Byl jasný východ; slunka světlý kruh
se vynořil a zlatil horstvu čela,
a perly rosné obsypaly luh,
vše, i ta hvozdů čerň se třpytem skvěla,
i mlha, v noci zavalivší důl,
teď průsvitným se modrem okřídlila,
k svým bratrům obláčkům se vznesla půl,
půl v zářivé se kapky rosy slila,
jež na vysoké trávě mokrých luk
a v jehličí kol kolem povždy visí.
Jest ticho, vážno; nikde ptačí zvuk,
a přísné jsou ty Šumaviny rysy.
Kraj chudý: skály, močál pod nimi,
kde chmurný bor cos nastiňuje děsně
o dlouhé zimě s nocmi dlouhými,
a zeleň luk cos o kratičké vesně;
kraj drsný, jenž svých dětí nehýčká,
však dojemný v té prosté kráse ranní,
jak velkosť neslavná a chudičká,
jak pocel něžné lásky tvrdou dlaní.
Kraj krutý – a tak útulný je přec:
jak hnízdečka zde visí chaty v lesích;
hle, víska kreslí tam svůj obrazec
až nad vrcholky hvozdů na nebesích;
toť nadzemského sídla podoba,
a stezka zní jak s nebe v dol se chýlí.
Jak vznešeně to trůní chudoba!
snad s anděly se o své chýžky sdílí.
Ta víska – selanka to na pohled,
sen umělcův – i výtvor těžké nouze,
těch lesů mládě; ony kmen i snět
jí vtělili; z nich vyrostla tu pouze;
jí vzešel život z jejích životů.
Jak úhledná, jak sličná hračka dětská,
a v hračce té – co vzdechů, klopotů,
ač plna květin okénka jsou všecka
a nechť se zdá, že na podušky střech
tu jistěji než v úkryt zlatých věží
klid ukládá se v starý jejich mech
a v sladkém snu co v kolébce tam leží.
Plot březový je sklíčky vyzdoben
a pečlivě kol zahrádky se zvedá,
jeť nejmocnější hradbě podoben,
jež světa zlu v ten úkryt vniknout nedá.
Tam bezpečně se k stromu tlačí strom,
kde červená se pozdní, drobná třešně,
i sklenný šperk se třpytí bez pohrom
tam v záhonku, jenž odkvétá tak spěšně.
Ční neporušen modrý sklenný kříž
z té obruby kol štítu vyřezané;
chce chatku zvednout k nebi ještě blíž
a s blankytem teď stejnou barvou plane.
Jak přítěž leží šedé kameny
kol na střechách; jsou vichrem nepohnuty,
a stěny, z bílých jedlí roubeny,
ty zdají se, že z oceli jsou kuty;
ni jeden zoubek útle řezaný
desk tenounkých, jež kryjí celou chatu,
jak pláštík šňořivý a ochranný,
se nezlomil v dob dlouhých stálém chvatu.
Vše vzhlíží jako blahé zátiší,
jak bublavý by potůček ten hravý
měl pro vše, nejhlubší a nejvyšší,
co žije tam a dýše, výraz pravý.
A přece bída, tklivá bída tam
se lopotí a hoře sklízí k práci,
hřích k modlitbě a ku doufání klam,
tak zápasíc, až často vykrvácí! – –
Kdo kráčí z oné vzdušné výše as
v dol stezičkou a za jakým jde cílem?
To vyšel dřevorubec v ranní čas,
jak den co den, a chvátá za svým dílem
a shlíží v dol a cloní rukou zrak;
zří soudruha, jenž jinou cestkou kvapí
jda z jiné vísky, ne již vzdušné tak,
neb leží níž tam pod potůčku slapy;
jest větší, širší; bílých domků směs
zpod červených se střech jak z růží směje;
kol zděných ohrad kvete bílý bez
a zvonící z nich stádo v luka spěje;
tam nade štíty krouží dýmu pruh,
a s pavláčky se hospodyně dívá,
jak ze vrat širých voli táhnou pluh.
A pasáček si za kůzlaty zpívá.
Dál na poli se v řádkách suší len,
by nespuchřel snad v přebohaté míze,
a dívky rozkládají u humen
již k bílení své plátno z vlastní příze;
tůň na paloučku plá jak drahokam.
Kol jeví se té vísky obraz vnější,
jak spokojenosť sídlela by tam
ač pozemská, však tím jen pravdivější.
A přec i zde jest bída domovem!
Ta s oráčem tu dýše z hrudi jedné,
ta drtí jeho zrní s žernovem,
ta z brázdy spocené naň kámen zvedne;
jde s děckem do kolébky denně spat
a s kmetem v rov; jí s lačným z jedné mísy;
jak cep je tvrdá, holá jako mlat, –
teď ranou omráčí, teď ranou vzkřísí...
Šla bída v patách dřevorubců dvou;
i s Němcem šla, jenž bral se srázně dolů,
i s Čechem, jenžto zděnou vísku svou
níž zůstavil, až setkali se spolu.
Šli jednou cestou – dnes i jakživi;
touž cestou šli v tmu lesní z nuzných polí, –
týž s nimi los i jeho protivy
a všecko též, co těší a co bolí;
týž v mládí smích k stáru povzdech týž,
táž sekera v též uhnětené dlani,
týž nářek na rtech: o hrsť půdy kříž,
boj se skalou a neúroda s daní...
A živnosť zmařená – to ďábel chtěl!
Hle, nad lesy jak parní pila kouří!
Z nich každý skromnou vodní pilu měl –
jsou zabity, – hněv marně v srdci bouří.
Teď každý pilu nese na plecech,
jde kácet les, jak otrok nádenničit!
Ach, Šumavě saň parní vťala v spěch
zub do srdce, – jí neustává ničit.
