Výbor básní (1861)

Josef Václav Frič

Diplomatická verze Ediční verze
VÝBOR BÁSNÍ
PODÁVÁ
JOSEF VÁCLAV FRIČ
GENEVA 1861 Tisk PFEFFER-A i PUKY-HO na ulici Montblanc (Správou JANA KWĚTON-A)
[I] OBSAH
Soupěvcům
ZPĚVY A POVĚSTI
Jelen Karla Velikého5 Poslední bratr na Sázavě8 Roháč z Dubé15 Bavůrek z Švamberka23 Dudák30 Růže na Kriváni32 Bludné dítě37 Nedochůdče42 Bludný pacholík44 Div krásy50 Přástevnice52 Dněpr54 Pověst z výspy sv. Heleny55 Orel59 Bouře60 Píseň rybářky61 Strážná hvězdka63 Matka z lidu65 [III] DUMKY A ROZPRAVY
Matce71 Dopomínání74 Na moři76 Modlitba78 Práhnu po tobě80 Večer před bitvou82 Resignace85 Sláva snů mých87 Kletba do dálky89 Slečně R*96 Slovenská elegie97 Sen a probuzení 98 Dožij – dopij!100 Cit a rozum101 ***103 Z mrtvých vstání105 Z Mirza-Šaffy113 Tušení114 Honba životem115 Či jsem já to?118 Dozpěv121 Dohovor123
[IV]
Soupěvcům.
Všecko mi odumřelo: bůžky ohlasů poslední píseň mou co mrtvolu outrpně v tuhou rakev uložili; i nastala mi noc těch němých zápasů, a jen ty vzdechy, cizé úkolu po ztraceném se máji roztoužily. A mám je dusit starým nadšením, když zatajená v nich beznádějnost zplála? Ne, ne – tam z dáli zřím tak libě-vábný stín, že loď má s touhou pluje k břehům svým, by jí tam souplavců přivítal družný klín: Dbejte, by v přístav šťastně doplavala! – [1] Vy znáte mnohou píseň v bouři složenou a víte, že se blížím s veslem zlomeným; kdo ale ohněm ploul a mořem ledovým, je rád – třeba se vracel s plachtou strženou: a mnohá píseň pěvci přece milá, třeba si v citův tísni křídla popálila!... [2]
ZPĚVY A POVĚSTI
[3]
Jelen Karla Velkého.
Po zpustlých břehách Labe ztraceného, ve vírech jeho zkrvavených vln, a v houšti svatoháje skáceného, dychtivý života i strachu pln, jevil se krásný jelen, boží tvor, a za ním v patách psů i lovců sbor. Dostihli jelena – ten sklopil hlavu; spanilým tělem zmítal děsný dech – obklopen křikem vítězného davu, umdlenou nohou klesl v kluzký mech; teď vzepnul šíji, sklonil parohy a čeká smrtnou ránu – nebohý! Nedávno ještě tomu, co jej ruka nejspanilejší víly hladila; – kam prchla ona píseň čarozvuká, jež tehdy po všech nivách bloudila? Svěcený šíp, jenž prolíť slávský ráj, uhranul vílu, zpěv i svatoháj! [5] Tam v čele lovců jeden s koně skočí a tasí jedovatě břitký nůž: „Podivné zvíře! jaké to máš oči – což pak jsem žena? – nejsem král a muž? Zhrdáš svým životem, že sám svou hruď mi nastavuješ? – Dobrá! živ mi buď. – A běda, kletba tomu, kdo ho střelí! Vrzte mu pouto na krk s jmenem mým, a pamatujte co vám cæsar velí: Jelena toho smrť životem svým zplatíte! – Poskoč zvíře – dej se v cvál a zanes kletbu moji k bratrům v dál!“ Poskočil jelen, s chvějícím se tělem přijal to pouto s kletbou Karlovou, a roznes oboje po světě celém za sebou plouže sudbu krvavou. Půl věku štván a nikdy nedobit, bylo mu souzeno vždy žít a mřít! *** Po čtyrstu letech zas ho jednou štvali, a v čele lovců skvěl se Jindřich Lev. Za kým se ženou, běda nepoznali, jen po stopách to zří, že tratí krev. 6 I psi i lovci již již staví běh, zůstavíc pánu svému volný spěch. A kníže letí jakby kletbou štvaný – pomíjí hory, doly, stráň i poušť, až rázem s koně skočí polekaný – blesk náhlý rozpoltil tam temnou houšť: tam spěl umírat štvaný boží tvor a nad ním kvílí slávských duchů sbor. A sbor ten hrozí: „Není, není volno každému vítězi; doštval si nás. – Aj, lovče, proč ti teskno – proč ti bolno?“ Neslyší blízkých rohů vábný hlas – V tom jelena již stihla smrtná tížtíž, však na čele má zato zlatý kříž! – 7
Poslední bratr na Sázavě.
Nestýskej sobě, pane můj, na věrné na Pražany, žes k cizincům se utíkalutíkal, proto jsi v kletbu daný. Včera ti přišli na pomoc a dnes již soku tvémutvému, však zejtra jámu vykopou jak tobě, tak i jemu. Domácí svár ten hotuje vždy nepříteli cestu, zkazí ti svatbu, zatím vrah si přijde pro nevěstu. Nechci tě rmoutit, pane můj, nebť vzácným jsi mi hostem, však vzácný i ten okamžik: slyš pravdu v rouše prostém. 8 Ta pravda hrdá, stydlavá, jen k nám na nocleh zajde, a čím je trpčí vám, tím spíš pak u nás chleba najde. Jsem hrobník, zvyklý slíkat lež a pravdu pochovávat a věřím, nahá pravda jen že bude z mrtvých vstávat. Dnes tomu rok, co pochoval sem tajně, vlastní rukou nejbolestnější pravdu, co nám dávno trpkou mukou. Než zejtra vyjde slunce z hor, ukáži hrob ti v lese, vroucně-li se tam pomodlíš, ten hrob tě k trůnu vznese: ––– Bylo nás málo; počítám se k nám, že Sázavskému sem sboru sloužil, zpívaje s ním rázem k bohu svému. 9 A se mnou na sta chudiny zpívalo nebi slávu, a každý srdce pokořil, ne roucho jen a hlavu. Pobožná píseň, máteřským když zvukem k nebi letí, stane se církev matičkou a bůh k nám volá: Děti. Však odpusť mi tu zpomínku, to přešlo, – vím to bolně – jen když mi teskno, zalkám si ten zpěv, tak mimovolně. A vždy mi lehko, zpívám však jen kradmo, jen po tichu, vždyť propadnul bych dostižen snad kletbě nových mnichů. Jich opat, ovšem cizinec a tebou usazený – je zlý – však víš, i tebe hnal, proto žes poražený. Ne, nehněvej se – pravda to a tvá to vlastní vina. 10 Co dál – nu vždyť jsi živ a zdráv, doufejme v hospodina! Prozatím hotov si bezpečně u hospodáře svého, snad kolébavkou bude ti lós bratra Sázavského: ––– Bylo nás málo, ale svár – náš bratr nedomřivý – měl stálou bitku s každým z nás a přec byl pořád živý. Při službách božích pokrytec, vstával i lehal s náminámi, nešel nám s krku, hodoval a pil i zpíval s námi. Ba neměli jsme oddechu, až jednou čista z rána ne sváru jen, i bratrům všem se otevřela brána. Za branou čerstvých mnichů sbor nám dával milou zprávu, 11 že knížeti se zráčilo dokončit naší slávu. Opata s bratry, hrobaře – vše rázem vyhozeno, a v teplé naše hnízdo těch ledňáků nasazeno. Kdo z nás chtěl mnichům otročit a zpívat po latině, směl jednou za den přisedat tam k stolu do kuchyně. K té hanbě nikdo nesvolil, každý z nás cosi hlavou jen pokynul, než rozžehnal se s rájem nad Sázavou. A pak se pustil žebrotou a za každý kus chleba dal výstrahu s tím příkladem, že svorné lásky třeba. To símě vzešlo v národě, již dozrálo i v klasy – kdybys byl žencem obratným, zbudil bys nové časy. ––– 12 U kláštera tam zaklepal jen jeden mezi všemi, však to již bylo po letech a k tomu kmet byl němý. Na bedrách vlekl truhlu svou, do níž se kladl v noci: nahlídli tedy, služný zpěv že není v jeho moci. Nahlídli, že jim nebude obtížným dlouho hostem, a že jen přišel ulevit svým vetchým, starým kostem. Či kletbou, či snad modlitbou ten ret se pohyboval – co na tom? že je šíleným, nikdo nepochyboval. V zákoutí církve, v truhle své tam klečel neustále, až jednou mnichů celý sbor vyděsil nenadále. Uprostřed hóry – v půlnoci když postní byly časyčasy, 13 tu v celém sboru najednou jak divem ztichly hlasy. A z krypty v středu kostela vyřítil houf se stínů, jako za dávna zpívaje čest, slávu hospodinu. K oltáři spěli – klenbou teď jak hromem roztrženou vylítli. – Kdož tam ještě stál s tou rukou rozpřaženou? Kdo vzýval jasná nebesa nejhlasněj mezi všemi? kdo teď tu kletbu provolal? aj, to ten žebrák němý! – Po kletbě zapad v truhlu svou ten pokrytec podvůjný; zkřiknul však ještě mroucím rtem: „Hospodi, pomiluj ny.“ 14
Roháč z Dubé.
Opustil nás světů pán, padnul Tábor u Lipan; ještě však, jak bůh na tróně, sedí Roháč na Sióně. Aj, Sióne, sloupe náš, či ti vrahům odoláš? poslední ty skálo naše, sval se, podrť satanáše! Zbroj se, bratře Dube, zbroj, již se blíží zrádců roj!... Roháč na cimbuří sedí, s pýchou dolů k zrádcům hledí. Aj, můj vlastní vzácný strýc, Hynce Ptáček z Pirkšteinic, přitáh na mne s antikrysty; no, bude to šturm čistý!
