Honba životem.

Honba životem.
Ta šelma hltavá, ten osud mstivý, tak dychtiv zdávit mne, že jsem byl živýživý, štval dnem i nocí plachou duši mou – a nedoštval; jen oulisnými skoky hnal zděšené a plaché moje kroky na příkrou pustou stráň, kde sudbou zlou vší živou mocí nemohl jsem dolů. Dýchaje tam jen sílou dumných bolů zticha již budoval jsem hrobku svou. Však tys tu hrobku v kapli proměnila, světýlkem v ní tvá tichá láska byla, poutníkem v ní má pýcha klečící. Hudbou mi bylo to tvé slovo drahé, a zvonkem bylo to mé srdce blahé, kropenkou to tvé oko slzící. Smilůj se jižjiž, zázračný můj obrázku, orodují za nebožku svou lásku – ach, staň se jedinou jí světicí. 115 Nepoznal nás ten vlk – bál se tam vrazit, ba volil raději svou hlavu srazit, než aby bez nás vracel v pelech svůj. Zmizela kaple – ztichly zbožné zpěvy a já se bral po boku statné děvy bez bázně – provázelť mne anděl tvůj. Důvěrně vždy již nachýleni k sobě, zašeptali jsme rázem v sladké době: Po celý život má jsi a tys’ můj. Však aj! co mi tak náhle srdce ouží? cítíš luňáka co nad námi krouží; kdež tebe – kde svou lásku poschovám? Vždy spolu jak ty věrné plaché srny již v osudů svých zapadli jsme trny – ký div! to trní bylo spásou nám. Tam změněna v půvabnou slíčnou růži, tvá láska v nedostupném zkvetla lůži a luňák zdiven, zmámen – ulít sám. Ký drak či ďábel nás to znovu honí, když srdce nám již k odpočinku zvoní, když touha jasně dí, že lásky čas? Co lkám? ty bdíš a tvojí pod ochranou mé písně klidným jezerem se stanou, nad nimž co labuť tvůj se vznese hlas. 116 Ach, spusť se dolů v písně ukojené, již blaze nám – rány jsou zahojené: zpomínka neplaší, ba víže nás! – 1860
117