Sláva snů mých.

Sláva snů mých.
Viděl sem tě tonout v bouře zkázném lůně – hrdá duše má ti spěla ku pomoci; odtrhlas’ mou ruku – vrhla ses do tůně – a já tvou památku pohřbil v srdce noci. Zjevila si se mi, boží znak na čele, snů mých noční dítě, dcera srdce mého, svaté hněvy v duši, vášeň v luzném těle. život, ráj a peklo pěvce blouznivého. Zbor mých zmdlených duchů, vzkříšení zajásal – spásu provolával ohlas po vší vlasti; chodil jsem se modlit, kde se div ten hlásal, s vírou pohlížeje v srdce do propasti. Již jsem se tam vrhal do věčnosti brány, bych s tebou zalítnul letem nesmrtelným, již jsem viděl celé světy ztroskotány, mečem tobě svatým, pro svět necitelným. – V tom se mne tkla ruka, jako smrti chladná; stín to v život zkletý, v srdci pohrobené... Tys to, moje dítě? – led – a předc tak vnadná – jsou to tahy tvé, ač smutkem rozladěné. 87 Herodio moje! dovol mi sdělívat osud tvůj! chci rád za tebou v nocích bloudit; dovol se mi věčně v chladný zrak tvůj dívat: z ledů těch já živé blesky budu loudit. Blesky, že se den těm nocím kořit bude, v kterých budu svaté stopy ran tvých líbat – a ten svět že tvé se kráse dvořit bude, již pak budu v hrdém srdci svém kolíbat! – 1852
88