Lidem vypráví kmet šedohlavý:
„Býval divem klášter na Zbraslavi,
jehož vetché trosky shlédáme.“
Minulosti kouzlem ovanuti
lidé soudí, že tu leckde v suti
poklady se kryjí neznámé.
„Aj, tam ptáče,“ křikne hošík v tlumu,
„zobáčkem cos vyklubává z rumu;
kéž tam poklad najdu zlatičký!“
Doběhne tam a již výská, skáče
radostí, že zaplašené ptáče
vyklubalo kousek tkaničky.
Tkanička, jež větříkem se míhá,
jako tajemný klíč v trosky vbíhá,
snad k těm pokladům až sahajíc;
chutě chlapec, kleče na kolenou,
hrabe hlínu, maltu rozdrobenou,
pomáhá mu pilných rukou víc.
Konce tkaničky se dohrabají
a tu vidí, že se v rumu tají
předmět prosvítavý jako kov;
ještě rum když kolem porozboří,
okázale šťastný nález noří
na den bílý nad zvětralý rov.
V rámci zlatém jaký obraz milý!
Lidé po pokladu roztoužilí
vidí na něm Bohorodici,
kteráž na lokti má jedináčka
držícího prostolibě ptáčka
jako hříčku v útlé pravici.
Nad nálezem zaplesá dav celý
a kmet šedohlavý vážně velí
přivolati klášterníků sbor;
záhy nedočkavým za opatem
bratří cisterští se blíží chvatem,
zvědavostí zbystřujíce zor.
Jenom opat a s ním přišlí bratří
obraz divně nalezený spatří,
tváří se jim radost rozlije;
opat zvolá: „Nález tento skvostný
nemůže leč obraz přemilostný
Zbraslavské být Panny Marie.
Václav král, jenž zřídil klášter zdejší
a měl za svůj úkol nejkrásnější
pěstit k Matce Boží lásky žár,
v průvodu prý bos a v rouše prostém
obraz tento, jenž byl jeho skvostem,
přines chrámu klášternímu v dar.
Když pak prvý klášter velkolepý
rozbíjely Korandovy cepy
a byl pusté sběři vydán v plen,
patrně se obraz před zlosyny
Božím řízením skryl v rozvaliny
a v nich dvě stě let byl utajen.
Budiž Bohu čest a chvála hojná,
že nám v čas, kdy Čechy samá vojna,
Pannu Zbraslavskou dal najíti,
aby našincové sesmutnělí
ke komu se utíkati měli,
když se na ně zloba rozlítí!“
Opat obraz béře v ruce chvělé,
hrdostně jej zdvíhá, líbá vřele,
něžně políbiti dává všem
a pak oplývaje v tichém plese
do svatyně klášterní jej nese,
lidem provázen i konventem.
Ve svatyni na oltář jej staví.
„Vlídně tady, Panno, sídli;“ praví,
„chloubou Zbraslavě buď jako dřív!“ –
Daleko teď po okolním kraji
lidé potěšení povídají,
jaký se stal na Zbraslavi div.
Kdo to slyší a kým trýzeň chvěje,
ke Zbraslavi staroslavné spěje
Panně milostné se poručit;
obraz její, české dílo cenné,
v české duši bolem otřesené
budí důvěru a blahý cit.
„Jaká dušejemná trpkost vane
z obličeje Panny zadumané!“
šeptají si zbožní poutníci.
„Totě s trampotou a bídou naší,
která pokoj žádoucí nám plaší,
něžný soucit matky truchlící.
A to Jezule s tím ptáčkem vizte,
kterak utěšeně k Matce čisté
pozdvihuje tvářku spanilou,
jako by ji chtělo vytrhnouti
ze všeho, co ztrpčuje a rmoutí
krásnou duši její unylou!“
Na obraz lid nadějně se dívá
a Máť Boží, kterou před ním vzývá,
k němu vlídně přikloňuje sluch;
k jejím prosbám usoužených davy
nebeskými dary na Zbraslavi
zahrnuje milosrdný Bůh.