Poslední bratr na Sázavě.

Poslední bratr na Sázavě.
Nestýskej sobě, pane můj, na věrné na Pražany, žes k cizincům se utíkalutíkal, proto jsi v kletbu daný. Včera ti přišli na pomoc a dnes již soku tvémutvému, však zejtra jámu vykopou jak tobě, tak i jemu. Domácí svár ten hotuje vždy nepříteli cestu, zkazí ti svatbu, zatím vrah si přijde pro nevěstu. Nechci tě rmoutit, pane můj, nebť vzácným jsi mi hostem, však vzácný i ten okamžik: slyš pravdu v rouše prostém. 8 Ta pravda hrdá, stydlavá, jen k nám na nocleh zajde, a čím je trpčí vám, tím spíš pak u nás chleba najde. Jsem hrobník, zvyklý slíkat lež a pravdu pochovávat a věřím, nahá pravda jen že bude z mrtvých vstávat. Dnes tomu rok, co pochoval sem tajně, vlastní rukou nejbolestnější pravdu, co nám dávno trpkou mukou. Než zejtra vyjde slunce z hor, ukáži hrob ti v lese, vroucně-li se tam pomodlíš, ten hrob tě k trůnu vznese: ––– Bylo nás málo; počítám se k nám, že Sázavskému sem sboru sloužil, zpívaje s ním rázem k bohu svému. 9 A se mnou na sta chudiny zpívalo nebi slávu, a každý srdce pokořil, ne roucho jen a hlavu. Pobožná píseň, máteřským když zvukem k nebi letí, stane se církev matičkou a bůh k nám volá: Děti. Však odpusť mi tu zpomínku, to přešlo, – vím to bolně – jen když mi teskno, zalkám si ten zpěv, tak mimovolně. A vždy mi lehko, zpívám však jen kradmo, jen po tichu, vždyť propadnul bych dostižen snad kletbě nových mnichů. Jich opat, ovšem cizinec a tebou usazený – je zlý – však víš, i tebe hnal, proto žes poražený. Ne, nehněvej se – pravda to a tvá to vlastní vina. 10 Co dál – nu vždyť jsi živ a zdráv, doufejme v hospodina! Prozatím hotov si bezpečně u hospodáře svého, snad kolébavkou bude ti lós bratra Sázavského: ––– Bylo nás málo, ale svár – náš bratr nedomřivý – měl stálou bitku s každým z nás a přec byl pořád živý. Při službách božích pokrytec, vstával i lehal s náminámi, nešel nám s krku, hodoval a pil i zpíval s námi. Ba neměli jsme oddechu, až jednou čista z rána ne sváru jen, i bratrům všem se otevřela brána. Za branou čerstvých mnichů sbor nám dával milou zprávu, 11 že knížeti se zráčilo dokončit naší slávu. Opata s bratry, hrobaře – vše rázem vyhozeno, a v teplé naše hnízdo těch ledňáků nasazeno. Kdo z nás chtěl mnichům otročit a zpívat po latině, směl jednou za den přisedat tam k stolu do kuchyně. K té hanbě nikdo nesvolil, každý z nás cosi hlavou jen pokynul, než rozžehnal se s rájem nad Sázavou. A pak se pustil žebrotou a za každý kus chleba dal výstrahu s tím příkladem, že svorné lásky třeba. To símě vzešlo v národě, již dozrálo i v klasy – kdybys byl žencem obratným, zbudil bys nové časy. ––– 12 U kláštera tam zaklepal jen jeden mezi všemi, však to již bylo po letech a k tomu kmet byl němý. Na bedrách vlekl truhlu svou, do níž se kladl v noci: nahlídli tedy, služný zpěv že není v jeho moci. Nahlídli, že jim nebude obtížným dlouho hostem, a že jen přišel ulevit svým vetchým, starým kostem. Či kletbou, či snad modlitbou ten ret se pohyboval – co na tom? že je šíleným, nikdo nepochyboval. V zákoutí církve, v truhle své tam klečel neustále, až jednou mnichů celý sbor vyděsil nenadále. Uprostřed hóry – v půlnoci když postní byly časyčasy, 13 tu v celém sboru najednou jak divem ztichly hlasy. A z krypty v středu kostela vyřítil houf se stínů, jako za dávna zpívaje čest, slávu hospodinu. K oltáři spěli – klenbou teď jak hromem roztrženou vylítli. – Kdož tam ještě stál s tou rukou rozpřaženou? Kdo vzýval jasná nebesa nejhlasněj mezi všemi? kdo teď tu kletbu provolal? aj, to ten žebrák němý! – Po kletbě zapad v truhlu svou ten pokrytec podvůjný; zkřiknul však ještě mroucím rtem: „Hospodi, pomiluj ny.“ 14