15 Toť pak svolal celou zem na mně ubožáka sem; děti, dobrý, boj tu máme, dokažme, že bít se známe. Bratře VýškuVýšku, v předhradí ať se střelci seřadí. Jelínku, hleď pravo k boku máli čert chuť do útoku. Ty Jeníku, v levo hleď; je tam sic dost příkrá zeď, ale z strany té se může, zrádcům dobře vyprat kůže. A ty Čapku, jdi rač spát, chcešli zase utíkat; chcešli však svou čest zachránit, můžeš zadní fortnu bránit. Já sám, jak se schýlí den, podívám se na ně ven; pana strýce vyhledám, cepem mu tam salve dám. Lide, teď se k dílu měj; každý boží píseň pěj; 16 mistře, podej nám krev Páně, ať se posilníme na ně... V tom pozazněl celý sbor, až zasténal vrchol hor; zbraní zvuk nebe proráží, z dálky vrahy už poráží. „Vzhůru, kdo je Čecha syn; s nebe sstoupí hospodin, horu Sion bude bránit, a své věrné syny chránit.“ – První útok zkusil vrah: jakby házel k stěnám hrách; jako hnilky dolů letí antikrysté ti prokletí. Hasnoucího slunce zář Roháčovu líbá tvář, dlouho Sion ozařuje, těžko se s ním rozlučuje. Nad svatyní prápor tkví, v krvi kalich se tam skví; tomu vstříc teď smutně kyne, pozdraví ho, a pak zhyne. 17 Roháč vstane:TedTeď je čas; chudino má, mečů tas: Utichly již dole hlasy, snad si napravují vazy. Za mnou, ať se otužím, pozdravím je oružím; Pane Ptáčku, mnoho štěstí!... Už si k strýci cestu klestí. Před Roháčem kráčí strach, kam jen zhledne, padá vrah. Noc již přešla, jitro svítá, Roháč ještě cepem vítá. V tom naň zvolá známý hlas: Ustaň! což tě bere ďas? Odpočiň si, lve Roháči, už jsi zlapen v kleci ptačí. Roháč spočne na chvíli, hlavu k mluvci nachýlí: Hrom tě zapal! tys toto, Janku? Tak mi chráníš zadní branku? Nač tu děláš křik a hluk? co mi statný mateš pluk? 18 Věru nevím, vzteklý Čapku, rozumu-li máš jen kapku!– Zticha, pane Rohatý, my už nejsme ty a ty; pohleď jen k své dračí díře, jak tam oheň psů tvých zžíře. Roháč zvedl zraků svých, zhledl Sion svůj a ztich; horu Sion požár zžírá, pod rumem mu lid umírá. Ještě pěješ, lide můj? S tebou skončím život svůj, s tebou umru, lide stálý, nechť se hrad i na mne svalí. – V tom se ztrhl divý smích: lev se cítil v okovích; hrůzou, žalem unavený, klesnul smyslů pozbavený... ––– 19 K Praze hne se Ptáček pán, a s ním zrádný Čapek Jan; na voze pak spoutaného vezou smyslů zbaveného. Již je vězeň dostaven, a než druhý vzejde den, leží Roháč nezhrožený na mučíři natažený.– Pověz, pane Dube, nám, kde pomáhal ďábel vám? mocli duší jste mu dali? kde se druzí poschovali? Co v kalichu dal jsi pít, že se tě tak držel lid? Čím jste lůzu zčarovali, že vždy pro vás bojovali? Připalte mu trochu bok, pak nám sdělí každý krok... Bok mu pálí, zlámou ruky: Roháč mlčí, snáší muky!– 20 Mistře kate, špatněs táh; mám se tu jak v rajských snách. Vzácní pání, málo hřeje; Roháč se těm hračkám směje.– Vzácné pány pojme vztek. S kata prácí pot už tek; darmo vtip a namahání, samých pánů pomáhání. Dub je tichý jako hrob, těší se jen z pánů zlob.– Dost! nač se tu namaháme? vždyť ho viset uhlídáme. Sejmete ho s mučíře, přeslavného rytíře; do rána ho opatrujte, k houpačce ho připravujte.– A než třetí vzejde den, Roháč již je vyveden. Sigmund král se z okna dívá; Roháč spal sic dobře, zívá.– Mistře kate, pozor dej; o mne malou starost měj, 21 ale o tebe mám strachu, že s té výšky slítneš, brachu....... Slunce vzešlo; první zář Roháčovu líbá tvář. Tomu vstříc on smutně kyne, pozdraví ho, a pak zhyne.– Zhynul věrný Čechů syn, Usoudil tak hospodin; Sion, chudých útočiště, obrácen je v spáleniště. Dávno shnil ten statný rek, ještě však po mnohý věk chudý lid se dal do pláče, když si zpoměl na Roháče. 22
Bavůrek z Švamberka. I. I.
 Živě veselo je dneska na Chřenově, tučný vepř a malvaz stojí po hotově, veselí se chrabrý Švamberk Jan; a s ním veselí se věrná jeho chasachasa, řve a houkáhouká, že to hvězdami potřásá: „Zdráv budižbudiž, Bavůrku! štědrýs’ pán.“ „Zdráva buď i kyprá perla, tvá Helenka, pobožné to dítě, věrná ti milenka, děva spanilá jak boží svět; jako luna krásná pryč se od nás bralabrala, za naše i své by hříchy putovala, jako slunce vrátila se zpět.“ „Dobrý pán to prý, ten Jakub z Compostelly, pro hříchy při cestách a ty na posteli extraordinárně milostiv.“ Takto řve i žvástá Bavůrková chasachasa, nebojí se čerta, dneska ani ďasa– pán je ve snách – tedy jaký div! 23 Mnozí ctitelé tu kalicha jsou páně, pije se a zpívá divoce při žbáně – pán dnes jedno oko zamhouří; zamhouří snad obě; sám si berdo dává, ač jindy opice na hrdle trestává, přes noc mu se všecko vykouří!– Nocí sladkou, dlouhou po blahém shledání když ho děva líbá, vroucně bez lekání, neboť smyla vinu svou; a věru ty oči se dost naplakaly, návratem k milosti dobře udělaly, neboť hřejou srdce lahodou.– Přítulně se Janu kolem krku věsí– v tom se lekne, pohne – čeho se tak děsí?– zplašená mu z klína vyskočí. „Co jest titi, Helénko?“ – Neslyšíš ty hlasy?– „Ztiš sese, milená, to křiky jsou mé chasy. Ztiš se, rámě mé tě obtočí.“– Přítulně zas k srdci Janovu se vine, z úst až najednou ji vykřiknutí zplyne, vyděšená k oknu přiskočí: Viz ty hrozné ohně, z dálí, z blízka svítí! „Bláhová, to mozky chasy mé se třpítí.“ Vroucně děvu k sobě přitočí .– 24 Toužebně ji svojí béře do náruče, jí však dmou se ňadra, teskně srdce tluče: Nebesa nám hrozí, Jene můj! Rychle chop se meče – slyš ta rána – most se kácí – běda, praská brána,– oh, dovol, ať zdílím osud tvůj! V tom se strhnou v hradě divé křiky a do dvéří vrazí a chytá se kliky vrátný – šelma bystrá, zchytralá. „Zle jestjest, vůdce, Plzeňští jsou v hradě, chtěl sem prachovnici zpustit na příhradě, ale mrcha byla ožralá.“ Bavůrek tu stojí tichý, němý – ale hluk se blíží,vrátný klesá k zemi probodnutý cizým ocelem.– „Zpátky“ volá vůdce a dobývá meče, zakryje milenku, jež se za ním vleče; již se plní síň nepřítelem. Jako makovice rube Plzeňáky, dávno měl již svrchu na zrádné měšťáky a teď zrušily mu sladkou noc.– „Netrmácej se tak marně, zlý kumpáne, za chvíli ti Chřenov nad kotrbou zplane,– Pražané nám přišli na pomoc.“ 25 A tu vtrhne hejtman pražských měst do síně: „Darujeme život tvojí konkubíně, ty aleale, BavůrkuBavůrku, rač se vzdej. Chasu tvou už máme; zpitá, poděšená v nejbližším lesíku bude pověšená; protožprotož, bratře, rači rozum měj!“ Jene, zhyňme spolu! prosí milenka. „A kdo pomstí Jana? mrtvá snad Helénka?“ DobřeDobře, milý! s Bohem – budu žít. Hrozným ousměškem se šklebí na měšťany, tak že pojme strach vždy věrné Plzeňany, žádný netroufá si přistoupit. Políbí svou dívku – na to meč odpásá, podá hejtmanovi – hlavou pak potřásá, opouštěje navždy Chřenov svůj. Ale v lůně hradu, jenž mu v patách hoříhoří, rozléhá se hlas, po klenbách co se boří: Pomstím tebe, pomstím, Jene můj! ––– 26 II. II.
 Už ho vedou, volá lůza před rádnicí – Budou mu číst ortel, křičí uličníci. Už tě mámemáme, kmotře Bavůrku. Chytili sme tě, kumpáne Bavoříčku, mládež plzeňská ti strouhá harmrkvičku, tátové a starci okurku. Už vedou Bavůrka, na ryňk, na lešení; tam u stolu sedí v plenárním sezení Plzně velemoudrý magistrát. Sedí v černých pláštích a hladí si brady a za ními stojí stráže husté řady a nad ními čouhá kmotr kat. Na to povstal pisák, při mlčení hluchém odplív si, urovnav pero po za uchem a našeho reka takto oslovil: Jene z Švamberka, rectius na Chřenově, Vulgo Bavůrku – náš kumpán po tom slově taky odpliv, ale nemluvil. 27 Uváživši slavná velemoudrost naše, že se jest rytírská urozenost vaše dopustila těchto neřádů: První neřád, že ste půlmistra našeho dostav do svých drápů, jej, trojctihodného tahal velezrádně za bradu. Druhý neřád; že ste nám dobytek jímal. Item: že ste lotry pod ochranou třímal – Item: naše kupce napadal – Item: hospodyni našeho pastýře že ste chtěl obrátit ku pohanské víře a jí přežalostný pardus dal. Sumou: že ste kumpán, lotřík a tak dále, odsouzen ste k smrti od samotného krále a ste tímto katu odevzdán. – Když ho vedli houfem nazpět do žaláře, pokynuli naň dvě bledé, známé tváře, – dobrý konec mu zvěstován! Mnoho lůzy stojí kolem popraviště; lůza panská, městská, vše to na jeviště hledí, na němž stojí Švamberk Jan. Bude sťat! Vrah Plzně! A lid, proč nejásá? Bavůrek jest vesel, divně hlavou třásá. „Dolů s hlavou! ať zví, kdo je pán.“ 28 Bavůrek si klekne, ještě očma hrozí – „Zavašte mu oči“ volají teď mnozí. – Bavor vzdychne, hledě do dálí – Blesk mu v oko svítne! již má kryté oči, již se mu nad hlavou katův topor točí – již ho tne, a krev se vyvalí. – „HanbaHanba, kate, znova – tni ho ještě jednou. Co to? Na co váháš, proč ti tváře blednou – Kam to hledíš ? K městu ? Co to, kouř?“ Slyš ten křik, ten divný hluk, to bědování Hoří, město hoří! K šturmu se vyzvání: vzteklá se teď v lidu strhne bouř. Vyděšený kat sám skočí tam s lešení – Na stu místech hoří, spěšte k uhašení! Lid se tlačí – kdo živ, spěchá dál. A tu mezi křikem zoufalého davu Bavůrek si střásl naseknutou hlavu, dříve se však z hloubi duše smál. 29
Dudák.
Starý dudák, bílá vrána, zabloudil až k Praze, když tu spustil kozla svéhosvého, nebylo mu blaze. Kluci jako sršně za ním píšťalce se smáli, a zkušení muzikanti na tu hudbu láli. Dopálil se starý dudákdudák, zavřeštěl dudami, přestal pískat – dupnul nohounohou, zaskřípal zubami. Hej, vy páni, víte kdyby dudáka nebylo, jestiby to hejno písní mezi vámi žilo? 30 Hej, ty písně, zdaž pak nejsou setbou české země, zdaž-li pak z nich nevyrostlo muzikantů plémě? Slavíte-li půlstaleté hudby z mrtvých vstání, spomeňte i na staršího dudáka, vy páni. AnoAno, hoší, nechte všeho posměchu a hněvu; bez dudáka nebyloby dávno v Čechách zpěvu! 31
Růže na Kriváni.
I. I.
 Rozkošné ráno se to probudilo a na Tatrách si slunko poskočilo, tak vesele zasvitlo v údolíčkoúdolíčko, jakoby zdrávo bylo mé srdíčko; srdíčko mé to ale zdrávo není, ten pěkný svět jen v žalost se mu mění! Chodil po skalinách, neminul dolinu, všade hledal spásu pro svoji děvčinu. Pod hlavu jí vložil třetí vínek svěží, a ta drahá hlava dosud chorá leží. Hle, tu k ní se anděl blíží, jenž ty očka spánkem klíží. Dřímej, moje hlavo milá, zdráva si se probudila. – 32 „Stujte, otče, z pravé strany, nenechte jí bez ochrany; vyvy, matičkomatičko, v levo stujte, před zlým snem ji opatrujte. Já sám s dovolením božím sluch svůj na srdce jí vložím; říkejte modlitbu vroucí, ať slyším to srdce tlouci.“ Již svou hlavu k srdci kloní, tlukot tlukotem se honí;– uzříte, co láska umí – hoch těm zvukům porozumí. Srdce zvoní: „Milý hochu, miluješ-li mne jen trochu a máš-li mne za nevěstu, na Kriváň si hledej cestu. Bílý kámen, co tam hoří, ten mé mladé srdce moří; v plameni však rdí se růže, ta mi k zdraví dopomůže.“ Skok – již letí pro tu růži, – děva ale na svém lůži procitnuvší zkříknout chtěla – proč? – sama to nevěděla. ––– 33 II. II.
