny zašplouchaly.
Jakási labuť víc a víc
K palácu rozletem se blíží.
A vody mocněji se dují
A modrý tok svůj rozdělují,
Lkajíce pod tou sladkou tíží.
Ta labuť roste vůčihledě.
Ty její křídla plachty jsou,
Jež tiché noci vánky dmou,
S nimižto vlna hovor vede.
Konečně labuť sněhobílá
V letnou se loďku proměnila,
V níž junák jarý veslem hýbá
A v rytmu měkkém se kolíbá,
Až u břehu se zastaví.
Pozorně vůkol sebe zírá,
A v houšť svůj kročej prchavý,
Jehožto zvěna v písku zmírá,
Juž ku palácu zaměřuje.
Kolem se jasmín rozprostírá
A vonným květem balsamuje
Tichounký, vlažný noční vzduch.
Tak klidno jest, že ptáka ruch
Šelestem hovor listův zrývá,
Jenž tajnou hudbou ve sluch splývá
Jak duchův píseň kouzedlná,
Divoucích tonův hojně plná.
Juž u zdi smělý junák stojí,
A vzhůru zrak svůj napíná,
A vzhůru stírá náruč svoji,
Kde milostná dlí dívčina.
Neb z loďky letné ještě z dáli
Juž zraky jeho po ní plály,
Anať mu šátkem kývala
A čile k spěchu zývala.
Tu junák šeptmo zapíská.
A děva s svého hlediska
Pomizla jako hvězdy svit,
Když s nebes báně její třpyt
V táhnoucím ohni k zemi letí.
Než zvuk, jenž jak zpěv kosův zněl,
Když touží skrytý v husté sněti,
Ve mživé dáli zvolna zmřel:
Tu dívka v nejmilejší vnadě
Na střechy květné balustradě
V milostném žertu vzejde náhle.
Jsou slavíka to zpěvy táhlé,
Když milencové hovoří?
Či růže vzdechy vyslovené,
Když jara v náruči plamenné
V zardění lásky zahoří?...
Jsi ty to, drahý kochánku?
Jsem, slasti má. Kdež milánku,
Tak dlouho bavíš v noční chvíli?
Mou odpověď jen tehdy zvíš,
Až stokrát dotaz sladkomilý
V souzvuku hravém opětíš.
Ó ptej se opět, milená,
A přidej příjmí, jímž mne zovou
Tvá medná ústka znořená
Ve půvab září purpurovou.
Ó ptej se ještě! Kde jsi dlel,
Že’s na kochanku zapomněl?
Ta v touhách dumných čekala,
A že nepřijdeš, plakala.
Ó kéž jsem řeči slavíkově
V outlém se mládí naučil,
Bych ve zpěvu, nikoli v slově
Tvým písním sladkým odvětil!
Ó mluv jen, mluv, tvůj milý hlas
Je sladší láskopěvce písně,
Když roztoužený v jarní čas
Svým vzdechem bolné vzliká tísně!
Jak mluviť mám, když labuti
Milostný zvuk z tvých retův hraje,
Vznáší-li bílou perutí
Se v skonu v nebes modré kraje?
Nuž jenom ty svým šveholem
V mé srdce sladce roztoužené
Vylívej zvuky láskou zvěnné!
Neb ty celým tím vůkolem
Panuješ tichá královna.
K tobě se sotva blížím směle,
Bych viděl zdáli vaby stkvělé
A tvoje kouzla milovná.
Ó zjev se všecka v kráse své,
Jež k úctě mne jen hlubé zve;
Ó zjev se, nebes výdechu,
A schyl v mé srdce útěchu,
Jež tebou stůně, v slasti žije,
Jen v tobě dýše, tebou čije,
Jak sluncem tlící bylina,
Již pěstí rosná dolina.
Můj milku! jaký sladký klam
Tvou milou duši zahaluje?
Vždyť já svůj život z tebe mám,
Jenž jinde vříti nemiluje.
Ty’s mojím sluncem, Lunou já;
Ty hřeješ ohněm ňadra má,
A já jen odblesk toho jsem,
Co plane, září v srdci tvém.
Ty’s moje zora výchozí,
A já jen hvězdou předchozí,
Jež příchod její ohlašuji.
Když však juž ona vzejde v den,
Tu ráda vzdám se v sladký plen,
A v její lesk se potopuji
Co hvězda věštná její moc,
A na sladkou jen čekám noc,
Bych vypůjčeným leskem plála,
Bych ti jej za dne nazpět dala...
Tak vroucně tebe poslouchaje,
Když milá řeč tvá v sluch mi hraje,
Na časův běh a jejich změnu,
Na všecko kolem zapomenu.
Tak draha jsem ti, kochánku? –
A proč jsem v noci v truchlém stínu
Smím tebe vídať, milánku,
Po němž dny celé v touhách hynu?
Proč sladké toto tajemství
Mám v hlubých ňadrách skrývati?
Proč nemá nikdo poznati,
Ký obraz sladký v srdci tkví?
To povím jindy – v zapomnění
Tu myšlénku juž ponoři!
Což nejdražší má ti láska není,
Víc rovně ke mně nehoří?
Tou láskou mé je srdce blaho;
A dražší nad vše, co mi draho,
Milý kochánku, ty jsi mi!
Však proč jen s stíny nočními
Můj milý vezdy obcuje,
Když Luna v obzor vypluje?
Proč k hodům slavným nezavítá,
Když otec hostím rozkoš skýtá,
A v radovánkách stkvělé síně
Při zlatém hluší v proudu víně?...
Vždyť skoro dosuď nespočala
Jsem v milostném tvém objetí,
A tvé hubinky nepoznala
Slad slastný v delší záněti.
Jen tady milým oukradkem,
Ač v objímání přesladkém,
Když Luna tichá s náma nyje,
Z tvých můj ret rozkoš vřelou pije.
Pak, když uprchne sladká noc,
Po tobě plane touhy moc;
A s ruky, již jsi tiskal vroucně
A líbal rtoma horoucíma,
Žebravý ret můj palný snímá
Ty polibky ach! přežádoucně;
Ač dávno časem uchladly
Jak růže, když juž posvadly.
Ó rci, můj milý... Nuže, povím,
Proč jsem se střežil před dnem svitným;
Proč se stínem jen tajněskrytým
A s horami a temným křovím,
Jak divý pták jsem obcoval.
Však co ten ruch?... Toť větru let,
To slavík vzduchem vesloval;
To zašelestil růže květ.
Ó nedbej toho, milku, již...
Poslechni tedy; však svůj sluch
Mé lásky zrádcem nehaniž!
Neb pro ni odvyk’ můj se duch
Na prchlou mysliť minulosť.
Však kdyby slova necitnost’
Tvou outlou duši ranit’ měla:
Tu kaž již zrakům, aby vřelá
Se slza v vzniku umařila,
By moje slza netrýznila...
Té divé řeči nechápám;
Rač ustaň lkáti bolesť svou!
Neb tisícím ach! utrapám
Ve zkázu vrháš duši mou.
Zbroj silou pevnou outlý bok!
Věz, že mně hrozí nebezpečí,
Kde noha zastaví svůj krok.
Jak mnohá skrytá rána svědčí:
Řemeslo mé jest krutý boj,
Hluk války – co zpěv vítavý –
Jedině duši otaví;
A srdci mému bitvy znoj
Je líkem proti bolům zlým,
Jimiž nadarmo v ňadrách tlím.
Tvůj otec... ó že otcem tvojím
Musím jej v úctě nazývať...
Tvé řeči trpkosť příkrý chvat
Tím výrazem mne děsí svojím...
Proč ret tvůj zmlk’? To hodování
A číší břinkot ozvěnný,
Jejž jarní vítr sem dohání,
To mate řeč mou... plamenný
Bol metá v srdce zoufající...
Však slyš! zvuk rohu v dáli znící
Zas nových hostí příchod věstí...
Mne s tebou nikdo nesmí zříti
A kdyby uzřel na neštěstí:
Tu navždy bych se rozloučiti
Juž s tebou musil! S Bohem budiž!
Tím slovem ústrach ve mně budíš!
Ó nikoliv tak snadný jest
Tvůj odchod srdci ztrápenému;
Ty zůstavíš mne bolu zlému,
Jejž sotva mohu sama nésť,
A nedbáš ani strachu mého
O život milce jediného!
Bůh chraň tě, Evelino má!
Juž utiš bouři bolu svého!
