Jak potůček se vine v jarém spěchu,
tu kamením, tam opět mezi stromy
si pracně novou dráhu v horách lomí...
tak žena dolem kvapí bez oddechu.
Tu mizí zraku, tu zas vyjde z lesa
a mýtinou se jako laňka nese,
ač strachem na celém se těle třese,
a zdá se časem, že již k zemi klesá.
Hle rozcestí; uprostřed trčí ruka,
by zbloudilému vůdcem byla k cíli;
a v pravo sloup – toť mocná Boží Muka,
k nimž srdce stísněné přečasto pílí.
Zde staví žena rychlé svoje kroky
před obrazem na sloupě visícím,
a Pannu prosí hlasem nyjícím...
to rmutné oko roní slzí toky.
„Ó vzhlédni, Panno, s nebes výsosti
na ženu v bídě opuštěnou,
ó vyslyš, vyslyš ve své milosti
mne nehodami usouženou;
ó zachraň blaha mého kvítko,
jen Máti, zachraň... matce dítko!
Již dlouho trápí se a moří
nezhojitelnou nemocí,
ach, odepřeš-li pomoci,
Ty, Máti, – v neskonalém zhynu hoři.
U Syna za mne oroduj,
by uzdravil se Jeník můj!“
Tichounce ústa modlí se zas vřele,
za pomoc prosí světa Spasitele.
„Rok a den chci prosby vroucí
Tvých u nohou skládati,
Tebe, Pane přežádoucí!
za ochranu žádati:
Prosby vřelé slyš,
matky bolesť ztiš,
Ježíši!“
„Či nikdy dítko z lůžka nepovstane?“
se táže matka hlasem žalostným; –
však z temna boru jasně v odvěť „Vstane!“
ozvěna hlásá zvukem radostným.
A „vstane“ zašelestí v stromů korunách,
a „vstane“ zmírá v tmavých lesa hlubinách.
Ubíhá den po dni, rok zas po roce,
jak za vlnkou vlnka v horském potoce.
Přišlo jaro, krásní opět dnové
v horské zavítali krajiny,
zpěvem libým háje, křoviny
něžní oživili zpěváčkové.
Sterá kvítka zdobí luh i háj,
svěží vůni dýše celý kraj.
Na rozcestí v podvečerní době
matka denně chodí,
za ručinku útlé, drahé robě
k Božím Mukám vodí.
Zbožně k nebi oči vznáší,
tiše její rty pronáší
slova vřelá vděčnosti,
k Pánu v nebes výsosti:
„Bože milý!
prosba moje vyslyšána;
česť a chvála Tobě vzdána,
v každé chvíli
budiž vroucí, nejvyšší.
Chraň nás dále mocným štítem,
ať nezhynem v boji litém
Spasiteli, Ježíši!“
Ač kroky matky, dítka v dáli doznívají,
však rtové obou dosud díky šepotají.