 Kriváni s tou svou hlavou co rok bílou, co rok se snoubíš zase s novou milou, co rok ji pochováváš, oplakáváš, a zase nové vstříc se zelenáváš. Pro člověka takové lásky není, ten mívá jenom jedno potěšení! Vyběhl z dědiny, spěje do výšiny; v strachu hledí za ním lidé z úvaliny. Zlá to cesta vzhůru, co krok v sníh se boří, – však tam na temeni již ten kámen hoří! – Na kameni, v mechu zlatém, v ohni, jako v lůně svatém, plane čarodějná růže, ta, jež dívce odpomůže. 34 Pro bůh, stezky jsou neznámé, cesta kluzká tam se láme; skoku třeba – propadá se – opět z ledu vymahá se. Před nim za nim sníh se trhá, v sráznou dolinu se vrhá: lehké noze můstek tvoře pod pádnou se v propast noře. Náhle trhne se od skály svůdný most, balvan roztálý – – v strašnou prohlubeň se ztrácí a náš hoch za ním se kácí: V čas chytit se za křovinu, v strachu hledí v prohlubinu. – Hrůza! – nazpět víc nemůže – ale před ním v ohni růže! „Oj, ty osudnice žasná, jak jsi svůdná, jak jsi krásná; má jsi, má, ty spáso bolů, s tebou musím, musím dolů! –dolů!“ – S chatrčí, z níž dým se vinul, s tou se loučil, nežli zhynul, ještě kloboučkem zatočilzatočil, zlíbal růži pak a – skočil. – 35 A lid žehnaje se k děvinu spěl lůži, klada jí na spánky skrvavenou růži. – A děva ze spánku se probudila, jak slunko zrána, zdráva poskočila – uvítat chtěla jarní údolíčko – a ještě někoho. – Bídné srdíčko! propadlo jediné tvé potěšení, ten krásný svět jen v žalost se ti změní. 36
Bludné dítě.
V temných lesa hlubinách sirotek se potuluje, a těm lesním pustinám duše tesknotu žaluje. Ptaly se ho vůkol stromy: Bludné dítě, co ti schází? Dítě kráčí dál a štkáním každý krok svůj doprovází. Projde lesy, přejde hory, až svým pláčem pohne bory, tak že teskně pozašumí: dítě jím však nerozumí. V hloubce lesa potok vzniká: Studánko, dej trochu vody! „Pro lidské jen děti plynu; ne pro hříšné víly plody.“ Vedle keřík jahodový; toho prosí o jahody, keřík ale hladovému odepře své sladké plody. 37 Dítě včelku o med prosí: VčelkoVčelko, dej mi trochu medu! A ta bzučí z medné rosy: „Panchartovi – leda jedu.“ Včelka s smíchem dále lítá, keř své jahody počítá; včelka jinde rosu pije, a keř jahody své kryje. S nepokojem bor zašuměl, rád by děcku porozuměl; potok ale bujně šumí, schválně děcku nerozumí. Aj, v tom zazní lesem širým žežhulice žalování; při tom hlase dub i lípa moudré svoje hlavy sklání. Každá snětev napíná své síly k slechu pozornému, každý lísteček naslouchá s chvěním zvěstu žalostnému. Lístky chřadnou, bor se chvějechvěje, žal jim družné žežhulice každý lístek rosu pláče a bor šumný nezní více. 38 Běda běda, zavzní hory, naše paní, dobrá víla se svým krajem už se loučíloučí, by nás navždy opustila. Běda, běda, zavzní bory, naše paní dobrá víla, nebude nás pěstit více, v kukačku se proměnila. A kukačka žalným hlasem s lípami se vůkol loučí, stinným dubům ale snažně svého sirotka poroučí. „Pěstovala jsem vás, lípy, „i vás, duby, kochala jsem; „starejte se o mé dítě, „neboť ve vás doufala jsem.“ „Bolí mne to, že se od vás „na věky teď loučit musím, „ale pro své milé dítě „ráda všecka muka zkusím.“ „Třeba mne teď boží ruka „v ptáka žalů zakouzlila, „přece plesám, že jsem lásky „sladké něhy zakusila.“ 39 „Věčně zdrávi zelenejtezelenejte, „já v cizinu zakletá jsem; „sirotku jen mřít nedejte, „pak i v kletbě blažená jsem.“ Po těch slovích lesní stromy takto k vlnám promluvily: Nechcete-li, zlostné vlny, abychom vás nezkalily – Nechcete-li, abysme vám chladných stínů nedopřály: kážeme vám, byste dítě pramenem svým pookřály. Bázlivě se vlnka kroužíkrouží, věru nechce vlastní škody; aby sluncem nevypráhlanevypráhla, podá děcku chladné vody. Na to vlnka přísným hlasem takto květům pohrozila: „Nechcete-li, bych vás déle „čerstvou vodou nerosila: „donuťte keř jahodovýjahodový, „ať své jahody odkryje, „sice každý květ i trávka „naposled mou vodu pije.pije.“ 40 A hle sousedky na vůkol samy jahodník odkryly; tak že nejsladší jahůdky siré dítě občerstvily. Kvítky na to bůjné včelce taky tajně pohrozily a dětinskou žehravostí hlavky své do stínu kryly. Takým vzdorům bystrá včelka okamžitě srozuměla, bzučíc, bručíc k medovníku sama s děckem doletěla. Na to dítě ukojené ustalo od žalování; již i spánku požehnání nad hlavou se jeho sklání. Dobrotivá příroda tak děcku zahynout nedala; protože se vlastní máti za sirotka přimlouvala. Na rozloučenou teď zavzní žežhulice dík a lkaní a nad dítětem se tíše stinné stromy smutně sklání. 41
Nedochůdče.
Pod jilmou na stráni, v zemi nesvěcené, leží zakopáno dítě pohozené. Vlastní rukou ho tam matka zakopala tajně o půl noci – ani nezplakala. Ani roveček mu nikdo nepřipravilnepřipravil, ani křižeček tam nikdo nepostavil. Teskno je tam, pusto – jenom v noční době něco se tam ozve v tom zakletom hrobě. Něco podobného ku dětskému pláči – bílé dítě tam po svadlé trávě kráčí. Oči má zapadlé, to samou žalostí, a v tvářích má vrásky, to samou starostí. Jen když měsíček mu květinku ozáří, tu probleskne radost jeho smutnou tváří. S potěšením hned se ku květince kloní, však sotva k ní sáhne, už je taky po ní. 42 Sotva se jí dotkne, uvadne, opadne; ach, nekvete jemu v světě štěstí žádné. Kdež pak by se pro něj taky štěstí vzalo, když proň žádné oko nikdy nesplakalo? Když ho nikdy žádná matka nelíbala – kdež pak by se pro něj jaká láska vzala?– Proto se vždy zase nazpět k hrobu krade, a když se vytrápí, tu se k spaní klade. A pak se mu snívá, že nevadne kvítí, že ho matka líbá; – chtěl by věčně sníti! 43
Bludný pacholík. (Pověst z Ukrajiny.)
U mladé vdovy kmotra sedí a mezi tím, co slze cedí, stále ji hučí do uší, že dlouhý pláč jí nesluší. „Věřte mi, škoda nastokrát, co živým patří, mrtvým dát, těch neprobudí žádný pláč – s láskou se musí hospodařit.“ „„Ach, prosímprosím, kmotra – mlčte rač!““ „Věřte, že hřích to mladost mařit, to trápí je hloupá věc.“ Již vstala – teď snad půjde přec, ne – stále ještě vede svou: v tom haf, dav hou – zdá se, že stín tam dole zaštěkal. Ten zvuk vdovičku polekal, kmotra však, baba jedovatá, přiskočí k oknu – „„Co to bylo?““ 44 „I moje zlatá, boubelatá, dvé očí se tam zajiskřilo, odpusťte, prosím tisíckrát, vždyť se mi ani v snách nesnilo, že překážím.překážím.“ „„Pro bůh, co máte?““ „Holoubku, vy se ještě ptáte, chudáka čekati nedáte – již půjdu.“ „„Ale prosím vás, za mák těm řečem nerozumím.““ „I vždyť já také mlčet umím; zejtra se ale pozvu zas. Dobrou noc, moje dítě zlaté, jen šetřte svoje jasné oči.“ Pomálu ke dveřím se točí a plete páté přes deváté, ve dveřích ještě vede svou, v tom haf, dav hou! Jako by vlk tam dole zaštěkal. Však babu zatím kozel vzal – Jak ouzko vdově o samotě! Chce zazvonit – slyš: ťuk a cink, jako by někdo v okno řink’ a z pece skočí staré kotě, 45 tím skokem svícen převalí, zamňoukne, prskne – vyletí – a v tom je píseň slyšeti, jenž zavzní tiše z povzdálí: „V pustých stepách nám zhynul den, „před vlkem strach nám plaší sen, „bloudíme v tmách, můj pes i já, „ach, kdo nám chléb a noclech dá. „Ta širá step zlá hostina „a lůžko zlé ta roklina, „zlá peřina ta chladná noc – „ach, kdo nám přijde na pomoc!? „Můj pes vždy dobře čenichá – „což tady duše nedychá? „byla ta svíce bludičkou?“ V tom haf, dav hou – ba právě, lačný pes tam zaštěkal. Vdovičku úžas popadal. Zděšená ve tmách lůžko hledá, aby se do mdlob převalila, je ale tak nesmírně bledá, že bledost i tu noc proníká, vábný to zjev pro pacholíka; teď vzkřiknutím se vyzradila a znovu píseň zazvučela: 46 „To není klam! – kdo tam,kdo tam? „dovolte, k vám ať zavítám, „jsem sám – jen věrné zvíře mám, „ach, dejte chléb i lože nám. „Přispějte, ach – otevřete prah, „nemějte strach – vždyť nejsem vrah; „bloudíme v tmách, blíží se noc, „přispějte bídným na pomoc.“ A zpěvák ještě neumlk’ a v dáli již tam zavyl vlk, zavyl tu lačnou píseň svou – v tom haf, dav hou zděšený pes již z blízka zaštěkal. Žebrák na okno zaklepal, luna se z mraků vyvalila, a vdova k oknu přiskočila; „Kdo to?“ dí smělejší teď žena, žalostnou písní obměkčena; lstná luna vylila svou zář tam na mladou a slíčnou tvář!– Zavrzalo okno: „Dobré dítě, pojď blíž, ať oko uvidí tě. Čí jsi?“ „„Nikoho v světě nemám.““ „Kde domov tvůj?“ 47 „„Ten stále hledám. Jsem bludný, sirý pacholík a hledám dobrou matičku.““ „Pro pána, snad jsi pikulík!“ „„Najdu-li hezkou vdovičku –““ „Čtveráku, zdáš se pochlebník“ – „„Za teplou v zimě světníčku a chladnou v letě, složím dík a k tomu sladkou písničku““ – Utíkej, hoch ten omámí tě! „Aj, vždyť to jenom chudé dítě! Postůj drobátko, milý hochu, co na krbu jen rozžhu svíci.“ „„A nevidíme při měsíci? a zatím mám tu hlady mřít?““ „Věru jsi nedočkavý trochu, půjdu ti vrátka otevřít.“ „„Jenom zde kytku odestav –““ „Pro bůh!“ „„Jsem tady – živ a zdrávzdráv, víš – rád bych šetřil pověst tvou –““ v tom haf, dav hou, za pánem skočil pes a zaštěkal. 48 Hned v troubě kůře vyčuchal, neprose nic o dovolenou dones to věrně pacholeti, jenž zatím vdově u kolenou. „Věru, že hltavé jste děti!“ „„Nač jídlem dlouho času mařit?““ „Chtěla jsem oukropku zavařit.“ „„Chutná i chléb, když pravý hlad!““ „Chtěla jsem vám i medu dát“– „„Za med já dávám hubičku!““ „A teď mě nech – ať mohu stlát“ „„Za lože dávám dušičku!–““ *** A k ránu baba zaklepala, „Nu, kmotra, či jste dobře spala?!“ 49
Div krásy.