Až s unylýma zrakoma
Zas Luna sladká z šedivého
Za noci vzejde pohoří:
Pak čkej mne – dnes juž musím jíti...
Tvá ústa s Bohem! hovoří,
A jen má ruka pocel cítí.
Kde můj je půvab, kde můj vděk,
Jenž kdys tě poutal k prodlévání?
Jak chudobna jsem v milování,
Že nedáš ani hubinek!
Můj ret se darmo k tobě sklání,
Juž v nelitostném vzdalování
Závistný prostor dělí nás!
Toť, milá, jen na krátký čas.
Juž s Bohem buď!" Nadarmo ruka
Jej víže sladce ještě chvíli,
Anť srdce bolem skoro puká.
Nadarmo divotužně chýlí
Se k němu v celé půvabnosti;
Darmo vší luznou čarovností
Tak milostná a přespanilá
Jej zadržeť se osnažila,
By sladké muky skonejšila
Tou jeho milou přítomností
A na prsou mu sladce znyla:
Juž kryje jej přetichá houšť...
A před ní v prázdné vzdálenosti
Se rozprostírá divá poušť,
V níž jenom dumný poklid hostí.
I spěje vzhůru na výhled,
By uzřela jej naposled:
Však i ta těcha zmařená.
Neb tma nad vodou prostřená
Jej skryla v závoj závistivý,
Anť Luna zašla za mrak sivý,
Jenž vystoupal tam nad horami.
Tu dumný zrak jí pod slzami
Kynul ach! tokem žalostným.
Bylyť to slzy první lásky,
Jež těsní – blaží mokem svým!
Kdož-koli dal by té otázky,
Zda v ráz tkví v srdci slasť a žal:
Tenť otázkou hned odvěť dal...
A na jezeru voda šumá
Žalostnou píseň, divomilou...
A děva ještě v touhách dumá
Se noříc v přešlost přespanilou.
Najednou lomoz, divý křik
Ji ze snův luzných vyděsí.
Toť není odvěť na plesy,
Jež zmlkly v síních v okamžik.
V zvědavě nachýlený sluch
Volání bije divý vzruch:
„Toť zrádce – zvědač – skolte jej!
Sem meče... sem zbraň nabitou!..."
Tu řeč tak hrůzně přerytou
Opáčí ohlas divočej.
Strach nevýslovný, ouzkosť, zděs
A předtucha trmácí děvu,
Když křik ten divý k ní se vznes’
Jen zvyklé lásky šeptu, zpěvu.
„Kdo zrádce ten!“ tak se ptá sebe;
„Kdo skolen býť má krutou zbraní?“
A nevědouc pro koho, nebe
Za svaté prosí slitování.
„Snad, žeby Edvard?... Nedej Bůh!...
Však před chvílí on pravil sám,
Že osudu všem propad’ hrám,
Že nebezpečí jeho druh,
Kam prchavé své kroky schýlí,
Jsa žitím jist jen v noční chvíli.
„Kdož jest on?“... Ba toť sama neví...
„Snad nejbližší mi doba zjeví,
Ach! osud jeho neblahý!"
Kéž onen muž jí předrahý,
V němž jedno její život vřel,
Unikl zlobě nepřátel.
Vždyť všichni jí též jimi jsou,
Kdož v oukladu snad páži svou
K záhubě jeho zbrojili.
„Či přec snad pravdu mluvili,
Že zrádce, prchlý zvědač jest?"
Tu myšlénku nemohla snésť.
„Vždyť on tak mužný, dobrý byl;
A dnes mi sám i přislíbil,
Že vyjeví, proč na světě
Mladosti v prvním rozkvětě
Tak sám a v nebezpečí stál....
A nešťastným se býti zdál.
Či lež by jen tvář jeho byla,
V níž souvěrnosť se zrcadlila?
On přišel, by se láskou mstil
A zlomiv srdce odkvapil?"
Tak divých pochyb v litém boji
Duch děvy těká v nepokoji,
A omlouvá vše v lichocení,
Co proti němu v srdci vzniká,
Jež samo v sobě v vzdor se spiká,
A sebe trýzní v domýšlení,
Až vzpor ten zas se v lásku změní.
Zatím křik umlk’ – v sladký sen
Klidné se ticho ponořilo,
Tak přervané na krátko jen,
By klidněj v dol se rozložilo.
Sluch děva na zvěd na vše strany
V ouzkosti chýlí nevýslovné,
Uprch’-li pronásledovaný,
Či kles’-li zbraně neslitovné
Krvavým pádem v smrti klín.
Však ticho všude... jenom stín
Tajemné noci vojevodí.
A zvědavě když zraky vodí
Pak přes jezera modrou pláň:
Tu na okamžik světla svit
Obzoru vzejde na blankyt
A prchá jakby větrem hnán.
Toť od Edvarda znamení,
Jímž sobě milci rozuměli,
Když po krátkém jen spojení
Na delší čas se rozjít’ měli.
On tedy bezpečen a živ!!...
Jezera proudy přeplaviv
Přec na ni vzpomněl v zmatku divém!
Však ono světlo v plání mřivém
To dlouhé, smutné rozloučení
Jí věstilo dnes v matném stkvění.
Dnes též veď loďku letnou jinam;
A tajnou stezkou ku skalinám
Zamířil svojich krokův spěch
Ukrytý divých keřův klenem.
Neb jindy pojal druhý břeh
Jej vysokých tam bukův kmenem.
On tedy oním zrádcem byl,
Jenž sotva se před smrtí skryl?
To děva trnouc myslila...
A přec jí zůstal milým stejně,
Ač v divé bouři beznadějně
Přec vroucně zaň se modlila.
A v slzách dlouho v dálku zřela,
Anť půlnoc dávno vypršela;
A teprv chladný ranní vánek
Přikouzlil v oči milý spánek.
A byl to Edvard, jenžto zbrani
Unikl dravých nepřátel?
Což ještě v tomto kraji dlel,
Anť dávno juž se v rozžehnání
S paláců svého příkrovem
Rozloučil a s svým domovem?
Snad dávno vzdálen vlasti své
Svůj osud bídný opěvoval,
A ve vzpomínce truchlivé
Na křídlech touhy domů ploval!
Ba těžko loučil se s tou zemí,
Kde první bavil sladký věk,
Kde rodiště drahého lemy
Tisící krásil mládí vděk.
Však nejen domov, kraj ten milý
Krok zadržely spěchu čilý,
Bylať i bytosť dražená
A nevýslovně milená
Tak srdce jeho ovládla:
Že zášť ta se vším v hněvu znojem
Ztrmácená nemocným bojem
Juž sama láskou uchladla.
Onť dceru toho miloval,
Jenž v jeho domě hodoval,
A s divých druhův hlučným davem
Ty drahé, svaté prznil síně,
Kde jindy otec v plesu smavém
Při zlatopěnném zářil víně;
Jenž zradnou smrtí hrozil jemu,
Juž všeho štěstí zbavenému...
A proč ta zášť Alfonze vznímá,
Že Edvardovi smrtí hřímá?
To jeho otec pohanil
Prý jej kdys v divosečném boji,
Když slavný vítěz podmanil
Jej i s četnými jeho voji.
Neb, když se jednou potkali
Na krvostrašném bojovisku:
Tu jako vichr, v divém trysku,
Jak výheň, když se rozpálí,
Na sebe hnali v ohni divém.
A nepřátelé coufali:
Tu Alfons v hněvu neskrotlivém
V zbraň pádil v litém vzteku slepý,
A darmo krev svou v pusté stepy
Vylíval za věc nedovážnou.
Nadarmo všudy rukou stražnou
V boj vodí svoje bojovníky:
Nadarmo „k předu !" hluší křiky:
Nepřátel chrabré jindy šiky
Se v plný útěk rozlijí:
Jak vln proud divě rozbijí
Se v náhlém valu ouskalí,
Když búry klín se rozvalí.
A starý hrabě slávu jeho
Tím vítězstvím prý pokalil.
Tu Alfons vztek svůj zahalil
V skryt srdce svého raněného;
A mrzkou zášť v svůj utrob vryl,
(V níž jedno rozkochaný žil)
Co símě pomsty týrající,
By dozrála v plod otrávící,
A vítěze, či syna jeho,
Jenž hraběti po boku stál
A slavně v bitvě bojoval,
Zničila dechem jedu zlého.
A změna časův válečných
Statného starce svrhla v hrob –
Alfonze vzpupný, krutý pych
Edvarda zbavil rodu zdob
A vlasti, domova, i všeho,
Co kdysi milo srdci jeho.
