Praha v den sv. Petra a Pavla 1875.
(Úmrtní den císaře Ferdinanda Dobrotivého.)
Nastal svátek knížat církve,
Petrův, Pavlův nastal den:
co se děje s hlučnou Prahou,
že tu ruch dnes utlumen?
Mrtvo jako příkrov smrti,
spočívá dnes nad Prahou:
o nemocném císaři lid
vypráví zvěst neblahou.
222
Slze v očích pospíchá vše
ku Hradčanům v hoři svém:
tam Ferdinand Dobrotivý
dlí na lůžku smrtelném.
Dlouho čekal na tom lůžku,
od jeseně do léta,
marně viděl konvalin kvést,
již i růže odkvétá:
Tu v svatvečer svátku knížat
jasný kníže přijel sem:
s Ním se ještě viděti chtěl,
než se loučil se světem.
Františkovi Josefovi
ještě pohled’ do tváře
a Rudolfa pozdravit dal,
příštích věků císaře.
Tak se smířil s celým světem
žehná svojí družině:
teď pozvédl k nebi zraky –
vstříc jde smrti hodině.
Ticho vůkol jako v hrobě,
němě doba utíká:
pod hradem lid český, dobrý,
přidušeným pláčem lká.
223
Ticho vůkol jako v hrobě,
teď se císař usmívá – –:
slyš, jak s věže Svato-Vítské
hlahol zvonů zaznívá!
Všecky zvony náhle samy
kývají se v krovu svém,
zvoní Otci umíráčkem
v hlaholu přežalobném.
S věží Prahy stověžaté
zvuk se krajem prostírá:
že tam císař Dobrotivý
Ferdinand nám umírá.
Dozvučely pražské zvony,
jeden zvonit počíná:
zvon to s družné Moravěnky,
s posvátného Hostýna.
A se zvonem tímto vůkol
jako morská záplava,
hořkým pláčem milionův
pláče věrná Morava.
Hořkým pláčem národ pláče,
v němém říše hoři dlí:
jen s našeho Hostýna zvon
zní, ať se lid pomodlí.
224