Tři hvězdy slítly s nebes báněbáně, že bylo teskno hledět na ně. Rázem v tu samou sletíc dobu, k osamělému padly hrobu. Koho ten pustý příkrov chová? Tam žena spí – třech mužů vdova. A s každým jednu dceru měla, každá z nich právě odumřela. Ta první ducha vypustilavypustila, když robátko své dokojila. A na druhou smrt zavolala, když otčenášek doříkala. Ta třetí před zrcadlem stála a ještě v rakvi se usmála! Ty dvě, ty mají lehkou cestu, třetí chce ďábel za nevěstu. 50 Do brány pekla čerti jedou a vezou králi pannu bledou. Panně se hrůzou ježí vlasy a král se lekne její krásy. MluvMluv, kdo ti dal to hladké líčko?– Pila jsem vlastní matky mlíčko. A kdo ty oči půjčil tobě?– Můj tatiček je líbal obě. A kdo tou krásou odíl tebe?– Myslím že dobrý pánbůh s nebe. Ďábel se toho slova lekne, že s celou chasou před ní klekne. Odpusť, nemáme k tobě práva, jsi prosta hříchu, budiž zdráva. Jdi, navrať bohu tu svou krásu, a orodůj za naší spásu. Rci mu, že jeho dílo ctíme, že se mu rádi pokoříme. Krása i v pekle divy tvoří!– a od těch dob se peklo boří. 51
Přástevnice.
V stínu chladna borka malá chatrč stála; mladá přástevnice před ní sedávala. Zpívala vám písně plné veselosti, ale kdo je zaslech’zaslech’, plakal túžebností. A kdo spatřil její sladké usmívání, tomu tlouklo srdce láskou bez ustání. Kdo jí ale v plamen černých očí zhlednul, ten v náruči smrti zvolna touhou zblednul.– 52 Najednou veselé písně přástevnice utichly a nikdy nezazněly více. A to její sladké jasné usmívání, změnilo se v temné hořké žalování. Ztichla; – vypadlo jí z rukou tenké přáslo, a to černé oko zkalilo se – zhaslo. – Bor mi vypravovalvypravoval, že v tu samou chvíli projel jeho stíny kůň a jezdec bílý. Jezdec na smrt bledý s hrdým běsným okem – a za ním že na sta víl se hnalo skokem. 53
Dněpr.
Po Dněpru vlnách, po stepi širé zavál krutý vítr, to v srdce siré po Dněpru vlnách. Dvě léta i půl zří v dálnou tu dál dvě léta i půl jí muž zanechal po Dněpru vlnách. VizViz, tam sivý kůň uhání domu – na koni kozák a děvče k tomu po Dněpru vlnách. I skryla se v houšť čekanka bledá; druhý den kozák svou ženu hledá po Dněpru vlnách! – 54
Pověst z výspy sv. Heleny.
Vymknul se z dráhy v chvíli příhodné, a bodnul oře, pádě do lesů: dozorství katů svých dél nesnesu – bojovna césara to nehodné. Zastesklo mi se dávnou svobodou být o samotě; – dobrý koni můjmůj, měj zvůli svou – nešťastný jezdec tvůj jí dávno nemá; těkej přírodou! Celou Evropu jsme tak pospolu bez uzdy, bez překážky protěkali: však teď nás za živa tu zahrabali – cítíš to, koni můj, že neseš mrtvolu? Přec ale skákej – každé řinknutí tvé podkovy působí vrahům strach; ba dráhy naší vyvalený prach až nejzáz do Evropy nese leknutí. 55 Však ticho – jsem tu k skále přikován – ne choroba, nadsíla ta mne ztlačí, a tělo duchu mému nepostačínepostačí, jinák bych přeskočil sám oceán!– Titánský jezdec v houšť se ubírá – tu potok, bařinu, tam rokli přeskočí, až stane ve výši, tam koněm zatočí, a hledí k severu – – teď slzu utírá! *** Zaslechne písknutí – dozorcův znamení – tam v pláni již i jejich zbraň se leskne, již konec maření a chvíle teskné – rozhněván letí v dol, a za ním kamení. Nedbá! Divými skoky samotu vždy hledá, až jí najde v údolí, kde potok šumí, ptáče šveholí – jak ticho, líbezno a volno tu! Přes potok lávka vede – tou se ubírá dívčina mladá s věncem, s kytičkou, potřásá smutně zlatou hlavičkou a pláče – zástěrkou pak oči utírá. 56 Pán světa s koně skočí, jde jí vstříc: „Co pláčeš? Je ti líto květů vybledlých? Svěžejší nerostou v těch půdách zlých – čekej až do jara!“ – I pohladil jí v líc. „I vám se nelíbí? Já je tak ráda mám, z rána tak vonné a tak čerstvé byly – těm pánům v městě se však nelíbily, a já přec doufala, že všecky rozprodám. Včera jsem hledala až do noci, krásnějších najít sem již nemohla – ráda bych matce byla pomohla, co leží od jara ztrápena nemocí. Chtěla jsem v městě léky koupit za to –to –“ „Dej mi ta kvítka“ – prosil panovník. „Vždyť se vám nelíbí!“ – „Jsem květů milovník!“ I zlíbal kytku a dal za ní zlato. „Ten obraz, pane, je vám podoben – dovolte, nechám si ho na památku; snad potěší mou usouženou matku – teď sbohem! – spěchám, chýlí již se den!“ Usmál se césar, koně přivolal: „Co den ti za kytku podobný obraz dámdám, 57 ukaž jej matce. Je ti byt můj znám, a víš, kdo peníz ti daroval?“ „Nesmíme s vámi vlastně mluvit ani, však zejtra donesu vám kytku zas, litujem vás – ba dobře známe vás: jste Francouz, jehož střeží Angličani.“ Vyskočil na kůň, a tak bolně zkřik, že každý lístek zachvěl se po háji – to bylo v lednu – ach, a v blízkém máji ležel již na marách Francouz a bojovník! Neviděl více dobrou dívčinu; že ale máť se šťastně uzdravila, co den mu vděčná dcera postavila pod okna až do smrti čerstvou květinu. I našel mír ten rek a samotu. Jen dívka někdy přijde v údolí, kde u potůčka hrob – kde ptáče šveholí – jak ticho, tajemno a volno tu! 58
Orel.
Rci mimi, orle bystrozrakýbystrozraký, rci mi, jak umíráš? či ty mroucím, kalným zrakem do mraků pozíráš?– Rci mimi, orle bystroletý, či svou peruť skládáš? aneb snad jak duše moje v letu mřít si žádáš?– Ani v letu ani v mdlobě, orel neumírá; on svým jasným smělým zrakem v mraky nepozírá. Jen před sluncem hrdou sílou peruť svou rozkládá, letí k nebi, a od něj tam věčný život žádá. 59
Bouře.
Ladným luhem bouře táhne, černé mračno nebe kryje; zvonů srdce teskně bije – ha! tím spíš je blesk zasáhne. Nebem mým hněv boží táhne, vášeň kypí: vzdej sese, zmije! Nevzdám! srdce s touhou bije, vždyť po božím hněvu práhne. 60
Píseň rybářky.
Lehce moře snáší bouři zlobivou, srdce mé však těžce nese bouři svou. Ach, ty blesky boží jsou tak divoké, a moře mých žalů je tak hluboké. Plula pyšná loďka z krajů dalekých, vlákaly jí tůně do propastí svých. Na palubě loďky stál tam krásný muž: Pomoz mimi, rybářko, pomoz, tonu juž. Vrhla jsem se, vrhla v bouřku děsivou, bych spasila muže smělou rukou svou – ještě mu na duši ležel temný mrak, a již jsem ho hřila, líbala mu zrak. Líbáním, to žhnoucím, oči otevřel a přece tak chladně tu mou péči zřel. Marně se mi žhnoucí oko zrosilo, o almužnu lásky marně prosilo....prosilo... 61 Vstal a děl : Můj dík! zde vem svou odplatu. V klín pak vysypal mi hrstku dukátů – – Darmo jsem tě, pane, v moři zlovila, když tě morská tůně srdce zbavila! Lehce moři snášet bouři zděšenou, ale mne, jak snésti lásku zrazenou? Ach, ty blesky boží jsou tak divoké a moře žalů mých je tak hluboké!– 62
Strážná hvězdka.
Ruce sepiaté na klíně sedí panna bledá, a po nočním baldachíně hvězdičku svou hledá. „Pověz mi, ty hvězdko moje, proč ty nevycházíš? Dávno vyšly družky tvoje, jenom ty mi scházíš.“ „„Moje duše přemilená, jak by mohla svítit; když ty jsi tak zarmoucenázarmoucená, nemohu se třpítit.““ „Mé světýlko vyvolenévyvolené, znáš mé zarmoucení; znáš mé srdce opuštěnéopuštěné, když můj hoch tu není.“ 63 V tom zařehtal koník bílý, šuhaj s něho skočí, a již slze pozalily dívky krásné oči. On to! letí k blahu svému; jak jí srdce tluče! zkřikne – a hochu milému letí do náruče. *** Po nebeském baldachíně hvězdičku svou hledá, pacholátko má na klíně a je láskou bledá. Vzešla strážná hvězda její, samotna nesvítí – družky dvě jí provázejí a teď spolu třpytí. 64
Matka z lidu.
Tam naproti Kokořínu leží v rumech kostelík, v jehož temně-pustém klínu pohřben ležel pacholík. Tenkrát, když pro pacholíka kopali ten věčný byt, stál tam v stínu kostelíka tajný smutný svědek skryt. Na bidélku dvě družičky nesly malou truhličku, jakoby dva andělíčky k nebi nesli dušičku. A ty dívčiny se smály, byly kvítím zdobeny, a když hrobík zasypaly šli dál – květů zbaveny. Čí jsi bylo, dobré dítě, že tu žádný neplakal? což ani nepohřeší tě ten, co tobě život dal? 65 Což se divím! vždyť i ráj můj taky byl pochován, když jsem spatřil drahý kraj svůjsvůj, jak byl k hanbě přikován. Když ho láska, sláva kladly s hrozným smíchem do lůže, tu můj lid a klid můj svadly: kdo jim z hrobu pomůže?! A když vzkřísit není dáno, proč tu nikdo nepláče?– Světy hynou! – nevidáno – hocha, lidu – tuláče!– Nedovoláš se víc tónů jednou shaslých minulých; nevyžehná bol Siónů, v hroby věčné sesulých. Skryj se, tam se kdosi blíží, ať tvé slze nevidí – Aj, to žena; co tu tíží, že utíká od lidí?– Jako lvice, skoro letem od chatek tam ubíhá, když zanáší kořist dětem, ledva stín jí dostíhá. 66 S pláčem volá děcka svého: „Kde jsijsi, moje poupátko? Vyrvali tě z klína mého; ozvi se, mé kuřátko!– Ty jsi zdřímlo jen, mé dítě bledým strážcem zlíbané, a ti zlí snad pohřbili tě, z náruče mi vyrvané!– Tu jsi, tu, můj pacholíčku, nebudeš tu do noci; zdrž jen chvílku svou dušičku, já ti přišla pomoci. Ta zem těžká ti být musí, viďviď, mé zlaté děťátko? a ta rakev, ta tě dusí – viďviď, mé drobné robátko! Ale již tě matka tvoje v náručí své ohřeje; probudí tě srdce moje, a tvá duška okřeje.“ Jako žebrák, když odkryje zlato, perle, poklady, lačným strachem v zemi ryje, mžikem shází hromady: 67 Tak tu žena dohrabala mžikem se až k dítěti, a když rakev vykopala, ustala již kvíleti. Strhla víko – v náruč skryla mrtvé dítě milené; chladné tělo dechem zhřila, myla oči sklížené. Aj, a ústa ulíbaná počala se usmívat, a ta očka zadychaná počala se otvírat. A když dítě matku zlatou, jako v spánku spatřilo, tu se jiskrou v duši zňatou z tvrda spánku zbudilo. Jaký ples to! – poutník ale přitom hořce zaplakal; rychlým krokem odtuď dále v širé kraje utíkal....... Jeho národ osiřelý proniká mu útrobu; toho snad už nevyželí žádná matka ze hrobu! 68
DUMKY A ROZPRAVY.
[69]
Matce.