A když se se vším loučil kolem,
Tu div nepuklo srdce bolem;
A výheň zášti neskrotlivé
Rozžehla duši v síle divé,
Že žhavou mstu též přísahal
Tomu, jenž všecko jemu vzal!
Tu uzřel své milenky zjev:
Zapomněl na zlý v srdci hněv,
Na nebezpečí hrozící
A vzdal se lásce šálící.
Od doby té pak zavítal,
By zlevy svému žáru dal,
Začasto v noci lunosvitné
K milostným smlouvám přes blankytné
A tichomluvné přes jezero.
Sotva se dočkal, kdy zas šero
Pohrouží v noc kraj dřímotný.
Pak blouznil s děvou samotný,
Zapomněv na vše kolem sebe
Jen v ní svůj vzýval ráj i nebe.
A outlou něhou pěstěné
Té lásky předmět milý, drahý:
Ten cíl vášnivé jeho snahy,
Jen v touze vzporem zvýšené
Tak rozněcoval v srdce skrytu
Celý ten svět planoucích citů,
Že rozžeh’ všeho žití jeho
Úchvatným palem traveného
Juž rozohněné zápoly.
A v srdci žárném co koli
Jen cítil v blahém vzpomínání:
Toť byla ona v zjevu svojím,
V tom milém, sladkém rozkochání,
Jímž plála k němu ohněm dvojím
Té lásky mladistvě horoucí.
A všecek žal, jenž v divě žhoucí
Bolesti srdce jeho týral,
Tou žárnou jeho láskou zmíral,
Když z úst milenky šepot zněl,
V němž sladké touhy přízvuk chvěl.
Tak Edvard v srdci svém se změnil –
A život svůj juž propadlý
Jen k vůli lásce drahocenil;
Jí počal dávno uchřadlý
Zas pučeť novou krásou jemu.
Ó žel ach! že chtěl osud krutý,
By k srdci děvy přivinutý
Se schýlil náhle k pádu zlému!...
A brzy vzešla družná věsť,
Syn hraběte že v blízku jest,
Jenž kdysi vlád’ co mocný pán
Tím krajem od všech milován.
I to se, avšak stranou, praví,
Že hrabě Alfons srozuměn
S ním na odiv svou krutosť jen
A ku svých zrádné zhoubě staví.
Neb s Edvardem prý v tajnu dlívá,
O vyrovnání s ním mluvívá,
Rád vídá jeho návštěvy
Své odvrácený povinnosti.
Když však se větru prchlivostí
Ta věsť hraběti objeví:
Tu hrůzou plní jeho zjev.
Neb skrývaný ten strašný hněv
Se v výbuch vznítí v hrudi jeho.
A kdo jej uzřel zdrážděného,
Jak háral pomsty mocí divou,
By poskvrnu tu hanobivou
S pověsti a s cti svojí smyl:
Ten k němu zas se naklonil,
A důvěru svou porušenou
Zas k němu skládal napravenou.
Ba váhy staré tou řečí
Zas hrabě Alfons juž nabývá:
Že ten se nejvíc zavděčí,
Kdož Edvarda, ať mrtva, živa,
Ve poutech k němu přivlečí.
Neb buď se mlád, či pokročilý
Snad v spěšných letech žití svého,
Když rozkazu jen vyřknutého
Svým činem bude věrně čilý:
Ten může slaviť svatbu svou
Juž s dcerkou jeho mladistvou,
Nad jejíž krásu v celém kraji
Luznější květ nepučí v máji.
Věsť o slibu tom dostala
Se k sluchu děvy zděsem mroucí,
A každým zvukem ztýrala
Ach! její srdce trýzní žhoucí.
A k tomu služka prostořečně
Juž o sňatku hned mluvila,
Jejž slaviť bude spanilá
Nevěsta krásy milovděčné.
K neblahu svému Evelina
Se dozví též skrz onu věsť,
Že stihanec ten Edvard jest;
Skrytý si život připomíná,
Jejž vodil dosuď v slujích hor,
A pochyb posledních mdlý vzpor
Se kloní v srdci k jistotě.
A v chvatném jeho tlukotě
Nová jí ouzkosť bouří sen,
Že překvapí ji růžný den,
Aniž by, jak květ sladký vánek,
Ji oblažil těšící spánek.
Juž kolikráte Luna bílá
Za modré hory ustoupila,
A Edvard víc se nevracel.
Ach! cit jí v srdci krvácel,
Když na to sobě vzpomněla,
Že palác tento – jeho byt;
Že spády skal jsa za dne skryt,
Jen když noc tmy své rozstřela,
Co cizinec pod vlastní střechu
Se krásti musí v stražném spěchu.
Tu na jasném pak bělu čela
Ve chmůrách bolesť litá tkvěla;
A v srdce teskno nevýslovné
Svou tíží zlou se rozložilo
Uhasnouc úsvit čáky skrovné,
V níž dříve srdce jedno žilo,
Že štěstí nemůž’ kvěsti jemu
Tak strastně, bídně nešťastnému!...
Tak po dni loudá den se dlouhý,
Nadarmo v trýzních planou touhy.
A v těsně trapném čekání
A v strachu, a přec v doufání
Juž mnohý večer děva tráví,
Že ždané světlo v zásvitu
Ze dřívějšího úkrytu
Ji o příchodu milce zpraví.
Ten milený a drahý svit,
Předchůdce slastných okamžikův,
Se zdál zapomníť starých zvykův
A nevzešel víc na blankyt...
Noc temná bez hvězd prosvítání
Na smutný dol se náhle sklání.
Tam za horami sivé mraky
Se objevují – bouře znaky.
Je mrtvé ticho... ptákův zpěv
I umlk’ v bouře předtušení.
Celý ten rozkošný kraj mění
Svou leposť milou v divý zjev.
A v pozdní večer Evelina,
Když bouř se vzdýmá vodami,
Na milce zas se rozpomíná
Sladkými nyjíc touhami.
Tu rozmysl ji pojme dumný,
Že sama dá mu znamení,
Že čeká naň v roztoužení,
Ač bouří krajem vítr šumný.
Teď bezpečen by v rychlém spěchu
K ní mohl plaviť přes jezero,
Anť dolem leží temné šero
A stráž si hledá krytnou střechu.
A než okamžik uplyne,
Juž – znamení to zákynné –
Zableskne zásvit s belvederu.
Vzdor bouři v dál se po jezeru
Rozkmitne v žárném vzplanutí,
By znikl v náhlém shasnutí.
A z temné dálky táhlý vzkřik
Se mísí ve vln dunění.
A sotva mizne okamžik:
Tu v plápolavém záření
Juž světlo chvatné větrem divým
Na druhém břehu zaplane,
Odpověď milou svitem mživým
Dadouc milence kochané.
A jako spěje v bouři lité,
Ve vášni málo ostražité
Přes Helly proudy milek drahý
Ach! láskou divou přeneblahý,
Když v zásvitu věž zářivá
Jej k milosti hrám vyzývá: 11)
Tak Edvard dlouho vzdálený
Pospíchá loďkou lehkou k břehu,
Skuď svit mu kynul milený
Osvědčující lásky něhu.
Na stupněch vlnou opěněných,
V té noční bouři opuštěných,
Kde ani stráž víc nebaví:
Svou letnou loďku zastaví.
A smělým skokem k drahému
Dostoupí místu tajnému,
Kde čeká v sladkých touhách milá.
Ta příchod jeho netušila:
Neb v okamžik, když vichr stanul,
Tou písní z srdce bol jí vanul:
Vlní se jezero v bouření divém,
Luna i uhasla ve mraku sivém:
V dáli dlí můj milek ach! v žalu svém!
Zavítej v náruč, ty miloušku drahý,
Ke mně jen na krátký okamžik blahý
Utišit bouři tu ve srdci mém!
Za tebou plavila bych vlnou pěnnou,
S touhou jen po tobě rozplameněnou,
V náruči líbala sladký tvůj ret.
Bez tebe žiju jak umrlá v hrobě,
Bez tebe tichou jen smrť přeju sobě,
S tebou mi rájem ten daleký svět.
Neste mu, větry, mou žalostnou píseň,
Zjevte mu lásku mou, zjevte mou tíseň:
Že po něm toužím a linu svůj vzdech!
Pojď juž! ó pojdi, sic umru tím žalem,
Sic ztrávená zahynu neskrotným palem:
Urychli ten svůj ach! zdlouhavý spěch!
