Dozpěv.

Dozpěv.
Ty jiskry, jež jsi vsila v horoucí útrob mou, a jichž jsi porosila panenskou slzou svou, aj, vzešly v nitru bolném, tvou péčí pěstěné, ve vzrůstu bůjně-volném co květy plamenné. Kam se však jejich krása tak mžikem poděla? má duše jich v své hloubce krásnějších viděla; snad zvadly, jak se tkla jich má ruka prokletá, snad chřadnou, že jich z nitra vysýlám do světa?! Nezalkej, putovníku, že z krajů posvátných jen svadlou neseš palmu v zemdlených ňadrech svých; ta palma na posvátném je místě trhaná a rukou nebevládnou tajně dotýkaná. Na velkých hrobech schřadla, ukaž ji bratrům svým; co škodí, že usvadla tím velkým bolem tvým? co škodí, že jen muka ti pouť tvá připravila, když si tvá smělá ruka tu palmu vydobyla! 121 Tu palmu, která vábí svou krásou usvadlou silnějších duchů k pouti Saharou vypráhlou, za Saharou tam ještě to zkrvavené moře – však za mořem již Mekka, a s tou se končí hoře. A třeba bojováním jsme padli v bezcestí, i bludným putováním se cesta proklestí do ráje zmlazeného. Nuž zhůruzhůru, boží synu, probuď se ze sna svého a pusť se v Palestínu! 122