Nedochůdče.

Josef Václav Frič

Nedochůdče.
Pod jilmou na stráni, v zemi nesvěcené, leží zakopáno dítě pohozené. Vlastní rukou ho tam matka zakopala tajně o půl noci – ani nezplakala. Ani roveček mu nikdo nepřipravilnepřipravil, ani křižeček tam nikdo nepostavil. Teskno je tam, pusto – jenom v noční době něco se tam ozve v tom zakletom hrobě. Něco podobného ku dětskému pláči – bílé dítě tam po svadlé trávě kráčí. Oči má zapadlé, to samou žalostí, a v tvářích má vrásky, to samou starostí. Jen když měsíček mu květinku ozáří, tu probleskne radost jeho smutnou tváří. S potěšením hned se ku květince kloní, však sotva k ní sáhne, už je taky po ní. 42 Sotva se jí dotkne, uvadne, opadne; ach, nekvete jemu v světě štěstí žádné. Kdež pak by se pro něj taky štěstí vzalo, když proň žádné oko nikdy nesplakalo? Když ho nikdy žádná matka nelíbala – kdež pak by se pro něj jaká láska vzala?– Proto se vždy zase nazpět k hrobu krade, a když se vytrápí, tu se k spaní klade. A pak se mu snívá, že nevadne kvítí, že ho matka líbá; – chtěl by věčně sníti! 43