Tak hluboko se zadumala
Ta děva tužná ve svůj žal,
Že milý švehol nevnímala,
Jímž sladký ret k ní mile lkal.
Když probudil ji lásky zvuk
Z těch zadumání slastných muk:
Očím se věřiť vzpýrala,
Že ve tvář milce zírala.
A sotva že vzkřik pohnutí
Ve slastném stiskla leknutí,
By tajemství to nezradila
Ta její radosť zdivočilá.
Hned nutkala se k pokoji –
A v divotužném opoji
Juž k tomu šeptmo šveholila,
Po němž před chvílí sladce nyla,
Zapomníc srdce na boly
A jejich kruté zápoly.
Tu v jeho zrak své noří zraky
Chtíc vlíti celou duši svou
Tím hledem v jeho touživou.
A slastné tísně slzné znaky,
Ty průvodkyně touhy sladké
A sestry něhy blouznivé:
Ty Edvard v vznícenosti vrátké,
V nedočkavosti ohnivé
Svým plným okem chtivě ssál.
Přesladká slova šepotal,
V nichž vše, co cítil, praveno,
Anť dřív juž zrakem zjeveno,
Co ústům říci nelze bylo.
Tak srdce sotva vybouřilo
Ztonulé slasťmi shledání:
Juž mřelo v sladkém zondání.
V rozprávkách nyvých míjel čas:
Každému citu lásky hlas
Propůjčil přízvuk tako milý,
Že vespol sobě slúchali,
I když juž mluviť přestali.
I bouře hluk svůj zdivočilý
Juž v lásky hudbu změnila:
Jim skutečnosť ta nemilá
A v nivec splynul celý svět;
Vždyť vším jen byli sobě sami.
A když ustoupil onen vznět
Poklidu s jeho rozvahami,
A slasť, záchvatu sladký plod,
Teď v trpký přešla pelyněk:
Milostný mizeť počal vděk,
Jenž záři vrhá na život
Tak přelibou, tak duhosvitnou,
A milohravou, luznotřpytnou,
Že kdo se shloubí v její čar,
Juž věčně želí trpké změny,
Když vidí, vzbuzen z roznícení,
Že záchvatu juž schladl žár!...
„Ty víš teď, kdo tvůj milý jest,
A ký jej čeká osud zlý:
Že proti němu vražda, lesť
A hněv ni časem uchladlý,
A vše se strojí nebezpečí.
I ta má láska zřejmě svědčí
Teď proti mně, a bídníka,
Jenž svému trestu podniká,
Ve zhouby vrhá strašný plen.
Ó že jsem kdy tvou tvář tak milou
Svým zvědným okem uzřel jen!
Že tebe ach! tak přespanilou,
Jak mladistvý tě vídal sen!
Proč tenkrát, když se’s přemilostně
Tím paní kruhem nesla stkvělým,
Jen krásnější tím bolem vřelým,
S nímž drahou matku svou litostně
Jsi sprovázela k temnu hrobu:
Proč směle vstoupil jsem v tu dobu
Juž v obor tvého dýchání?
Proč oči v sladkém potkání
Pravily víc, než tehdy měly,
Když pohloubeny v sobě tkvěly?
Tě kochať s všemi tvými vděky,
Byloť tě ztratiť na vše věky.
Čím teď mi bude všecek svět?
Kde nejsi ty: tam vadne květ,
Tam slunce zajde v noční mrak,
Mění se Luna na přízrak;
Tam celý svět je převrácený,
Jenž dvojí krásou omájený
Se promění juž v stkvělé nebe,
Když vidím jen v něm tebe – tebe!
Ó nežalostni, milku můj!
A k slovům mým sluch nachyl svůj!
Snad otec můj tu lásku vroucí
Těch našich srdcí nerozdělí;
Snad nedá, řevnými bych žely
Otrula život svůj květoucí!
A přec tvou rukou toho zdaři,
Kdo oukladem můj život zmaří.
Při sám Bůh! než bych takou smrtí
Měl opustiť hanebně svět:
Tu spíš mne skála spádem zdrtí,
Již za vodou tam vidíš pněť.
Můj los mne táhne v divé seče,
Tam hodlám padnouť ostřím meče,
A odpočívať v slavném lůži,
Jak slušno statečnému muži.
Dnes juž tě vidím naposled!...
Ah! co tvůj mluví hrozný ret?!...
Já bez tebe žíť nemohu.
Tož cítím k svému neblahu.
Tvá outlá duše příliš měkká
Se rozloučení na vždy leká.
Přec, než se zjitřní den v noc skloní,
Můj krok juž musí přes hory
Mne nésti v jiné obzory.
Tvá řeč mně strašná hrana zvoní.
Ach! nekocháš mne vroucně víc;
Neb přelhostejně mluvíš ke mně,
Zapomněv zcela řeči jemné,
Jíž’s hovořil, když večer vstříc
Jsem tobě vyšla na balkon;
Když jsem tvé jméno zavolala
A sladkým kochánkem tě zvala
A vroucí touhy lila ston.
Jen po tobě se volně chvěla
Má duše láskou vzplamenělá;
Já nepoznala bolu, žalu
V tom sladce trávícím mne palu,
Až ona věsť mi přišla k sluchu
A vše sny krásné zvrátila,
A v divém, srdce rvoucím ruchu
Můj sladký mír ach! zrušila.
To vše bych ráda nesla v znoji,
Kdybych jen klesnouc v náruč tvoji
Na těch tvých prsou odpočinek
Nalezla v vřelém objímání.
Ach! těšiť mne jen sladké vání
Má v bolu mém mdlých upomínek!...
Neb nyní tebou opuštěná,
Tož sama jsem si odcizena,
Anť s sebou vzejmeš srdce moje
Nezavdav za ně srdce svoje.
Ó kdo tu bolesť vysloví,
Již odchod tvůj mi způsobuje,
Již každý kvítek obnoví,
Anť na tebe mne pamatuje!...
Ba krutý osud vládne námi
V krutější ještě nezměnnosti!
Jaký jen průchod z zmateností
Mám voliť zlými odvahami?
Mám zůstať, by’s snad otce svého
Co vraha ctila, zvražděného
Milence svého v zoufalosti?
Či prchnouť mám a přežalosti
Zde tebe samu zůstaviť,
A sám i všeho zproštěn žíť,
Jež kdysi mojím žitím bylo?
Svůj někdy palác, statky své,
Ba vše, co mimo to mně zbylo,
Vše vzdal bych pomstě vášnivé,
Jíž vře tvůj otec proti nám:
Jen tebe ať si odchovám;
Ač naděj luzná zhasíná,
Jak v mraku hvězda zákynná.
Rozloučiť musím... Nemluv dál,
Sic rozšílí mne ten tvůj žal!
Což necítíš mou bolesť sám,
Anť vše tvé útrapy já znám?
Za svou bych lásku život dala,
Bych tě jen věčně milovala,
A ty opustiť chceš mne chladně,
Bych zhynula, jak kvítek svadne?
Mám ještě nad svou lásku vzňatou
Povinnosť nezměnnou a svatou.
Můj život vlasti náleží,
A vlasti vzdám jej na oltář,
Kde mocně lavřín přesvěží
A slávy kyne svitná zář.
Jej zachovať je ctností mou.
Či mohla by’s tak ohnivou
A vroucí láskou milovati,
Kdyby tvůj rytíř svoji česť
Méň vážil, než povinen jest,
Se neostýchav v hru ji dáti?
Zde nelze dlíť... tam král můj volá,
Tam čin a slavné nebezpečí,
Tam hluk nepřátel v divé seči,
Když boj se horký rozplápolá;
Zde potupa a láska, trýzeň,
Zde otce zášť a dcery přízeň,
Zde rozkoš v lásce ohnivé
A v tajnu štěstí řevnivé;
Oh! kde tu voliť dříve mám? –
Prchnouť je krutosť... zůstať hana,
Neb vlasť mne volá uondaná,
Bych pospěl v slávy padlý chrám.
Zůstať je smrť... a prchnouť vražda;
Buď padnu já, buď ona shyne!...
Tak vyprostění možnosť každá
Svým vlastním uslabením mine.
Jaká mi cesta k štěstí kyne,
Když zjevíc se, juž v nivec splyne?
Vímť já tu cestu, milku drahý,
V níž spočívá náš život blahý;
Ty opustiť chceš tuto vlasť,
Nuž já ji s tebou opustím.
A otec tvůj?... Ten tobě strasť,
Ba samu smrť tím slibem svým,
I mně ji chystá smrtí tvou
A svojí pomstou vášnivou!
