V temných lesa hlubinách
sirotek se potuluje,
a těm lesním pustinám
duše tesknotu žaluje.
Ptaly se ho vůkol stromy:
Bludné dítě, co ti schází?
Dítě kráčí dál a štkáním
každý krok svůj doprovází.
Projde lesy, přejde hory,
až svým pláčem pohne bory,
tak že teskně pozašumí:
dítě jím však nerozumí.
V hloubce lesa potok vzniká:
Studánko, dej trochu vody!
„Pro lidské jen děti plynu;
ne pro hříšné víly plody.“
Vedle keřík jahodový;
toho prosí o jahody,
keřík ale hladovému
odepře své sladké plody.
Dítě včelku o med prosí:
Včelko, dej mi trochu medu!
A ta bzučí z medné rosy:
„Panchartovi – leda jedu.“
Včelka s smíchem dále lítá,
keř své jahody počítá;
včelka jinde rosu pije,
a keř jahody své kryje.
S nepokojem bor zašuměl,
rád by děcku porozuměl;
potok ale bujně šumí,
schválně děcku nerozumí.
Aj, v tom zazní lesem širým
žežhulice žalování;
při tom hlase dub i lípa
moudré svoje hlavy sklání.
Každá snětev napíná své
síly k slechu pozornému,
každý lísteček naslouchá
s chvěním zvěstu žalostnému.
Lístky chřadnou, bor se chvěje,
žal jim družné žežhulice
každý lístek rosu pláče
a bor šumný nezní více.
Běda běda, zavzní hory,
naše paní, dobrá víla
se svým krajem už se loučí,
by nás navždy opustila.
Běda, běda, zavzní bory,
naše paní dobrá víla,
nebude nás pěstit více,
v kukačku se proměnila.
A kukačka žalným hlasem
s lípami se vůkol loučí,
stinným dubům ale snažně
svého sirotka poroučí.
„Pěstovala jsem vás, lípy,
i vás, duby, kochala jsem;
starejte se o mé dítě,
neboť ve vás doufala jsem.
Bolí mne to, že se od vás
na věky teď loučit musím,
ale pro své milé dítě
ráda všecka muka zkusím.
Třeba mne teď boží ruka
v ptáka žalů zakouzlila,
přece plesám, že jsem lásky
sladké něhy zakusila.
Věčně zdrávi zelenejte,
já v cizinu zakletá jsem;
sirotku jen mřít nedejte,
pak i v kletbě blažená jsem.“
Po těch slovích lesní stromy
takto k vlnám promluvily:
Nechcete-li, zlostné vlny,
abychom vás nezkalily –
Nechcete-li, abysme vám
chladných stínů nedopřály:
kážeme vám, byste dítě
pramenem svým pookřály.
Bázlivě se vlnka krouží,
věru nechce vlastní škody;
aby sluncem nevypráhla,
podá děcku chladné vody.
Na to vlnka přísným hlasem
takto květům pohrozila:
„Nechcete-li, bych vás déle
čerstvou vodou nerosila:
donuťte keř jahodový,
ať své jahody odkryje,
sice každý květ i trávka
naposled mou vodu pije.“
A hle sousedky na vůkol
samy jahodník odkryly;
tak že nejsladší jahůdky
siré dítě občerstvily.
Kvítky na to bůjné včelce
taky tajně pohrozily
a dětinskou žehravostí
hlavky své do stínu kryly.
Takým vzdorům bystrá včelka
okamžitě srozuměla,
bzučíc, bručíc k medovníku
sama s děckem doletěla.
Na to dítě ukojené
ustalo od žalování;
již i spánku požehnání
nad hlavou se jeho sklání.
Dobrotivá příroda tak
děcku zahynout nedala;
protože se vlastní máti
za sirotka přimlouvala.
Na rozloučenou teď zavzní
žežhulice dík a lkaní
a nad dítětem se tíše
stinné stromy smutně sklání.