„Proč tak smutným jsi a zasmušilým: k radostem nižádným nespěcháš; proč vždy sám jsi – nikdy neveselým? tyť své dny mladosti provzdycháš!“ Tak se ptáš, má drahocenná máti, se slzícím okem starosti; ach, že s tebou musím zaplakati: Prchly věčně dny mých radostí!– Slyšela jsi ptáče jasně pěti, kterému upadlo hnízdečko? Viděla jsi poupě rozvíjeti, kterému usvadlo srdéčko? Ssála jsi z vióly dechy vonné, která práhla sama na poušti? Slyšela jsi zpěvy bezouhonné slavíka, když sám lít do houští? Žádný nepěl a se neradovalneradoval, kdo byl sám a sám, to s bolestí; nuž, kdo na mne smích by požadoval, když mě zná, že prost jsem radostí!– 71 Jako ptenec, zbuzen ve vajíčku proklobává sese, by zalítnul, tak mi láska tloukla ve srdíčku; ptenec udušen však zaniknul. V útrobách pak city pozaplály, že se lyra pýchou zachvěla; brzy však jí vichry pozavály, tak že prasklou strunou dozněla. A v tom bouře počala mnou třásti, vzteklá bouře vášní všelikých, bol a hrůza že se jali krásti do ňader mých, bojem divokých. Stál jsem sám, co skála v bujném moři, odolal jsem zhoubným orkánům, tak že vášeň více nepokoří mužnou hruď mou podlým satanům. Bojoval jsem, zvítězil a padnul; vášní novou, krutou, nejtěžší: Slávu hledám! – jiný cit uvadnul. Aj, kdož teď mi ducha potěší!?– A zas boří se mimi, po čem práhnu, tak že chví se tajný duše nerv: Vím, když stupeň nejvyšší dosáhnu, – věčnou slávu, že jsem přec jen červ. 72 Červ jen, červ, s planoucí jiskrou boží, hnusně zakalenou vášněmi; jehož cíl: až kosti k hrobu složí – jehož sláva: hvězdy zachvění. A když to mi v ňadrech věčně hoří, či můj zrak se může lesknouti? Či jsi vstavu, když mi vše se boří, jedinou mi radost vdechnouti?! 1845
73
Dopomínání.
Slzo, perlo zdroje posvátného, ty balžáme velkých mých bolestí, když jich nelze déle srdce nésti, roň se, roň po tváři s oka mého. A co hledáš, srdce marné, dětinské? Což to hříšné – praví srdce bolně – hledám-li dušinku se mnou živou, mroucí; outlou, vřelou, láskavou a vroucí? Není! – ty však velký jsi pro lásku; chováš v sobě svět a vášně titánské. Srdce mé však nechce mírněj tlouci, nerozumí duši pro velikost žhoucí: Sám ses vyrval z víru pozemského, sám ses vyburcoval ze sna lahodného; nuže, sám si cestu v poušti klesti, sám si hledej stézku k slávě, k štěstí! Hrděs pravil: Palma nikne v houšti, velikou se stane jen na poušti; 74 nebezpečnáť cesta k slávě svaté – poslechnu však ňadra touhou zňaté, poputuju Saharou, neklesnu, až ukojen zdřímnu v slávy ve snu!– Tak jsi pravil; a přec je ti teskno na tom velkém, pustém, žhavém moři; darmo dusíš – plamen doutná, hoří, svatá touha nezkojí ho, neumoří!– Po lásce věčně žížní srdce moje, nedbá na své rány, láskou zasazené, hyne touhou – polomrtvé, zemdlené – žádá lék na pusté rány svoje, lačně sladkou lásky kořist žádá: a přec ví, že samo v oběť padne, že mu blaho nepokvěte žádné, že ho čeká srdečná jen zráda – Ví to, a přece lásku, ach, jen lásku žádá! 1846
75
Na moři.
Moře pojímá mně v náruč svou, zanáší, zanáší i touhu mou; jak mocně dmou se ty hlubiny, jakoby znaly mých utrob pustiny. Hraj si, kolíbejkolíbej, vlno drahá, nezkolíbáš tyty, co v ňadrech mi hrá! Aj, přenesmírná ty hladinohladino, bloudících duší jediná dědino, či znáš se k pěvci raněnému, na širém světě samotnému? Vy vlny, či srdci zbouřenému a písni jeho porozumíte? souzvučně s ním či zašumíte, a rády zpěv žalný uslyšíte? Zaneste ho pak, vlny drahé, šeptejte hoho, vlnyvlny, jedna druhé i zdělte labským ho vlnám a českým rájským dědinám; ty pakpak, LabeLabe, družce svojí, VltavoVltavo, ty drahé Praze mojí. 76 Jí šeptejte vroucí políbení, od mé duše srdečné pozdravení. S bohembohem, děvo, rozkoši má, nevěrné moře mne pojímá a nese dále ku končinám, kde budu věčně, ach, věčně tak sám; žádný rozumět mi tam nebude, a v srdci mém, ach, tak prázdno bude, to prázdnoprázdno, to zajme jen hluboký žal – a však, vlny, neste jen dál mně a dál!– 1846
77
Modlitba.
Otče můj! který tak přeláskavě vedls’ srdce moje od dětinství, od prvního tluku v malém nemluvňátku do tlukotu v mládci bujně-smělém! Pane! kterýs učil tlouci srdce moje pro vše dobro v světě, jenž znáš útroby a city moje: neb tys sám mne učil cítit, mluvit – smilůj, smilůj se teď nad chovancem svým! Zplanula v něm svatá věčná láska, a on bloudí nyní světem šírým hledat srdce, jež by rozumělo neukojitelné touze v ňadrech mdlých: Nikde však ohlasu nenachází!– Vím to, vím, že v světě jej nenajdu, neboť od každých tu lidských ňader jsem vyloučen, vyhnán, proklet, proto že mi žádný nerozumí. Kdyby znali velkou mojí lásku! Neznají však – jako vrahu kážou všude dále, pryč mne v pouště jíti, 78 a sílají hromy v srdce moje, které vzteklou zplanulo lítostí, tak že nenávidí lidstvo celé! Protože spálili srdce moje hromami na něj sesílanými – a v mých útrobech je jako v místumístu, v kterém dub stál, a však hrom zatloukl! – Vím to, vím, snad hříšné jsou mé touhy, tuze velké, zpupné, světoborné; Otče můj, však tys je v srdce vštípil! Dals’ mi je, ne aby – v zříceninách osudnýchli – nepodlehnuv budu pevně státi, vášní pán, jedinkou svatou vášní – smrt mé touhy na věky zdusila, s lichým srdcem i má duše shnila! Otče, ne – to ty nemůžeš chtíti! Slyš mé prosby, teskné moje vzdechy svědčící, že příbuzen jsem tobě! Pane, hospodine – smilování – smilování! ty nemůžeš, nemůžeš to chtíti, aby prachu syn hynul, umíral, tobě, tvůrci svému, předhazuje, žes’ ho zradil, žes’ pro bídnou hříčku, – pro kterou sám zloboh by se zhrozil – dals’ ty touhy v červa nešťastného....... Bože, tvůrce, otče – smilování! – 1846
79
Práhnu po tobě.
Div se, div sese, duše malicherná, velkolepým tvorstva všeho krásám; div se a nauč se v díle velikánském poznávati tvůrce svatomocnou ruku. Jaký tajný souzvuk vane tím všemírem, jaký tichý život, jaké živé ticho! – Děkuj matce svojí, že ti vřele hlásá, že jsi velikého, dobrého měl otce. – A on žije, žije, na tě se usmívá! – Tuším já to, doufám, cítím, že mi blízko, že mne tíše žehná rukou svou otcovskou, že ve velký plamen jiskru rozžehává, který v ňadrech mých má hrdě pozapláti. – Otče, až se k tobě vrátím po své pouti, přijmeš syna svého, když ti k nohoum padne a sebe celého bude v oběť klásti? či pokyneš chladně, aby zhynul, protože v přírodě všecko zhynout musí? – Nic neodpovídáš! – Příroda jak jindy krásně se usmívá – ba i nad hřbitovem. 80 Nenecháš mně žíti? život, jest on tamo? – Příroda je tichá, mírná a pokojná; protože to neví, nic neodpovídá – a sám světovládce, ten, jenž osud řídí – ten, po němžto práhnu, nic mi neodkrývá – žel, snad nikdy že můj duch ho neuhlídá! – 1847
81
Večer před bitvou.
Budu-li pak ještě žíti, až zas měsíc pozasvítí? Až poplyne tichou nocí, budu-li pak plakat moci? Když mně smrtná kule schvátíschvátí, nebudu moct zaplakati. Když mi palaš protne hlavu, nebudu pak plakat v stavu. Skoro mi však lépe bude, když Morana mi zahude. Zpomínky jen duši žerou, jenž se těžkou hlavou derou. Když jsem z domova vycházel, tu mne někdo vyprovázel. Děva má mně provázela, hořce se mnou zaslzela. 82 Jakoby to předvídala, že mi navždy s bohem dala. – Ach, ty matko moje milá, cos mne s bolem porodila – Cos mne s bolem odkojila, hle, již syna jsi ztratila! – Synu, synu – drahý synu, opustil jsi domovinu. Kdo tě bude těšívávat, tesknotu tvou zkolíbávat? – NelkejNelkej, matko, nelkej více, kolíbek tu na tisíce. Když mně zchvátí vrahů zloby, jsout’ již uchystané hroby. A ten vichr, co tak hučíhučí, kolébavku mi zazvučí: Ululá mně v sladké spaní, ztichne trapné zpomínání. Tíše! slyš, již roh zaznívá na bojíště nás vyzývá. Kule smrtonosné znějte, povinnosti své konejte. 83 Zpomenu-li na svou máti, nedejte mi zaplakati. Zpomenu-li na svou milou, pusťte srdci mému žílou. Jestli budu sobě přáti i pro svou vlast bojovati, Aa jestli bojovník boží doufal, tam že kosti složí; Vv ňadra snivé smrt mu vražte, že je blázen mu dokažte. Vzhůru tedy v kruté seče, sedlej koně, taste meče! – Zpínej se jen, koni drahý, dnes mám chutě na ty vrahy. Padnu, skoliv jich do syta, jak poslední Orebita. 1848
84
Resignace.
I.
Zdlouhavě se kradeš, zákeřnická smrti, Zdlouhavě se kradeš, zákeřnická smrti,
 doby poslední mi otravovat žádáš; šípy samoty mně polehounku drtí – chceš, abych se tobě k nohoum vrhnul a mých ideálů zlatý oltář strhnul, abych zapřel sebe a svou sto-u svatou, abych pak před modlou choroby své padnul s berlou znova vzatou, málomysně zchřadnul; bys pak na zkropené rakvi mojí stála a vítězně všem se snahám lidstva smála? Ne tak! do svatyně ňader mých nevnikneš; chrámy věčné pravdy, nepronikneš; dotkneš-li se bran, zahučí búrné zvony, které celé lidstvo v poplach vyvolají – jak se pak tvůj klam a moc tvá ztroskotají! – 85
II.
Aj smrti, až mne bude chtít vraždit ocel tvůj, Aj smrti, až mne bude chtít vraždit ocel tvůj,
 jak chladně jej pocítím! Duch mých krásných snů, truchlící však pokojný, zoře blahých dnů, ti požehnají mírem poslední tlukot můj. Nuž přijď a zboř ten chrám posvátných světů mých, i v zřiceninách tebe duch můj strašit bude, a ten, kdo jeho blahou paměť nezabude, ten vystaví mu kapli ve vděčných ňadrech svých. Tak jak rusálka sídla posvátného, i když ho zničí necitelná moc, co duch v paměti lidské tím víc žije, čím víc se v samotu a smutek kryje, tak bude žít duch ideálu mého, až v den se promění ta dlouhá noc. 1850
86
Sláva snů mých.