To cizák Prus tam vztýčil dymník ten:
tož oba v též ho nenávisti mají;
tak z dřevěných i ze žulových stěn
týž nesou stesk – a stejné škůdce znají. –
Šli smutně denně spolu; soucit jim
však ulehčil té krušné losu tíhy;
vždyť znali trud svůj řadou let i zim
a všecky v čela svá jím vryté rýhy,
vše, každý záhyb srdcí, každý vzruch,
co upřímnosť jen pravá v duši spatří;
vše dělil, snášel, cítil s druhem druh,
a prožili své žití jako bratři.
Šli k lesu, v stínech znikli. – Tam je chraň,
ty společných jich strastí pásko pevná!
Hle, za lesy – tam dýmá pruská saň
zlá, soptící a záštiplně hněvná...
Červánkovou záři k sobě vábí
stará zvonička tam pod řežáby;
však též brzy svatvečerní chvíle
zvonek rozhoupá;
proti růžím západu již bíle
srpek vystoupá.
Střechy milé! Vy již spíte všecky;
usnul švehol ptačí, hlahol dětský,
uspal večer s hlavou pod křídloma
pestré holoubky;
dívky, starci, muži, vše již doma
u své chaloupky.
Na zápraží sedí hospodáři,
s nimi matky, při večerní záři;
na klekání čekají tak rádi
v tichých poradách;
staří zde a jinde šeptá mládí
v stinných zahradách.
Celá víska – dvě to domků řady
důvěrně se tísní dohromady,
ochoz ochozu je zcela blízký;
tak jsou sdruženy
příbytky a srdce malé vísky
svými kořeny.
Podobny jsou domky po pohledu;
u každého zříti předsíň v předu,
stranou ochoz o sloupech a nad ním
krytou pavláčku,
ta se končí nade dvorkem zadním
ještě v zatáčku.
Střechy svážné, štíty přitupělé,
letopočty psány na jich čele
půlstoleté, starší, po pradědech, –
zdali šťastnějších?
Každý dům je v stáří svého sledech
hoden protějších.
Zdá se, že ty starší, mladší chatky
rodinka jsou, děti jedné matky,
i ty hlavy ustaraných lící,
tmavé, bělejší,
svorně útěchu si kývající
v strasti vezdejší.
Hovor ode prahu k prahu těká;
všude slova soucitná a měkká
z milých úst se v milé duše řinou;
není závady,
ozve-li se výrok řečí jinou
v družné porady.
Řečí jinou: dva tu sídlí kmeny,
od pradávna spolny, spřáteleny;
po svém žijí, řeči svojí bídně
žádný netlumí,
mluví vlastní mluvou, ale vlídně
druhé rozumí.
Domky návsi, jimžto v dlouhém řadu
rumění se čela od západu,
to jsou milé domovinky české;
jim pak řadou vstříc
plavovlasých Němců chýšky veské
hledí na měsíc.
Tu i tamo jiná řeč i mravy,
ale stejně ctné a bodré hlavy;
jiné kroje, jiné hry a písně,
jiné pohádky,
ale stejné tužby, práce, tísně,
hroby, památky...
Jiný lid, však srdce jeho stejná:
všecka prostá, přímá, sdílně přejná,
neznající zloby vymyšlené;
týž je hostí luh,
totéž nebe nad nimi se klene –
a v něm jeden Bůh.
Na řežábech pablesk uhasíná;
zvonek zazněl; každý ruce spíná,
ze dvou stran se dvojí mluvou modlí
dvojí dobrý lid;
v slovech různých duše všech se shodly,
jeden spjal je cit.
Za své drahé modlitbu svou zvedá
zbožně každý, však i za souseda,
aby vzdálila vše nebezpečí
svatá Boží moc.
Zvonek stichnul; zní to dvojí řečí:
„Dobrou, dobrou noc!”
Toť upomínka; bývalo to tak.
Ó, krásně bývalo kdys mezi námi,
než cizáctvo svůj vyvrhel a brak
k nám vyslalo – jak Herostraty v chrámy;
než přišli, rozbouřili vášní vír,
než učili, že jest se lidu stydět
jak za potupu za ten svatý mír
a dravě navzájem se nenávidět;
než přišli zpupnou pýchou zmámit jej,
by plémě otrocké zřel v bratrech svojich,
by rval jim jazyk, mrav a předků děj
a utrácel je v neslýchaných bojích;
než poštvali a svedli zlovolně
lid smírný tak a dobrodušný prve,
by bratru, s nímž byl trpěl vespolně,
z cév cedil slední kapku české krve,
by dral mu z loktů poklad živoucí,
by sápal děti od otcovské hrudi
a zničil i to jméno budoucí,
jež aspoň památku kdys českou vzbudí.
Ó, šťastná byla někdy naše zem!
Však šlehla zášť, jak požár v zralé klasy,
v ten obraz míru, až se obrazem
stal zděšení! Ó, kdo ten požár zhasí?
Smír! Chcete smír? Ó, mluvte o smíru
k té jabloni, již sápe bouř, kdy kvete,
či k bědné oběti, jež upíru
dlí v obětí! Ó, smír tak světu lžete!
Smír – slovo rouhavé to ze rtů těch,
jež každým dechem rozdmychují sváry –
byl víc než planým heslem v luzích Čech,
než bílým zjevem z jedovaté páry.
Ne k písni kejklířské jen obrázek!
Než přišli jste, vy diví lovci míru,
vy čarotvůrci sporných otázek,
byl pravdou mír a v srdci všech měl víru.
Spor – jaký spor? Byl dávno rozřešen!
Ó, čtěte moudrosť v lidu čisté mysli!
Vždy smír a lásku, kejkli nezděšen,
hlas lidu vyřkne svatý, neodvislý.