Já s tebou prchnu; s tebou žíti
Nemůž’ mi nebe zabrániti,
Neb ty’s jedině žití moje,
V něž skládám všecko štěstí svoje!
Jak takou lásku odměním?
Tím nebe celé kouzlíš slovem
V mé srdce sladkým šílením
Utisněné juž v palu novém.
Ó kéž tě mohu v ramenou
Skrz celý svět tam k nebi nésti,
Kde láska mocí plamennou
Vzájemnosť milosladkou pěstí;
Kde není vzporu, není hněvu,
Kde lásky povzdech zmírá v zpěvu,
A každý cit jen blaženství
Svým hnutím jeví šlechetnějším,
A v návalu přec nejmocnějším
Nezkalí svého pannenství.
Ba teď jsi lásku osvědčila,
Jak v nejsmělejším vzletu ani
Mé duše naděj bystročilá
V svém neosmělila se přání.
Nuž prchnem’ spolu: světu skryti
Ve vroucí lásce budem žíti,
A zem na nebe proměníme,
Vší bolné strasti těžké břímě
Za sebou rádi zůstavíme!“...
Tak háral Edvard... s milkou svojí
Na útěk v úmluvě vše strojí:
A ač čas prchal, dlouho milá
Jich slova ještě v šeptu nyla!
Samotna v komnatě své dlela
Ve sladkých dumách zhloubena,
A sama děva nevěděla
Jak naprosto je změněna.
Vše, jež v snách zří, je drahý milý;
Myšlénka každá v život čilý
Ze hloubi duše vzkříšená,
Juž v slastnou touhu svoje vání
Lahodnomile měnila,
A v sladkozdílném vzpomínání
S jeho se duší snoubila.
Tu zaplál slunce východ právě
A v duhový déšť milohravě
Svou clonu rozlil svitnoranní,
A milých růží rozkvětání
V tvář bledou děvy nasypal,
Že odblesk její zorou plál.
Kdo by v tom sladkém okamžení
Byl nazřel v krásnou onu tvář,
A viděl svaté zanícení
Kouzlící v líce žasnou zář;
Kdo jejich tahy prochvívané
Milostnou touhou v nyvém hrání;
Kdo uzřel oko rozkochané
Ve hvězdném ráje usmívání,
Jímž slasť se v srdci rozklene:
Kdo v tváři, v oku rozlitou
Juž celou duši neskrytou
V prostotě luzně milené:
Jak by se tu nezachvěl celý
Vší rozkoší blahostných citů,
Jež jihnou v srdce chladném skrytu
A v záchvat přejdou vzplamenělý!?...
Ten vidí z nitra tajemného
Vyniklou půli srdce svého,
Tu měkčí, mile jemnější,
A děvy nejmilostnější
Zas v bytosť sladce přenešenou,
V níž nalézá ji opět z nova,
Ač sobě jemně odcizenou.
Tu sám překvapen z sebe stojí,
Že tolik něhy v duši chová,
Že žije v nejoutlejším spoji
S milostným údělem své děvy.
Tak Evelina v tváři svojí
Milence bytosť celou jeví,
A v nevinnosti sladké neví,
Že jeho život ve svém kojí!...
Samotna děva v kobě stkvostné
V snách rozkošných se kochala,
A dlouho ještě dumala
V té vznícenosti přeblahostné.
Ten její stkvěl se krásný byt
Jak fantasie milý zámek,
Jejž láska mění v slastí chrámek.
Ze zlaté lampy slabý svit
V to světlo denní vylívaný
A nyvomřivě kolíbaný
V její ach! rozkochanou tvář
Svou bledošerou line zář.
Ta zefýru hry nedbá milé,
Jenž vrývá se v vlas rozpustile
A zakochav se dívčiny
V ty kadeřavé tkaniny,
Tak jemno-měkké jak hedbáví,
Vždy novým k nim se dechem vine
A odchvátiv v nich opět baví,
By počal z nova ty hry kynné.
U okna zadumaná sedí,
Skrz mříže břečťanové hledí
Na vod šumících hladinu
A dále v mživou krajinu,
Nad níž se bílé páry dmou
A lemují báň blankytnou.
V tom oku jejím dumně-snivém,
Tak smělém a tak sladkonyvém,
V němž vdechnuta je milosť hvězd,
Co svatších slastí tajná věsť;
V němž lásky úpal v outlosti
Hned splývá s duše cudností:
V tom oka zření temnosvitně
Jeví se stopy tužeb mroucích,
Jež plují v snách milokvětoucích,
Jak barvy hrají v duze třpytné.
Ta rozkošná tvář v bělu vzkvítá
Jak bílá růže za rána,
V níž zory zář na polo skryta,
Na polo v nachu koupana,
Svou tajnou něhu v plameni
Mizícím proudem temení.
A polomřivé usmání
I přes tvář milou přeletá;
Tu mine, tam zas vykvětá
V milostně sladkém střídání.
A ňadra svíží v utajených
A přec tak milo objevených
Se kouzlech v jemném kolíbání,
Jak lilje v zefýrovu vání
Lehounce, luzně, sladce dmou;
A sotva hlubou něhou svou
Ve mroucím hybu dýchají.
Tak sotva zjeví podtají,
Co pod pahorky sněžnými
Horoucím žárem v srdci žije,
Jež touhami se řevnými
Prozrazuje a mile kryje.
A když rukama přeoutlýma
V bělu a nachu vzkvítavýma
Těch sladkých ňader tiší ruch
Je na kříž kladouc na ten sníh:
To jakby dvou se jarních duh
Nad sněžným dolem rozlil smích,
Když ztichl přechvat bouří zlých.
Tak milostný je děvy zjev,
Jak první lásky slastný směv,
Když celý svět blahostné snění
V ráj dosuď netušený mění!...
Hluboké touhy kouzlo dchnuté
Z jejího srdce vyplynuté
Bytostí její celou vane;
A hostíc ve sladký se vzhled
Milostný zůstavuje sled,
Když v unylosti měkké plane
Ve tváři, v oku, v celém těle
Tak milosladce zadumněle,
Že touha zdá se v rozkochané
Bytosti její vtělena
A v úděl duše změněna.
A když tak blouzní, ukochaná
Sny těmi slastí budoucích:
Tu náplň citův netřímaná
Se prýští v slzách kanoucích.
Neb vzpomíná dob předešlých všech,
Kde záští hořel její dech,
Jíž hrdá ňadra planula
Proti rodákům Edvardovým.
Však ta zášť nyní minula...
Ta nahražena citem novým,
Vroucnějším, sladším, plným žáru,
Jenž srdce milou mocí tráví,
A každý jiný cit v něm dáví
A netratí, ba roste v háru.
Již dřív jí byli nepřátelé,
Ty miluje teď ona vřele,
Že druhové jsou milencovi.
Kéž sladce šveholnými slovy
By všecek divoprudký hněv
Z otcových ňader vypudila:
Jak ráda prolivši svou krev
By v jeho srdci vybudila
Jemnějších citův družné chvění
A přiměla jej ku smíření!
Přemarna byla její snaha;
Neb hrabě v divém podezření
Vidí jak smýšlení své mění,
Jak v ráz teď za cizího vraha
Dceř jeho přimlouvá se v pláči
A nevědouc tak více značí
Než jasněji se říci zdráhá.
A když jí ondy oznámil
Tu pevnou vůli srdce svého,
Že, kdo jme drze vetřelého
Jsa rozkazu povolně čil,
Juž tomu ruka odměnou
Její jest slavně přirčenou:
Tu div že život v smrtném dchnutí
Nevypustila omdlená,
Ač svolila tak zmatená,
Jak by duch její v pominutí.
Že příčinou té změny jest
Láska, již tajně v srdci strádá,
Komorné i hned jistá věsť
Na dotaz otci tož dokládá.
On darmo pátrá v stkvělé řadě
Svých hrdých přívržencův četných,
Kdo učaroval její vnadě,
Že hyne lásky v trýzních vznětných...
Proč však své strasti tajila?
Nedlouho teprv jevila
Se změna tato v jejím zjevu.
Snad žeby srdce láskou tknuté
Vědomo spolu viny kruté
Se otcovského bálo hněvu!...
Proč tož?... Od oné prchlé chvíle,
Když objevil se vyhnanec:
V noc pozdní hoří kahanec
Ve chrámku tichém děvy bdilé.
Snad žeby noci v šerém temně
Ti milenci se vídali?...
A za den dlouhý povzájemně
Pak sliby vroucí střídali?...