Viděl sem tě tonout v bouře zkázném lůně – hrdá duše má ti spěla ku pomoci; odtrhlas’ mou ruku – vrhla ses do tůně – a já tvou památku pohřbil v srdce noci. Zjevila si se mi, boží znak na čele, snů mých noční dítě, dcera srdce mého, svaté hněvy v duši, vášeň v luzném těle. život, ráj a peklo pěvce blouznivého. Zbor mých zmdlených duchů, vzkříšení zajásal – spásu provolával ohlas po vší vlasti; chodil jsem se modlit, kde se div ten hlásal, s vírou pohlížeje v srdce do propasti. Již jsem se tam vrhal do věčnosti brány, bych s tebou zalítnul letem nesmrtelným, již jsem viděl celé světy ztroskotány, mečem tobě svatým, pro svět necitelným. – V tom se mne tkla ruka, jako smrti chladná; stín to v život zkletý, v srdci pohrobené... Tys to, moje dítě? – led – a předc tak vnadná – jsou to tahy tvé, ač smutkem rozladěné. 87 Herodio moje! dovol mi sdělívat osud tvůj! chci rád za tebou v nocích bloudit; dovol se mi věčně v chladný zrak tvůj dívat: z ledů těch já živé blesky budu loudit. Blesky, že se den těm nocím kořit bude, v kterých budu svaté stopy ran tvých líbat – a ten svět že tvé se kráse dvořit bude, již pak budu v hrdém srdci svém kolíbat! – 1852
88
Kletba do dálky.
Nastoupil čas nahnilou duši střelit: tak zvolal Svantovít a chopil ruku mou; i skočím z lože, bohu poslušen, povznesu šíp a napnu jistý luk i dám se v krok – – – Ač sen to byl, však hoden upomínky! Derem se skalami a příkrou dolinou až v říši Morany – nad jezerem co šlehá pekelnými vlnami – v ohnivé mlze, nohu zastavíme. Jak divná smrtelníka povaha, jak rychle z lože spěl jsem za bohem a jak smrtelná ouzkost na mne padla, když náhle sám, jen duchami provázen jsem ucítil, že pevnou půdu svou, kde bratr mezi bratry jsem si hrával, že milou přírodu jsem nechal za sebou. 89 Bůh pokynul, a chvějící se rukou pozvedám luk: Jak honba divoká tu náhle stádo duchů šílených ohnivé chmury mžikem proletí. Bezhlavých psů a malých mrzáků, houf srdcí-prázdných a nestoudných žen, diblíků podnapilých, podlých šumařů a řady soběckých vyzáblých učenců se hemží přede mnou! – – – – Ta rota uštvaná, co dávno minula svůj cíl, prosí o rychlé slitování a houká: Dej nám smrt! – Zamířím: Šetři šípu, zvolal bůh – vzácnější lov jest tobě uchystán! Až spatříš babu v muže zakletouzakletou, co v plachý verš ukrývá nahotu, a poslední si z hlavy trhá vlas: pak střel, a pronikni to srdce nevěrné! I spatřímspatřím, jak za houfem sklamaným s těkavým krokem ubírá se stín, jenž zdá se, že sám před sebou utíká. „Vy písně nezrozené, bídná hlavo má, myšlénky roztroušené, kdo vám výhost dá, ty srdce rozmazlené, kdo ti pokoj dá, vy vášně rozkvašené, kdo vám jedu dá?“ 90 Zasmál se bůh, já tajně zaplakalzaplakal, však šíp můj letěl již a nevrátil se víc; – bezduchý trup svalil se přede mnou. Nelitůj ničemníka, poslyš minulost: konečná smrt i jemu úlevou pomlče, že tím svět i nebe získá; ten plachý pláč, ty křeče neplodné, ta mysl roztěkána i to bědování lidstvu i bohům se již zhnusily. Popatř mu do očí, znáš ztrhaný ten zrak, tu vpadlou tvář a zsínalý ten ret? To on! – vykříknu poděšen, – to on! strach dávno minulý a rána zajízvená mne znovu zabolely – odskočím, zakryju tvář a pohroužím se v sen: Bůh sám ať naší pověst dopoví! V rodině osířelé, četné, ubohé nejstarší bratr vládu nastoupil – nevládnul ani prutem železným, jen k svorné práci čeleď svou pobízel a mířil sváry, trestů neznaje, i miloval tak vroucně: nikdy nikomu že víc či méně lásky neukázal; a to byl jeho pád! – – Vyštval ho bratrů nerozumný zborzbor, 91 a když jim ruku dával na rozloučenou, když okem zpytavým tu řadu probíhalprobíhal, jen jeden spatřil uslzený zrak, jen jedna ruka ovšem třesoucí se pozvedla mu věčné „s bohem“ dáti! I popadnul tu ruku – ach, jak zabloudil oklamán slabostí – a nespustil jí víc. Za stanem uplakaná matka seděla a vrhla se mu v náruč s pláčem žehnajíc tu jedinou svou zdatnou podporu. Že ale mezi bratry zbouřenými i její miláček byl pozůstal, nemohla zlatohlávka opustit a zůstala – – – Upřímně vyznala tu slabost svou – Syn porozuměl – matku políbil a děl jen zticha: „Ženo milenámilená, i v dálce budu bdíti nad tebou! Když k moři došel s bratrem jediným, na nějž se jak na skálu opíralopíral, najmuli loď – a plouli nešťastně. Koráb se ztroskotal, a nahé těla jen dvou bratří vyvrženy na břehy. Jen péčí statné děvy rybářské zas přišli k životu! – – – 92 I našli domov – bratr nejstarší tu děvu zamiloval, po stu nesnázích jsa vděčen za ten milý přítulek; však mladší ve dne v noci neznal pokojepokoje, vždy těkavý honil se za zvěří, ba celé týdny trávil na lovu, tak že se zvolna bratru odcizil. Nadešla zima – těžká choroba upadla na rybářku nebohou – nezavřel zraku bodrý milenec a vracel všecku péči zažitou trénásob dívce dobré, spanilé. Tu přišla zvěsť, že bratří zbouření i matku opustili – ano žebrotou že po světě se plouží, syna hledajíc. Dva dny se soužil věrný syn, vždy sámsám, vždy bratra čekaje, až tento náhodou jen hladem štván, se zjevil před práhem. Buď vítán, bratře, hochu, příteli, s jak těžkým srdcem jsem tě pohřešoval – zde viz, má děva smrtí zápasí a matka naše bloudí – marně hledá nás bůh sám ví kde, a běduje i kvílí: Kde dlítedlíte, mojí věrní synové? – 93 Neodvracuj se, nekrč rameny, vždyť nevelkou jen oběť požadují; sám půjdu do světa, opustě děvu svou; jeť mladá a má matka bez síly. Děva mne nepohřeší, neví o sobě, však matka stará každou chvílku čítá, která co okamžik jí krátí sešlý věk. – Co den jen krůpěj vody přej těm ustům, jichž svírá horečná, práhnoucí choroba – na věky vděčným tobě zůstanu. I pohnulo to lovcem, ano zasednul u lože dívky, které děkoval sám život svůj, a vzdychl zhluboka. Syn věrný pokojně nastoupil dráhu svou. Po dlouhém hledání ho lásky strážný duch dovedl k místu, kde se cesty dělejí. Nastoupil pravou, vedla podlesím a bůjnou pastvinou až k samé patě hor. Nad příkrou srází tam svým zrakem sokolím odekryl mžíkem oka matku schýlenou: zdá se, že odpočívá, upírajíc hled do šíré dálky, cesty pátrajíc. 94 Neskočil, neletěl, pružností myšlénky stál před matičkou – ta však starostí snad příliš unavená, neznamená nicnic, ani se neruší, ni hlavou nekynenekyne, ni okem nehne, jen tak tíše sedí a stále do té dálky jako mrtvá hledí! – Sestoupil s hor dvénásob obtížen! To lehčí břímě: matky křehké tělo, to těžké břímě: jak hrob němý bol. – Jen chvílku dříve, a ta stará žena by radostí snad byla obživla! Vrací se k moři mrtvou matku nesa a pátrá po svém smutném domovu; plaví se hladinou, pak na břeh vystoupí, známý to břeh; však místo chaloupky, najde jen zbořeniště s tělem spáleným! Jen krůpěj vody! ach, jen chvílku dřív! A zatím lovec bloudil po horách, až zabloudil a nevrátil se víc. Smilůj sese, Svantovíte – nemluv dáldál, tys kázal a já střelil, a přec miloval jsem bratra těkavého; ruka má teď krví bratrovraždy zbrocená, jest prokletá až po sám soudný den! V tom probudím se – byl to strašný sen! 1859
95
Slečně R*
Tisíce jisker v duši mé horoucích navrátilo se polekaných zpět; neznal se k ním ten hluchoněmý svět a duše má ta mřela bez ohlasů vroucích. Můj bože! je to sen? tisíce žhoucích teď náhle zvuků slyším slavně znět, tisíce jisker požehnaný květ probouzí spitou duši v ňádrech mroucích. Vy geniové snů mých ztroskotaných, vy ohlasy mých písní oplakaných, vy ženy, jež jsem druhdy milovával, – Ne darmo duch mne matky vychovával, syn její promění své slabé milování, v posvátně-vděčné za vás bojování! 1854
96
Slovenská elegie.
S čiernyma očima keď sa sojdú sivé, takové malženstva bývajú sčastlivé. A já mal ženušku s čiernyma očima, pozeral som na ňu svojima sivýma. A keď ma to čierne očko jej postrjetlo, tu mňa na okolo všetko razom zkvetlo. Zkvetlo, prekvetalo, radosťou sa triaslo – než tu znáhla, bože – všetko mi zahaslo. Skoro mi zahasla má čjerná hvezdička a mé sivé zraky ztopila slzička, a za tou slzičkou jako včelok roje, na sta ich zkapalo pre hvezdičky moje. Škoda prekrásného v máju milovánia, že na jeho kráse nenie požehnánia. Jeden máj mi zchystal sňatok preveselý, a než druhý nastal, bol som osirelý! – Eště tuto sločku za moje dieťátko, aby neplakalo – len si zdriemlo sladko. 1857
97
Sen a probuzení.
Tesknoto moje, dítě pochované sotva do kolébky, do hrobu již dané – proč mi zhaslo věrné očko tvé? Dívko ty moje, ženo, matko drahá, nemohla tě láska naše velká, blahá upoutati sílou mocné krásy své? Jak ti možno dlíti samotné v tom hrobě – ovšem že ti dřímá po boku to robě; což vám ale nikdo – nikdo neschází? Jste vy světem sobě – jste si všecko – všecko? nezatouží choť, a nezatouží děcko po nikom, když se tam v ráji prochází? Jsem tak daleký vám, že se neohlíží smutný zrak váš nikdy, zdali se neblíží ten, jemuž jste v světě byly vším? Neslyším tleskání ručinky malinké? nevolá tam „tata“ dítě mé zlatinké? a své ženy hlas či též ho neslyším? 98 Poeto! kde bloudíš? – v básni – ve svém ráji! vidíš ručinky jak vstříc mi třepotají – vidíš choť – jak letí v náruč mou? Dítě, moje dítě – škoda že to snění, škoda že básníka čeká probuzení, a že zná tu sladce krutou kletbu svou! 1858
99
Dožij – dopij!
Dožij ten život měnivý a třeba plný hrůzy byl; dopij ten pohár pěnivý a třeba jed a zhoubu kryl. Jen jednou žiješ v světě tom a chcešli nesmrtelným být, nesmíš se bát, když zuří hrom, a nesmíš bát se – jedy pít. Dožij – dopij! Trpký to kalich umírat, a ještě trpčí muset žít! strašná to kletba s blesky hrát, a strašnější – je muset krýt! A kde je skryješ? v srdci svém! Tam ti tvou lásku vypálí. Vidíš titána? klesá v zem a svět již hanbu kutálí – Dožij – dopij! 1858
100
Cit a rozum.
