Cit a rozum.

Josef Václav Frič

Cit a rozum.
Odloučil se fousatý pán rozum, aby na Sinai mluvil s hospodinem; a když se tam zakryl neprohledným stínem, vyrostly mu rohy, sílu trkající. Zatím však ta lůza v srdci tancující zlaťounké si ulila telátko. Lůza zpívá: Rozmilé božátko, apisku nadějný, hleď nám povyrůstí, abys mohl vypít celé rudé moře – celý Israel se do Egypta pustí, a toho roháče zůstaví na hoře. V tom však rozum, chtě si oddechnouti sestoup dolu s kodexem pod páždí: zdá se mu, že musí rozpuknouti, jak jej na tu lůzu pohled dráždí. Nejdřív praští s celou učeností – nic platno, že samým bohem psánapsána, ano k rozmnožení litografovánalitografována, (způsobí si darmo mrzutosti) 101 nic platno – on nenávidí plesy, popadá již lůzu za pačesy; nedbá na toto, kdo jsi, nedbánedbá, kde jsi, hlavu o hlavu jí odetlouká; při tom kleje, vzteká se a houká, celé houfy zbitých na hromadu hází – a když konečně se na vůkol rozkouká, svět mu celý jiný, změněný přichází – Jen ten apisek se ještě nafukuje a na majstra svého jazyk vyplazuje. 1854
102