Matka z lidu.

Matka z lidu.
Tam naproti Kokořínu leží v rumech kostelík, v jehož temně-pustém klínu pohřben ležel pacholík. Tenkrát, když pro pacholíka kopali ten věčný byt, stál tam v stínu kostelíka tajný smutný svědek skryt. Na bidélku dvě družičky nesly malou truhličku, jakoby dva andělíčky k nebi nesli dušičku. A ty dívčiny se smály, byly kvítím zdobeny, a když hrobík zasypaly šli dál – květů zbaveny. Čí jsi bylo, dobré dítě, že tu žádný neplakal? což ani nepohřeší tě ten, co tobě život dal? 65 Což se divím! vždyť i ráj můj taky byl pochován, když jsem spatřil drahý kraj svůjsvůj, jak byl k hanbě přikován. Když ho láska, sláva kladly s hrozným smíchem do lůže, tu můj lid a klid můj svadly: kdo jim z hrobu pomůže?! A když vzkřísit není dáno, proč tu nikdo nepláče?– Světy hynou! – nevidáno – hocha, lidu – tuláče!– Nedovoláš se víc tónů jednou shaslých minulých; nevyžehná bol Siónů, v hroby věčné sesulých. Skryj se, tam se kdosi blíží, ať tvé slze nevidí – Aj, to žena; co tu tíží, že utíká od lidí?– Jako lvice, skoro letem od chatek tam ubíhá, když zanáší kořist dětem, ledva stín jí dostíhá. 66 S pláčem volá děcka svého: „Kde jsijsi, moje poupátko? Vyrvali tě z klína mého; ozvi se, mé kuřátko!– Ty jsi zdřímlo jen, mé dítě bledým strážcem zlíbané, a ti zlí snad pohřbili tě, z náruče mi vyrvané!– Tu jsi, tu, můj pacholíčku, nebudeš tu do noci; zdrž jen chvílku svou dušičku, já ti přišla pomoci. Ta zem těžká ti být musí, viďviď, mé zlaté děťátko? a ta rakev, ta tě dusí – viďviď, mé drobné robátko! Ale již tě matka tvoje v náručí své ohřeje; probudí tě srdce moje, a tvá duška okřeje.“ Jako žebrák, když odkryje zlato, perle, poklady, lačným strachem v zemi ryje, mžikem shází hromady: 67 Tak tu žena dohrabala mžikem se až k dítěti, a když rakev vykopala, ustala již kvíleti. Strhla víko – v náruč skryla mrtvé dítě milené; chladné tělo dechem zhřila, myla oči sklížené. Aj, a ústa ulíbaná počala se usmívat, a ta očka zadychaná počala se otvírat. A když dítě matku zlatou, jako v spánku spatřilo, tu se jiskrou v duši zňatou z tvrda spánku zbudilo. Jaký ples to! – poutník ale přitom hořce zaplakal; rychlým krokem odtuď dále v širé kraje utíkal....... Jeho národ osiřelý proniká mu útrobu; toho snad už nevyželí žádná matka ze hrobu! 68