Odloučil se fousatý pán rozum, aby na Sinai mluvil s hospodinem; a když se tam zakryl neprohledným stínem, vyrostly mu rohy, sílu trkající. Zatím však ta lůza v srdci tancující zlaťounké si ulila telátko. Lůza zpívá: Rozmilé božátko, apisku nadějný, hleď nám povyrůstí, abys mohl vypít celé rudé moře – celý Israel se do Egypta pustí, a toho roháče zůstaví na hoře. V tom však rozum, chtě si oddechnouti sestoup dolu s kodexem pod páždí: zdá se mu, že musí rozpuknouti, jak jej na tu lůzu pohled dráždí. Nejdřív praští s celou učeností – nic platno, že samým bohem psánapsána, ano k rozmnožení litografovánalitografována, (způsobí si darmo mrzutosti) 101 nic platno – on nenávidí plesy, popadá již lůzu za pačesy; nedbá na toto, kdo jsi, nedbánedbá, kde jsi, hlavu o hlavu jí odetlouká; při tom kleje, vzteká se a houká, celé houfy zbitých na hromadu hází – a když konečně se na vůkol rozkouká, svět mu celý jiný, změněný přichází – Jen ten apisek se ještě nafukuje a na majstra svého jazyk vyplazuje. 1854
102
***
Luzným leskem jezera tichéhotichého, Luzným leskem jezera tichéhotichého,
 plachá dívko, svábiti nedej se; jsi-li krásy chtivá, pak i zbouřeného jezera v své hrůze nelekej se: jeho-li tě však jen vábí hladiny, tedy prchni, dokud hlubiny jezerní nebezpečný duch nerozkochá se v tobě! Veta bude po tvé zemské kráse, veta po tvém míru; v hloubku svou tě stáhne. – Nenajde-li tam na tobě po čem práhne, nebude-li tebe vábit hlubin krása, najde-li na tobě pouhou pozemčanku, kde byl hledal smělou, hrdou nebešťanku, pak jen v hrozné smrti bude tvoje spása. Jsi-li ale schopna tajemným srozumět velkolepým krásám hlubin nebezpečných, rozumíš-li bouři, budeš-li ty umět kolíbat se s ním na vlnách tužeb věčných: 103 pak se ponoř v lůno jeho nepoznané, kletbou svatých bolů požehnané, on tě svůj co idól duchem svým obejme, kalné roucho prachu s tebe sejme, vděčnou slzou srdce šlechetné ti skropí, a pak v tajemné se s tebou světy stopí. 1852
104
Z mrtvých vstání.
I.
Již stoupá pěvec v hrobku snů svých zažehnaných Již stoupá pěvec v hrobku snů svých zažehnaných
 vždy hloub a hloub, vždy nejistějším krokem; a hvězda spásy, slunce nocí požehnaných tak smutně za ním hledí mdlým svým okem. Rozloučil se a zmizel, aby se potopil do kletby své, v pěvců to požehnání – dřív ale zlíbal a nejtrpčí slzou zkropil máť přírodu, v šíleném rozžehnání. – Jen jednu ještě slzu hvězda pochytila, když pěvec naposledy k ní pohlédnul – jak dívčí oko se v svůj odlesk ponořila, a lekla se své krásy, a on – zblednul. V tom zmizel, a vždy hloub a hloub se vnořil v to ticho hrobové; tam nese líru, níž kouzlil ráj, – tam nese meč, nímž světy bořil, – tam nese lásku, jedinou svou víru. ––––––– 105 Divě zasmála se noc, a poklopila ukrytou tu hrobku, tížným kamenem; v bludičku se hvězda spásy proměnila, zhanuvši nade mnou sinným plamenem. Oklamaný poutník zklonil hlavu svou, pozdravil své děti, v rakvích uložené, zrádnou nocí mu v kolébkách udušené, i zulíbal každé s pýchou otcovskou. Ach! jak byly krásné i v té kletbě žasné, spanilé, jak naděje v poupátku; nad každou hlavinkou plálo polojasné světýlko, co žehnalo robátku. Zastavil se nad outlounkým dítkem, jež tam snilo s ručkami spiatými, pomodliv se za něj tiché Zdrávas Maria, zažehnal ho slovy tajemnými: Dítě sebou trhlo, zachvělo se tílkem, aby zhaslo již i se strážným světýlkem. – Na to sáhnul pěvec k ňadrům svým hasnoucím, vyňal růži zvadlou, pod srdcem tlukoucím: pohroužil se tíše v její mrtvou krásu – 106 darmo byl chudinku v oběť dal pro spásu bratrů svých – růžinka v smrti ještě vnadná, stkví se slzou pěvce, jenž na ní pozírá s okem zoufanlivým, – cítě že – umírá! bratrům však – ach, bratrům, není pomoc žádná! – ––––––– Vrhnul růži v rakev, a pak zklesl – tiskna k ústům jednu kadeř černou – na mohylu vlhkou Slávy drahé. – Hloub než matku jí v svém srdci nesl: chotí byla mu, a sestrou věrnou, v snách pak již ji zval své dítě drahé! Proč ste ho zklamalyzklamaly, zlé osudníce? jak on jí snil, tak nezbudí se více! Na hrob své slávy, na mohylu svou ukládá meč i líru; tam dlí připraven úmorní pohár hanby! – S němotou chopí se ho, by přetrh’ příliš trapný sen – a již ho vede k ústům. V tom však proměnila zrádná se kadeř v hádě, – vymkla se mu z ruk a spěje k rakvi, by tam dítě vyděsila! 107 Zděsí se pěvec takých netušených muk, vypustí pohár, aby spasil dítě – ach, marněmarně, pěvče – hádě urychlí tě! – – Již přejelo mu líce, již mu otočilo hebounká ňadra, již mu v srdce vniklo a zmizelo! – „Ach, dítě, mluv, což tě nekrylo úmorné lůno, žes’ tak děsně zkřiklo? – Ty žiješ, ty se budíš, ty se zvedáš, – ty otce mlhavým svým očkem hledáš? Neptej se! srdce mé tě naschvál v rakev kladlo, ne abys žilo – ale na vždy, na vždy – svadlo! Co žádáš? – Ztichni! – Zpátky v rakev svou! –svou! –“ Však dítě – nesmrtelnou rdí se lahodou a uhranulo pěvce – jenž se s udušeným křikem potácel za hrozícím – rozprasknutým víkem!
II.
Slyš! jaká to hudba probouzí se hrobkou, Slyš! jaká to hudba probouzí se hrobkou,
 čí to dech tam rozdmul struny truchlolíry, že se chví v akordech harfy aeolovy jako mrtvé děcko, v utěšeném zdání máť když o blizounkém pěje mu shledání? 108 že se chví jak žena pouhaslé víry, když ji stopené v horečném objímání náhle perutě dotknou se andělovy, jež ji otevrou té věčné lásky říše!? – Tak zní líra má, z počátku temně, tíše, jakby probuzena líbáním, až zahřmí jasnou bouřkou v píseň „z mrtvých vstání,“vstání“, jež se divým plesem rozutíká kobkou. – Rozpraskaly hroby – s mohyly se sřítil svatý meč, a vylít z ouzké pochvy, by co pravdozvěstný plamen pozasvítil! ––––––– Půlnoční zář, jež v tisícerém blesku své slavné hry provádí po nebesku, vybuchla z rakve pohřbené milosti; jak nové slunce z hrobu svého stoupá, zjev rájský, ideálné velebnosti: zbožněné toužení, a vášní zdmutý duch vtělené blouznění, a nepojmutý bůh, jak Vila na vlnách rodných se tónů houpá! – Ach, dítě prachorodé, dítě vítězné! nepozná tebe ani vlastní otec více; ta rájem dchnutá tvář, to kouzlo líbezné, to nejsou ty tvé bledé usoužené líce. – 109 To oko blankytné a přec tak věrně temné, ten pal v něm žhoucí a to snění milojemné, to není hrobu plod, ač dítě rakve těsné; jasná to perla dnů, ač dcera noci děsné. – Jak anděl vzkříšení na pěvce se usmívá, a krásný sen mu v mroucí duši vlívá: „Lem roucha tvého zlíbat“ – blouzní ve mdlobách pohroužený. – „Jen jeden vzhled! – Již umru rád!“ Zjev nemízí! – „Pro bůh! netop se v slzách, jsem prach a neodolám!“ Již jí k nohoum pad’ v zoufalé blaženosti; klesl bezbranný – – a sní, a sní – co pojmouti nemůže! Nebeskou perlou zničen – znova vyštvaný do víru světů, z nichž se vymknouti nemůže....... ––––––– To nebyl sen; tak přespanilý zjev on v smrti spánku nebyl očekával. – Tak neuvyklý blahu, ztichl zpěv, jenž neznal ráje, které oplakával! 110 Jen prasknout umí struny blažeností, jen puknout umí srdce spanilostí, jakouž nepojme; slza radostná – to blesk, jenž zdrtí prsa žalostná! – On ale – žije; a velebný zjev, kterého dotknout se, mu svatý úžas brání, se nad ním vznáší, dotýká se jeho skrání a náruč – náruč jemu vstříc otvírá – a kyne mu – a pěvec – neumírá! On žije, – ona hladí pěvce čelo, a líbá! – V jeho duši stoupá krev a jeho duch objímá rozvášněné tělo! ––––––– Co zažil v tom nesmírném okamžení, to nezjeví ti hudby souzvuk chladný, to Indů nesnil mythus čarovnadný, jen Lotos o tom snil, když v jeho lůně se náhle duše lásky probudila! – Viz Ganges, jak on proudí, jak on plesá tak božské dítě na svých bedrách nesa: Viz duši mou! šetř její luzné snění, šetř její lásky tajnosnubné bdění; 111 kdyby ti poklad svůj zanáhle porodilaporodila, zšílel bys! – Touha tvá ta bledá stůně; vždyť omdlévá od pouhé spásozvěstné vůně, kterouž blankytný pel na vůkol rozesílá; pel zlatý, lotosový, jenž jak strážný stín oblétá svou kolébku, požehnaný klín! –
III.
Vášnivá ty Vilo, vznášej se nade mnou, Vášnivá ty Vilo, vznášej se nade mnou,
 dovol mi svou hlavu v klín tvůj svatý vložit, chci tam ducha svého poklady položit, vypěstíš je tam tou dobrotou svou jemnou. Duchem žhoucí ženo, lásko vtělená – duch můj práhne po tvém obejmutí – vášeň má, tvým duchem šílená, čeká na tvé božské pokynutí! Dlouho mrtva, teď však v život vyvolána vítá vděčnou slzou velitele svého; usmívá se vroucně, mile pěstována rukou někdejšího krotitele svého! Duch jí k srdci vine, horoucně jí líbá a ty souzvučné to vítáš milování, blankyt oka tvého sílá požehnání, a tvůj klín, již blížence kolíbá! – 1853
112
Z Mirza-Šaffy.
Jediný svatý cíl před sebou máme, tak pospolu, ty do mé, já do tvé se vazby dáme a pospolu, ty v srdci mém a já zas v srdci tvém jak vězňové rozloučeni trváme tam pospolu. Já krásou tvou a ty zas duchem mým jak dvé ryb lapení se třepotáme již pospolu; a zase nepodobni rybám, perutí dvou orlů pyšný let my vykonáme vždy pospolu! 1857
113
Tušení.
Již dosti bolů, nač mi tato tíže, vždyť nesmím dolů – k životu mne víže posvátný úkol a ta družka věrná, jíž beze mne jen zkáza hrozí černá! Aj, vzhůru vzchop sese, němý duchu můj, pronikni mrak a zapěj – prorokuj! Nadarmo! – hloub a hloub to srdce postonává, ta ňádra hrobem jsou, v nějž duch se pochovává – Což vrchol žalů ještě nedospěl semsem, což pravou píseň dosud nezapěl sem? A když ji vyzpívám, všech rájů obětí – což musí píseň má být písní labutí? – 1859
114
Honba životem.