Snad že by... ten sám smrti syn
Úkrytný hledal noci stín,
By kochal dceru nepřítele?...
Ha! byť cíl dávné pomsty vřelé
Snad dcera, vlastní jeho dítě,
Uchrániť od záhuby skryté
V rozmarné svojí lásce chtěla,
By jeho zášť se otupěla:
Tu rač by dýku břitkou vrazil
V kynoucí ňadra sladké děvy,
Než zralý pomsty plod by zkazil
A smířil neskrotlivé hněvy!...
Ustoupil modré noci den.
A nad palácem mramorovým
Svá křídla rozstřel tichý sen.
Noc temnočirá purpurovým
Tam ku západu zásvitem
I planoucím hvězd prokmitem,
Na polo ve tmách osvětlena,
V den šerý tála proměněna.
Nad modrou vlnou jezerní
Rozlil se poklid večerní;
A jenom polo zdušeně
V tak truchložalné proměně
Se rozléhalo vod šumání,
Jakoby pělo o skonání.
Jak ze snův divých zlý přízrak
Na nebi sem tam prchal mrak,
A stínem hvězdy zakrýval,
Jejichž se lesk jak ze závoje
Skrz průhled sivý prorýval
Taje a jevě světlo svoje.
A za pahorky sinavými
M’hou stříbrnou juž vroubenými
Dnes ještě Luna unylá
Se hvězdám neobjevila.
Dřímotné její světlo dnes
Nevábí k sladkým slibům milých;
Jen hvězdek zlatých, reječilých
Na nebi odbývá se ples.
I táhlé zpěvy kosův nyvých
Juž umlkaly v tonech mřivých,
Poslední změny akordův
Se slastně lily v hymny svaté,
Jimiž slavíkův touhy vzňaté
Se kolíbaly v libosť snův.
I zefýr ustal s vonnou růží
V milostných hrách juž laškovati
A liboval si v listkův lůži
Přeluznovabném spočívati,
Či noci sladké tiché slasti
Na ňadrách lilje požívať,
By s rána dále v šíré vlasti
Moh’ opojený putovať.
Tak ticho bylo... ani ruchu...
Že skoro hudba kruhův hvězd,
Ta tajná nebes dalných věsť
K přežádoucímu zněla sluchu.
Tak slavný tanul dolem klid;
Tak průzračně plál nebe svit,
Že blankytem juž zpitý zrak
Moh’ božské trůny viděti,
Jež v jasné noci podletí
Ve výších nese hvězdný mrak!...
A dosuď Luny sladké světlo
Na rosné údolí nevzletlo;
Ten samý v nebi plane svit:
Bez ruchu tane krajem klid.
A vlna sivá zašplouná-li,
To jenom loďky levným ruchem,
Jež k palácu spěch řídí z dáli.
Juž stanula na stupni suchém,
By v svoje lůno sladké břímě
Lichotně jala v ochranu.
Ty plachty větru v půvanu,
Jenž nad vlnami polo dříme
A napolo se budí v listí,
Se dmou jak sivá křídla káně,
Když vzletne nad vod siné pláně
A vzduchem modrým zašelistí.
Juž loďka k sloupům dorazila;
A průčelím se položila
Na stupně pěnou kolíbané;
A vlny veslem rozčechrané
Utichnou v úmlk dřívější,
V nějž větru van je konejší.
Tu Edvard (neboť on to byl,
Jenž s loďkou onou přikvapil)
Vystoupil na břeh smělým krokem...
Okamžik postál... lehkým skokem
Pak přes stupně se vyšinuv
Juž za sloupcem se bílým skryl.
A hustý plášť pak rozvinuv
Svou skrytou dýku vyložil.
Tak čekal k boji odhodlaný
Na srdce svého pěstenku;
Buď ztratiť za ni život vzdaný,
Buď líbati chtěl milenku,
A žhoucně k sobě tisknouť tělo,
Jež po rukou se jeho chvělo.
Noc těkala... a všecek ruch
Kolem palácu klesl v spánek...
Jen kdysi větru bdilý vánek
Zahoural jako noční duch!
Stráž hbitším krokem sladký sen
S svých víček zaháněla jen;
Však u jezera dřímavého
Nebloudí kročej strážce mdlého.
Tam ticho bylo jako v hrobě,
Že Edvard tluky srdce cítil
Dvojnásob divě vířiť v sobě,
Anť neklid k proudění je nítil.
Tu k palácu svůj vrací zrak,
Jejž vodil po jezera pláni;
A netrpělivosti mrak
Se na vysoké čelo sklání,
Že dlouho mešká Evelina
A, že juž čas, snad zapomíná.
Tu rázem v blízké komnatě
Se slabé světlo ve zlatě
A sem tam mřivým svitem houpá,
A hned se za stín lehký kryje;
Toť její chrámek posvátný je,
Veňž její nožka právě vstoupá.
„O pojď! juž pojď! ty jedno milá
V mou vřelou náruč nedočkavou,
By’s ji leč s tváří usmívavou
A na krátko jen opustila..."
Tak šeptal Edvard; teplý vánek
Ta slova ukolíbá v spánek,
Že řečena jsou neplatně.
Tu v nedočkání přechvatně
Tím sloupím Edvard k oknu pílí,
A stane... stojí mnohou chvíli;
A zří a zíra nepřetrhem
Upoután sladkožhoucím vztrhem.
On zírá v chrámek lásky vroucí,
Kde jeho milá prodlívala,
Kde v dálku naň si vzpomínala
A po něm lkala v touhách mroucí.
Jak tajnou mocí, vše ovíval
Tak milý, luzný pořádek:
Že každé věci sterý vděk
Objeviv, všady přec se skrýval.
Ten svíží divan, kde spočívá
Bezzvuká nyní cithera,
Z níž v touhách mnohá přetruchlivá
Kdys píseň zněla s večera;
Ten stolek bílomramorový,
Kde kniha otevřená hoví,
V níž vylíčena láska jest
A všecka miloluzná věsť,
Jíž Heloise-a s Abelard-em
S tím vřelých citův žhoucím žárem
K roznícení a lásce žijí; 12)
A jiné knihy se všemi
Milými rovně písněmi,
(Jež dlouho věkův nepomijí)
Na běle tomto rozložené;
Těch obrazův pak ve změnách
Ty krásné barvy, drahocenné,
Jež ve významu na stěnách
Visí milostně uřaděné;
A sošek milé rozstavení,
V němž hlubý smysl všad se jeví;
Pak slastné lůže sladké děvy,
Jež v stkvoucím liljí rozpučení
Jak sněžný padol zrakům kyne,
Kryjíc se na pol v svitném stínu
Hedbávných záclon baldachýnu,
Jenž kol tím tajnější čar line:
To v rozkoši on vidí vše,
A vírnou slastí srdce vře,
Že to vše proň opustí ráda,
Že štěstí své v moc jeho skládá...
Tu ona, o níž sladce snil,
Najednou ve komnatu vkročí;
Obrací v žasu vůkol oči,
V nichž hlubý význak smutku byl
A jejich světlo stínem kryl,
Jak hvězdy kmitné hustý mrak...
Po všech těch drahých upomínkách,
Z nichž přízně, lásky kynul znak,
Svůj vrhá vyjevený znak;
Po zlatostkvoucích v lesku skříňkách,
Kde sladké, přemilé památky
Od družek, od umrlé matky
V libostné vůni dřímají
A plachým zrakům kývají.
Ba prositi se zdají spolu,
By růžných prstkův mhavý svit
Zastihl jejich outlý byt
A temnou schránku s nich sňal dolů.
Však děva v dumném blouznění
Ni knih tajného mluvení
V té době sobě nevšímá...
Neb mysl hlubě rozjímá,
A ňadra bouří, bledé líce
Jen planou, aby zbledly více:
A vyplašený nepokoj
V těch změnách jeví divý boj.
Neb děva chví se úchvatem;
Křeč třese tělem v rozňatém
A hlubě zrývajícím žáru,
S nímž spolu jizvý, žravý mráz
Se snoubí v neuhaslém háru,
A sotva zniknuv pálí zas.
Tu děva klesne na klekátko,
Kde jindy prosby nevinné
Z přečiré duše dětinné
Šeptala k nebi milosladko.
Však modlitba té zlevné těchy,
Po níž se její pjaly vzdechy,
V té rozhodné a smutné chvíli
V to srdce bouřné neuchýlí.
„Jest hřích to, co teď počínám?...
