I. Již stoupá pěvec v hrobku snů svých zažehnaných

I.
Již stoupá pěvec v hrobku snů svých zažehnaných Již stoupá pěvec v hrobku snů svých zažehnaných
vždy hloub a hloub, vždy nejistějším krokem; a hvězda spásy, slunce nocí požehnaných tak smutně za ním hledí mdlým svým okem. Rozloučil se a zmizel, aby se potopil do kletby své, v pěvců to požehnání – dřív ale zlíbal a nejtrpčí slzou zkropil máť přírodu, v šíleném rozžehnání. – Jen jednu ještě slzu hvězda pochytila, když pěvec naposledy k ní pohlédnul – jak dívčí oko se v svůj odlesk ponořila, a lekla se své krásy, a on – zblednul. V tom zmizel, a vždy hloub a hloub se vnořil v to ticho hrobové; tam nese líru, níž kouzlil ráj, – tam nese meč, nímž světy bořil, – tam nese lásku, jedinou svou víru. ––––––– 105 Divě zasmála se noc, a poklopila ukrytou tu hrobku, tížným kamenem; v bludičku se hvězda spásy proměnila, zhanuvši nade mnou sinným plamenem. Oklamaný poutník zklonil hlavu svou, pozdravil své děti, v rakvích uložené, zrádnou nocí mu v kolébkách udušené, i zulíbal každé s pýchou otcovskou. Ach! jak byly krásné i v té kletbě žasné, spanilé, jak naděje v poupátku; nad každou hlavinkou plálo polojasné světýlko, co žehnalo robátku. Zastavil se nad outlounkým dítkem, jež tam snilo s ručkami spiatými, pomodliv se za něj tiché Zdrávas Maria, zažehnal ho slovy tajemnými: Dítě sebou trhlo, zachvělo se tílkem, aby zhaslo již i se strážným světýlkem. – Na to sáhnul pěvec k ňadrům svým hasnoucím, vyňal růži zvadlou, pod srdcem tlukoucím: pohroužil se tíše v její mrtvou krásu – 106 darmo byl chudinku v oběť dal pro spásu bratrů svých – růžinka v smrti ještě vnadná, stkví se slzou pěvce, jenž na ní pozírá s okem zoufanlivým, – cítě že – umírá! bratrům však – ach, bratrům, není pomoc žádná! – ––––––– Vrhnul růži v rakev, a pak zklesl – tiskna k ústům jednu kadeř černou – na mohylu vlhkou Slávy drahé. – Hloub než matku jí v svém srdci nesl: chotí byla mu, a sestrou věrnou, v snách pak již ji zval své dítě drahé! Proč ste ho zklamalyzklamaly, zlé osudníce? jak on jí snil, tak nezbudí se více! Na hrob své slávy, na mohylu svou ukládá meč i líru; tam dlí připraven úmorní pohár hanby! – S němotou chopí se ho, by přetrh’ příliš trapný sen – a již ho vede k ústům. V tom však proměnila zrádná se kadeř v hádě, – vymkla se mu z ruk a spěje k rakvi, by tam dítě vyděsila! 107 Zděsí se pěvec takých netušených muk, vypustí pohár, aby spasil dítě – ach, marněmarně, pěvče – hádě urychlí tě! – – Již přejelo mu líce, již mu otočilo hebounká ňadra, již mu v srdce vniklo a zmizelo! – „Ach, dítě, mluv, což tě nekrylo úmorné lůno, žes’ tak děsně zkřiklo? – Ty žiješ, ty se budíš, ty se zvedáš, – ty otce mlhavým svým očkem hledáš? Neptej se! srdce mé tě naschvál v rakev kladlo, ne abys žilo – ale na vždy, na vždy – svadlo! Co žádáš? – Ztichni! – Zpátky v rakev svou! –svou! –“ Však dítě – nesmrtelnou rdí se lahodou a uhranulo pěvce – jenž se s udušeným křikem potácel za hrozícím – rozprasknutým víkem!