Ta šelma hltavá, ten osud mstivý, tak dychtiv zdávit mne, že jsem byl živýživý, štval dnem i nocí plachou duši mou – a nedoštval; jen oulisnými skoky hnal zděšené a plaché moje kroky na příkrou pustou stráň, kde sudbou zlou vší živou mocí nemohl jsem dolů. Dýchaje tam jen sílou dumných bolů zticha již budoval jsem hrobku svou. Však tys tu hrobku v kapli proměnila, světýlkem v ní tvá tichá láska byla, poutníkem v ní má pýcha klečící. Hudbou mi bylo to tvé slovo drahé, a zvonkem bylo to mé srdce blahé, kropenkou to tvé oko slzící. Smilůj se jižjiž, zázračný můj obrázku, orodují za nebožku svou lásku – ach, staň se jedinou jí světicí. 115 Nepoznal nás ten vlk – bál se tam vrazit, ba volil raději svou hlavu srazit, než aby bez nás vracel v pelech svůj. Zmizela kaple – ztichly zbožné zpěvy a já se bral po boku statné děvy bez bázně – provázelť mne anděl tvůj. Důvěrně vždy již nachýleni k sobě, zašeptali jsme rázem v sladké době: Po celý život má jsi a tys’ můj. Však aj! co mi tak náhle srdce ouží? cítíš luňáka co nad námi krouží; kdež tebe – kde svou lásku poschovám? Vždy spolu jak ty věrné plaché srny již v osudů svých zapadli jsme trny – ký div! to trní bylo spásou nám. Tam změněna v půvabnou slíčnou růži, tvá láska v nedostupném zkvetla lůži a luňák zdiven, zmámen – ulít sám. Ký drak či ďábel nás to znovu honí, když srdce nám již k odpočinku zvoní, když touha jasně dí, že lásky čas? Co lkám? ty bdíš a tvojí pod ochranou mé písně klidným jezerem se stanou, nad nimž co labuť tvůj se vznese hlas. 116 Ach, spusť se dolů v písně ukojené, již blaze nám – rány jsou zahojené: zpomínka neplaší, ba víže nás! – 1860
117
Či jsem já to?
Přichází doba lidské slabosti, kde bojem umdlen jen po míru práhnu a chvěji se, když v rány bolesti své přežilé za hluboko zasáhnu; tu cítím, že jsem přece dítě jen, že i ty vrahy zrodil matky stén, i ptám se, vidě hra že zoufalá to: či jsem já to? A skroušeně když v slzách roztopím se, když v ňadra slabosti své udeřím pln bázně, že se bolem rozkočím, že dlouhou beznadějí usoužím se, když jistou smrt jen vidím před sebou a tisíc padlých světů za sebou, zdá se mi, život hra že šílená to: či jsem já to? 118 A překonám-li bol svůj, pouště se do lůna lehkovážných radovánek, všech trudů lékem vína sprostě se, až milosrdný skolíbá mne spánek: Tu zdá se, že se těším z života, že vítaná mi sladká dřímota, i zbírám ve snách perle, růže, zlato – či jsem já to? – A ze sna probudí mne sladký ret: jak dítě poskočím a tulím v náruč svou vždy věrné lásky družku milenou – jsem blažen, zdali též jen na pohled? ne, nezkalím si chvíli milosti, žehnám tu dobu plaché radosti, a nedbám, zdali zas mi všecko bude vzato: či jsem já to? A vykonám-li smělý dělný čin, jenž otvírá i budoucnosti klín, tu sám nad jeho velebností žasnu a těším se; však rozdme-li se pýcha, tu náhle výbuch plamenů těch hasnu i žehnám dítě své, však ptám se zticha s pobožnou nedůvěrou patře na to: či jsem já to? 119 Tak v lásce, v žalu, v pýše, v radosti má duše stále sama sebe hledá; i poznám na vzdor spěchu ba i slabosti osudné kolo že se zvrátit nedá. Kdo sletí, rozžehnej se, dosavád se držímdržím, a kdo čeká na můj pádpád, ať čeká: život můj mi stojí za to – Vždyť jsem já to! – 1859
120
Dozpěv.
Ty jiskry, jež jsi vsila v horoucí útrob mou, a jichž jsi porosila panenskou slzou svou, aj, vzešly v nitru bolném, tvou péčí pěstěné, ve vzrůstu bůjně-volném co květy plamenné. Kam se však jejich krása tak mžikem poděla? má duše jich v své hloubce krásnějších viděla; snad zvadly, jak se tkla jich má ruka prokletá, snad chřadnou, že jich z nitra vysýlám do světa?! Nezalkej, putovníku, že z krajů posvátných jen svadlou neseš palmu v zemdlených ňadrech svých; ta palma na posvátném je místě trhaná a rukou nebevládnou tajně dotýkaná. Na velkých hrobech schřadla, ukaž ji bratrům svým; co škodí, že usvadla tím velkým bolem tvým? co škodí, že jen muka ti pouť tvá připravila, když si tvá smělá ruka tu palmu vydobyla! 121 Tu palmu, která vábí svou krásou usvadlou silnějších duchů k pouti Saharou vypráhlou, za Saharou tam ještě to zkrvavené moře – však za mořem již Mekka, a s tou se končí hoře. A třeba bojováním jsme padli v bezcestí, i bludným putováním se cesta proklestí do ráje zmlazeného. Nuž zhůruzhůru, boží synu, probuď se ze sna svého a pusť se v Palestínu! 122
Dohovor.
Snoubím se s tebou zase, v tvé zelené a převelebné kráse, matičko, věčně-věrná přírodo! Můj vroucí dík však především buď tobě, že zpívat ještě vím v té požehnané dobědobě, rozmarně zlá i dobrá příhodo! Rozhoupaly se vlny ducha mého jak hejna labutílabutí, když spějí k moři – ač nevíneví, kde dopadnou cíle svého, přec v růžová i temná oblaka se noří. Tak příbuzný mi kraj, tak blízké mi to nebe; ten háj, ty stráně a ten potok šumný poznávám zas; ten vzduchvzduch, co hltám v sebesebe, i on můj starý známý; vítaje mne, ptá se: „Ach, kde si se nám toulal, hochu nerozumný?“ – Neptej se, a buď rád, že máš mě zase! – tak odpovídám – a již hravým skokem 123 se deru po skalách, za kůzlaty se honě – i orla v letu, stihna aspoň okem – teď zběhnu v dol, jak bludný stín se kloně k té vrbě truchlící nad klidným jezerem. Ta chudák stará, ještě se tam sklání, a ještě se po chlapci, co tam skočilskočil, shání! Je tomu dávno – jednou tichým večerem tu víla z vln se po ní vyšinula, by tesknota jí chvílku pominula – Nu ovšem po vlnách že sobě luna hrála, a víla sladkou písní že se rozplakala. Na břehu v rákosí tam pletlo sítě čiperné, skotačivé, lehkovážné dítě a postrašilo vílu slovem: Milují tě. – Však víla, žblunk, již byla pod vodou a chlapec mžikem za ní – skoro náhodou. Ach, kdo popíše vrby leknutí, když výkřik zaslechla – pak temné vzdechnutívzdechnutí, a když pak náhle všecko ticho bylo – když i to jezero se zvolna uhladilo. Vytáhla od břehu se všemi kořenami a schýlila se skorem celá nad vodami – by vypátrala hocha, jenž jí milým byl, co někdy vůkol ní a na ní skotačil, i zůstala půl živá, půl již vymořena v hledání, v smutku na vždy ponořená....... 124 Zdaž hlásit se k ní mohu? poznala by ve mně dávné bezstarostné klouče? a kdybych obejmul tu starou věrnou duši, zdažby mne předhůzkou nevítala? Raději tíše zajdu – pokradmu se louče – vždyť jí ten smutek líp než radost sluší... A víla? věčná škoda, že sem zpoměl o ní – oko mi svítilo – teď náhle slze roní... Na výsluní či vidíš toho tatrmana? vždy sebe pamětliv a řádně usedlý v své tůni vedl život ctný a mdlý – ten na ní pás a proti zvykům hastrmana ku břehům vyhoupnul mne ještě živého. Já vztekem podoben mladému hromotluku deru se strání na vrch, ztropím hluku, že zděsím všecky duchy kraje klídného a počnu házet v dol ty kusy skalskal, co dosavád tu roztroušeny leží, jak by sám Perun byl si tady v drábky hrál. Však víla – ovšem že má chotě chromého a zlého – ale ach, či o to mně tu běží? – ––––––– Zdá se mi, že sem tehdy lítat uměl a celé přírodě jak soudruh porozumělporozuměl, 125 dosud mi ptáčiptačí zpěv a hmyzu cvrlikání projíždí sluch, jak zašlé mluvy zpomínání. Zdá se mi, že sem doma byl v té výši, kde s orlem, s hadinou sem zdílel skrýši; kde vůkol nás laviny rachotily; vyhlídku měli sme tam v samé lůno hor, pod námi vodospád, nad námi žádný tvor: jen hvězdy náhodou nás někdy navštívily, přejasny slítly k nám, však námi polapeny těm červům, níž – jen temny byly zůstaveny. Sám červem teď, po jasných hvězdách toužím, a že mi vzdálené, tak že jich nedosáhnunedosáhnu, bývá mi teskno, klopotím se, soužím – však sebevědom cíle, po němž práhnupráhnu, nezoufámnezoufám, světla že se více nedosloužím. Zatím jen v snách, jen v okamžiku lichém svých křídel tajemných v smělejší let rozpřáhnu, bývám však zaražen tím klidným vůkol tichem, i vracím k materské se půdě, k vlhké zemi, cítě, že vychladlá ta hvězda, třeba temná, nejdražší, nejbližší mi přece mezi všemi! – I zlomím křídla svá. V tom smrti náruč jemná (snad příliš ochotná) v stín chorovodů svých půvabným klidem krásy své mě loudí; víť dobře, matky klín že sirotku co bloudí 126 vždy cílem jediným! Jen skok – a budu tich....tich... však vím, že s mátí svou bezpečně odpočívámodpočívám, ať spím či bdím, ať hrám si nebo zpívám. Ne živá, mrazivá i lstná to touha byla, proto se noha má již v skoku zarazila. Noc má svou lunu a své víly na vodách; tak plachý ples a rej však sluší stínům jen. Kdo živ a zdrávzdráv, buď rádrád, že stojí na noháchnohách, a děkuj osudu, že není snem ten den. – Ten krásný den, co sám v smutnější noc se mění, kdož ví, zdaž poslední on radostí mou není? – Přátelé, v lůně hor až pěvce pochováte, dbejte, ať přílišnou mu na hrob tíž nedáte, kdyby tam zbytečnou měl cítit dlouhou chvílichvíli, světýlko, třeba bludnébludné, ať zas vidět může; a kdyby kolem něj se šustly plaché vílyvíly, na místě kopřiv ať jim dáti může – růže! ––––––– V Genevě počátkem srpna 1861.
Stalo se, milý čtenáři! maje v úmyslu svůj krátký výlet (byly to pro prahnoucího želbůh jen tři krůpěje vody) – použíti k sepsání prosaického výkladu právě se dotiskujících básní, byl sem pohledem do lůna 127 švýcarských hor tak ouplně neprozaický dojmut, že místo vysvětlivek sesmolil sem ještě, bohdá vítaný ti přívažek těch několika veršů. Nesuď ostatně podle melancholického jich ukončení, že bych si tam kdesi již skutečně byl vyhlídnul místečko k odpočinku; nikoli! myslímmyslím, že tě ještě dlouho ušetřím s žebrotou na pomníček. Máme ještě oba času dost. Zatím nehněval bych se, kdybych hojnějším odbytem tohoto prvního svazečku mých „veškerých nesebraných spisů“ mohl sobě i tobě v brzku novým posloužiti dárkem. Činím hlavně proto nároky na tvou přízeň, poněvadž již na osmnáctý rok všelijak svého šemíka trýzně, dosavád ušetřil sem české obecenstvo vydáním svých básní; přiznám se ti ale upřimně, že sem to déle vydržeti už nemohl. Zde jsem! Neporozumíš-li všemu, zaručuji ti, že až se nejméně do dvaceti svazků mých skrytých dosud pokladů večteš, vyjasní se ti obzor, v němž pak i já budu volněji dychati. Zatím tedy odporučují se tvé zvědavosti i přízni a tisknu ti ruku: na shledanou! –
E: lk + lp; 2002 128
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pfeffer, [?]; Puky, [?]; Květon, Jan
(Tisk Pfeffer-a i Puky-ho na ulici Montblanc Správou Jana Kwěton-a)

Místo: Ženeva

Vydání: [1.]

Počet stran: [IV]+128