Růže na Kriváni.

Josef Václav Frič

Růže na Kriváni.
I. I.
Rozkošné ráno se to probudilo a na Tatrách si slunko poskočilo, tak vesele zasvitlo v údolíčkoúdolíčko, jakoby zdrávo bylo mé srdíčko; srdíčko mé to ale zdrávo není, ten pěkný svět jen v žalost se mu mění! Chodil po skalinách, neminul dolinu, všade hledal spásu pro svoji děvčinu. Pod hlavu jí vložil třetí vínek svěží, a ta drahá hlava dosud chorá leží. Hle, tu k ní se anděl blíží, jenž ty očka spánkem klíží. Dřímej, moje hlavo milá, zdráva si se probudila. – 32 „Stujte, otče, z pravé strany, nenechte jí bez ochrany; vyvy, matičkomatičko, v levo stujte, před zlým snem ji opatrujte. Já sám s dovolením božím sluch svůj na srdce jí vložím; říkejte modlitbu vroucí, ať slyším to srdce tlouci.“ Již svou hlavu k srdci kloní, tlukot tlukotem se honí;– uzříte, co láska umí – hoch těm zvukům porozumí. Srdce zvoní: „Milý hochu, miluješ-li mne jen trochu a máš-li mne za nevěstu, na Kriváň si hledej cestu. Bílý kámen, co tam hoří, ten mé mladé srdce moří; v plameni však rdí se růže, ta mi k zdraví dopomůže.“ Skok – již letí pro tu růži, – děva ale na svém lůži procitnuvší zkříknout chtěla – proč? – sama to nevěděla. ––– 33 II. II.
Kriváni s tou svou hlavou co rok bílou, co rok se snoubíš zase s novou milou, co rok ji pochováváš, oplakáváš, a zase nové vstříc se zelenáváš. Pro člověka takové lásky není, ten mívá jenom jedno potěšení! Vyběhl z dědiny, spěje do výšiny; v strachu hledí za ním lidé z úvaliny. Zlá to cesta vzhůru, co krok v sníh se boří, – však tam na temeni již ten kámen hoří! – Na kameni, v mechu zlatém, v ohni, jako v lůně svatém, plane čarodějná růže, ta, jež dívce odpomůže. 34 Pro bůh, stezky jsou neznámé, cesta kluzká tam se láme; skoku třeba – propadá se – opět z ledu vymahá se. Před nim za nim sníh se trhá, v sráznou dolinu se vrhá: lehké noze můstek tvoře pod pádnou se v propast noře. Náhle trhne se od skály svůdný most, balvan roztálý – – v strašnou prohlubeň se ztrácí a náš hoch za ním se kácí: V čas chytit se za křovinu, v strachu hledí v prohlubinu. – Hrůza! – nazpět víc nemůže – ale před ním v ohni růže! „Oj, ty osudnice žasná, jak jsi svůdná, jak jsi krásná; má jsi, má, ty spáso bolů, s tebou musím, musím dolů! –dolů!“ – S chatrčí, z níž dým se vinul, s tou se loučil, nežli zhynul, ještě kloboučkem zatočilzatočil, zlíbal růži pak a – skočil. – 35 A lid žehnaje se k děvinu spěl lůži, klada jí na spánky skrvavenou růži. – A děva ze spánku se probudila, jak slunko zrána, zdráva poskočila – uvítat chtěla jarní údolíčko – a ještě někoho. – Bídné srdíčko! propadlo jediné tvé potěšení, ten krásný svět jen v žalost se ti změní. 36

Básně v knize Výbor básní: