Na moři.

Josef Václav Frič

Na moři.
Moře pojímá mně v náruč svou, zanáší, zanáší i touhu mou; jak mocně dmou se ty hlubiny, jakoby znaly mých utrob pustiny. Hraj si, kolíbejkolíbej, vlno drahá, nezkolíbáš tyty, co v ňadrech mi hrá! Aj, přenesmírná ty hladinohladino, bloudících duší jediná dědino, či znáš se k pěvci raněnému, na širém světě samotnému? Vy vlny, či srdci zbouřenému a písni jeho porozumíte? souzvučně s ním či zašumíte, a rády zpěv žalný uslyšíte? Zaneste ho pak, vlny drahé, šeptejte hoho, vlnyvlny, jedna druhé i zdělte labským ho vlnám a českým rájským dědinám; ty pakpak, LabeLabe, družce svojí, VltavoVltavo, ty drahé Praze mojí. 76 Jí šeptejte vroucí políbení, od mé duše srdečné pozdravení. S bohembohem, děvo, rozkoši má, nevěrné moře mne pojímá a nese dále ku končinám, kde budu věčně, ach, věčně tak sám; žádný rozumět mi tam nebude, a v srdci mém, ach, tak prázdno bude, to prázdnoprázdno, to zajme jen hluboký žal – a však, vlny, neste jen dál mně a dál!– 1846
77