II. Slyš! jaká to hudba probouzí se hrobkou,

II.
Slyš! jaká to hudba probouzí se hrobkou, Slyš! jaká to hudba probouzí se hrobkou,
čí to dech tam rozdmul struny truchlolíry, že se chví v akordech harfy aeolovy jako mrtvé děcko, v utěšeném zdání máť když o blizounkém pěje mu shledání? 108 že se chví jak žena pouhaslé víry, když ji stopené v horečném objímání náhle perutě dotknou se andělovy, jež ji otevrou té věčné lásky říše!? – Tak zní líra má, z počátku temně, tíše, jakby probuzena líbáním, až zahřmí jasnou bouřkou v píseň „z mrtvých vstání,“vstání“, jež se divým plesem rozutíká kobkou. – Rozpraskaly hroby – s mohyly se sřítil svatý meč, a vylít z ouzké pochvy, by co pravdozvěstný plamen pozasvítil! ––––––– Půlnoční zář, jež v tisícerém blesku své slavné hry provádí po nebesku, vybuchla z rakve pohřbené milosti; jak nové slunce z hrobu svého stoupá, zjev rájský, ideálné velebnosti: zbožněné toužení, a vášní zdmutý duch vtělené blouznění, a nepojmutý bůh, jak Vila na vlnách rodných se tónů houpá! – Ach, dítě prachorodé, dítě vítězné! nepozná tebe ani vlastní otec více; ta rájem dchnutá tvář, to kouzlo líbezné, to nejsou ty tvé bledé usoužené líce. – 109 To oko blankytné a přec tak věrně temné, ten pal v něm žhoucí a to snění milojemné, to není hrobu plod, ač dítě rakve těsné; jasná to perla dnů, ač dcera noci děsné. – Jak anděl vzkříšení na pěvce se usmívá, a krásný sen mu v mroucí duši vlívá: „Lem roucha tvého zlíbat“ – blouzní ve mdlobách pohroužený. – „Jen jeden vzhled! – Již umru rád!“ Zjev nemízí! – „Pro bůh! netop se v slzách, jsem prach a neodolám!“ Již jí k nohoum pad’ v zoufalé blaženosti; klesl bezbranný – – a sní, a sní – co pojmouti nemůže! Nebeskou perlou zničen – znova vyštvaný do víru světů, z nichž se vymknouti nemůže....... ––––––– To nebyl sen; tak přespanilý zjev on v smrti spánku nebyl očekával. – Tak neuvyklý blahu, ztichl zpěv, jenž neznal ráje, které oplakával! 110 Jen prasknout umí struny blažeností, jen puknout umí srdce spanilostí, jakouž nepojme; slza radostná – to blesk, jenž zdrtí prsa žalostná! – On ale – žije; a velebný zjev, kterého dotknout se, mu svatý úžas brání, se nad ním vznáší, dotýká se jeho skrání a náruč – náruč jemu vstříc otvírá – a kyne mu – a pěvec – neumírá! On žije, – ona hladí pěvce čelo, a líbá! – V jeho duši stoupá krev a jeho duch objímá rozvášněné tělo! ––––––– Co zažil v tom nesmírném okamžení, to nezjeví ti hudby souzvuk chladný, to Indů nesnil mythus čarovnadný, jen Lotos o tom snil, když v jeho lůně se náhle duše lásky probudila! – Viz Ganges, jak on proudí, jak on plesá tak božské dítě na svých bedrách nesa: Viz duši mou! šetř její luzné snění, šetř její lásky tajnosnubné bdění; 111 kdyby ti poklad svůj zanáhle porodilaporodila, zšílel bys! – Touha tvá ta bledá stůně; vždyť omdlévá od pouhé spásozvěstné vůně, kterouž blankytný pel na vůkol rozesílá; pel zlatý, lotosový, jenž jak strážný stín oblétá svou kolébku, požehnaný klín! –