Žas mé rve srdce, když si zpět
Na otce svého vzpomínám,
S nímž jsem se rozžehnala teď.
Kdy k lůži jsem juž přistoupila,
Bych naposled jej políbila,
Bych jeho svaté požehnání
Ze zlatých snův milého vání
Na svoje smutné spánky vzala,
Budoucně po něm osiřalá:
Ach! jak se jeho úsměv blahý
Hned proměnil v hrozící tahy!...
Já přece k němu sehnutá
Ta slova sotva dechnutá
„Buď s Bohem!“ teskně pravila,
Jež na polo jsem zdusila,
By dechu mého hrubší vánek
Nepřerval jeho mírný spánek.
A když jsem polibiti chtěla
Posledním rozloučením smělá,
A láskou dětskou zmožená
Podruhé ty rty stářím svadlé
A oči v hlubý důl zapadlé:
Tu div že žasem zděšená
Jsem nezalkala divým vzkřikem,
Jenž sotva v hrdle umřel vzlikem...
Neb křečovité drhání
Ten důkaz lásky zabrání,
A srdce skoro k zoufalosti
Tou svojí týrá přetrpkostí,
Anť dřív vál úchvět z tváře jemné
Planoucí jedno láskou ke mně!...
Juž ve snách divý mrak se stírá
Nad srdce jeho temným bytem,
Jak blankytu se záře čirá
Zatmívá v šeru chmúrovitém:
Což až se otec probudí
A uzří dceru jedinou,
Jak za marné snad příludy
Pohrdla láskou dětinnou
A nepřítele zvolila,
By v hříchu s ním se snoubila?...
Ó Edvarde! můj drahý milý,
Své svědomí, vše srdce síly
Tvé žhoucí lásce podávám!
Dejž Bůh svou zdarnou milosť nám,
By hvězda přeplného štěstí
Nad naším snubem chtěla kvěsti!...
Však což to juž?... Tak prchá čas,
Že noc se v půli se dnem střídá!?
Těch hodin dumnězvučný hlas
Tajemné věsti mi povídá;
Jak z chladné důli temných hrobů
Zaznívají mi v tuto dobu,
Co pohřebního sboru zvuky
Budící ze snův spící muky.
Ha! co ten lesk tam za jezerem
Prosvitající modrým šerem?
Snad by to Luny dřimný svit?...
Ó že na útěk zapomníť
Jsem mohla v rozblouznění svém!
Osud mi vypsán v běhu zlém...
Nuž s Bohem , otče!... i ty chráme
Mých nejčiřejších, svatých snův,
Hlas vnitřní-li mne neoklame,
Víc neuzřím tě za svých dnův...
A ty drahý a outlý stroji,
Mých nejvroucnějších tužeb zdroji,
Ty buď juž věčně, s Bohem buď!
A rozhrej v dumy onu hruď,
Jež v upomínce na mne želí, –
Až rozladěný budeš celý;
Jaž duše má, jež v tvoje tony
V bolesti hlubé lila stony,
A zavzni písní žalostivou,
Jež svojí mírou srdcetklivou
Vše srdce pohne k pláči bolem,
Až pukne v vzdechu s tebou spolem!.."
I zmizí ruče okamžik...
Tu vlnek šumných zalká vzlik,
A loďky letné hbitý běh
Opustí náhle květný břeh.
Tam v sladké, měkké u náruči
Na ňadrách, plných milých tísní,
Jež dmou se přec i v tajné trýzni:
Jak lilje, když ve stínu pučí,
Spočívá Evelina blahá.
A v citech žhoucně vzbouřených,
Tak dlouho v nitru zdržených,
Se ňader plamen mírný zmáhá.
Ba skoro v sladké šílenství
Se změniť hrozí blaženství,
Jímž ohnivé se srdce tráví,
A vše krom lásky v sobě zdáví,
Že přepjaté v tom rozechvění
Juž ztone v žárném zanícení.
„Ó nech mne na těch ňadrách vroucích
Mých všechněch strastí zapomníť;
Neb v chmúrách bolův dravěžhoucích
Hrozily stlumiť všecek cit,
Tak plně k tobě planoucí,
Že slunce blesky žahnoucí
Nehoří vřelej nad plamen,
Jenž v srdci mém plá k tobě, k tobě!...
Ach! ty’s mi vše... můj život, sen,
A dech a noc a čirý den,
Jenž září k tvé jen větší zdobě!...“
Při tom jej tiskne k prsoum svým
S takouto jinak cizí silou,
Div že tím vroucím objetím
Nevdechne veň svou bytosť znylou.
A líbá rty a líbá tváře
Květoucí vstříc jí v sladkém čaře,
Jakby svůj všecek žití znoj
Jen jemu v nejsladší opoj
Juž v ústa, v tváře vžehnouť chtěla
A mrouc v něm zas oživěla...
A ony city hárající,
Náš všecken život žahající,
Dokuď se žár mladosti valí
Žil vřelých chvatným prouděním:
Ty city náhlých vzbouřením
Přes hráze křehké divě hnaly;
Naleznouc průchod ve vášnivém
A nyní déle neskrotlivém
Tož návalu a výbuchu,
V divějším proto ve vzruchu,
Že dosuď jsouce nespokojeny:
Teď z tlení vzešly na plameny...
Tak jarní slunce v šedý den,
Když opustí je sladký sen,
Vysílá s rána růžné pruhy
Prv v mlhách stříbrokvětné duhy;
Celý kraj v purpurové moře
Topí v záplavě vzešlá zoře:
Pak náhlým bleskem záclon všech
Se sprostí slunce ranní spěch,
A co zjev mocně zohněný
Vyšlehne svými plameny.
„Ó dej, ó dej se líbati
Tak dlouho, až se uchvátí
Ten plamen srdce žahavého,
Jenž život béře z žití tvého!
Ó jak je slastné obejmutí
V tom na tvém srdci spočinutí!
Ó kéž bych věčně lásky sen
Sníť mohla na tvých ňadrách jen,
A nikdy z něho probuzená,
Jen k tobě v slasti připojená
Svůj život shroužiť v srdce tvoje,
Tam naleznouc plného skoje!...“
A Edvard vstříce k Evelině
Spočívající v jeho klíně
Se klonil v slasti nevýslovné.
A řeči jemné, zpěvorovné
Svůj zapůjčoval zpitý sluch,
A skoro hanil větru ruch,
Že šustem svým tak lichotným
Čaruje vlnkám dřímotným,
Že hlučněj vodíc své šumání
Sladkému brání rozmlouvání.
Když jeho pevné rámě šiji
Bělostnou, formy labutí,
Objímá v lehkém opnutí,
Že srdce obou k sobě bijí:
Tu divá rána bleskem žhavím
Vším rozlítne se krajem mhavým,
Nad nímž se Luna unylá
Pochodeň lásky zjevila.
A zradkyni tu milou ani
Ti milencové neviděli,
Ba, v milostném tom šepotání
Těch lásky věstí, neslyšeli
Na břehu stráží volání,
Jež k nim teď větřík dohání.
A v okamžiku celý břeh
Obživnul spěchem hemživým;
Všudy se jeví trhlý běh;
A rána v ránu ohnivým
Se bleskem v hluku spojuje
A s ozvěnami bojuje,
Jež z protějších se hrnou skal,
Jak by zlý vichr dolem lkal.
Edvard se vzchopí... plavcům zývá,
By sílu sživli, jež umdlívá;
Sám pak svým mocným ramenem
Juž veslem lunolesklým hýbá,
Že loď se v běhu zvýšeném
Na vlnách modrých rozkolíbá.
A Evelina u popředí
Stojíc k palácu v dálku hledí,
Anť její lehké bílé šaty
Jak mhavý vánek poletují,
Když s jitra májového snují
Se v temnou noc juž světla chvaty.
„Tvůj otec útěk znamená,
Milenko moje dražená!
On hotuje se, krutou zbrojí
Mně odníť tebe v zlobě svojí...
Neboj se! spíš mne schvátí smrti hněv,
Než bych teď prolil jeho krev.
Dceř kdyby’s toho nebyla,
Jehožto zášť nás zhubila:
Nic nesmířilo by mé vzteky;
Ni oceán by předaleký
Jej mojí pomstě neunesl,
Až jeho sláva též by svadla,
A toho hrdý znak v prach klesl,
Jímž naše stkvělá sláva padla...
Než ty’s ten strážný angel jeho,
Jenž tlumíš ves hněv srdce mého,
By tebou dalo odpuštění
Za otce všecko pohanění!...“
Ten mládenec plný zášti znoje
Nedořek’ ještě kletby svoje:
Tu padne rána... tklivý vzkřik...
