Bludné dítě.

Bludné dítě.
V temných lesa hlubinách sirotek se potuluje, a těm lesním pustinám duše tesknotu žaluje. Ptaly se ho vůkol stromy: Bludné dítě, co ti schází? Dítě kráčí dál a štkáním každý krok svůj doprovází. Projde lesy, přejde hory, až svým pláčem pohne bory, tak že teskně pozašumí: dítě jím však nerozumí. V hloubce lesa potok vzniká: Studánko, dej trochu vody! „Pro lidské jen děti plynu; ne pro hříšné víly plody.“ Vedle keřík jahodový; toho prosí o jahody, keřík ale hladovému odepře své sladké plody. 37 Dítě včelku o med prosí: VčelkoVčelko, dej mi trochu medu! A ta bzučí z medné rosy: „Panchartovi – leda jedu.“ Včelka s smíchem dále lítá, keř své jahody počítá; včelka jinde rosu pije, a keř jahody své kryje. S nepokojem bor zašuměl, rád by děcku porozuměl; potok ale bujně šumí, schválně děcku nerozumí. Aj, v tom zazní lesem širým žežhulice žalování; při tom hlase dub i lípa moudré svoje hlavy sklání. Každá snětev napíná své síly k slechu pozornému, každý lísteček naslouchá s chvěním zvěstu žalostnému. Lístky chřadnou, bor se chvějechvěje, žal jim družné žežhulice každý lístek rosu pláče a bor šumný nezní více. 38 Běda běda, zavzní hory, naše paní, dobrá víla se svým krajem už se loučíloučí, by nás navždy opustila. Běda, běda, zavzní bory, naše paní dobrá víla, nebude nás pěstit více, v kukačku se proměnila. A kukačka žalným hlasem s lípami se vůkol loučí, stinným dubům ale snažně svého sirotka poroučí. „Pěstovala jsem vás, lípy, „i vás, duby, kochala jsem; „starejte se o mé dítě, „neboť ve vás doufala jsem.“ „Bolí mne to, že se od vás „na věky teď loučit musím, „ale pro své milé dítě „ráda všecka muka zkusím.“ „Třeba mne teď boží ruka „v ptáka žalů zakouzlila, „přece plesám, že jsem lásky „sladké něhy zakusila.“ 39 „Věčně zdrávi zelenejtezelenejte, „já v cizinu zakletá jsem; „sirotku jen mřít nedejte, „pak i v kletbě blažená jsem.“ Po těch slovích lesní stromy takto k vlnám promluvily: Nechcete-li, zlostné vlny, abychom vás nezkalily – Nechcete-li, abysme vám chladných stínů nedopřály: kážeme vám, byste dítě pramenem svým pookřály. Bázlivě se vlnka kroužíkrouží, věru nechce vlastní škody; aby sluncem nevypráhlanevypráhla, podá děcku chladné vody. Na to vlnka přísným hlasem takto květům pohrozila: „Nechcete-li, bych vás déle „čerstvou vodou nerosila: „donuťte keř jahodovýjahodový, „ať své jahody odkryje, „sice každý květ i trávka „naposled mou vodu pije.pije.“ 40 A hle sousedky na vůkol samy jahodník odkryly; tak že nejsladší jahůdky siré dítě občerstvily. Kvítky na to bůjné včelce taky tajně pohrozily a dětinskou žehravostí hlavky své do stínu kryly. Takým vzdorům bystrá včelka okamžitě srozuměla, bzučíc, bručíc k medovníku sama s děckem doletěla. Na to dítě ukojené ustalo od žalování; již i spánku požehnání nad hlavou se jeho sklání. Dobrotivá příroda tak děcku zahynout nedala; protože se vlastní máti za sirotka přimlouvala. Na rozloučenou teď zavzní žežhulice dík a lkaní a nad dítětem se tíše stinné stromy smutně sklání. 41