Již stoupá pěvec v hrobku snů svých zažehnaných
vždy hloub a hloub, vždy nejistějším krokem;
a hvězda spásy, slunce nocí požehnaných
tak smutně za ním hledí mdlým svým okem.
Rozloučil se a zmizel, aby se potopil
do kletby své, v pěvců to požehnání –
dřív ale zlíbal a nejtrpčí slzou zkropil
máť přírodu, v šíleném rozžehnání. –
Jen jednu ještě slzu hvězda pochytila,
když pěvec naposledy k ní pohlédnul –
jak dívčí oko se v svůj odlesk ponořila,
a lekla se své krásy, a on – zblednul.
V tom zmizel, a vždy hloub a hloub se vnořil
v to ticho hrobové; tam nese líru,
níž kouzlil ráj, – tam nese meč, nímž světy bořil, –
tam nese lásku, jedinou svou víru.
Divě zasmála se noc, a poklopila
ukrytou tu hrobku, tížným kamenem;
v bludičku se hvězda spásy proměnila,
zhanuvši nade mnou sinným plamenem.
Oklamaný poutník zklonil hlavu svou,
pozdravil své děti, v rakvích uložené,
zrádnou nocí mu v kolébkách udušené,
i zulíbal každé s pýchou otcovskou.
Ach! jak byly krásné i v té kletbě žasné,
spanilé, jak naděje v poupátku;
nad každou hlavinkou plálo polojasné
světýlko, co žehnalo robátku.
Zastavil se nad outlounkým dítkem,
jež tam snilo s ručkami spiatými,
pomodliv se za něj tiché Zdrávas Maria,
zažehnal ho slovy tajemnými:
Dítě sebou trhlo, zachvělo se tílkem,
aby zhaslo již i se strážným světýlkem. –
Na to sáhnul pěvec k ňadrům svým hasnoucím,
vyňal růži zvadlou, pod srdcem tlukoucím:
pohroužil se tíše v její mrtvou krásu –
darmo byl chudinku v oběť dal pro spásu
bratrů svých – růžinka v smrti ještě vnadná,
stkví se slzou pěvce, jenž na ní pozírá
s okem zoufanlivým, – cítě že – umírá!
bratrům však – ach, bratrům, není pomoc žádná! –
Vrhnul růži v rakev, a pak zklesl
– tiskna k ústům jednu kadeř černou –
na mohylu vlhkou Slávy drahé. –
Hloub než matku jí v svém srdci nesl:
chotí byla mu, a sestrou věrnou,
v snách pak již ji zval své dítě drahé!
Proč ste ho zklamaly, zlé osudníce?
jak on jí snil, tak nezbudí se více!
Na hrob své slávy, na mohylu svou
ukládá meč i líru; tam dlí připraven
úmorní pohár hanby! – S němotou
chopí se ho, by přetrh' příliš trapný sen –
a již ho vede k ústům. V tom však proměnila
zrádná se kadeř v hádě, – vymkla se mu z ruk
a spěje k rakvi, by tam dítě vyděsila!
Zděsí se pěvec takých netušených muk,
vypustí pohár, aby spasil dítě –
ach, marně, pěvče – hádě urychlí tě! – –
Již přejelo mu líce, již mu otočilo
hebounká ňadra, již mu v srdce vniklo
a zmizelo! – „Ach, dítě, mluv, což tě nekrylo
úmorné lůno, žes' tak děsně zkřiklo? –
Ty žiješ, ty se budíš, ty se zvedáš, –
ty otce mlhavým svým očkem hledáš?
Neptej se! srdce mé tě naschvál v rakev kladlo,
ne abys žilo – ale na vždy, na vždy – svadlo!
Co žádáš? – Ztichni! – Zpátky v rakev svou! –“
Však dítě – nesmrtelnou rdí se lahodou
a uhranulo pěvce – jenž se s udušeným křikem
potácel za hrozícím – rozprasknutým víkem!