A bílý šat se v vlny sklonil.
Pak zalkal vod předivý vzlik,
Jak by zvon truchle hrana zvonil!...
A druhý, tklivý vzkřik se vzňal,
Že stokrát zavzněl v slujích skal,
A zněl a zněl tou modrou dálí,
Až zvuky jeho dokonaly.
Toť vzkřik Edvardův... divá zvěna
Ach! toho posledního zvuku,
Jímž duše děvy odnešena
K nebi v posledním srdce tuku...
V té samé chvíli divé vody
Edvarda jaly v sivé brody,
Jež nad hlavou mu v hluku bijí;
A dlouho jej v svém lůně kryjí,
Až konečně se objeví
Bledý jak smrť a bez děvy...
Obvyklý proud krev sražená
V té době sbíhať zapomněla;
A žití jiskra zdržená
Sotva se v oku shaslém chvěla,
Když v loď jej bezduchého kladly.
Ty růže v tvářích rázem svadly;
Na bledé čelo vlhký vlas,
Jak sivý mrak na Luny jas,
V divokém padal nepořádku
Svou zdobnosť ztrativ v onom zmatku.
Jen rukou diký křeč mu hrál,
Jak by snad v tom snu smrti rovném,
Chvěje se v žasu nevýslovném
Za někým rámě rozstíral...
Za krátkou dobu druhý břeh
Zastavil letné loďky spěch;
A když Edvarda vyložily,
První se znaky objevily
Života jeho nešťastného,
Jenž bezděky se vracel v tělo,
By srdce puklé hořem mřelo,
Až do skonání neblahého,
Když síla žil všech uprachniví,
A tělo v troud se změní sivý...
A hrabě Alfons?... Bledý stál
U sloupův bílých na tarasu.
Levicí v hrozném bolu rval
To siné stříbro svojich vlasů.
A pravice ta v drhavých
Se třásla křečech svíravých,
Jak ze sebe by zdrvělá;
A tiskem pevným držela
Doposuď smrtonosnou zbraň,
Jež přes jezera sivou pláň
Hrot smrti vrhla krutým pádem
Ach! v ňader sladkých kolíbání.
Ta ňadra, ježto k zulíbání
Tím překynoucím, měkkým skladem
Tak znyle něhou sladkou zvala:
Ta ňadra více nedýchala...
A otec sám ten skonal čin;
Ač ruka tamto nemířila.
Však kdyby cíl dostihla byla,
Po němž se ruky chýlil kyn:
Dvě duše byl by jediný,
Ve hněvu ráz ten zločinný
Vyloudil z dvou milostných těl;
Neb v milci život děvy tkvěl...
Když stráží ze snův probuzen
Skrz dcery kobku vyběh’ ven;
Po ní svůj žaslý vrhav hled,
Tu neuzřel, leč zmatný sled,
Jejž útěk její zůstavil,
Ha! útěk s oním milánem,
(Tak komorné žas vypravil)
Jejž stíhal v vzteku skrývaném:
Tu kletbou stížil prchlou děvu
A v nezkroceně divém hněvu
Chtěl, by zplatila smrtí hřích,
Že směla povinností svých
K starému otci zapomníti
A přezradně jej opustiti...
A teď, když strašnou náhodou
Zavraždiv vlastní dceru svou,
To, co chtěl v hněvu, vykonal:
Teď šílil... plakal... srdce rval...
Vše darmo; víc k novému žití
Umrlou nemoh’ probuditi...
Tak stár’ (jak schází vetchý kmen,
Když usadiv se na kořen
Červ hryzavý svým zhubným ruchem)
Svým tělem mrtev, živ jen duchem...
Dvakráte jaro z říší zory
Na toho kraje vzešlo hory,
Kde jezerních se, modrých toků
Šumící pruhy jeví oku.
Tu Edvard navštívil ten kraj,
Ten nebeský kdys mládí ráj,
Kde všecka rozkoš jeho vznikla,
Kde život jeho zvrácen byl...
Však když svůj krok sem uchýlil:
Tu ňadra jeho strastím zvyklá
A otupělá hryzem bolů,
Ve srdce schladlém, mrtvém dolu
Ni milých, slastných vzpomínek
Víc nečila mdlý účinek.
Čirá noc žalu vojevodí
Tam city kdysi plamennými,
V níž málo kdy se úsměvnými
Paprsky slasti zásvit rodí.
Tak na severu noci temna
Zapouzí jižní svitný den,
By křídla střela přetajemná
K většímu uděšení jen.13)
To srdce stejně klidno bylo,
I když bol neb slasť pocítilo;
A nedojemné blaha, hoře,
Vždy bez hnutí, jak mrtvé moře,
Nad nímž nadarmo v růžném máji
Milostné zory duhy hrají.14)
A když i cit snad k výronu
Skrz oka truchlou záclonu
Si klestil průchod žalostivý:
Tu v toku zmrzlý utkví v oku
A ztaje nazpět v kalném moku
V ten srdce příbyt přetruchlivý.
Tak zášť i láska v nevýslovnou
Se jedno bídu měnila,
Jež příliv, odliv nečila
Jak počnouc, zůstanouc vždy rovnou...
A když k palácu blíže jel:
Tu k valným síním, k belvederu,
I k místu slastí, ku jezeru
Zrak jeho dumný, zprahlý spěl:
Však tam vše mrtvo... bez hnutí...
Jak v věčném odpočinutí...
Tu sklonil hlavu k prsoum svým,
Ulehčil vzruchu vnitřnímu
To řevem ažaž strašlivým,
Že maně slúchajícímu
By krve tok se srazil v led,
By nikdy víc nekroužil zpět...
A brzy nastal nový boj.
Zas nesčíslných davův roj
Se rozlil šírých po vlastech.
Tu v onu stranu hbitý spěch
Zamířil Edvard k bitev slávě.
A místo štěstí doufaného,
Jak v snách je vídal mládí svého,
Se zastkvěl na věnčené hlavě
Válečný vínek lavřinový,
Když... v hrob jej kladly pažiťový...
On vezdy otce pamětliv
Byl slávě svého rodu živ,
Za vlasť a krále zbroj svou nesl,
Za vlasť a krále v boji klesl...
Tak mnohý rok juž uplynul,
Co Edvard v boji zahynul.
A palác dosuď opuštěný
Jezerních vlnek myjí pěny.
Tu na stupněch mramorobílých
Já hloubal v dumách zdivočilých,
A dumal v bolu ponořený
Sluch maje k vlnám nachýlený.
Tak ticho bylo, jak v tu dobu,
Když Edvard spěl svou pro nevěstu;
Že slyšeť bylo tajných zvěstů,
Jakoby dchnuly z lásky hrobů...
Tu zefýr ustal vanouti;
List v úmlk změnil hudbu svou;
A kos a slavík truchlivou
Přestali píseň linouti.
Hvězdy se sešly na blankytu,
I Luna ploula v mřivém svitu:
Bylo tak ticho, mlčivo,
Div že mé srdce touživo
Nepuklo hlubým zastesknutím
Přebolným přemožené hnutím.
Tu zahrál vánek přes vod pěny...
A sluch můj slyší vytržený
Tak sladkou píseň, pohnutlivou,
Že k slzám notou hlubonyvou
Mne pohnula tím rozšveholem,
Jenž vznášel se nad rosným dolem.
Tu liljí vodních, lunosvitných,
Jež houpaly se na blankytných
Těch vlnkách v kouzedlném reji,
Bělostné davy sem tam spějí.
Jak prý je jarní zefýr vanem
Rozčechrá večer tajnočilým,
Tu v šepotu juž rozkochaném
Zapějí zpěvem srdci milým,
Tak sladkobolným, truchloznivým,
Jak nejhlubší je strasti vzdech,
Když místo blaha, lásky dech
Jen trýzně věstí lkáním divým.
Ty lilje vodní, jež se z hloubi
Ve blankyt sivý vzhůru pnou,
A vlny bílým květem vroubí,
Prý Eveliny dechy jsou.
A když ty lilje šepotají
A tklivé vůkol písně lkají,
Toť Eveliny naříkání
Prý z hrobu vane v povzdychání.
Ta věsť se darmo vyvracuje;
Lid přece vždy si vypravuje,
Když růžné jaro zavítá,
Že na místě, kde sivá pěna
Na vlnách v kvítí prosvitá,
Spočívá dívka utopená...